Jan Amos Komenský

Nacházím se právě ve své kanceláři a na stole přede mnou leží kniha Jana Amose Komenského (1592–1670) s názvem Historie o těžkých protivenstvích církve české, v jazyce 21. století. Kniha dlouho nehybně vyplňovala prostor v naší rodinné knihovně. Ne že bych o ní nevěděl nebo na ni zapomněl. Naopak, již dlouho jsem se ji chystal přečíst. Zprvu jsem se však poněkud zdráhal. Barvité líčení krutého pronásledování křesťanů ve mně probouzelo podivnou nevůli knihu otevřít. Při pomyšlení na to, co v ní objevím, se mě zmocňovala nerozhodnost, a dokonce i lehká úzkost. Nemůžeme však zavírat oči před tématem, o kterém hovoří Písmo zjevně a otevřeně – před pronásledováním a utrpením věřících: 

A všichni, kde chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. (2Tm 3,12)

Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království. (Sk 14,22) 

Jan Amos Komenský Historie o těžkých protivenstvích církve české, v jazyce 21. století Po dlouhé době se k českému národu znovu dostává kniha o českých mučednících sepsaná Janem Amosem Komenským, a nyní upravená do jazyka 21. století. Síla naděje evangelia byla vždy připomínkou, že Bůh je svrchovaným vládcem. Jeho jednání v historii církve, která putuje bezbožným světem, je potřeba mít stále před očima. Proto Komenský a další bratři sestavili tuto knihu. Aby povzbudili nás, jejich následovníky, ve víře v Krista Ježíše. Tvrdé pronásledování po Bílé hoře vyneslo na světlo svědectví o Boží věrnosti i vytrvalosti svatých. Také nás Bůh vyzývá k věrnosti evangeliu.

Utrpení, soužení a pronásledování nejsou vždy příjemným tématem k rozjímání, avšak nyní, když už mám četbu za sebou, lituji, že jsem si na ni nenašel čas dřív. Jaký klenot! Obsah knihy potvrzuje pravdivost Kristových proroctví, jeho moc a věrnost, které se projevují ve vytrvalosti a víře Božího lidu tváří v tvář největším překážkám na úzké cestě k věčnému životu. Boží sláva zjevená uprostřed utrpení jeho následovníků nám občas připadá podivná a nepochopitelná, přesto však září jasným světlem, jež dodává sílu, odvahu a povzbuzení každé duši, která touží neochvějně následovat svého Spasitele, Pána Ježíše Krista. Jak prohlásil Martin Luther: „Našemu Mistru nasadili trnovou korunu, proč tedy my očekáváme korunu z růží?“

Kniha poprvé vyšla roku 1655 a zachycuje dějiny církve v českých zemích v rozmezí let 894–1632. Seznámíme se v ní např. se soluňským misionářem Metodějem, s knížaty Václavem, Boleslavem a jejich babičkou Ludmilou, dozvíme se něco o kazateli Janovi Milíčovi z Kroměříže či Matějovi z Janova, potkáme se s mistrem Janem Husem a tábority, s císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem, dozvíme se podrobnosti o vzniku Jednoty bratrské a seznámíme se se zevrubným líčením útrap, které českou nekatolickou církev provázely od dob husitských válek v 15. stol. až po popravu sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze roku 1621 i v letech následujících. Jan Amos Komenský popisuje dějiny české církve především chronologicky. Při zpracování své knihy čerpal informace z různých kronik, historických záznamů a výpovědí očitých svědků. K celé záležitosti přistupuje zodpovědně a metodologicky, a byť některé úseky textu mohou znít nejasně či pochybně (více se o tom dozvíte v předmluvě prvorepublikového vydání od prof. F. M. Bartoše[1] z roku 1922), kniha je cenným zdrojem známých i méně známých informací o historických událostech v českých zemích. Kniha je ale především „o hluboké víře, odvaze a věrnosti Kristu, až na smrt, i o zrůdnosti hříchu, který z lidí dělá tvory horší než zvířata“ (str. 13), jak uvádí současná předmluva vydavatele (Poutníkova četba).

Hrdinství, věrnost, vytrvalost a víra mučedníků člověka usvědčí i povzbudí. Obzvlášť když vidíme, že tito lidé, ač stejně křehcí, slabí či nerozhodní jako my, našli v Kristu potřebnou sílu k věrnosti a vytrvalosti v hodině nejtěžší. Někteří trpěli krátce, jiní museli snášet těžkosti dlouhý čas. Někteří čelili pronásledování s odvahou a radostnou myslí, jiní pochybovali a zmocňoval se jich strach. Víra některých zůstala neochvějná jako pevná skála, u jiných se pod tlakem těžkostí začala drolit jako stará cihlová zeď.

Přijde-li řeč na pronásledování křesťanů, málokdo se nad tím pozastaví. Starší ročníky považují pronásledování věřících za určitou samozřejmost, která k existenci církve nevyhnutelně patří už od dob jejího vzniku. Mladší generaci toto téma příliš nezajímá a někteří nad ním dokonce ohrnou nos. Proč by se měli zabývat něčím tak nezajímavým a neaktuálním? Proč je to důležité a jak jim to prospěje? Odpověď přitom není potřeba složitě hledat.

Pronásledování Božího lidu není záležitostí pouhých starodávných biblických událostí, setkáme se s ním ve světě i dnes. Někteří znalci odhadují, že během 20. století zemřelo pro Kristovo jméno více lidí než za všechna předchozí staletí dohromady. Současná západní společnost je hodnotově a morálně velmi nestabilní. Stačí málo a křesťané ve střední Evropě opět upadnou v nemilost svého okolí, budou-li se chtít pevně držet Božího slova a svého vyznání.

Možná proto bychom si měli připomenout, co zakoušeli křesťané nejenom kdysi dávno na vzdálených místech, ale i v poměrně nedávné době a v našich zeměpisných podmínkách, v naší rodné české zemi, v krajích, městech a vesnicích, které tak důvěrně známe. Mnozí čtenáři možná ani netuší, co se dělo v nedalekém sousedství a co křesťané museli podstoupit pro Kristovo jméno. Boží lid zakoušel a stále zakouší kruté pronásledování. Dochází k němu nejenom ze strany nevěřících, nýbrž i z rukou náboženských představitelů. Mnohé z těchto událostí se odehrávají pro nás v odlehlých končinách. To ovšem neznamená, že se jednoho dne nemůžeme ocitnout v podobné situaci, ačkoli se nad tím leckdo pousměje.

Křesťané dnes nejsou na mnoha místech pro svou víru pronásledováni tělesně, nehrozí jim smrt, avšak hrůza hříchu plundruje Boží lid skrytě a pozvolna. Důsledky jsou strašlivé. Satan, přední Boží odpůrce, se snaží církev přesvědčit, že Boží slovo není potřeba brát vážně. Lidé, kteří se hlásí ke Kristu a víře v Boha, se proto oddávají věcem, jež by i mnozí nevěřící lidé minulého století považovali za hříšné či přinejmenším nevhodné. Zlo se nazývá dobrem a dobro zlem (Iz 5,20). Církev se nechala ukolébat ke spánku v náruči postmoderního, liberálního myšlení. Přečteme-li si však, čím procházeli naši křesťanští předkové, záhy zjistíme, že byli ochotni položit život za něco, o čem se nám nechce ani přemýšlet. Mnoho křesťanů trpělo za to, že si četli Boží slovo, scházeli se k bohoslužbám, jedli chléb i pili z kalicha při slavení památky večeře Páně nebo proto, že se odmítali klanět panně Marii a jiným svatým. Dnes se křesťanům trávit čas v církvi nechce, četba Božího slova je obtěžuje, význam památky večeře Páně je nezajímá a téma modloslužby přenechávají těm „bláznivým upjatým teologům“, kteří nemají nic lepšího na práci. Možná bychom se měli zastavit a přehodnotit své postoje, odložit telefony, otevřít Písmo a učit se, co to znamená následovat Pána Ježíše Krista. Národe český, navrať se ke Kristu!