Je křesťanské svědomí spolehlivý průvodce?

Sháněl mě Robert, protože mi chtěl oznámit, že opouští Růženku. 33 let byli manželé, ale přišel čas, aby se jejich cesty rozdělily. Proč?

„Od doby, kdy nás opustily děti,“ vysvětloval, „nebyl ani jeden z nás šťastný. Ty víš, že nemáme mnoho společného. Dobře, oba jsme křesťané, ale jinak většinou jdeme každý svou cestou. A stejně se akorát hádáme. Očekávám, že asi budeš hodně překvapený, ale vím, že nastal ten správný čas.“

Pak přišla poslední rána: „Vím, co učí Bible o rozvodu, ale nemůže být správné, abychom zůstali spolu, když je naše manželství mrtvé. Bylo by to proti mému svědomí.“

Jistě si myslel, že to má odbyté. Jestli měl čisté svědomí, co by mi ještě mohl říct? Křesťan přece má následovat hlas svého svědomí, nebo ne?

Už mnohokrát jsem vedl podobný rozhovor. Ne vždy se týkal zničeného manželství. Mohlo se jednat o téměř jakékoli rozhodnutí, které někdo udělal nebo měl udělat. Aneta říká: „Rozhodla jsem se, že církev není nic pro mě. Cítím, že mám mnohem víc užitku z uctívání, když jsem doma o samotě. Takže se vzdávám členství. Musím následovat hlas svědomí.“

Šimon se s námi dělí o novinku: „Právě jsem se zasnoubil s dívkou, se kterou pracuji. Není věřící, ale je velice otevřená. A svědomí mi říká, že je pro mě ta pravá.“

Pro všechny tyto lidi byl odkaz na svědomí nejvyšším argumentem. Svědomí je pro ně jako kompas, který neomylně ukazuje na Boží vůli.

https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/bozi-vedeni-arthur-w-pink.html

Boží vedení

Arthur W. Pink

Tato drobná publikace je přetiskem nejdelší kapitoly z knihy Střípky poznání Boha (Boží vlastnosti zjevené v Písmu). Zabývá se otázkou, kterou si kladou Boží muži a ženy od nejstarších dob až po současnost - tato otázka zní: Jaká je Boží vůle pro můj život? Jaká je Boží vůle pro tu či onu konkrétní situaci?

 

Slabý hlásek v nitru?

Pamatuji si, jak mě v dětství učili o důležitosti svědomí. „Svědomí je jako slabý hlásek, který mluví ve tvém nitru. Říká ti, co je správně a co špatně. Svědomí ti dal Pán Bůh. Vlastně je to jeho hlas, který k tobě mluví. A ty nikdy nesmíš jít proti svému svědomí.“

Když se ohlédnu zpět, nevybavuji si, že by mi někdo vysvětlil, jak ten vnitřní hlas svědomí ke mně bude mluvit. Učitelé mi sice nikdy ani nenaznačovali, že uslyším zřetelný hlas, který bude promlouvat k mým uším. Mohl jsem ale alespoň očekávat, že uslyším hlas v hlavě, který bude mluvit ve slovech a větách: „Tohle je špatně a tohle je dobře?“

„Ne,“ ujišťovali mě učitelé. „Takhle svědomí nepracuje – alespoň většinou ne.“ Tak jsem chtěl vědět, jak svědomí mluví. Bylo těžké získat na tuto otázku dobrou odpověď. Když na to přišlo, přátelé mi říkali, že prostě budu vědět, co je dobré a co špatné.

Popisovali spíše pocit, který by nevěřící lidé nazvali intuicí – instinktivní vědomí. Nebo ještě přesněji prostě pocit. Budu prostě cítit, že něco je v pořádku nebo že něco je špatně. A pokud se jedná o něco, co se chystám v budoucnu udělat, buď v té věci budu mít jistotu, nebo se budu cítit nesvůj a budu se trápit. Kdyby to bylo něco, co právě dělám, nebo co jsem udělal v minulosti, a budu cítit vinu, je to hřích, cítím-li pokoj, Pánu Bohu se to líbí. 

Někdy to popisovali slovy, která zněla duchovněji. „Poznáš, že se Pán Bůh usmívá nebo že se mračí.“ „Budeš cítit, že zarmucuješ Ducha nebo že jsi s ním ve shodě.“ Ať už to bylo řečeno jakkoli, zanechalo to ve mně dojem, že následovat svědomí znamená nechat se vést pocity.

A když si vzpomenu na své rozhovory s Robertem, Anetou, Šimonem i mnoha dalšími, uvědomuji si, že uvažovali stejně. Když cítili, že je něco správné, považovali to za správné. Stejně tak, jestliže cítili, že je to špatné. Promlouvalo k nim jejich svědomí a oni se mohli spolehnout, že povede jejich kroky.

Spolehlivý průvodce?

Robertovi a ostatním jsem prostě musel sdělit novinku, že to, co nazývají svědomím, je přinejlepším nespolehlivé a přinejhorším přímo zrádné. Věděl jsem to jistě, protože se mi mnohokrát stalo, že mě mé pocity zradily při posuzování, jestli jsou mé činy dobré nebo špatné.

Naštěstí jsem někdy skutečně cítil bolestný neklid nebo vinu, když jsem jednal hříšně. Někdy jsem cítil hluboký pokoj, když jsem dělal něco, co bylo sice náročné, ale správné. Mnohokrát však nastal absolutní nesoulad mezi mými pocity a mým jednáním.

Dívám se zpět na některé ostudné okamžiky svého života. Vzpomínám na hříchy, které jsem spáchal, a naříkám. Vzpomínám si, jakým způsobem jsem jednal s některými lidmi, a jsem zděšen. Nyní je mi jasné, že takové jednání bylo v přímém rozporu s Božími přikázáními zapsanými v Bibli.

Ale tehdy jsem cítil absolutní jistotu, že to, co dělám, je správné. Necítil jsem stud ani vinu, ani náznak znepokojení. Když ostatní neviděli správnost mého jednání, byli pro mě hlupáci a slepci. Před svým činem, v průběhu i po něm jsem cítil hluboký pokoj. Měl jsem čisté svědomí.

Od té doby jsem však četl Boží slovo a přemýšlel jsem o Božích nařízeních. Byl jsem přinucen vidět, že věci, které jsem dělal, jsou Pánem Bohem naprosto zapovězené.

V některých případech mi trvalo roky, než jsem uviděl hříšnost věcí, které jsem řekl nebo udělal. Bylo třeba přísného vedení, které mě donutilo, abych poznal pravdu v případě některých svých činů. A vím jistě, že jsem ještě u mnoha dalších věcí nerozeznal, že byly hříšné, ale Pán Bůh mi to dá vědět v příštích letech.

Je má zkušenost ojedinělá? Nemyslím si. Když čtu Bibli, je jasné, že mnoho věřících spáchalo hříchy a jejich svědomí při tom mlčelo. Rozhodli se udělat věci, které Bible zavrhuje, a vůbec si neuvědomovali, že věci, které plánují, jsou hříšné. Uskutečňovali své plány a stále neměli potuchy o špatnosti svého jednání. Ani když se dívali zpět, necítili žádný stud, stále byli přesvědčeni, že co udělali, je správné.

Myslel si David, že jedná správně, když ukradl Bat-šebu jejímu manželovi? Všechno nasvědčuje tomu, že necítil vinu. Vzpomeňte si, co se stalo, když za ním přišel Nátan. Kdyby měl David špatné svědomí, netřásl by se snad, když za ním Nátan přišel? A když Nátan vyprávěl příběh o boháčovi, který ukradl chudému muži ovečku, reagoval by David jistě se studem, a ne s hněvem.

Ale ne, vůbec se v příběhu nepoznal. Odsoudil jednání boháče a přitom neviděl, jak hrozně se mu podobá. Teprve prorokův výrok: „Ten muž jsi ty,“ otevřel Davidovi oči, aby viděl svůj hřích. 

Uvědomoval si Jonáš, že hřeší, když utíkal do Taršíše, aby se vyhnul úkolu, který mu Hospodin uložil? Ani trochu. Dokonce i poté, co kapituloval a šel do Ninive, nepřestával věřit, že má pravdu a Pán Bůh se mýlí. Když se Hospodin slitoval a ušetřil Ninive, „Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: ‚Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše!‘ …  Hospodin se však otázal: ‚Je dobře, že tak planeš?‘“ (Jon 4,1–4). Jonášová upřímná odpověď by zněla: „Ano!“ Pevně věřil, že měl všechny důvody udělat, co udělal, a cítit, co cítil.

Věděli Jan a Jakub, že jednají špatně, když chtěli seslat oheň z nebe na samařskou vesnici? Věděli učedníci, že jednají špatně, když se dohadovali, kdo z nich je největší? Věděl Šimon Petr, že jedná špatně, když vytasil meč na veleknězova služebníka?

Nikdo z nich to nevěděl a Pán Ježíš je musel napomenout. Teprve pak si uvědomili, že jednají nesprávně.

Na začátku článku jsem mluvil o Robertovi. Když jsem ho poslouchal, jednu věc jsem věděl jistě – nelže mi. Skutečně cítil, že je v pořádku, když poruší manželský slib a odejde od Růženky. A stejné to bylo i s těmi ostatními, které jsem zmiňoval. Každý z nich by klidně udělal věc, kterou Bible jasně zapovídá, a připadalo by mu, že je to v pořádku. Jejich „svědomí“ nevyslalo žádný varovný signál.

Je těžké tomu uvěřit? Ne. Když přemýšlím nad biblickými příklady věřících, kteří si neuvědomovali hříšnost svého jednání, neměla by mě přítelova „slepota“ překvapit. Historie církve je zaneřáděná příklady věřících, kteří dělali odporné věci, ale přitom věřili, že činí Boží vůli. Vzpomeňme, jak jednal Zwingli s anabaptisty (novokřtěnci, pozn. překl.). „Když se chtějí ponořit pod vodu, tak ať se ponoří!“ prohlásil a s potěšením sledoval, jak tonou.

Vzpomeňme na Lutherovo jednání s Filipem Hesenským. Nepociťoval lítost, když schvaloval Filipovo bigamické (a tajné) manželství, ani když pak v souvislostí s ním lhal.

Uvažujte nad skandálním vztahem Howela Harrise (metodistický kazatel, pozn. překl.) s madam Griffithovou nebo nad Davidem Livingstonem, který trestuhodně zanedbával svou ženu a děti. Nepovažujte však uvedené příklady za důkaz, že nezáleží na tom, jestli hřešíte. Berte je jako připomínku, jak nedůvěryhodné může být svědomí věřících.

Falešný žalobce

Pamatujte také, že svědomí není nespolehlivé jenom když schvaluje, ale také když obviňuje. Jsou věřící, kteří žijí v neustálém strachu, že jednají špatně, ačkoli je jejich jednání bez poskvrny. Jejich pocity viny může působit mnoho faktorů – povaha, výchova, špatné učení, sociální tlaky či zášť satana, žalobce.

Pamatuji si, jak mi jedna žena vyprávěla, jaký vliv měl na ní lockdown při covidu. Řekla mi: „Vždycky jsme se snažili, aby byl náš dům otevřený našim bratřím a sestrám. Ale teď, ačkoli je lockdown dávno pryč, cítím vinu, kdykoli nás někdo navštíví. Připadám si, jako bych dělala něco špatně. Vím, že není žádný důvod, proč bychom neměli přijímat návštěvy – Bible nás dokonce vyzývá, abychom byli pohostinní. Ale všechna ta varování, abychom se nesetkávali s lidmi, ve mně zanechala pocit, že bych to neměla dělat.“

Uvědomovala si, že ji její pocity svádějí. Věděla, že jí říkají, aby se vzdala něčeho, co je správné. A tak se svým manželem i nadále zvala lidi do svého domu, přestože jí její pocity nalhávaly, že je to hřích.

Byla to velice moudrá žena. Bohužel někteří křesťané věří, že nesmí nic udělat, když mají pocit, že je to špatné. Vzpomínám na ženu, která opouštěla jednu církev za druhou. Nikdy se nemohla usadit v žádné církvi. Proč? Protože v každé církvi našla něco, co bylo, jak říkala, proti jejímu svědomí.

„Vím, že by byla chyba zůstávat v církvi, kde kazatele oslovovali jménem. Tak mě vedlo mé svědomí. Vím, že by byla chyba, kdybych poslouchala čtení moderního překladu Bible. Vím, že by bylo špatné, kdybych navštěvovala církev, kde se lidé modlí za papeže, aby uvěřil. Ve chvíli, kdy jsem to uslyšela, věděla jsem, že jsem na špatném místě. Mé svědomí by mi nedovolilo zůstat.“

Zaměňovala své pocity se svědomím. A věřila, že vždycky musí poslouchat hlas svého svědomí. Důsledkem bylo, že se ochudila o Bohem dané prostředky milosti a přivodila si mnoho zármutku.

Co říká Bible?

Nastal čas, abychom se podívali, co o svědomí říká Bible. Asi nejdůležitějším oddílem, který mluví o svědomí, je Římanům 2,14–15:

Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.

V první kapitole svého dopisu Pavel prohlásil, že padlé lidské bytosti jsou jak bezbožné, tak nespravedlivé (Ř 1,18). Myslí především na pohany, kteří odmítli Boží svědectví ve stvoření a uchýlili se k modloslužbě (1,23). Proto je Bůh nechal napospas jejich scestným myslím – myslím, které nedovedou nic správně posoudit: 

„… jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství.“ (Ř 1,21–22)

Bůh je „dal… na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti…“ (Ř 1,28–29)

Přesto Pavel uznává, že dokonce i takoví pohané, kteří nemají přístup k napsanému Božímu zákonu, mohou přirozeně plnit požadavky zákona. Jak je to možné? Pavlova odpověď zní, že lidé „jsou sami sobě zákonem“.

Ačkoli nikdy neslyšeli nebo nečetli Boží zákon, Boží zákon je do nich vložený. Jsou stvořeni tak, že je v jejich nitru něco, co jim říká, že některé věci jsou správné a některé špatné.

Vyjadřuje to silněji: 

„… to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci…“ (Ř 2,15)

Vědí, že by měli uctívat a vzdávat čest něčemu většímu než oni sami. Vědí, že je třeba vyjadřovat úctu vůči rodičům. Nevyhnutelně vědí, že vražda, cizoložství a krádež jsou špatné.

Pavel dodává: „… jak dosvědčuje jejich svědomí…“ Co má na mysli, když mluví o svědomí? Vysvětluje to jako vzájemně protikladné myšlenky. Lidé si nemohou pomoci a musí přemýšlet o svých činech. Zjišťují, že hodnotí své skutky podle standardů dobra a zla vepsaných v jejich srdcích. Zkoušejí sami sebe a někdy zjišťují, že je jejich myšlenky obviňují a jindy, že je myšlenky obhajují a omlouvají.

Není tedy pochyb, že v souladu s Biblí mají lidské bytosti – všechny lidské bytosti – svědomí. Nemohou uniknout myšlence, že existuje dobré a špatné. A mají ponětí, které věci jsou správné a které jsou špatné. Přemýšlejí o svém jednání a pro věci, které udělali, se někdy obviňují a jindy obhajují.

Když svědomí selže

Říká nám tedy Pavel, že svědomí, které Bůh vložil do člověka, je neomylný a důvěryhodný průvodce? Ani náhodou!

Vzpomeňte si na verše z první kapitoly, které jsme citovali. Pavel jasně ukazuje, že lidská mysl je zkažená. Celé naše smýšlení je pomatené. Prvním příznakem je modloslužba. V lidském srdci je napsáno, že člověk musí uctívat. Ale místo aby uctívaly Stvořitele, považují lidské bytosti za moudré a správné uctívat modly stvořené vlastníma rukama (Ř 1,22).

Ano, bezbožní lidé mají ponětí, co je správné a co špatné, ale tato znalost je poničená hříchem. Nelze se na ni spolehnout. Celé jejich smýšlení o dobrém a špatném je pokřivené. A v žádném případě se nikdo nemůže spolehnout na vlastní úsudek o vlastním chování. Protože lidé mají svědomí, budou hodnotit své jednání. Ale opakovaně budou docházet ke špatným závěrům.

Důkazem je, že lidé dovedou rozpoznat špatné jednání u ostatních, ale nedokážou je rozpoznat sami u sebe.

Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. (Ř 2,1)

Člověk se zlobí, když mu někdo lže. Ví tedy, že lhaní je špatné. Ale když sám lže, nemusí pocítit ani náznak špatného svědomí. Je pobouřen, když mu někdo svede manželku. Zákon vepsaný v lidském srdci mu řekne, že cizoložství je špatné – když se ho dopouští někdo jiný. Ale on sám se může bez výčitek dopustit cizoložství. Jeho zkažená mysl si vždy najde důvod, proč je jeho případ výjimkou z pravidla!

Svědomí samozřejmě může být pokřivené více než jedním způsobem. Padlá lidská stvoření mohou věřit nejen, že špatné věci, kterých se dopouštějí, jsou v pořádku, ale také mohou věřit, že dokonale nevinné věci jsou špatné. V 1. Timoteovi píše Pavel o lhářích, kteří „mají vypálen cejch na vlastním svědomí“.

Co tím myslí? Ukazuje, že jejich svědomí je naprosto zrádné. Popálené bříško prstu může být natolik sežehnuté, že nedokáže rozlišit hrubý a jemný povrch. Sežehnuté svědomí nemůže rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Falešní učitelé, o kterých Pavel píše, vyučovali o dokonale prospěšných a dobrých věcech jako o zlých. Věřili a vyučovali, že manželství je nečisté a poskvrňující. Zakazovali jíst některá jídla. A přece byli připravení dělat věci, které Boží zákon zjevně zakazuje.

V dalším dopise mluvil Pavel o jiných lidech s poskvrněným rozumem i svědomím:

Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopní jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,15–16)

Jejich pokažené svědomí je ujišťovalo, že věci dokonale čisté a prospěšné jsou poskvrněné. A oni se zatím oddávali hříšným praktikám, které rozhodně byly v rozporu s Boží svatostí.

V případě nevěřících lidí je jasné, že každá jejich myšlenka a pocit ohledně toho, co je dobré nebo špatné, může být pokroucená. Jejich svědomí bude vždy nedůvěryhodné.

Svědomí věřícího člověka

Ale co věřící? Když jsme byli obnoveni a dostali jsme Ducha svatého, bylo jistě obnoveno i naše svědomí. Můžeme mu nyní věřit?

Zkrátka nemůžeme. Snažil jsem se předložit vám příklady věřících, které jejich svědomí zklamalo. A máme mnoho oddílů, které to přímo vyučují. Přečtěte si čtrnáctou kapitolů Římanům. Trvalo by příliš dlouho vykládat tento oddíl verš po verši, ale Pavel objasňuje, že věřící si mohou myslet a cítit, že mnohé věci jsou špatné, a přitom jsou zcela v pořádku. Například psal o věřících, kteří cítili nebo si mysleli, že konzumace masa je poskvrňuje a že by měli jíst jen zeleninu. Jejich svědomí je oklamalo.

Také znal věřící, kteří věřili, že je třeba dodržovat všechny židovské svátky. Cítili by vinu, kdyby zmeškali byť jen jeden z nich. Pavel však jasně ukazuje, že cítili vinu z jediného důvodu – neporozuměli v plnosti, co všechno ovlivňuje jejich vztah s Kristem.

Na druhou stranu píše Pavel o věřících, kteří se provinili zjevným a odporným hříchem, ale nestyděli se ani necítili vinu. V 1. Korintským 5 zmiňuje příklad muže, který se dopouštěl sexuálního hříchu tak barbarského, že by se nad ním zhrozili i pohané. A přesto se nejen dotyčný muž, ale i mnozí jeho spoluvěřící pyšnili tím, co dělá. Ve své hlouposti to považovali za projev osvíceného a tolerantního ducha!

Nový zákon je plný podrobných příkazů, jak má věřící žít, jaké chování je dobré a jaké špatné. Pomyslete na kázání na hoře nebo na Římanům 12. Připomeňte si také Efezským 4–6 nebo 1. Petrovu 2 a 4.

Kdyby bylo vaše svědomí bezpečným průvodcem a neomylně ukazovalo, jak máme žít, byly by tyto kapitoly zcela zbytečné. Jsou zde právě proto, že se nemůžeme spolehnout na vlastní úsudek, city, svědomí.

Svědomí nebo…

Tak tedy na co nebo na koho se spoléháme? Už jsem objasnil, jak má znít odpověď. Když nám dal Pán ve své Knize tolik rad, přikázání a zákonů, právě k nim se máme obracet.

Na své svědomí se můžeme spoléhat jen do té míry, do jaké je vzděláno Božími instrukcemi v Písmu. Tento vzdělávací proces je celoživotní dílo. A když je vaše svědomí a Písmo v kolizi, musíte umlčet svědomí a řídit se hlasem Písma.

Robert mě ujišťoval, že tím nejlepším řešením jeho vztahu s Růženkou je rozvod. Měl v tom čisté svědomí. Ale Písmo jasně říká: „… muž ať ženu neopustí“ (1K 7,11).

Aneta mi říkala, že nepotřebuje církev: její svědomí jí napovídalo, že je pro ni lepší, když uctívá doma o samotě. Ale Písmo říká: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku… (Žd 10,24–25).

Šimon si byl jistý, že má právo oženit se s nevěřící dívkou. Jeho svědomí mu říkalo, že to není problém. Ale Písmo říká: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! … Jaký podíl věřícího s nevěřícím?“ (2K 6,14–15).

Otázka pro Roberta, Anetu, Šimona i pro vás a pro mě je jednoduchá. Převládne svědomí nad Písmem? Dnes večer si před spaním přečtěte Žalm 119. Nebude vám trvat dlouho a najdete žalmistovu odpověď.

(www. evangelical-times.org, redakčně zkráceno)