Popis stvoření v Genesis 1 a 2 obsahuje 56 veršů, zatímco popis potopy v Genesis 6–9 obsahuje 81 veršů – téměř o polovinu více. O teologii stvoření bylo napsáno mnoho svazků, ale o teologii potopy jen velmi málo. Mnohem častější jsou kázání o stvoření než o potopě. Zdá se, že Noemova potopa má pro moderní křesťany jen malý význam. Proč?

Mnozí potopu odsunuli na vedlejší kolej jen jako příběh pro děti. Navzdory tomu, že jde o nejsmrtonosnější katastrofu v dějinách, je považována za ideální materiál pro nedělní školu. Možná se učitelům hodí, že zahrnuje zajímavé vyprávění o zvířatech.

Když se o potopě mluví k dospělým, hovoří se o ní jako o izolovaném příběhu o příchodu soudu: hřích vede k soudu, ze kterého jsou zachráněni ti, kdo důvěřují Bohu. I když nepochybně jde o správný výklad, nepřikládá potopě žádný zvláštní význam.

V Bibli je mnoho dalších příběhů, ze kterých vyplývá stejné ponaučení, takže kdybychom zůstali u běžného výkladu, odstraněním Genesis 6–9 z Bible by se nic podstatného neztratilo.

Teističtí evolucionisté mají tendenci věnovat potopě jen velmi malou pozornost. Například D. R. Alexander (Stvoření, nebo evoluce. Musíme si vybrat? Monarch, 2008; s. 242) jí ve své knize věnuje jediný odstavec. Alexander a ti, kdo sdílejí podobný postoj, sice věří, že Noemova potopa byla historickou událostí, ale jejich snahou je minimalizovat její historický a geologický dopad tím, že trvají na lokální, nikoli globální katastrofě.

Potopa v Genesis

Kreacionisté do jisté míry uznávají význam potopy. Je zajímavé, že Whitcomb a Morris (Whitcomb, J. C. a Morris, H. M., The Genesis Flood: The Biblical Record and Its Scientific Implications, Presbyterian and Reformed, 1961) nazvali svou vlivnou knihu The Genesis Flood (Potopa v Genesis), nikoliv „The Genesis Creation“ (Stvoření v Genesis). Obecně se však zájem kreacionistů o potopu soustředil na hledání textových argumentů, proč by potopa měla být chápána jako globální, a nikoli lokální událost. Jinými slovy, hledali biblickou podporu, která by jim pomohla čelit kritikům z řad teistických evolucionistů.

Takový je hlavní cíl biblických kapitol ve Whitcombově a Morrisově knize a v novější revizi od Snellinga (Snelling, A. A., Earth's catastrophic past, Vol. 1, Institute for Creation Research, 2009). Teologický význam potopy je zde zpracován jen velmi málo.

Je chyba, že se jako kreacionisté nezabýváme teologií potopy, protože to posiluje dojem, že potopa má jen minimální teologický význam. Proto jsou tak málo slyšet kreacionistické argumenty, že potopa byla celosvětová.

Textové argumenty pro globální potopu jsou velmi silné, ale teističtí evolucionisté je obvykle ignorují, protože je považují za nedůležité. Za předpokladu, že z hlediska teologie je v sázce jen málo a nezáleží na tom, jestli byla potopa globální událostí, máme jen malou motivaci zabývat se kreacionistickými argumenty.

V tomto článku ukážu, že nejsilnější argumenty pro globální potopu nespočívají na izolovaných důkazních textech, ale na ústředních biblických tématech. Ukážu, jaké místo zaujímá potopa v celkových dějinách Bible, tj. v příběhu, který nás vede od stvoření k novému stvoření skrze kříž a vzkříšení Ježíše Krista.

Nejde mi o pouhé zařazení potopy do dějové linie Bible (jak byste mohli zanést konkrétní biblickou postavu do biblické časové osy), rád bych odpověděl na otázku, proč je potopa zásadní pro soudržnost dějové linie Bible, a tím i pro samotné evangelium. Stručně řečeno, vysvětlím, proč je Noemova potopa důležitá.

Celá historie

Potopa je teologicky významná, protože bez ní by nám chyběla část dějové linie, jejímž prostřednictvím vykládáme veškeré dějiny.

Ve 2. listu Petrově 3,3–10 je uvedena časová osa biblického příběhu. Podle Božího slova dochází ke třem aktům stvoření: zaprvé k počátečnímu stvoření, při němž se oddělí pevnina od vody. Za druhé k potopě, která toto oddělení zvrátí (akt „od-stvoření“) a vody znovu pokryjí zemi, dokud není vytvořen náš současný svět. Za třetí bude náš současný svět jednoho dne očištěn ohněm a znovu stvořen. Potopa je tedy jedním z mezníků tří hlavních období dějin: světa před potopou, současného světa a nového stvoření.

Svět, ve kterém nyní žijeme, se od původního stvoření liší právě díky potopě. Židovskému chápání je přirozená myšlenka, že potopou začíná nová epocha dějin. Sám Petr ji předkládá ve 2. listu Petrově 2, v němž používá Noema jako vzor pro křesťany, kterým psal.

R. J. Bauckham (1983) shrnuje poselství 2 Petrovy 2,5–9 následovně: „Noe, zachráněný ze starého světa, aby byl počátkem nového světa po potopě, je předobrazem věrných křesťanů, kteří budou zachráněni ze současného světa, aby po soudu zdědili nový svět“ (Word Biblical Commentary: Juda, 2 Petr, Nashville: Thomas Nelson, 1983; str. 250).

Tento způsob uvažování vychází ze samotné knihy Genesis. V Genesis 7,11 je potopa datována přesně na šestistý rok Noemova života a 17. den druhého měsíce. Podobný stupeň přesnosti je v Písmu velmi neobvyklý a odpovídá skutečnosti, že potopa je počátkem nové epochy.

Navíc je popis potopy popisem de-kreace. Stvoření je zrušeno. Pořadí zkázy v Genesis 7,21 odráží pořadí stvoření v 5. a 6. dni. Svět je však poté znovu sestaven v aktech znovustvoření. Z vody se znovu objevuje souš (8,1–5). Rostliny začínají růst (8,11).

Noe je jako druhý Adam, z něhož je svět znovu zalidněn, a znovu je vydán příkaz stvoření: „Ploďte a množte se“ (9,1). Noemovi je řečeno, že má vládnout (9,2), a všechny národy jsou jeho potomky (9,19). Noe je také podobný Adamovi, protože je vylíčen jako muž poslušnosti (6,22; 7,5), který později padne (9,21).

Petr vidí ve stvoření a znovustvoření během potopy paralelu ke stvoření a znovustvoření spojenému s druhým příchodem Ježíše. A stejnou souvislost uvádí Ježíš ve svém učení (např. Mt 24,37–39).

Na Petrových i Ježíšových slovech je nápadné, že vzorem pro nové stvoření není původní stvoření z ničeho, ale znovustvoření během potopy, kdy je z existujícího materiálu vytvořen nový svět. To je v souladu s novozákonním učením, že naše vzkříšená těla v novém stvoření budou přeměněnými verzemi našich stávajících těl.

Univerzalita

Správné pochopení, jaké místo zaujímá potopa v dějové linii Bible, má důležité důsledky pro určení jejího rozsahu. Celou knihou Genesis 1–11 se táhne nit univerzality, kterou vyžaduje dějová linie Bible.

R. M. Davidson k tomu uvádí: „Zatopení Země se odehrává v době, kdy se na Zemi objevily tři druhy vody. David Davidson píše: „Teologie potopy je svorníkem propojeného, ale mnohotvárného univerzálního tématu, které se táhne celou knihou Genesis 1–11 a celým zbytkem Písma: stvoření a charakter Stvořitele v jeho původním záměru stvoření; od-stvoření v odvrácení se lidstva od Stvořitele; univerzální rozšíření hříchu, které končí univerzálním eschatologickým soudem; a znovustvoření v eschatologické spáse věrného zbytku a univerzální obnově země“ (Evangelical dictionary of biblical theology, „The Flood“; Elwell, W. A. (editor), Baker, 1996; str. 261–263).

Jinými slovy, potopa musí mít stejný univerzální rozsah jako původní stvoření a nové stvoření, jak naznačuje i 2. Petrův 3,5–7, který tyto tři události spojuje.

Instinktivně čteme Genesis 1 jako popis stvoření celé země. A zkáza potopy je popsána ve smyslu vyhlazení všeho, co Bůh stvořil v 1. kapitole (Genesis 6,6–7; 7,4). Potopa je tedy stejně rozsáhlá jako původní stvoření (Creation, catastrophe and Calvary: why a global flood is vital to the doctrine of the atonement, „Biblical evidence for the universality of the Genesis flood“, Davidson R. M.; Baldwin, J. T. (editor); Review and Herald, 2000; str. 79–92).

Pokud je potopa jen lokální událostí, musí se stvoření popsané v 1. knize Mojžíšově týkat také jen malé části světa. Myšlenku lokálního stvoření navrhl v roce 1840 John Pye Smith. Argumenty proti Smithově výkladu, které uvádí například B. Ramm (The Christian view of science and Scripture, Paternoster, 1955; str. 131–133), se dají stejně dobře využít i proti chápání Genesis 6–8 jako popisu lokální potopy.

www.evangelical-times.org