Jan Hus byl předvolán do Říma již dříve, odmítl se ale dostavit, neboť byl přesvědčen, že by se jistě nepostupovalo cestou práva, ale že by skončil v žaláři a jako mučedník. V případě Kostnice se však mnohé jevilo jinak.

Tady šlo o ekumenický koncil, kde by mohl obhájit své názory před největším shromážděním církevních představitelů z celého císařství, jaké kdy středověká církev spatřila. Kromě toho mu císař Zikmund poslal glejt o bezpečném průchodu – že tedy bude moci svobodně cestovat na koncil a v pokoji se vrátit, aniž by se musel obávat nějakého zásahu či obtěžování. Určité nebezpečí samozřejmě existovalo, ale nebylo správné promeškat příležitost k vydání svědectví pravdě.

Vydal se tedy 11. října 1414 na cestu, a 3. listopadu dorazil do Kostnice. Mnozí další včetně císaře ještě nepřijeli a tak se horlivě pustil do sepisování obhajoby svého učení, kde neopomněl pečlivě poznamenat: „Co učí Viklef pravdivě, to přijímám, ne protože je to pravda jeho, nýbrž pravda Kristova.“

Kardinálové ovšem nesnesli pomyšlení, že by se tento muž, na nějž bylo uvaleno kacířství, mohl svobodně pohybovat a to dokonce pod ochranou papeže Jana XXIII. (který řekl, že ve městě musí zůstat na svobodě, i kdyby zabil papežova vlastního bratra). Jan XXIII. do toho však nemohl dlouho mluvit.

Než uplynul měsíc, dva biskupové – trentský a augsburský – přišli Husa požádat, aby šel s nimi k slavnostnímu slyšení před kardinály. Jeden podezíravý český šlechtic na Husa naléhal, aby s nimi nechodil, ten však řekl, že jim hodlá důvěřovat. Tato důvěra jej zavedla do temné kobky na ostrově Bodamského jezera. Strávil tam v nečinnosti tři měsíce, kobka sousedila s latrínami. Dostal horečku, zvracení a onemocněl tak, že po dva měsíce od něj nemáme žádné dopisy. V lednu 1415 byl opět schopen psaní. V dopisech líčí, v jak krutých podmínkách musel žít.

Když o měsíc později dorazil Zikmund, velice se hněval, že nebylo dbáno jeho průvodního listu. Pohrozil, že v případě nutnosti dostane Husa z vězení násilím a pokusil se učinit nátlak na kardinály. Jeho rozhořčení však netrvalo déle než týden. Pak přenechal záležitost kardinálům. Hus na ostrově zůstal ještě šest týdnů, načež jej přemístili do čistšího vězení a dovolili mu setkat se s přáteli. Odvolal se k císaři ve věci své svobody, ale místo propuštění jej převezli na hrad Gottlieben, kde jej přes den drželi v řetězech a na noc připoutávali ke stěně.

Je zajímavé, že v červnu 1415 měl Hus po několik dní v sousední cele neobvyklého druha. Byl jím papež Jan XXIII., který původně koncil svolal – muž tak bezectný, že bylo rozhodnuto, aby v budoucnosti žádný papež nepřijal jméno Jan. (Opravdu, když v roce 1958 papež konečně toto jméno znovu přijal, byl nazván papežem Janem XXIII. – jakoby ten první vůbec neexistoval.) O Janu XXIII. koncil prohlásil:

„Je znám po celém světě jako utlačovatel chudých, pronásledovatel spravedlivých, podporovatel bezpráví, opora svatokupectví a ctitel těla, vzor neřestí, nepřítel vší ctnosti, zrcadlo sprostoty, zanedbává valné shromáždění, protože je vždy pohroužen do spánku nebo do svých zábav, a všichni, kdo ho znají, mluví o něm jako o ztělesněném ďáblovi.“

Schaff o těchto neobvyklých druzích ve vězení říká: „Zločinného papeže po krátkém věznění čekalo propuštění a povýšení k vysokému důstojenství, ten druhý měl před sebou odsouzení jako náboženský provinilec a upálení za svou pravověrnou teologii.“

Nyní začalo Husa trápit krvácení, kruté bolesti hlavy a podvýživa, která vrcholila až hladověním. Dvě stě moravských a českých pánů poslalo Zikmundovi petici, podepsanou v Praze 13. května 1415, v níž žádali, aby se „milovanému mistru a křesťanskému kazateli“ dostalo veřejného slyšení a aby se vrátil domů. To se však stát nemělo.

V červnu jej převezli do třetího vězení – františkánského kláštera. Pak jej odtamtud odvedli k soudu před velkou skupinu kardinálů, biskupů, teologů a církevních úředníků.

Hus tam před nimi stál, oslepen ostrým denním světlem, nemocný, vyčerpaný, naprosto nepřipravený na „Boží soud“. Soud však připomínal frašku. Když četli první obvinění, začali shromáždění křičet. Hus přednesl rozumnou obhajobu, ale vždy jej překřičeli. Zikmund, který byl přítomen, Husovi radil, aby se podřídil a řekl, že v žádném případě nebude hájit kacíře, který se rozhodl na svém kacířství trvat. „Pokud zůstane jediný kacíř,“ řekl Zikmund, „zapálím sám vlastnoručně oheň, aby byl upálen.“

Konečně dali Husovi příležitost promluvit, ale bylo to jako by mluvil do kamenné zdi. Koncil už rozhodl, že Hus musí zemřít. Hus prohlásil, že rád odvolá cokoli ze svých stanovisek, pokud budou usvědčena Písmem jako nepravdivá, že však nemůže odvolat nic, co není s Písmem v rozporu.

Koncil však nedbal na Písmo, a všechno Viklefovo učení už odsoudili jako kacířské. Zajímalo je kanonické právo, nikoli Písmo. Bylo tomu, jak řekl jeden doktor Husovi v soukromí: „Kdyby ti měl koncil tvrdit, že máš jen jedno oko, bylo by tvou povinností přijmout, co říkají.“ Hus řekl, že nemůže odvolat něco, o čem ví, že je to pravda, i kdyby mu celý svět tvrdil opak.

15. června koncil zakázal podávat při večeři Páně kalich laikům. Šlo o rozhodnutí, které se mělo později setkat s velkým odporem, a kterému se Hus statečně vzepřel. 24. června koncil nařídil spálení Husových spisů. Mnohokrát za ním chodili, v soukromí i veřejně, a nutili jej odvolat. Jeho odpověď zněla:

„Raději ať na mne položí mlýnský kámen a ponoří mne do hlubokého moře. Je mi lépe zemříti, než ve zbabělosti před časným trestem upadnout do rukou Páně a pak snad do ohně a věčné hanby.“

Nakonec jej předvedli před celé shromáždění, ne však proto, aby mu poskytli příležitost hájit se, jak doufal, nýbrž aby mu přečetli rozsudek. Postavili jej na vysokou stolici uprostřed sálu a přečetli mu výrok soudu:

„Svatý koncil, maje na zřeteli jen Boha, viní tímto Jana Husa, že byl a jest skutečným a zjevným kacířem, žákem nikoli Kristovým, nýbrž Jana Viklefa…“

Zbavili ho církevního úřadu a (protože nechtěli přestoupit svou pravomoc) předali ho světské autoritě, aby byl upálen na hranici jako kacíř. Když uslyšel rozsudek, Hus poklekl a modlil se.

„Pane Ježíši Kriste, odpusť všem nepřátelům mým, pro veliké Tvé milosrdenství Tě prosím a Ty znáš a víš, že mne falešně obžalovali, falešné svědky přivedli a falešné články proti mně zosnovali. Odpusť jim pro nesmírné milosrdenství své.“

Jeho modlitba vyvolala v zasedacím sále krutý výsměch davu. Odvedli jej na dřevěnou plošinu uprostřed katedrály, kde sedm biskupů vykonalo obřad odsvěcení – svlékajíce z něj postupně všechny části kněžského roucha, porušili tonsuru a odřeli tři prsty na pravé ruce. Načež mu na hlavu nasadili papírovou čepici pomalovanou poskakujícími ďábly a nesoucí nápis „heresiarcha“ – arcikacíř.

Řekli: „Odevzdáváme duši tvou ďáblu.“ Odpověděl: „A já se svěřuji nejmilostivějšímu Pánu Ježíši Kristu.“ Nakonec řekli: „Tato nejsvětější kostnická synoda předává nyní Jana Husa, který již nemá v církvi žádný úřad, civilnímu soudu a moci.“

A tak jej civilní městská rada odvedla 6. července 1415 v doprovodu tisíce ozbrojenců na popraviště. Poklekl a modlil se. Jeho víra zůstala pevná až do konce. Připoutali ho za šíji k hranici a nahromadili dříví do výše jeho postavy. Učinili ještě jeden marný pokus, aby odvolal. Pak zapálili oheň. Zpíval: „Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou.“ Připomeňme si, že si za studií přivydělával jako zpěvák, a zpíval také, když umíral.

Foxe říká:

„Když shořelo všechno dříví, zůstala horní část těla viset na řetězu, načež strhli hranici a všecko a zapálili nový oheň. Spálili jej, rozsekavše nejdřív hlavu na kousky, aby se rychleji změnila v popel. Srdce, které našli mezi střevy (které se mezi dřívím dobře uchovalo), napíchli na ostrý bodec a opekli na ohníčku vedle, než vše shořelo. Pak velice pečlivě sesbírali všechen popel a vysypali jej do Rýna, aby už na této zemi nezůstala na tohoto muže žádná vzpomínka…“

[Kniha mučedníků, John Foxe, s. 134]

O století později, v dobách německé reformace se říkalo: „Evangelium, které nyní máme, zrodilo se z Husovy krve.“

Z knihy Billa Higginse ‚Hus drží klíč‘, Stefanos 2004