Někteří se vůbec nemodlí

Ptám se, jestli se modlíš, protože ve víře neexistuje jiná tak zanedbávaná povinnost jako soukromá modlitba.

Žijeme v době, kdy se obrovské množství lidí hlásí k náboženství. Máme více míst veřejných bohoslužeb než kdy dřív. Zúčastňuje se jich víc lidí než kdy dřív. Přesto navzdory veškerému tomuto veřejnému vyznávání věřím, že dochází k obrovskému zanedbávání soukromé modlitby. To je jedna z těch důvěrných výměn mezi Bohem a naší duší, kterou žádné oko nevidí, a proto také jedna z těch, u které jsou lidé v pokušení ji pomíjet a nečinit. Věřím, že tisíce nikdy nevysloví ani slovo modlitby. Jedí, pijí, spí, vstávají z postele, jdou si po své práci, vracejí se domů, dýchají Boží vzduch, nastavují kůži Božímu slunci, chodí po Boží zemi, užívají Božího milosrdenství, jejich těla spějí ke smrti a čeká je soud a věčnost. Nikdy však nemluví k Bohu. Žijí jako zvířata, která umírají. Chovají se jako tvorové bez duše. Nemají, co by řekli tomu, kdo má v rukou jejich život a dech a vůbec všechno a z jehož úst si budou muset jednoho dne vyslechnout věčný rozsudek. Jak se to zdá strašlivé. Kdybychom však znali tajemství lidí, přišlo by nám to normální.

Někteří používají jen naučené modlitby

Věřím, že existují desetitisíce lidí, jejichž modlitby nejsou ničím jiným než říkankou, řadou slov opakovaných ze zvyku, bez jediné úvahy o jejich významu. Někteří opakují několik uspěchaných vět pochycených v nedělní škole, když byly ještě děti. Někteří se spokojí s opakováním Vyznání, přičemž zapomínají, že v něm není žádná prosba. Někteří přidávají modlitbu Páně, aniž by alespoň trochu toužili po vyslyšení v ní obsažených závažných žádostí.

Mnozí, dokonce i ti, kdo své modlitby říkají jako říkanky, oddrmolí své modlitby poté, co se dostanou do postele nebo když se ráno myjí a oblékají. Lidé si mohou myslet, co chtějí, ale to, na čem skutečně záleží, je Boží pohled, a on tohle nepovažuje za modlitbu. Slova vyřčená bez účasti srdce jsou pro naše duše asi tak užitečná, jako když ubohý pohan tluče před svými modlami do bubnu. Tam, kde není srdce, můžeš pozorovat pohyb rtů a jazyka, ale není v tom nic, čemu by Bůh naslouchal, není v tom žádná modlitba. Nepochybuji o tom, že Saul odříkal spousty dlouhých modliteb ještě předtím, než se s ním Pán setkal na cestě do Damašku. Avšak až když bylo jeho srdce zlomeno, řekl Pán: „Právě se modlí.“

Překvapuje tě to? Naslouchej mi a já ti ukážu, že takto nemluvím bezdůvodně. Myslíš si, že má tvrzení jsou výstřední a neopodstatněná? Věnuj mi pozornost a já ti brzy ukážu, že ti říkám jen pravdu.

Proč se lidé nemodlí

Nezapomněl jsi, že pro nikoho není přirozené se modlit? „Myšlení těla je nepřátelské vůči Bohu.“ Touhou lidského srdce je dostat se od Boha co nejdále a nemít s ním nic společného. Necítí vůči němu lásku, má z něho strach. Proč by se tedy měl člověk modlit, když si neuvědomuje svůj hřích, nevnímá své skutečné duchovní potřeby, opravdově nevěří v neviditelné věci, netouží po svatosti ani po nebi? Velká většina lidí nezná a necítí nic z těchto věcí. Zástupy se jich valí po široké cestě. Nemohu na to nemyslet. Proto směle říkám, že věřím, že málokdo se modlí.

Nezapomněl jsi, že modlit se není moderní? Je to jedna z těch věcí, za kterou by se většina lidí styděla. Existují stovky lidí, kteří by raději zaútočili k prolomení obranné linie nepřítele, nebo se upnuli k zoufalé naději, než aby veřejně vyznali, že se pravidelně modlí. Jsou tisíce těch, kteří by si v případě potřeby nocovat v jedné místnosti s cizím člověkem lehli do postele bez modlitby. Dobře se oblékat, chodit do divadel, mít pověst chytrého a pohodového, to vše je moderní, ale ne tak se modlit. Nemohu na to nemyslet. Nemohu považovat zvyk za normální, když vím, že se za něj mnozí stydí. Věřím, že se málokdo modlí.

Nezapomínáš na životy, jaké mnozí žijí? Můžeme skutečně věřit, že se lidé modlí proti hříchu dnem i nocí, když vidíme, jak do něj upadají? Můžeme se domnívat, že se modlí proti světu, když jsou jím zcela pohlceni a zabývají se tím, jak ho získat? Můžeme si myslet, že opravdu žádají Boha o milost ke službě, když neukazují sebemenší touhu mu sloužit? Ne, je to jasné jako sluneční záře, že velká většina lidí buď neprosí Boha o nic, nebo nemyslí vážně svá slova, když už prosí, což je vlastně to samé. Modlitba a hřích nebudou nikdy společně přebývat v jednom srdci. Modlitba pohltí hřích, anebo hřích udusí modlitbu. To nemohu jen tak přejít. Sleduji životy lidí. Věřím, že jen málokdo se modlí.

Nezapomněl jsi, že mnozí zemřou? Zdá se, že když se mnozí lidé blíží k smrti, Bůh je jim cizí! Nejenže je smutné, že neznají jeho evangelium, ale také postrádají sílu k němu mluvit. V jejich snaze k němu přistoupit je strašlivá rozpačitost a stydlivost. Zdá se, že dělají něco zcela nového. Zdá se, jako kdyby chtěli, aby je k Bohu někdo uvedl, jako kdyby s ním nikdy předtím nemluvili. Vzpomínám si, že jsem slyšel o dámě, která dychtila po návštěvě pastora u svého smrtelného lože. Toužila po tom, aby se s ní pomodlil. Zeptal se jí, za co by se měl modlit. Nevěděla a nedokázala mu to říct. Byla zcela neschopná vyjmenovat jedinou věc, za kterou by měl pro její duši prosit. Všechno, po čem, jak se zdá, toužila, byla jakási oficiální modlitba služebníka. To docela chápu. Smrtelné postele jsou velikými zjevovateli tajemství. Nemohu zapomenout na to, čeho jsem byl svědkem u nemocných a umírajících lidí. To mě také vede k názoru, že se málokdo modlí.

Nevidím ti do srdce. Neznám minulost tvých duchovních záležitostí. Ale z toho, co vidím v Bibli a ve světě, jsem si jist, že ti nemohu položit naléhavější otázku než tuto: Modlíš se?

Přeložila Julie Petrecká.