Dokonalost Božího charakteru

Tato dokonalost Božího charakteru se vztahuje jen na vyvolené. Nikde ve Starém ani v Novém zákoně není Boží milost zmíněna ve spojení s lidstvem obecně, a s nižšími řády stvoření už vůbec ne. Liší se od „milosrdenství“, protože Boží milosrdenství se týká „všeho, co učinil“ (Ž 145,9). Milost je samostatný zdroj, ze kterého plyne Boží dobrá vůle, láska a spasení k Jeho vybranému lidu. Tato vlastnost Božího charakteru byla popsána Abrahamem Boothem v jeho užitečné knize Vláda milosti takto:

„Je to věčná Boží laskavost, která se projevuje tak, že poskytuje duchovní a věčná požehnání provinilým a nehodným lidem zcela zdarma.“

Boží milost je svrchovaná a spásná Boží náklonnost, která se projevuje tak, že uděluje požehnání těm, kdo si je nezaslouží a po kterých není vyžadována žádná náhrada. Ba co více, je to Boží náklonnost k těm, kdo nejenže nemají žádné osobní pozitivní zásluhy, ale kdo si také naprosto nic nezaslouží, dokonce zasluhují peklo. Je zcela nezasloužená a nevyhledávaná a na samotných příjemcích této náklonnosti ji nepřitahuje zcela nic, nic z nich, nic jejich prostřednictvím. Milost si nemůže nikdo ze stvoření koupit, vysloužit nebo dobýt. Pokud by to bylo možné, už by to nebyla milost. Když o něčem prohlásíme, že je to z „milosti“, znamená to, že příjemce na ni nemá žádný nárok, že mu nijak nenáležela. Přichází k němu jako čistá laskavost, v první řadě nevyžádaná a nevytoužená.

Nejúplnější výklad úžasné Boží milosti nacházíme v Pavlových epištolách. V jeho spisech stojí „milost“ v přímém protikladu ke skutkům a zásluhám, všem skutkům a zásluhám jakéhokoliv druhu a míry. To je naprosto jasné z Římanům 11,6: „Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí.“ Milost a skutky nebudou stejně jako kyselina a zásada nikdy jedno. „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ (Ef 2,8-9). Absolutní Boží přízeň nemůže souviset s lidskými zásluhami, stejně jako se olej a voda nikdy nesmísí dohromady (viz také Římanům 4,4-5).

Existují tři základní charakteristiky milosti shůry. Za prvé, je věčná. Milost byla naplánována ještě předtím, než došlo k jejímu uplatnění, Bůh ji měl v úmyslu předtím, než ji poskytl: „…který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“ (2 Tm 1,9). Za druhé, je zdarma, nikdo si ji nikdy nekoupil: „jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí“ (Ř 3,24). Za třetí, je svrchovaná, protože Bůh sám si určuje, komu ji projeví a udělí – „aby… i milost vládla“ (Ř 5,21 ČSP). Pokud vládne milost, potom přebývá na trůně, a ten, kdo dlí na trůně, je svrchovaný. Proto „trůn milosti“ (Žd 4,16).

Boží svrchovaný výběr

Právě proto, že je milost nezasloužená laskavost, musí být uplatňována svrchovaným způsobem. Proto Hospodin prohlašuje: „Smiluji se však, nad kým se smiluji…“ (Ex 33,19). Kdyby Bůh prokázal milost všem Adamovým potomkům, lidé by hned usoudili, že správně cítil povinnost vzít je do nebe jako náhradu za to, že dovolil, aby lidské pokolení upadlo do hříchu. Ale Bůh není pod žádným závazkem vůči nikomu ze svého stvoření, a nejméně ze všech vůči těm, kdo se proti Němu staví.

Věčný život je dar, a proto není možné si ho zasloužit dobrými skutky ani se ho dožadovat jako svého práva. Pokud tedy chápeme, že spasení je dar, kdo má právo říkat Bohu, komu má spasení udělit? To neznamená, že Dárce odmítá tento dar i tomu, kdo ho hledá celým srdcem a podle pravidel, která určil. Ne, neodmítá nikoho, kdo k Němu přichází s prázdnýma rukama a Jím určeným způsobem. Avšak pokud se Bůh rozhodl projevit ve světě zatvrzelých a nevěřících své svrchované právo tak, že si vybral omezený počet těch, kdo budou zachráněni, komu tím křivdí? Má Bůh povinnost vnucovat svůj dar těm, kdo si ho neváží? Je snad Bůh povinen zachránit ty, kdo se rozhodli jít si svou vlastní cestou?

Nic nevyvede z míry přirozeného člověka víc a nic tak neodhalí jeho vrozené, zaryté nepřátelství vůči Bohu, než když je mu připomínána věčnost a bezplatná a absolutní svrchovanost Boží milosti. To, že Bůh stanovil svůj záměr od věčnosti, aniž by se poradil se stvořením, je pro nezlomené srdce příliš pokořující. To, že milost si nelze zasloužit nebo získat žádným lidským úsilím, znamená pro sebespravedlivého vzdát se sebe sama, a to je pro něho příliš. To, že si milost vybírá příjemce své laskavosti podle vlastní libosti, vzbuzuje u nadutých odpůrců žhavé protesty. Hlína se pozdvihuje proti Hrnčíři a ptá se: „Proč jsi mě udělal takto?“ Povstalec, který stojí mimo zákon, se odvažuje uvádět spravedlnost Boží svrchovanosti v pochybnost.

Boží milost dělá rozdíly. To spatřujeme v záchraně lidí, které si On svrchovaně vybral, aby se stali Jeho oblíbenci. Výrazem „dělá rozdíly“ máme na mysli, že milost rozeznává, rozlišuje, některé vybírá a ostatní ponechává. Právě milost udělala rozdíl a vybrala Abrahama ze středu jeho modlářských sousedů a učinila z něj „Božího přítele“. Milost udělala rozdíl a zachránila „celníky a hříšníky“, ale o nábožných farizeích prohlásila: „Nechte je…“ (Mt 15,14). Nikde nezáří sláva Boží bezplatné a svrchované milosti zřetelněji než v  nehodnosti a nelíbeznosti těch, kdo ji přijímají. Překrásně to vyjádřil James Hervey v roce 1751:

„Kde překypoval hřích – zní prohlášení nebeského soudu – tam se rozhojnila milost. Menaše byl barbarská zrůda, protože přinutil své vlastní děti, aby prošly ohněm, a naplnil Jeruzalém nevinnou krví.“ Menaše byl zběhlý v hanebnostech – nejenže znásobil, a to do nesmírné míry, svou vlastní bezbožnost plnou svatokrádeží, zničil také zásady a překroutil jednání svých poddaných, když je přinutil, aby jednali hůře než ti nejodpornější z pohanských modlářů (viz 2. Pa 33). A přesto je touto přehojnou milostí zahanben, je přetvořen a stává se dítětem odpouštějící lásky a dědicem nesmrtelné slávy.

Vizte toho zatrpklého a krvavého pronásledovatele Saula, jak dští hrozby a je rozhodnutý vraždit, zastrašuje jehňátka a Ježíšovy učedníky posílá na smrt. Spoušť, kterou napáchal, ani bezúhonné rodiny, které zničil, to vše nestačilo k uspokojení jeho mstivého ducha. To bylo jen sousto, které místo toho, aby psa na stopě zasytilo, přinutilo ho ještě s větším nasazením sledovat stopu a ještě zarputileji prahnout po zkáze. Stále žízní po násilí a vraždě. Jeho žízeň je tak urputná a neukojitelná, že soptí hrozbami a dychtí po zabíjení (Sk 9,1 ČSP). Jeho slova jsou kopí a šípy a jeho jazyk je ostrý meč. Zastrašovat křesťany je pro něj stejně přirozené jako dýchat vzduch. Ve svém nenávistném srdci si usmyslel, že je donutí vykrvácet. Jen nedostatek energie mu brání v tom, aby každá slabika, kterou vysloví, a každý jeho nádech nebyl rozsudkem smrti pro dalšího nevinného učedníka. Kdo by ho podle lidských měřítek neoznačil za nádobu hněvu určenou k nevyhnutelnému zatracení? A kdo z lidí by nedošel rychle k závěru, že pokud někde ve světě utrpení existují masivnější řetězy a hlubší kobky, jistě musejí být určeny právě takovému nesmiřitelnému nepříteli opravdového božství? Ano, obdivujte a uctívejte nevyčerpatelné poklady milosti – tento Saul byl přijat do zbožného společenství proroků, patří do vznešené armády mučedníků a je uznávanou osobou ve slavné společnosti apoštolů.

Hanebnost Korintských byla příslovečná. Někteří si libovali v takových odporných neřestech a přivykli takové míře bezpráví, jakým byla potupa lidské přirozenosti. A přesto i tito synové násilí a otroci smyslnosti byli obmyti, posvěceni, ospravedlněni (1 K 6,9-11). „Obmyti“ drahocennou krví umírajícího Vykupitele, „posvěceni“ mocným působením požehnaného Ducha, „ospravedlněni“ skrze nekonečně láskyplná milosrdenství laskavého Boha. Ti, kteří kdysi byli přítěží světa, jsou nyní radostí nebes a potěšením andělů.“

Boží milost se projevuje v Pánu Ježíši Kristu, Jeho prostřednictvím a skrze Něj. „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“ (J 1,17). To neznamená, že by Bůh před vtělením svého Syna nikdy vůči nikomu neprojevil milost – Genesis 6,8 a Exodus 33,19 jasně dokazují opak. Milost a pravda se však plně zjevily a dokonale zviditelnily, když Vykupitel přišel na tuto zem a zemřel na kříži za svůj lid. Jen skrze Krista Prostředníka proudí Boží milost k Jeho vyvoleným. „…oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu… tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista… aby tak… vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Ř 5,15.17.21).

Boží milost je vyhlášena v evangeliu (Sk 20,24), což je samospravedlivým Židům „kamenem úrazu“ a pro domýšlivé a filozofující Řeky „bláznovstvím“. Proč? Protože v něm není nic, co by ukojilo pýchu člověka. Oznamuje, že pokud nejsme spaseni milostí, nemůžeme být spaseni vůbec. Prohlašuje, že mimo Krista, nevyslovitelného Daru Boží milosti, je stav každého člověka zoufalý, nenapravitelný, beznadějný. Evangelium oslovuje člověka jako provinilého, odsouzeného, umírajícího zločince. Prohlašuje, že nejpočestnějšímu moralistovi je určen ten samý strašlivý úděl jako tomu nejprostopášnějšímu požitkáři, že horlivý vyznavač se všemi svými zbožnými projevy není o nic lepší než ten nejbezbožnější bezvěrec.

Evangelium hledí na každého Adamova potomka jako na padlého, pošpiněného, peklo zasluhujícího a bezmocného hříšníka. Milost, kterou evangelium hlásá, je jeho jediná naděje. Všichni stojí před Bohem usvědčení z toho, že přestoupili Jeho svatý zákon, stojí zde jako provinilí a odsouzení zločinci. Nečekají na rozsudek, ale na vykonání rozsudku, který nad nimi byl již vyřčen (J 3,18 a Ř 3,19). Stěžovat si na předpojatost milosti je sebevražedné. Pokud hříšník trvá na holé spravedlnosti, potom se jeho věčným údělem musí stát ohnivé jezero. Jeho jediná naděje je v tom, že se skloní před trestem, který mu Boží spravedlnost přisoudila, uzná jeho absolutní oprávněnost, odevzdá se Božímu milosrdenství a vztáhne prázdné ruce, aby přijal Boží milost, která mu byla oznámena v evangeliu.

Třetí Osobou Božství je Zprostředkovatel milosti, proto byl nazván „duchem milosti“ (Zach 12,10). Bůh Otec je Zdrojem veškeré milosti, protože sám v sobě rozhodl o věčné smlouvě vykoupení. Bůh Syn je jediným Prostředníkem milosti. Evangelium je Oznamovatelem milosti. Duch je Poskytovatelem. On je Tím, kdo spásnou mocí uplatňuje evangelium na duši, oživuje vyvolené, zatímco jsou duchovně mrtví, přemáhá jejich vzpurnou vůli, zjemňuje jejich tvrdá srdce, otevírá jejich slepé oči, očišťuje je od malomocenství hříchu. A tak souhlasíme s G. S. Bishopem, když ve své knize „Milost v listu Galatským“ prohlásil:

„Milost je zaopatření pro lidi, kteří jsou tak padlí, že nemohou zvednout sekeru spravedlnosti, tak zkažení, že nemohou změnit svou vlastní přirozenost, v takové averzi vůči Bohu, že se k Němu nemohou obrátit, tak slepí, že Ho nevidí, tak hluší, že Ho neslyší, a tak mrtví, že On sám musí otevřít jejich hroby a pozdvihnout je ke vzkříšení.“

Z knihy Střípky poznání Boha.

Přeložila Julie Petrecká.