• „Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ (Fp 2,13).

V dnešní době panuje mnoho vážných omylů a bludů ohledně podstaty a moci vůle padlého člověka. Mnozí zastávají ty nejmylnější představy a názory, a to včetně mnoha Božích dětí. Převažuje populární představa, která se dokonce vyučuje z drtivé většiny kazatelen, a to, že člověk má „svobodnou vůli“ a že spása k hříšníkovi přichází skrze to, že jeho vůle spolupracuje s Duchem svatým. Popírat „svobodnou vůli“ člověka, tedy jeho moc a schopnost vybrat si to, co je dobré, jeho vrozenou schopnost přijmout Krista, znamená okamžitě upadnout do nelibosti, a to i u většiny těch, kdo o sobě prohlašují, že jsou ortodoxní.

A přece, Písmo jasně a důrazně říká: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“ (Ř 9,16).

Komu bychom tedy měli věřit: Bohu nebo kazatelům?

Ale někdo může odpovědět: „Copak Jozue neřekl Izraeli: ‚Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit‘?“ Ano, to řekl; ale proč nedokončíte jeho větu? – „zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte” (Joz 24,15)! Ale proč se pokoušet postavit Písmo proti Písmu? Boží Slovo si nikdy neprotiřečí; a Slovo jasně prohlašuje, že „není, kdo by hledal Boha“ (Ř 3,11).

Neřekl Kristus lidem ve své době „Nechcete přijít ke mně, abyste měli život“ (J 5,40)? „Ano, ale někteří k němu přišli, někteří Ho přijali.“ To je pravda, a kdo to byl?

Jan 1,12-13 nám říká: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha”!

Ale neříká snad Písmo „Kdo chce, ať přijde“? Ano, říká, ale znamená to snad, že každý chce přijít? Co s těmi, kdo nechtějí přijít? „Kdo chce, ať přijde“ nenaznačuje, že padlý člověk má (sám v sobě) schopnost přijít, o nic víc, než „Zvedni tu ruku“ naznačuje, že muž s odumřelou rukou byl (sám o sobě) schopný to udělat.

Sám o sobě má přirozený člověk schopnost odmítnout Krista; ale sám v sobě nemá možnost Krista přijmout.

A proč?

Protože má mysl, která je „v nepřátelství vůči Bohu“ (Ř 8,7 ČSP); protože má srdce, které ho nenávidí (J 15,18). Člověk si volí podle své přirozenosti, a proto předtím, než si kdy zvolí nebo upřednostní to, co je božské a duchovní, musí mu být dána nová přirozenost; jinými slovy, musí se znovu narodit.

Někdo se možná zeptá: „Ale nepřekonává snad Duch svatý nepřátelství člověka a jeho nenávist; neusvědčuje hříšníka z jeho hříchů a z toho, že potřebuje Krista? A nepůsobí takovéto usvědčení i v mnohých, kteří hynou?“ Takovýto jazyk prozrazuje pomýlené uvažování: kdyby nepřátelství takového člověka bylo skutečně „překonáno“, byl by se okamžitě obrátil ke Kristu. To, že nepřichází ke Spasiteli, ukazuje, že jeho nepřátelství není překonáno ani poraženo. Avšak to, že mnozí jsou skrze kázání Slova usvědčováni Duchem svatým, a přesto zemřou v nevíře, je závažná pravda. A přece, nesmíme zapomínat na skutečnost, že Duch svatý dělá v každém z Božích vyvolených něco mnohem více, než co koná v nevyvolených: působí v nich „chtění i činění podle své dobré vůle“ (Fp 2,13 ČSP).

Arminiáni by na to, co jsme řekli výše, odpověděli: „Ne, usvědčující dílo Ducha je stejné v obrácených i neobrácených; to, co jedny odlišuje od druhých, je to, že jedni z nich se snahám Ducha podvolí, zatímco druzí jim vzdorují. Ale kdyby to tak bylo, pak by křesťan byl tím, kdo si „dal vyniknout“ – Písmo však říká, že tento rozdíl spočívá v Boží milosti (1K 4,7). Znovu; kdyby to tak bylo, křesťan by měl důvod se vychloubat a oslavovat sám sebe za to, že spolupracoval s Duchem; to by však přímo protiřečilo Efezským 2,8-9: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar.“

Chci teď apelovat na zkušenost křesťanského čtenáře. Nebyl snad čas (kéž vzpomínka na něj skloní každého z nás až k prachu), kdy jste nechtěli přijít ke Kristu? Ano, byl. Pak jste k Němu však přišli. Jste nyní připraveni vzdát Mu za to veškerou slávu (Ž 115,1)? Neuznáváte snad, že jste přišli ke Kristu, protože vás Duch svatý z neochotných učinil ochotnými? Ano, uznáváte. Pak je tedy nade vše jasné, že Duch svatý v mnoha jiných neudělal to, co udělal ve vás! Mnozí další slyšeli evangelium, bylo jim ukázáno, že potřebují Krista, a přece, stále nejsou ochotní k Němu přijít. Proto je zjevné, že ve vás vykonal více než v nich.

Říkáte: „Ale já si dobře pamatuji chvíli, kdy mi byla velká otázka evangelia předložena, a mé svědomí mi svědčí, že má vůle konala a že jsem se poddal Kristovým nárokům na mě“?

To je docela pravda. Ale předtím, než jste se „poddali“, Duch svatý překonal přirozené nepřátelství vaší mysli vůči Bohu. A toto nepřátelství nepřekonává ve všech. Jestli někdo řekne, že „To je proto, že nebyli svolní k tomu, aby jejich nepřátelství bylo překonáno.“ Ach, nikdo k tomu není „svolný“, dokud Bůh nevynaloží veškerou svou moc a nevykoná v jeho srdci zázrak milosti.

Nyní se však potřebujeme zeptat: Co je lidská vůle? Je sebeurčující hybnou silou, nebo je naopak určena něčím jiným? Je svrchovaným vládcem nebo služebníkem? Je vůle nadřazena všem ostatním schopnostem a silám našeho bytí, a proto je všechny řídí, nebo se řídí impulzy a podléhá jejich zalíbením?

Vládne vůle mysli, nebo vládne mysl vůli? Je vůle svobodná dělat, co se jí zlíbí, nebo se musí poslušně podřizovat něčemu mimo ni?

„Je vůle nezávislá na jiných velkých schopnostech či silách duše, je člověkem v člověku, který může člověka změnit a jít proti němu a rozdělit ho na části, jako se rozbíjí na kousky skleněný had? Nebo je vůle spojena s jinými schopnostmi a faktory, jako je ocas hada spojen s jeho tělem, které je spojené s hlavou, a tak tam, kam jde hlava, jde celý tvor, a jak uvažuje člověk ve svém srdci, právě takový je? Nejprve myšlenka, poté srdce (touha nebo odpor) a poté skutek. Je to tímto způsobem, jako když pes vrtí ocasem? Nebo je to tak, že vůle, ocas, vrtí psem? Je vůle první a hlavní věci v člověku, nebo je věcí poslední – aby byla podřízená všem ostatním faktorům? A je pravá filozofie morálních skutků a její postup to, co vidíme v Genesis 3,6: ‚Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu‘ (smyslové vnímání, inteligence), ‚lákavý‘ (city), ‚vzala tedy z jeho plodů‘ (vůle)?“ (G. S. Bishop).

Tyto otázky jsou něčím mnohem větším než akademickým zájmem. V praxi jsou velmi důležité. Věříme, že nezajdeme příliš daleko, když řekneme, že odpověď na tyto otázky je základním testem zdravého učení.[1]

1. Podstata lidské vůle

Co je vůle? Odpovídáme, že vůle je schopnost volit, bezprostřední příčina veškerých skutků. Volba v sobě nutně zahrnuje odmítnutí jedné věci a přijetí jiné. Než může dojít k jakékoliv volbě, mysl musí mít k dispozici pozitivní i negativní možnost.

V každém skutku vůle je upřednostnění něčeho – touha po jedné věci spíše než po jiné. Tam, kde není žádné upřednostňování, ale pouze lhostejnost, není žádné chtění. Chtít, užívat vůli, znamená rozhodovat se mezi dvěma či více možnostmi. Ale je zde něco, co volbu ovlivňuje; něco, co určuje rozhodnutí. Proto vůle nemůže být svrchovaná, jelikož je služebníkem tohoto něčeho.

Vůle nemůže být zároveň svrchovaným vládcem i služebníkem. Nemůže být zároveň příčinou i důsledkem. Vůle není příčinou, protože, jak jsme už řekli, něco způsobuje, že si vybírá, a proto příčinou musí být toto něco. Volba jako taková je ovlivňována konkrétními úvahami, je určena různými vlivy, které působí na daného jednotlivce, a proto je vůle důsledkem těchto úvah a vlivů; a jestliže je důsledkem, musí být jejich služebníkem; a jestliže vůle je jejich služebníkem, pak není jejich svrchovaným vládcem, a jestliže vůle není svrchovaným vládcem, rozhodně jí nemůžeme přisuzovat absolutní „svobodu“.

Skutky vůle nemohou vycházet samy ze sebe – říci, že mohou, znamená předpokládat ničím nezpůsobený důsledek. „Ex nihilo nihil fit“ – nic nemůže způsobit něco.

Ve všech dobách však byli ti, kdo bojovali za absolutní svobodu či svrchovanost lidské vůle. Lidé budou argumentovat, že vůle má sebeurčující moc. Říkají například „Mohu se podívat nahoru nebo dolů. Mysl je v tom lhostejná, rozhodnout musí vůle.“ Ale to je protimluv.

Tento příklad předpokládá, že si vyberu jednu věc, kterou upřednostním před jinou, a to ve stavu naprosté lhostejnosti.

Je zjevné, že nemůže být pravda obojí.

Ale někdo může odpovědět, že mysl byla úplně lhostejná až do chvíle, kdy začala něco upřednostňovat. Přesně tak; a do té chvíle byla v nečinnosti i vůle! Ale ve chvíli, kdy zmizela lhostejnost, byla učiněna volba, a fakt, že lhostejnost uvolnila místo upřednostnění, vyvrací argument, že vůle je schopná vybrat si mezi dvěma věcmi, které jsou si pro ni rovné.

Jak jsme řekli, vůle předpokládá přijetí jedné alternativy a odmítnutí alternativ ostatních.

Vůle je určovaná tím, co způsobuje její rozhodnutí. Jestliže je vůle něčím určená, pak zde musí být něco, co ji určuje. Co tedy je tím, co určuje vůli?

My odpovídáme, že nejsilnější motivační síla, která na ni působí. To, co je touto motivační silou, se v jednotlivých případech liší. V jednom to může být logika a rozum, v jiném svědomí,  v dalším emoční impulz, v dalším šeptání pokušitele, v dalším moc Ducha svatého; ať už nejsilnější motivační silou bude kterýkoliv z těchto faktorů, ať už bude největší vliv na daného jednotlivce mít kterýkoliv z nich, bude to právě on, který pobídne vůli jednat.

Jinými slovy, skutek vůle je určen stavem mysli (která je ovlivňovaná světem, tělem, ďáblem i Bohem), který má největší vliv na vyvolání reakce vůle. Abychom ilustrovali, co jsme právě řekli, pojďme si rozebrat prostý příklad –

Jednou odpoledne v den Páně trpěl náš přítel vážnou bolestí hlavy. Velmi chtěl navštívit nemocné, ale bál se, že kdyby to udělal, jeho stav by se zhoršil a v důsledku by toho večera namohl jít a slyšet kázání evangelia. Měl na výběr ze dvou možností: navštívit to odpoledne nemocné a riskovat, že sám bude nemocný, nebo si toho odpoledne odpočinout (a navštívit nemocné další den) a pravděpodobně vstát občerstvený a připravený na večerní bohoslužbu. A teď, co to bylo, co způsobilo, že se náš přítel rozhodl mezi těmito dvěma možnostmi? Vůle? Ani v nejmenším.

Je pravda, že nakonec to, co rozhodne, bude vůle, ale vůle jako taková bude k tomuto rozhodnutí něčím pohnuta. Ve výše uvedeném příkladu pro obě možnosti existovaly silné motivace; tyto motivace vzájemně srovnával právě daný jednotlivec, tedy jeho srdce a mysl, a jednu z alternativ podporovaly silnější motivace než druhou; důsledkem bylo odpovídající rozhodnutí, a podle něj se zachovala vůle. Našeho přítele na jedné straně pobízel smysl pro povinnost, ať navštíví nemocné; soucit ho vedl, ať to udělá, a proto jeho mysl čelila silné motivaci.

Na druhou stranu, jeho úsudek mu připomněl, že si sám rozhodně nepřipadá zdravý, že si nutně potřebuje odpočinout, že když půjde navštívit nemocné, jeho vlastní stav se pravděpodobně zhorší, a v takovém případě nebude moci toho večera slyšet kázání evangelia; navíc, věděl, že, pokud Pán bude chtít, může nemocné navštívit zítra, a proto došel k závěru, že si to odpoledne odpočine.

Našemu křesťanskému bratrovi zde tedy byly předloženy možnosti: na jedné straně byly smysl pro povinnost a jeho vlastní soucit, na druhé straně byly uvědomění jeho vlastní potřeby a skutečný zájem o Boží slávu, protože cítil, že by toho večera měl jít a slyšet kázání evangelia. Zvítězila druhá možnost. Duchovní ohledy převážily nad jeho smyslem pro  povinnost. Poté, co se rozhodl, se podle svého rozhodnutí zachoval, a tak si odpočinul. Rozbor výše zmíněného případu ukazuje, že mysl nebo uvažování byly určeny duchovními zájmy, a mysl omezovala a ovládala vůli. Proto říkáme, že jestliže je vůle ovládána, není ani svrchovaná ani svobodná, ale je služebníkem mysli.

Jedině tehdy, když si uvědomíme skutečnou podstatu svobody, a vezmeme na vědomí, že vůle podléhá motivacím, které ji ovlivňují, budeme schopni rozsoudit, že mezi výroky Svatého Písma o našem požehnaném Pánu není žádný rozpor.

V Matouši 4,1 čteme: „Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla“; v Markovi 1,12-13 se však dozvídáme: „A ihned ho Duch vypudil na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali“ (Mk 1:12 podle BK)

Tato dvě tvrzení je naprosto nemožné sladit s arminiánskou představou o vůli. Ve skutečnosti zde však není žádný problém. To, že Kristus byl „vypuzen“ (BK), naznačuje, že se jednalo o důrazný či mocný impulz, jakému nebylo možné vzdorovat nebo ho odmítnout; to, že byl „vyveden“ ukazuje, že šel dobrovlně. Když tyto dvě skutečnosti spojíme, dozvíme se, že byl vypuzen, a proto šel dobrovolně. Vidíme zde tedy spojení svobody vůle člověka a vítězné účinnosti Boží milosti: hříšník může být „přitažen“ a „přijít“ ke Kristu – „tažení“ mu předkládá neodolatelnou motivaci, „příchod“ označuje reakci jeho vůle – tak, jako byl Kristus „vypuzen“ a „vyveden“ Duchem na poušť.

Lidská filozofie trvá na tom, že to, co řídí člověka, je vůle; Boží slovo však učí, že to, co je vládnoucím jádrem našeho bytí, je srdce. Na důkaz této pravdy bychom mohli citovat mnoho biblických pasáží. „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život“ (Př 4,23). „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy“ atd. (Mk 7:21). Zde náš Pán sleduje tyto hříšné skutky zpět k jejich zdroji a vyhlašuje, že jejich pramenem je „srdce“, nikoliv vůle!

Znovu; „Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne“ (Mt 15,8). Kdyby byl třeba další důkaz, mohli bychom upozornit na fakt, že slovo „srdce“ v Bibli najdeme více než třikrát častěji než slovo „vůle“ či „chtít“, a to i přesto, že prakticky polovina výskytů „vůle“ hovoří o Boží vůli!

Když tvrdíme, že to, co řídí člověka, je srdce a nikoliv vůle, není to tak, že bychom se chtěli jen přít o slova; trváme na životně důležitém rozdělení. Představte si člověka, před kterým jsou dvě možnosti; kterou si vybere? Tvrdíme, že tu, která mu nejvíce odpovídá, tedy nejvíce odpovídá jeho „srdci“ – nejhlubšímu nitru jeho bytí. Když hříšníkovi předložíme život ctnosti a zbožnosti a život hříšné bezuzdnosti, který si vybere? Ten druhý. Proč? Protože právě to je jeho volba.

Ale dokazuje to, že vůle je svrchovaná či samostatná? Naprosto ne.

Vraťme se od důsledku k příčině. Proč si hříšník vybírá život hříšné bezuzdnosti? Protože ho upřednostňuje – a upřednostňuje ho navzdory všem protiargumentům, navzdory tomu, že jeho důsledky se mu nelíbí. A proč ho upřednostňuje? Protože jeho srdce je hříšné. Když se se stejnými možnostmi podobně setkává křesťan, vybírá si a usiluje o život zbožnosti a ctnosti. Proč? Protože mu Bůh dal nové srdce či přirozenost. Proto můžeme říct, že to, co činí hříšníka lhostejným vůči veškerému naléhání, ať opustí svou hříšnou cestu, není vůle, ale jeho porušené a zlé srdce. Nepřijde ke Kristu, protože nechce, a nechce proto, že jeho srdce Krista nenávidí a miluje hřích (viz Jer 17,9)!

Když jsme výše definovali vůli, uvedli jsme, že „vůle je schopnost volit, bezprostřední příčina veškerých skutků.“ Říkáme, že se jedná o bezprostřední příčinu, jelikož vůle není hlavní příčinou jakéhokoliv skutku o nic víc, než je jí ruka. Tak, jako je ruka ovládána svaly a nervy paže, a paže je ovládána mozkem; stejně tak je vůle služebníkem mysli, a mysl je ovlivňována různými vlivy a motivy, které na ni působí.

Někdo se může zeptat: „Neapeluje snad Písmo na vůli člověka? Není snad psáno ‚Kdo touží, ať zadarmo nabere vody života‘ (Zj 22,17)? A neřekl náš Pán ‚Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život‘ (J 5:40)?“ Odpovídáme: důraz Písma není vždycky na „vůli“ člověka; adresuje i jeho další schopnosti a oblasti. Například: „Kdo má uši k slyšení, ať slyší.“ „Poslouchejte a vaše duše bude žít.“ „Pohlédněte ke mně a buďte zachráněni.“ „Uvěř v Pána Ježíše Krista a budeš zachráněn.“ „Pojďte, projednejme to spolu.“ „Srdcem se věří ku spravedlnosti.“ Atd., atd.

2. Otroctví lidské vůle

Jakékoliv pojednání, které tvrdí, že se zabývá lidskou vůlí, jejím charakterem a funkcí, se musí věnovat vůli tří různých lidí, a to nepadlého Adama, hříšníka a Pána Ježíše Krista. V nepadlém Adamovi byla svobodná vůle, která byla svobodná v obou směrech, svobodná k dobru i svobodná ke zlu. Adam byl stvořen ve stavu nevinnosti, avšak ne ve stavu svatosti, jak se často předpokládá a tvrdí. Adamova vůle proto byla ve stavu morální rovnováhy: to znamená, že v Adamovi nebyly žádné sklony, které by ho omezovaly a směřovaly buď k dobru, nebo ke zlu. Adam se jako takový radikálně lišil od svých potomků, stejně jako od „člověka Krista Ježíše“.

Ale s hříšníkem je to naprosto naopak. Hříšník se rodí s vůlí, která není ve stavu morální rovnováhy, jelikož je v něm srdce, které je „nejúskočnější ze všeho a nevyléčitelné“ dává mu sklony ke zlu.

A s Pánem Ježíšem to bylo právě naopak: I on se radikálně lišil od nepadlého Adama. Pán Ježíš Kristus nemohl zhřešit, protože byl „Svatý Boží“. Předtím, než se narodil do tohoto světa, Marii bylo řečeno: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží“ (Lk 1,35). S bázní tedy můžeme říct, že vůle Syna člověka nebyla ve stavu morální rovnováhy, to jest stejně schopná obrátit se k dobru či ke zlu. Vůle Pána Ježíše byla nakloněna k tomu, co je dobré, protože po boku Jeho bezhříšné, svaté, dokonalé lidskosti bylo Jeho věčné božství. Na rozdíl od vůle Pána Ježíše, která byla nakloněna k dobru, a Adamovy vůle, která před pádem byla ve stavu morální rovnováhy – mohl se obrátit k dobru či ke zlu – hříšník je nakloněný ke zlu, a proto je svobodný pouze v jednom směru, a to ve směru zla.

Hříšníkova vůle je zotročena, protože je v otroctví převráceného srdce a slouží mu.

V čem spočívá hříšníkova svoboda?

Tato otázka se přirozeně nabízí na základě toho, co už jsme řekli výše. Hříšník je „svobodný“ v tom smyslu, že ho nenutí nic zvenku. Bůh nikdy nenutí hříšníka hřešit. Ale hříšník nemá „svobodu“ v tom, jestli konat dobro nebo zlo, protože zlé srdce má vždycky sklon k hříchu.

Pojďme si ilustrovat, co máme na mysli. Držím v ruce knihu. Když ji pustím, co se stane? Spadne. Jakým směrem? Dolů; vždycky dolů. Proč? Protože v reakci na zákon gravitace ji její vlastní váha stáhne dolů.

Řekněme, že chci, aby ta kniha byla o metr výše. Co teď? Musím ji zvednout; knihu musí zvednout nějaká vnější síla. Právě takový je vztah mezi padlým člověkem a Bohem. Když ho drží Boží moc, brání to tomu, aby upadl hlouběji do hříchu; odstraňte však tuto moc a padne – jeho vlastní váha (hříchu) ho stáhne dolů. Bůh ho netlačí dolů o nic víc, než jak moc jsem já tlačil dolů tu knihu. Odstraňte to božské zadržení a každý člověk se může stát a stane někým jako Kain, farao a Jidáš. Jak se tedy hříšník může pohnout směrem k nebesům? Aktem své vlastní vůle? Ne. Vnější síla ho musí uchopit a zvednout ho každý palec této cesty. Hříšník je svobodný; je však svobodný pouze v jednom směru – má svobodu padnout, svobodu hřešit. Jak to vyjadřuje Slovo: „Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti“ (Ř 6,20). Hříšník má svobodu konat, jak se mu zlíbí; vždycky tak, jak se mu zlíbí (s výjimkou toho, jak ho v jeho hříchu omezuje Bůh), ale jeho zálibou je jedině hřích.

V úvodním odstavci této kapitoly jsme trvali na praktické důležitosti správného pochopení přirozenosti a funkce vůle – na tom, že se jedná o základní test teologické ortodoxie či zdravosti učení.

Chceme toto tvrzení zdůraznit a pokusit se dokázat jeho přesnost. Svoboda nebo otroctví vůle byly dělicí čárou mezi augistiniánstvím a pelagiánstvím a později mezi kalvinismem a arminiánstvím. Když vše zjednodušíme, znamená to, že rozdíl spočíval v potvrzení nebo popření naprosté padlosti člověka. Protože s tímto učením souhlasíme, zaměříme se nyní na:

3. Neschopnost lidské vůle

Je v moci vůle člověka přijmout nebo odmítnout Pána Ježíše Krista jako Spasitele? Když je hříšníkovi kázáno evangeliu, když ho usvědčuje Duch svatý z jeho padlosti, znamená to, že v konečném důsledku je na rozhodnutí jeho vůle, jestli bude vzdorovat nebo jestli se poddá Bohu? Odpověď na tuto otázku určuje naše představa o lidské padlosti. To, že člověk je padlým stvořením, je něco, co odsouhlasí všichni vyznávající křesťané, ale často je těžké určit, co pro mnohé z nich znamená výraz „padlý“. Zdá se, že obecným názorem je, že člověk je nyní smrtelný, že už není ve stavu, v jakém opustil ruce svého Stvořitele, že podléhá chorobám, že dědí zlé tendence; ale jestli použije své schopnosti co nejlépe, nakonec přece nějak bude šťastný. Ach, jak daleko je to od té smutné pravdy! Slabosti, nemoci, dokonce i tělesná smrt jsou jen maličkostí ve srovnání s morálními a duchovními důsledky pádu! Skutečnou představu rozsahu této strašlivé katastrofy můžeme pochopit jedině ze studia Svatých Písem.

Když říkáme, že člověk je naprosto padlý, míníme tím, že vstup hříchu do lidského bytí ovlivnil každou jeho část a schopnost. Naprostá padlost znamená, že člověk je duchem a duší a tělem otrokem hříchu a zajatcem ďábla – žije „podle běhu tohoto světa, poslušen vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu“ (Ef 2,2).

Toto tvrzení by nemělo potřebovat další obhajobu: je běžnou skutečností lidské zkušenosti. Člověk není schopný uvědomit si vlastní záměry a uskutečnit své vlastní ideály. Nedokáže dělat věci, které by chtěl. Paralyzuje ho jeho morální neschopnost. To je jasný důkaz, že není svobodný, ale že je otrok hříchu a Satana. „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá“ (J 8:44).

Hřích je více než jen skutek nebo řada skutků; je to stav bytí. Hřích je kořenem a příčinou jednotlivých hříšných skutků. Hřích pronikl a prostoupil celé bytí člověka. Oslepil jeho chápání, zvrátil jeho srdce, odcizil jeho mysl od Boha. A vůle hříchu také neunikla. Vůle je pod nadvládou hříchu a Satana. To znamená, že vůle není svobodná.

Stručně, city a vášně milují to, co milují, a vůle si vybírá to, co si vybírá, kvůli stavu srdce a kvůli tomu, že srdce je klamné nade vše a naprosto zvrácené, „není, kdo by hledal Boha“ (Ř 3,11).

Zopakujeme naši otázku: Je v moci hříšníkovy vůle, aby se poddal Bohu? Pojďme se pokusit ji zodpovědět tím, že si položíme několik dalších: Může voda (sama o sobě) zvýšit svou hladinu? Může se z něčeho nečistého stát něco čistého? Může vůle zvrátit celou tendenci a náklonnost lidské přirozenosti? Může to, co je pod nadvládou hříchu, zplodit to, co je čisté a svaté? Je jasné, že ne.

Jestliže se vůle padlého a zvráceného stvoření má kdy pohnout směrem k Bohu, musí to vypůsobit božská moc, která přemůže vliv hříchu, které vůli táhnou opačným směrem. Jedná se jen o jiný způsob, jak říct „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal“ (J 6:44). Jinými slovy, Božímu lidu musí být v den Jeho moci dáno chtít (Ž 110,3).

Jak řekl pan Darby, „Jestliže Kristus přišel, aby zachránil to, co bylo ztraceno, svobodná vůle zde nemá místo. Není to tak, že by Bůh bránil lidem v přijetí Krista – nic takového. Ale když Bůh používá všechna možná lákadla a podněty, vše, co by mohlo ovlivnit srdce člověka, jen to ukazuje, že člověk to vše odmítá – jeho srdce je tak porušené, jeho vůle tak rozhodnutá nepodřídit se Bohu (ať už ho k hříchu povzbuzuje ďábel jakkoliv), že ho nic nedokáže přimět k tomu, aby přijal Pána a vzdal se svého hříchu. Jestliže slovy ‚svoboda člověka‘ míní, že ho nikdo nenutí odmítnout Pána, tato svoboda rozhodně existuje. Ale jestliže tím ohledně nadvlády hříchu, kterému člověk otročí, říkají, že se z ní může dobrovolně vymanit, že může svůj stav opustit a rozhodnout se pro dobré – a vyznávat to při tom jako dobré a souhlasit s tím – žádnou takovouto svobodu nemá. Nepodřizuje se zákonu, by ani nemůže; ti, kdo jsou v těle, se Bohu líbit nemohou.“

Vůle není svrchovaným vládcem; je služebníkem, jelikož ji ovlivňují a ovládají další stránky bytí člověka. Hříšník není svobodný, jelikož je otrokem hříchu –  to jasně ukazují slova našeho Pána: „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ (J 8,36).

Člověk je racionální bytost a jako takový je zodpovědný před Bohem a Jemu vykazatelný; tvrdit však, že je svobodnou morální bytostí znamená popírat, že je naprosto padlý – to znamená padlý svou vůlí stejně jako vším jiným. Jelikož vůli člověka řídí jeho mysl a srdce a jelikož ty byly zkaženy a pokřiveny hříchem, je jasné, že jestliže se člověk kdy má obrátit či jen pohnout směrem k Bohu, Bůh sám v něm musí působit „i chtění i činění podle své dobré vůle“ (Fp 2,13). Ta slavná svoboda člověka je ve skutečnosti „otroctvím zániku“; slouží „všelijakým vášním a rozkoším“.

Jeden velmi učený služebník Boží řekl: „Vůle člověka je neschopná. Není ani v nejmenším příznivě nakloněná Bohu. Věřím ve svobodnou vůli; ale je to vůle, která má svobodu pouze k tomu, aby jednala podle své přirozenosti. Holubice nechce žrát zdechliny; havran nechce žrát čistou stravu holubice. Vložte přirozenost holubice do havrana a bude žrát stravu holubice. Satan nedokáže toužit po svatosti. Říkám to s bázní – Bůh by nikdy nemohl toužit po zlu. Hříšník se svou hříšnou přirozeností nikdy nemůže chtít to, co odpovídá Boží vůli. Proto se musí znovu narodit“ (J. Denham Smith). Právě to je naším argumentem v této kapitole – vůle je omezená přirozeností.

Mezi „výnosy“ Tridentského koncilu (1563), který je posvátným standardem papežistů, najdeme například toto:

„Jestliže někdo tvrdí, že svobodná vůle člověka, pohnutá a probuzená Bohem, nespolupracuje s Bohem, který je hybatelem a probuditelem, svým souhlasem, aby se tak připravila a naklonila k získání ospravedlnění; jestliže někdo řekne, že lidská vůle nemůže odmítnout podřídit se, jestliže se jí tak zlíbí, ale že je nečinná a pasivní; takový ať je proklet!

Jestliže někdo tvrdí, že od Adamova pádu byla svobodná vůle člověka ztracena a uhašena; nebo že svobodná vůle je jen formální, že se jedná jen o název, který neoznačuje nic skutečného, že se jedná o blud, který uvedl do církve Satan; takový ať je proklet!“

Proto: ti, kdo dnes trvají na svobodné vůli přirozeného člověka, věří přesně tomu, co na v této oblasti učí Řím! To, že římští katolíci a arminiáni jdou ruku v ruce, můžeme vidět i z dalších výnosů Tridentského koncilu: „Jestliže někdo tvrdí, že znovuzrozený a ospravedlněný člověk má věřit, že jistě patří mezi vyvolené (což 1Te 1,4-5 jasně učí – A.W.P.); takový ať je proklet!“ „Jestliže někdo bude s úplnou a naprostou jistotou tvrdit, že jistě má dar vytrvat až do konce (což J 10,28-30 s jistotou zaručuje – A.W.P.); takový ať je proklet!“

Aby mohl jakýkoliv hříšník být spasen, jsou nevyhnutelně třeba tři věci: Bůh Otec musel zamýšlet jeho spásu, Bůh Syn ji musel vykoupit, Bůh Duch ji musí v jeho životě uskutečnit.

Bůh dělá mnohem více, než že by nám jen předložil „návrh“: kdyby nás jen „zval“, každý jeden z nás by byl ztracen. Tato pravda je velmi pozoruhodně ilustrována ve Starém zákoně. V Ezdráši 1,1-3 čteme: „V prvním roce vlády Kýra, krále perského, se splnilo slovo Hospodinovo, které mluvil ústy Jeremjáše. Hospodin vzbudil ducha perského krále Kýra, že dal po celém svém království rozhlásit a také zapsat: Toto praví Kýros, král perský: ‚Hospodin, Bůh nebes, mi dal všechna království země. Pověřil mě, abych mu vybudoval dům v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdokoli z vás, ze všeho jeho lidu – Bůh buď s ním – se může vydat na cestu do Jeruzaléma, který je v Judsku, a stavět dům Hospodina, Boha Izraele.‘ ”

Tady byla učiněna „nabídka“ lidu ve vyhnanství a dávala jim příležitost odejít a vrátit se do Jeruzaléma, do Božího sídla. Reagoval na tuto nabídku s nadšením celý Izrael? Rozhodně ne. Drtivé většině vyhovovalo zůstat v zemi nepřítele. Na tuto nabídku milosrdenství reagoval jen zanedbatelný „ostatek“! A proč zareagovali? Slyšte, co odpovídá Písmo: „Tu se vydali na cestu představitelé judských a benjamínských rodů, kněží a levité, všichni, jejichž ducha probudil Bůh, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě“ (Ezd 1,5)!

Bůh stejným způsobem „probouzí“ ducha svých vyvolených, když k nim přichází účinné povolání. Až do té chvíle nejsou ani v nejmenším ochotni reagovat na kázání Božích pravd.

Za dnes běžné, bludné chápání zotročenosti přirozeného člověka do velké míry může povrchní práce mnoha profesionálních evangelistů v posledních padesáti letech, kterou jen povzbuzuje lenost těch, kdo sedí v lavicích, a neplní svou povinnost, aby „všecko zkoumali“ (1Te 5,21).

Průměrná evangelikální kazatelna dnes budí dojem, že je zcela na vůli a rozhodnutí hříšníka, jestli bude spasen nebo ne. Říká se, že „Bůh udělal to, co bylo na něm, teď musí člověk udělat to, co je na něm.“ Běda, co může udělat člověk, který je bez života? A člověk je ve své přirozenosti „mrtvý v přestoupeních a hříších“ (Ef 2,1)!

Kdybychom tomu skutečně věřili, více bychom se spoléhali na to, že přijde Duch svatý se svou zázračnou mocí, a méně na naše pokusy „vyhrát lidi pro Krista“.

Když kazatelé hovoří k nespaseným, často používají analogii mezi tím, že Bůh posílá evangelium hříšníkovi, a nemocným člověkem na posteli, vedle kterého je na stolku lék: to jediné, co musí udělat, je natáhnou po něm svou ruku a vzít si ho. Aby ale jeho ilustrace byla alespoň v nejmenším věrná obrázku padlého a zvráceného hříšníka, kterým nám dává Písmo, tento nemocný by musel být popsán jako někdo, kdo je slepý (Ef 4,18), aby tento lék neviděl, jeho ruka paralyzovaná (Ř 5,6), aby se po něm nebyl schopný natáhnout, a jeho srdce nejen zcela prázdné od jakékoliv důvěry v daný lék, ale především naplněné nenávistí vůči lékaři samotnému (J 15,18). Ach, jak povrchní představy o zoufalé situaci člověka dnes převládají! Kristus přišel ne proto, aby pomohl těm, kdo byli ochotní si pomoci sami, ale aby pro svůj lid udělal to, co oni sami pro sebe udělat nedokázali: „Otvíral slepé oči, vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě“ (Iz 42,7).

Teď na závěr pojďme předpokládat a rovnou vyvrátit nevyhnutelnou námitku – Proč kázat evangelium, jestliže člověk na něj není schopný zareagovat? Proč naléhat na hříšníka, ať přijde ke Kristu, jestliže ho jeho hřích zotročil tak, že v sobě nemá žádnou sílu přijít? Odpověď: Nekážeme evangelium proto, že bychom věřili, že lidé jsou svobodné, ničím neomezované morální bytosti, a tak jsou schopní přijmout Krista, ale kážeme ho proto, že je nám to přikázáno v Markovi 16,15; a ačkoliv těm, kteří hynou, je bláznovstvím, „nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží“ (1K 1,18). „Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé“ (1K 1,25).

Hříšník je mrtvý v přestoupeních a hříších (Ef 2,1). A mrtvý člověk je naprosto neschopný chtít cokoliv, proto platí, že „ti, kdo jsou v těle [neznovuzrození], se Bohu líbit nemohou“ (Ř 8,8 ČSP).

Tělesné moudrosti se zdá, že kázat evangelium těm, kdo jsou mrtví, a proto sami nejsou schopní nic udělat, je vrcholem pošetilosti. Ano, ale Boží cesty jsou jiné než naše. Boha těší „skrze bláznovství kázání zachránit ty, kdo věří“ (1K 1,21, podle KJV). Lidé mohou považovat za bláznovství prorokovat „mrtvým kostem“ a říkat jim „Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!“ (Ez 37,4). Ach, vždyť je to přece slovo Páně – a slova, která On hovoří, „jsou Duch a jsou život“ (J 6,63). Moudří muži stojící u Lazarova hrobu by mohli říci, že je důkazem šílenství, že Pán promlouvá k mrtvému člověku slovy „Lazare, pojď ven.“ Ach, vždyť ten, který takto promluvil, je sám v sobě Vzkříšení a Život a na Jeho příkaz žijí dokonce i mrtví! Jdeme tedy a kážeme evangelium, a to ne proto, že věříme, že hříšníci sami v sobě mají moc přijmout Spasitele, kterého evangelium vyhlašuje, ale proto, že evangelium samotné je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří, a proto, že víme, že „ti, kteří byli vyvoleni k věčnému životu“ (Sk 13,48), uvěří (J 6:37; 10,16 – povšimněte si definitivní jistoty těchto vyjádření!) v Bohem určený čas, jelikož je psáno „Tvůj lid bude ochotný v den Tvé moci“ (Ž 110,3 podle KJV)!

To, co jsme předložili v této kapitole, není výsledkem „moderní filozofie“; ne, naopak, je to její přímý protiklad. Ten, kdo se odchýlil od učení svých biblicky vzdělaných otců, je několik posledních generací.

V Devětatřiceti článcích víry Anglikánské církve čteme: „Stav člověka po Adamově pádu je takový, že se nedokáže ze svý přirozené síly odvrátit od hříchu ani se na obrácení jako takové připravit, také není schopen konat dobré skutky víry ani volat k Bohu. Proto nemáme žádnou schopnost ani sílu konat dobré skutky, které by byly před Bohem přijatelné a Jemu příjemné; to vše může umožnit jen Boží milost v Kristu, která nám (poté, co je nám dána) zabraňuje [ve zlu], umožňuje nám chtít konat dobro a pracuje v nás, když tuto dobrou vůli máme“ (Článek 10). Ve Westminsterském rozšířeném katechismu (přijímaném presbyteriány) čteme: „Hříšnost stavu, do kterého člověk padl, spočívá v provinění Adamova prvního hříchu, ve ztrátě spravedlnosti, do které byl stvořen, a v porušení jeho přirozenosti. Proto je cele neochotný, neschopný a stal se protikladem všeho, co je duchovně dobré, a nakloněný všemu zlu, a to trvale“ (odpověď na otázku 25).

Proto v Baptistickém filadelfijském vyznání víry z roku 1742 čteme: „Člověk svým pádem do stavu hříchu zcela ztratil veškerou schopnost chtít a usilovat o jakékoliv duchovní dobro související se spasením; proto jako přirozený člověk, který je zcela odvrácený od dobra a mrtvý v hříchu, není schopný se z vlastní síly obrátit nebo se na obrácení připravit“ (Kapitola 9).

Přeložil Jan Prorok