Hřích má svůj původ ve falešném pohledu na věc. Naši prapůvodní rodiče by nikdy nezhřešili, kdyby nebyli oklamáni pokušitelem. Eva viděla, že zakázané ovoce je překrásné a je dobré k jídlu, tedy chutné a výživné. To byl podvod. Toto ovoce, ať už byla jeho chuť jakákoliv, nikdy nebylo určeno k tomu, aby sytilo. Bylo určeno ke zkoušce, nikoliv k jídlu. Ale tím největším klamem arcisvůdce, jemuž naše pramáti čelila, bylo to, že když to sní, stane se moudřejším a bude znát dobré i zlé, dokonce tak, jako to zná Bůh. Klamavá slova pokušitele vedla k tomu, že její mysl o tom byla naprosto přesvědčena. Touha po poznání je přirozená, patří k člověku od stvoření, stejně jako chuť k jídlu. Ale těmto přirozeným sklonům nelze vždycky dopřávat a uspokojovat je, ale je třeba je držet na uzdě rozumu a svědomí. Dobytek je ovládán svými sklony a instinkty. Ale člověk je vázán zákonem a nemůže se jen tak vzepřít povinnostem zákona. Je morální bytostí a může být podroben zkoušce, která ukáže, zda bude poslouchat zákony svého Stvořitele.

Je ohromný rozdíl v tom, jak vypadá hřích po tom, co je dokonán, od toho, jak vypadal před tím. Vášeň nebo touha po uspokojení vytváří falešný prostředek, kterým je neopatrná duše oklamána a dovedena k přestoupení. Poté, co naši prarodiče zhřešili, „se jim otevřely oči“. Zmocnil se jich do té doby neznámý pocit viny a bylo to jako prohlédnutí – ne krásné, ale odporně deformované. Nevinnost byla pryč. Hanba a zmatek nahradily pokoj a čistotu. Jak nešťastná změna! Provinilý pár nyní velmi jasně prožívá svou strašlivou chybu, své špatné jedná, svůj hanebný stav a svou zkázu. Celé to pokolení je zkažené. Co udělají, až se setkají se svým Stvořitelem při jeho obvyklé návštěvě, která do té doby byla vždy příjemná a poučná? Poslouchej! Už přichází – jeho hlas je slyšet v zahradě. Ubohých provinilců se zmocňuje hrůza a zděšení. Vina způsobuje, že utíkají před přítomností toho nejlepšího a nejlaskavějšího ze všech otců. Snaží se schovat. Běží na místo v zahradě, kde jsou stromy nejhustější. Ale nemohou se skrýt před očima Vševědoucího. Nemohou uniknout ruce Všemohoucího, natož pak odolat jeho moci.

Hle, když Stvořitel nenalezl člověka, jehož stvořil, na svém místě, zasahuje uši člověka hlasem strašnějším než burácení hromu, takže celou jeho duší zní slova: „Kde jsi?“ Chvějící se pár hříšníků předstupuje před znepokojivě zamračeného a spravedlivého Soudce. A tento zajímavý příběh potřebujeme přenést až do současnosti.

Z onoho prvního přestoupení, jímž do světa vstoupil hřích, si můžeme udělat představu o klamavé podstatě hříchu. Tento první hřích je jakýmsi vzorem pro všechny ostatní hříchy. Vycházejí z něj jako voda z fontány, a všechny jsou otrávené stejným jedem. Ve všech hříších je nějaká návnada – něco zjevně dobrého – očekávání nějakého potěšení nebo zisku z nezákonného požitku. Každý hřích uvádí mysl do klamu. Správné myšlenky a motivy jsou pro onu chvíli zapomenuty nebo překonány. Veškerá pozornost je podobně jako oko fascinovaného ptáka zaměřena na jednu jedinou věc, od které se nemůže odtrhnout. Pokušení vítězí a hřích je dokonán.

Archibald Brown (1844-1922)

Archibald Brown patřil mezi nejbližší přátele Charlese Spurgeona. Ve svých osmnácti letech se stal nejmladším studentem Spurgeonovy Pastor's College. O dva roky později se stal kazatelem baptistického sboru na předměstí východního Londýna, z něhož o pár let později vznikl sbor známý jako East London Tabernacle, v jehož modlitebně bylo 2.500 míst k sezení a byl to druhý největší sbor v Londýně (a dost možná, že i ve světě). Byl zde kazatelem až do roku 1897. Stal se pastorem Chatsworth Road Baptist Church v jižním Londýně, kde působil deset let a stovky, možná i tisíce lidí byly zasaženy jeho kázáním a díky jeho službě přišly k Pánu. V roce 1907 se stal druhým pastorem v Metropolitan Tabernacle, kde pracoval společně se synem Charlese Spurgeona Thomasem. Když v roce 1908 Thomas odstoupil ze služby, stal se Brown hlavním kazatelem sboru. Své působení zde ukončil v roce 1910 a v roce 1911 odcestoval do Jižní Afriky, kde sloužil v tamních baptistických sborech. Jako jediný kazatel kázal ve všech baptistických sborech v Jižní Africe. Během první světové války byl kazatelem sboru v Kapském městě, po skončení války se vrátil zpět do Anglie, kde v r. 1922 zemřel.