Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost. Dotkli jsme se témat zkoušek, utrpení, vytrvalosti ve zkouškách a to vše ve vztahu k věčnosti. Dnes se budeme věnovat pokušení: jeho zdrojům, vlivům a příčinám. 

• Když je však někdo pokoušen, ať nikdy neříká, že to pokušení je od Boha. Jako Bůh nemůže být pokoušen zlým, tak také sám nikoho nepokouší. Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč. Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt. (Jk 1,13-15)

Dovolte mi nejdříve říci to, co je z těchto veršů zřejmé: že ten, kdo nechce překonávat pokušení, které plodí hřích a smrt, před Bohem neobstojí, protože v dobách pokušení odpadnou. Jakub nám připomíná, že nestačí jen věřit, ale vírou musíme žít a jednat. V podobenství o rozsévači, Ježíš tuto myšlenku dále rozvíjí:

• Zrno v tom podobenství je Boží slovo. Ti podél cesty jsou ti, kteří slyší, ale potom přichází ďábel a bere jim Slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří jen dočasně, v době pokušení odpadají. Zrno, které zapadlo mezi trní, jsou ti, kteří slyšeli, ale pozvolna bývají dušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi tohoto života, takže nedozrají, aby nesli ovoce. Zrno v dobré zemi jsou ale ti, kteří slyší Slovo, chovají je v ušlechtilém a dobrém srdci a vytrvale přinášejí užitek. (Lk 8,11-15)

Stručně řečeno, z podobenství vyplývá, že obstojí jen ti, kdo přinášejí užitek a ponesou ovoce dobrých skutků, které nám On sám připravil. Jakub nám odhaluje strategii jak nejlépe obstát a překonat svody a pokušení ke zlému. Abychom mohli překonat pokušení, musíme vědět, kdo a odkud útočí:

1. Abychom mohli nad pokušením zvítězit, musíme poznat zdroje pokušení.

Řecký výraz pro „pokušení“ (1,13), který je zde použit, bývá také používán ve významu „zkouška“. To znamená, že může mít dva různé významy. Bůh prověřuje charakter věřících tím, že testuje a zkouší jejich víru. Bůh zkoušel Abrahamovu víru a přikázal mu, aby obětoval svého syna (Gn 22,1-19). Bůh zkoušel Jobovu víru a dovolil Satanovi, aby na něj uvalil nejrůznější těžkosti (Job 1,8-12; 2:3-6). Bůh podrobuje zkouškám spravedlivé i nespravedlivé, aby nám a ukázal, že všichni bez rozdílu žijeme pod mocí hříchu. Protože v člověku působí dědičný hřích – tedy naše hříšná přirozenost, jsme všichni smrtelní - mzdou hříchu je smrt. Zkoušky věřících pročišťují a tříbí víru, stejně jako se tříbí zlato a stříbro. (Ž 66:10-12; 1 Pt 1:6-7; 4:12-14) Proto je důležité, abychom věděli, že:

A. Pokušení nikdy nepřichází od Boha.

Nikdy jej nesmíme obviňovat, že je to On, kdo nás pokouší. (1,13)

Od doby, kdy Adam a Eva propadli hříchu, jsme otroky hříchu od chvíle, kdy se tělesně narodíme. Lidskou přirozeností je, že přesouváme odpovědnost za své zlé činy a skutky na někoho jiného. Když Bůh v zahradě konfrontoval Adama, ten se chabě ospravedlňoval:

• …Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl. (Gn 3,12)

Když Bůh promluvil k Evě, ta odpověděla:

•  "Had mě podvedl a já jsem jedla." (13)

Obě odpovědi byly částečně pravdivé, ale já za nic nemohu, pravdivé nebylo. Adam obvinil Boha, že mu dal ženu, která to vše způsobila. Eva přesunula svoji odpovědnost na hada, ale svoji neposlušnost zapřeli a vinu neuznali. Proto nám chce Jakub ukázat, že kdo pokušení nebude vzdorovat, svojí svéhlavostí vlastně zůstává otrokem hříchu a napadá svatost samotného Boha:

• Pošetilostí si člověk podvrací cestu, ale jeho srdce má zlost na Hospodina. (Př 19,3)

Pošetilý člověk přesouvá odpovědnost za svá špatná rozhodnutí na jiné. Věřící přesouvají odpovědnost na Satana. Od ateistů často slyšíme, že za všechno zlo mohou okolnosti a prostředí. Nevěřící často obviňují Boha, že dopouští války, ale vůbec jim nedochází, že všechny války, boje, vraždění a spory, které světu vládnou, způsobuje lidská závist a dychtění. Jakub na takové klamné a hříšné způsoby myšlení a odmítání odpovědnosti, odpovídá:

• A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. (1 J 1,5-6)

Prorok Abakuk o Hospodinovi říká?

• Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení. Proč tedy trpíš věrolomné, mlčíš, když svévolník pohlcuje spravedlivějšího? (Ab 1,13)

Protože jsou Boží oči čisté a svaté, nemůže být pokoušen tím zlým, a pokud je v něm jen dobro, nemůže být ani příčinou pokušení a zla:

• Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. (Jk 1,13b)

Obviňovat Boha za nepravosti světa je jedno z nejčastějších pokušení během zkoušek. Někteří teologové zacházejí tak daleko, že nesprávně interpretují biblické verše, snaží se zalíbit člověku a ne Bohu. Z Boha činí původce zla a z člověka nebohou oběť: „Jestliže vše předurčil (předzvěděl) ještě před založením světa a nezasáhl, jak se mohu bránit? Krom toho, Bůh slíbil, že všechno je v konci konců pro naše dobro. Mohl mě zastavit, ale nezastavil! Co tedy mohu dělat? Není to moje vina!“ Pozor na takové myšlenky, zavedou vás do záhuby! Kdo chce ve zkouškách obstát, musí aktivně zapojit svůj rozum, vůli a rozlišovací schopnosti, aby poznal, odkud pokušení přichází:

B. Pokušení přichází z nitra naší žádostivosti. (1:14)

Jakub nenaznačuje, že zdrojem pokušení je ďábel, ale k tomu se dostaneme až později. (3:15; 4:7) Přístup a postoj – „Já za nic nemohu“ – tedy přesouvání odpovědnosti na druhé, je největší překážkou v boji s pokušením. Naopak, poznání, že zloduch hříšné žádostivosti sídlí v nás, je zdrojem naděje, která nám pomůže zvítězit nad pokušením.

Smyslnost a žádostivost může mít mnoho podob. Někdy jde o touhy, které jsou motivací překonat sebe sama, ale většinou jde o hříšné touhy. Někdy může být stejná touha oprávněná, jindy hříšná, záleží na okolnostech a jaký postoj zaujmeme. Například uspokojit hlad je oprávněná touha, ale pokud nás vede ke krádeži, jde o hřích. Bůh nás stvořil tak, že toužíme po sexuálním uspokojení, ale pokud touhu naplníme mimo manželský svazek, jde o hřích.

Dále bychom měli rozlišovat mezi způsobem, jakým byl pokoušen Ježíš a tím, jak jsme pokoušeni my. Ježíš neměl vnitřní touhu a žádostivost, jakou máme my. Ježíšovo pokušení přicházelo zvenku, ne zevnitř. Nemusel bojovat s hříšnými myšlenkami a touhami jako je chamtivost, chtíč, žárlivost vůči druhým, tak jako jim čelíme my. Všechny naše hříšné touhy vycházejí z našich hříšných srdcí, které jsme zdědili kvůli Adamovu pádu. Někteří teologové učí, že spasení odstraní naši starou hříšnou přirozenost. Odvolávají se na verše:

• Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. (Ř 6,6)

Nebo citují verše z Korintských:

• Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2 K 5,17)

Většina těch, kdo vyučují, že naše stará přirozenost nad námi již nemá moc, současně připouštějí, že musíme dál bojovat s naší tělesností, je trochu matoucí. Právě naše tělesnost a stará přirozenost je to, co vyvolává silné hříšné touhy. Popírat, že tato pokušení s námi zůstávají, není cesta k tomu, abychom je mohli úspěšně překonávat. Co tedy měl Pavel na mysli, když popisoval rozdíly mezi naším postavením v Kristu a tím, jak žijeme? Naše postavení v Kristu znamená, že jsme zemřeli hříchu – smrt znamená oddělení, ale to neznamená, že jsme odděleni od hříchů; i když ještě žijeme v přirozených tělech, již teď jsme spolu s ním vzkříšeni, jsme pozičně živí v Kristu a spolu s ním kralujeme v nebesích. Jednám-li na základě pravdy, že jsem nové stvoření, moc hříchu může být v Kristu umrtvována. Pavel to vysvětlil následovně:

• Stejně tak se i vy považujte za mrtvé hříchu a živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,11)

Nejde jen o intelektuální cvičení, čemu jsme živí a čemu mrtví, ale o správnou reakci. Jde o to, abychom sami sebe neklamali. Skrývat pokušení a říkat si, že žádnou hříšnou žádostivost neprožívám, i když jí silně pociťuji, je pošetilost. Proto je důležité, abychom si uvědomili, že prvotní myšlenka hříchu pochází z přirozené a hříšné tělesnosti a okamžitě jednali. Hříšná myšlenka ještě není sama o sobě hříchem. Jinými slovy, nemůžeme zabránit tomu, aby si nám vrabec sedl na hlavu, ale můžeme zabránit tomu, aby si tam zbudoval hnízdo. Ohrožuje nás to, co děláme ve skrytu a soukromí svých domovů, není skryto před Bohem. Pakliže se naučíme přicházet k Bohu s každou myšlenkou, neučíme sepodmaňovat každou myšlenku k poslušnosti Kristu (2 K 10:5). Nikdo neupadne do nástrah manželské nevěry, pokud se mu myšlenka neusídlí v mysli. Pokud takové myšlenky okamžitě vypudíme, nepovedou nás k jejich hříšnému naplnění. Začneme-li se jimi zabývat, dříve nebo později podlehneme. Satan se už postará o to, aby nás příležitost k hříchu zaskočila a my podlehli. Za zmínku stoji následující skutečnost. To, co je pokušením pro jednoho člověka, nemusí být vůbec lákavé pro druhého. Každý jsme jiný. Muži se liší od žen, od druhých mužů a ženy od druhých žen. Ve chvíli, kdy někoho odsoudíme slovy: „Jak mohli něco takového udělat?“ ozývá se v nás pýcha, jen proto, že nás tento typ hříchu nepřitahuje. Stejná pýcha může omlouvat hřích jako „slabost“ v jiné oblasti. Když naopak říkáme, prostě za to nemohu, protože jsem, jaký jsem, klameme sami sebe:

• Kdo si tedy myslí, že pevně stojí, ať dává pozor, aby nepadl. (1 K 10,12)

Skromnost by nás měla vést k pokoře a obezřetnosti. Kdo podlehne jednomu hříchu, stane se náchylným k dalším. Jakou strategii v boji proti hříchu máme tedy použít? Rada je celkem jednoduchá:

• Místo starostí o tělesné touhy se oblečte do Pána Ježíše Krista.(Ř 13,14)

Ten, kdo je oblečen v Krista, je pozičně chráněn před nástrahami tohoto světa - víme, že tam, kde je On, tam není hřích.

Na závěr dnešního pořadu tedy můžeme říci, že abychom mohli překonat pokušení, musíme vědět, odkud přichází. Zdrojem pokušení není Bůh, ale naše hříšná přirozenost, touhy a dychtění.

Na závěr ještě dvě otázky k zamyšlení:

1. Proč je důležité, abychom věděli, že zdrojem hříchu je naše vlastní žádostivost? V čem spočívá naše naděje, že obstojíme?

2. Nejrůznější duchovní rádci kladou důraz na to, že nejsme hříšníci, ale svatí, kteří občas hřeší. Je takový postoj prospěšný nebo zhoubný? Proč?