Svědomitost v modlitbě: Tajemství svatosti
Obrovský rozdíl
Ptám se, jestli se modlíš, protože svědomitost v modlitbě je tajemstvím výjimečné svatosti. Mezi opravdovými křesťany existuje beze sporu obrovský rozdíl. Mezi tím nejpřednějším a nejposlednějším v Boží armádě je ohromná mezera.
Všichni bojují stejný dobrý boj, ale někteří bojují mnohem udatněji než jiní. Všichni konají Pánovo dílo, ale někteří mnohem víc než jiní. Všichni jsou světlem v Pánu, ale někteří září jasněji než ostatní. Všichni běží stejný závod, ale někteří jsou mnohem rychlejší než ostatní. Všichni milují stejného Pána a Spasitele, ale někteří ho milují mnohem víc. Ptám se každého opravdového křesťana, zda to tak není. Copak to není pravda?
Někteří z Božího lidu působí, jako kdyby od chvíle svého obrácení nebyli schopni žádného pokroku. Znovuzrodili se, ale po celý život zůstávají malými dětmi. Slýcháváš od nich stále stejnou starou zkušenost. Rozpoznáváš v nich stejný nedostatek duchovního zápalu, stejný nedostatek zájmu o cokoliv, co přesahuje jejich vlastní malý kruh, který jsi pozoroval již před deseti lety. Jsou poutníky, skutečně ano, ale poutníky po způsobu starých Gibeóňanů. Jejich chléb je vždy vyschlý a rozdrobený, jejich boty vždy staré a jejich oblečení vždy odřené a roztrhané. To říkám s bolem a zármutkem. Ptám se však každého skutečného křesťana: Copak to není pravda?
Jiní z Božího lidu, zdá se, dělají stále pokroky. Rostou jako tráva po dešti, rozrůstají se jako Izrael v Egyptě, jsou vytrvalí jako Gedeon, a i když někdy umdlévají, přesto nepřestávají usilovat. Neustále vrší milost k milosti, víru k víře a sílu k síle. Pokaždé, když je potkáš, jejich srdce se zdá být větší a jejich duchovní postava vyšší a silnější. Každým rokem působí dojmem, že toho ze své víry zase více chápou, mají větší poznání, větší víru a hlubší vnímavost. Nejenže mají dobré skutky, které dosvědčují skutečnost jejich víry, ale jsou v nich také horliví. Nejenže činí dobré, ale jsou v činění dobrého neúnavní. Usilují o veliké věci a konají veliké věci. Když selžou, zkusí to znovu, a když upadnou, znovu se rychle postaví na nohy. A po celou tu dobu se pokládají za ubohé neužitečné služebníky a domnívají se, že nedělají vůbec nic. Tito lidé způsobují, že všichni hledí na náboženství jako na milé a krásné. Daří se jim získávat chválu dokonce i od neobrácených a u sobeckých lidí ze světa mají výbornou pověst. Člověku dělá dobře je vidět, být s nimi a naslouchat jim. Když se s nimi setkáš, nebylo by ti zatěžko uvěřit, že se stejně jako Mojžíš právě vrátili z Boží přítomnosti. Když se s nimi loučíš, cítíš, že tě jejich společnost zahřála u srdce, jako kdyby tvoje duše byla v blízkosti ohně. Vím, že takových lidí je málo. Ptám se: Je jich snad mnoho?
Důvod tohoto rozdílu
Jak můžeme vysvětlit rozdíl, který jsem právě popsal? Z jakého důvodu jsou někteří věřící zářivější a svatější než ostatní? Věřím, že tento rozdíl u devatenácti lidí z dvaceti pramení z odlišného přístupu k modlitbě v soukromí. Věřím, že ti, kdo nejsou proslulí svou svatostí, se málo modlí, a ti, jejichž svatost je výjimečná, se modlí hodně.
Odvažuji se tvrdit, že tento názor některé čtenáře vyleká. Pochybuji jen velmi málo o tom, že mnozí hledí na vynikající svatost jako na zvláštní dar, o nějž může usilovat jen málokdo. Obdivují ho jen z dálky v knihách. Pokládají ho za nádherný, když ve své blízkosti vidí jeho příklad, avšak jelikož se domnívají, že je dosažitelný jen pro několik málo jedinců, představa, že důvod by mohl být v jejich rozdílném přístupu k modlitbě, jim, jak se zdá, nikdy nevešla na mysl. Zkrátka, považují ho za monopol udílený pouze několika oblíbeným jednotlivcům, ale jistě ne všem.
Věřím, že to je ten nejnebezpečnější omyl. Věřím, že duchovní stejně jako přirozená skvělost závisí ve velké míře na věrném používání prostředků, které jsou k dispozici všem. Samozřejmě, že netvrdím, že máme právo očekávat zázračné udělení intelektuálních darů, ale na tomto trvám, že když se člověk jednou obrátí k Bohu, jeho pokrok ve svatosti bude velmi záviset na jeho vlastním svědomitém používání Bohem určených prostředků. A nepochybuji o tom, že základním prostředkem, skrze nějž se většina věřících stala velikou v Kristově církvi, je svědomitý přístup k modlitbě v soukromí.
Modlitba je mocná
Prostuduj životy těch nejskvělejších Božích služebníků v Bibli i mimo ni. Pohleď, co je napsáno o Mojžíšovi a Davidovi, Danielovi a Pavlovi. Všimni si, co je zaznamenáno o Lutherovi, Bradfordovi a reformátorech. Vyhledej všechno o soukromých ztišeních Whitefielda, Cecila, Venna, Bickerstetha a M‘Cheynea. Vyjmenuj mi jediného z celého tohoto početného společenství svatých a mučedníků, na němž nebylo nanejvýš markantní, že byl mužem modlitby. Spolehněte se na ni, modlitba je mocná.
Modlitba zajišťuje nové a pokračující vylévání Ducha. Jen On začíná dílo milosti v srdci člověka. Jen On může tuto záležitost posunout dopředu a způsobit, aby přinesla užitek. Avšak dobrotivý Duch miluje, když ho snažně prosíme. A ti, kdo žádají nejvíce, získávají nejvíce jeho vlivu.
Modlitba je tím nejjistějším lékem. Proti ďáblu a přetrvávajícím hříchům. Hřích nebude nikdy neporazitelný, když se proti němu ze srdce modlíš. Ďábel nad námi nebude nikdy dlouho panovat, když prosíme Pána, aby ho vyhnal. My však musíme před svým nebeským Lékařem předestírat celou svou duši, má-li nám každodenně udělovat úlevu.
Přeložila Julie Petrecká.
Předchozí kapitoly z knihy „Povolání k modlitbě“
1. Modlitba je nezbytná ke spáse člověka
2. Zvyk modlit se je znakem opravdového křesťana