Vážená evangelikální církvi,

Písmo k nám promlouvá o mnoha otázkách, ale žádná z nich není tak důležitá, slavná a ústřední jako náš Pán Ježíš Kristus, a i to je příliš slabé vyjádření. Vzhledem k tomu, kým Ježíš je a co vykonal, je samým jádrem a podstatou evangelia a vlastně veškerého Písma a je tedy ta nejdůležitější osoba celé lidské historie. Zamysleme se nad třemi body, které potvrzují uvedenou myšlenku.

Za prvé je už téměř otřepanou pravdou, že náš trojjediný Bůh je ústřední ve všem coby slavný a dostatečný Stvořitel a Pán (Ř 11,33–36). Avšak k poznání, že je Bůh trojjediný, přicházíme z velké části prostřednictvím vtělení Božího Syna a jeho díla. Jak nám připomíná apoštol Jan, Ježíš je „Slovo, které se stalo tělem“ (J 1,14), avšak od věčnosti bylo Božím Synem, který byl „u Boha“ a „byl Bůh“. Tím nám Jan odhalil trojiční vztahy osob v Bohu (J 1,1). Kdyby nebylo Kristova vtělení, nepoznali bychom v plnosti, jak on jako Boží Syn od věčnosti sdílí s Otcem a Duchem svatým nerozdělenou Boží přirozenost v dokonalé lásce a společenství. Znamenalo by to pro nás, že bychom neměli Vykupitele, který by nás zachránil z našich hříchů (Mt 1,21).

Za druhé, abychom správně rozuměli Písmu, musíme chápat, že tento náš Pán Ježíš Kristus je pro Písmo ústřední. Navzdory velkému počtu autorů a knih nese Písmo jedno hlavní poselství: co náš trojjediný Bůh naplánoval na věčnosti a čeho dosáhl v časnosti, aby všechny své záměry a plány naplnil v Kristu Ježíši. Písmo nám tuto pravdu opakovaně připomíná. Boží plán se naplňuje jen v Kristu (Žd 1,1–4). V Kristu si Bůh předsevzal, že „všechno na nebi i na zemi“ sjednotí pod jeho vládu (Ef 1,9–10). Otec (spolu s Duchem) skrze Syna sice tvořil, ale pravým záměrem stvoření bylo, že ho Bůh stvořil pro Krista (Ko 1,16). Není tedy divu, že nás náš Pán učil rozumět celému Písmu jakožto zaměřenému na sebe sama (L 24,26–27; J 5,39–40), neboť on je hlavní postavou příběhu a ústřední postavou celých lidských dějin (Mt 5,17–20; 11,11–13).

Za třetí, vynecháme-li Krista, nemůžeme porozumět evangeliu (1K 15,1–3). Srdcem evangelia je dílo, které náš trojjediný Bůh vykonal, aby vykoupil svůj lid a ustanovil nové stvoření. Proto se „věčný život“ nachází jen v Kristu (J 17,3). Když na sebe vzal lidskou přirozenost, stal se Boží Syn prvním člověkem nového stvoření, dokonale kvalifikovaným, aby byl naší hlavou. Ježíš svým dílem zvrátil dílo Adamovo (Ř 5,12–21; Žd 2,5–18) a svým životem, svou smrtí a zmrtvýchvstáním zajistil naše věčné spasení (Žd 5,8–10). V pravdě jen díky tomu, že je Kristus skutečně Bůh a skutečně člověk, byl schopen nás vykoupit. Coby Boží Syn je jen on sám schopen uspokojit Boží soud nad naším hříchem a coby vtělený Syn je jen on schopen se s námi ztotožnit jako náš zástupce (Žd 5,1). Z tohoto důvodu je Kristus pro evangelium ústřední a mimo něho není spásy (J 14,6; Sk 4,11).

Proč je tak důležité to uvést? Protože nám to připomíná nejen, že Ježíš spadá do kategorie, do které nemůže být zařazen nikdo jiný, ale také, že poznání Krista není nic zanedbatelného. V životě můžeme být zmatení ohledně mnoha otázek a mnohé nevědět, ale mít zmatek ohledně osoby a díla Ježíše Krista a neznat ho jako Pána a Spasitele je otázkou života a smrti.

Proto je zjištění, že v evangelikální církvi bují zmatek ohledně Kristovy osoby a díla, velmi znepokojivé. Nepřekvapuje nás, je-li zmatený svět, ale když nastane zmatek ohledně Krista v církvi, je to vážná věc!

Od roku 2014 se provádí „Průzkum teologického stavu“[1], který zjišťuje, čemu věří lidé, kteří se pokládají za „evangelikály“. V roce 2020 byla uveřejněna poslední podoba průzkumu. Výsledky byly zneklidňující. Zjistili jsme, že z 573 „evangelikálů“ jich 96 % věří v Trojici, ale 65 % souhlasí, že „Ježíš je první a největší bytostí, jíž Bůh stvořil“ (hereze, kterou vyznávají ariáni a svědkové Jehovovi). Také jsme zjistili, že 30 % věří, že „Ježíš byl veliký učitele, ale nebyl to Bůh“ a 42 % věří, že „Bůh přijímá uctívání od všech náboženství, včetně křesťanství, judaismu a islámu“.

Když uvažujeme nad zmíněnými reakcemi „evangelikálů“, připadá nám smutné, že popírají a nechápou nejdůležitější články křesťanské víry. Současný stav evangelikalismu svědčí o obrovské biblické a teologické neznalosti. Ale jak jsem již zmínil výše, nejde o bezvýznamný zmatek. Naopak, vzhledem k tomu, kdo je Ježíš, mají důsledky plynoucí z tohoto zmatku důležitost na úrovni věčného života a smrti.

Mělo by to být pro evangelikální církev varováním, ale neměli bychom jen naříkat. Musí nás to pohnout k činům a povolat zpět k věrnému výkladu Božího Slova, k vyučování zdravého učení a k obnovení naší oddanosti zvěstování Krista. Evangelikální církev už příliš dlouho zaujímá změkčilý postoj k výkladu Písma a věrnému vyučování systematické teologie, které nahradila snahou naplnit pociťované potřeby lidí a účastnit se různých společenských akcí. Avšak vzhledem k závažnosti osoby Ježíše Krista a vzhledem k situaci, v níž se nachází evangelikální církev, je naší největší potřebou smýšlet správně o Kristu biblicky a teologicky. Život a zdraví církve závisí na pravdivém kázání a vyučování Krista – na vyučování, které nás z Boží milosti povede k víře a důvěře v našeho Pána Ježíše a k tomu, že celý život prožijeme v obdivu, chvále a poslušnosti jemu.

Je však třeba si položit otázku: Proč, obecně řečeno, tolik evangelikálů opustilo „prvotiny“ evangelia zaměřeného na Krista? Na tuto otázku lze pravděpodobně dát mnoho odpovědí, ale s jedním možným důvodem přišel před lety Francis Schaeffer.

Při uvažování nad generacemi křesťanů a sborů postavil Schaeffer do kontrastu živou ortodoxnost, mrtvou ortodoxnost a liberalismus. Tvrdil, že „živá ortodoxnost“ se projevuje u lidí, kteří se narodili z Ducha, radostně přijali pravdy učení evangelia a ztotožnili se především s Kristem a jeho lidem. Z jejich soustředění se na Krista plyne životní styl, jehož cílem je těšit Boha a ovlivňovat kulturu kolem pro Krista. „Mrtvá ortodoxnost“ je na druhé straně charakteristikou lidí, kteří potvrzují pravdy evangelia, ale svou totožnost zakládají především na morálních/společenských důsledcích evangelia.

Jejich hlavní starostí není Kristova sláva, ale proměna společnosti pro Krista. To, za co apoštol Jan kritizoval sbor v Efezu, platí i pro ně: drží se zdravého učení, ale ztratili svou první lásku (Zj 2,1–7). A z mrtvé ortodoxnosti se brzy vyvinul „liberalismus“. Liberalismus popírá pravdy křesťanské teologie a vše, co zůstalo z historického křesťanství, jsou jeho morální/sociální důsledky – „sociální evangelium“, které se pokouší proměnit společnost skrze politickou revoluci, ne pravdou evangelia.

Pokud vztáhneme Schaefferovu analýzu na současný stav evangelikalismu, obávám se, že „mrtvá ortodoxnost“ ji z velké části trefně popisuje. Většina evangelikálů „přijímá“ historické křesťanství, ale jak průzkumy odhalují, toto „přijímání“ je docela zmatečné. Mnoho evangelikálních sborů není pohlceno „prvotinami“ evangelia zaměřeného na Krista, ale spíše kulturními dopady evangelia. Je to smutné, ale soudě dle sociálních médií, jsme zapálenější v diskuzi nad sociální spravedlností než nad christologií, zaplacením za viny, důsledky Kristova jedinečného a dostatečného díla pro misii atd. Není pochyb, že „sociální“ debaty jsou důležité, ale nikdy nesmí nahradit naši „první lásku“.

Evangelikály musí skutečně znovu uchvátit objektivní pravda evangelia – jen a jen sám Kristus! Jediným lékem na naši současnou situaci je se modlit, aby náš trojjediný Bůh probudil svou církev mocným zvěstováním Krista (Ko 1,28). Jediným lékem na naši letargii, zmatek a odklon je navrátit se k Písmu a učit Boží lid poznávat Krista a chlubit se v něm. Neboť jen tehdy budeme z Boží milosti oživeni a posíleni Duchem, abychom správně vyznávali, zvěstovali a chlubili se v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Vždyť vzhledem k tomu, kým Ježíše je a co pro nás vykonal jako náš jedinečný a dostatečný Vykupitel, je naší jedinou smysluplnou reakcí na něj doktrinálně správné vyznání, naprostá důvěra a úplná oddanost. Má-li k tomu ovšem dojít, bude nás Duch muset opět usvědčit z našich hříchů a připomenout nám, že mimo Krista jsme vinní a odsouzení.

Křesťanství se právem říká „náboženství hříšníka“, což znamená, že dokud z Boží milosti nepoznáme vlastní hřích a vinu před Bohem, nemůžeme se chlubit nevýslovným darem našeho Pána Ježíše Krista. Vždyť pro lidi, kteří vědí o své hluboké potřebě Spasitele, je Ježíš více než učení. Pro ně je Kristus jediný Pán, kterého musíme přijmout, milovat, obdivovat a poslouchat.

[1] Viz průzkum „The State of Theology“ na www.thestateoftheology.com.