Měl přijít Pán Ježíš 23. září 2017?

Svátky, kdy slavíme první příchod Pána Ježíše, jsou možná více než kdy jindy obdobím, kdy bychom měli přemýšlet o tom, že Pán Ježíš přijde znovu. Příchod našeho Pána bychom však měli očekávat neustále (Lk 12,36), měli bychom se na něj těšit a tento vytoužený den milovat (2 Tm 4,8). Ve skutečnosti mnoho křesťanů žije tak, jako by druhý příchod Pána Ježíše příliš neočekávali a ani se na něj příliš netěšili.

Tuto mírně ospalou atmosféru v křesťanství čas od času naruší zvěsti o tom, že Kristův příchod je opravdu blízko. V některých případech dojde i k určení přesného období či dne, kdy k této slavné události má dojít.

Naposledy se tak stalo v září tohoto roku, kdy lidé, jako Sergej Miháľ a jeho stoupenci, tvrdili, že 23. září se uskuteční neviditelný příchod Pána Ježíše Krista na oblaky a dojde k vytržení věřících. V internetu můžete najít jeho přednášky, byla vydána i kniha s názvem „Vytržení: tajemství Bible, které zatřese nebem i zemí.“

Celý systém ovšem nevymyslel pastor Miháľ. Když si zadáte do vyhledavače Google v angličtině slova „23. září vytržení“ (September 23 rapture) – vyjede Vám přes 400 tisíc odkazů a naleznete bohatou diskuzi k tomuto tématu.

Veliké znamení na nebi

Jak lidé dospěli ke spekulaci o vytržení věřících dne 23. září 2017? Ve 12. kapitole Zjevení Janova čteme o velikém znamení, které se ukázalo na nebi. Je zde popsána žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj 12,1). Dne 23. září, v den podzimní rovnodennosti tohoto roku došlo k astronomické konstelaci, kdy se na nebi setkaly souhvězdí panny, lva, slunce, měsíc a čtyři planety – Merkur, Mars, Venuše a Jupiter. Od roku 2011 se začaly objevovat zprávy od různých osobností, které tvrdily, že právě tato konstelace bude představovat ono veliké znamení na nebi, které navíc bude 23. září plně viditelné v Jeruzalémě. Současně se toto datum překrývá s židovským svátkem Roš hašana (Nový rok v židovském kalendáři), který je také označován za svátek pamětného vytrubování (viz Lv 23,24). V židovské tradici je pamětné vytrubování připomenutím „Dne soudu“, kdy dojde k zmrtvýchvstání zemřelých a zahájení Božího soudu. Interpretace 12. kapitoly Zjevení se mezi zastánci názoru o velikém znamení na nebi, které se mělo naplnit září tohoto roku, lišily v detailech. Všeobecně však panoval souhlas v tom, že těhotná žena křičící v bolestech (Zj 12,2), která je v této pasáží Bible popisována, je Izrael, který v brzké době vstoupí do období několikaletého soužení, a dítě – syn ze Zjevení 12,5 představuje církev, která bude vychvácena (vytržena) do nebe před nástupem onoho velikého soužení[1]. Aby lidé byli ušetřeni velikého soužení, musí přijmout Ježíše Krista jako svého Spasitele od hříchu a být smíření s Bohem.

Kdo je chlapeček ze Zjevení 12?

Není zde prostor pro podrobné hodnocení onoho úkazu na nebi, ale již z čistě astronomického hlediska nedochází k žádnému naplnění, protože souhvězdí lva má třináct (a nikoliv devět) hvězd a tudíž počet „hvězd“ (včetně viditelných planet) kolem souhvězdí panny bude značně převyšovat oněch dvanáct hvězd ze Zjevení 12,1. Je také velmi podivné, když se používá hvězdné konstelace (souhvězdí) ze zvěrokruhu k výkladu biblických proroctví. Zkoumání pohybů souhvězdí ve vztahu k osudu lidstva či jednotlivců je základem astrologie (a nikoliv astronomie), tedy určitého druhu věštění z hvězd, které Pán Bůh ve svém slovu zakazoval. Ve Starém zákoně je to pojmenováno jako „uctívání nebeského zástupu“ nebo dotazovaní se ho (viz Dt 17,3 a Jr 8,2). Kromě toho můžeme mít vážné pochybnosti, zda současný židovský kalendář představuje autoritativní Boží zjevení, podle kterého bychom měli předpovídat druhý příchod Pána Ježíše.

Tou základní otázkou však je, kdo je ono dítě – syn, kterého porodila žena. Když se podíváme do biblických komentářů slavných kazatelů evangelia, zjistíme, že to není církev, ale Pán Ježíš. Např. kníže kazatelů, Charles Spurgeon ve svém komentáři k prvním veršům Zjevení 12 odkazuje na Boží zaslíbení o tom, že to bude právě símě ženy, které rozdrtí hadovi jeho hlavu. V komentáři k 5. verši píše – je to krátká historie o narození Krista.[2] A Dr. Lloyd-Jones píše, že ve dvanácté kapitole „vidíme narození Pána Ježíše Krista a neúspěšný pokus o jeho zabití ďáblem. Dále se dozvídáme „chlapeček“ byl vzat do nebe k Bohu a jeho trůnu – jistě dokonalý popis zmrtvýchvstání a nanebevzetí našeho Pána.“[3] Úvodní část 12. kapitoly nemluví o církvi a jejím vytržení, ale o inkarnaci, narození Spasitele a velmi stručně rekapituluje jeho život. Jak tedy může někdo vztahovat tato slova k budoucím událostem?

Jak čteme Zjevení Janovo?

Rozdílnost interpretace textu ze 12. kapitoly vyplývá ze způsobu, jakým je čteno a chápáno Zjevení Janovo. V současné době převládá tak zvaný futuristický výklad tohoto proroctví. Podle futuristického (budoucího) výkladu Zjevení Janovo představuje chronologický popis událostí, z nichž naprostá většina se teprve odehraje v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Sám jsem slyšel jednu přednášku, ve které nás přednášející přesvědčoval, že žijeme v době páté pečeti (Zj 6,9). Ale určitě bychom našli jiné výklady, pokud jde o umístění na této pomyslné časové ose.

Při takovém výkladu si však můžeme položit jednu základní otázku. Pokud v určitém časovém okamžiku dojde k vytržení církve (např. v oné 12. kapitole), k čemu je zbývající část Janova Zjevení? Vždyť církev už tady nebude. Pro koho je to napsáno?

Biblická proroctví včetně Zjevení Janova byla psána za tím účelem, aby potěšila, poučila a připravila křesťany na to, co je má potkat. A to nejen první křesťany, ale také ty, kteří budou v pozdější době (až do konce tohoto věku) číst tuto knihu. Kniha Zjevení nám nebyla dána k tomu, aby působila vzrušení, uspokojovala naši zvědavost či probudila zájem o politické dění. Byla dána k duchovnímu zbudování a povzbuzení křesťanů k vytrvalosti.

Jak mohou však být tyto cíle naplněny, pokud většina události, které tato kniha popisuje, se odehraje, kdy už tady křesťané nebudou?  Futuristický přístup, ač dnes velmi populární, nedává uspokojivou odpověď na tuto otázku.

Navíc vidíme, že 12. kapitola nás vrací úplně na začátek křesťanství – narození Pána Ježíše a jeho život a nanebevzetí. Pokud nechceme tento biblický text znásilnit, a vykládáme Písmo Písmem, pak ono dítě-syn nemůže být církev (která je navíc v Písmu představována jako nevěsta), ale Pán Ježíš. Tímto se ovšem celý futuristický výklad Janova Zjevení bortí a ukazuje jako nesprávný.

Protireformační interpretace proroctví

O prázdninách tohoto roku jsme během dovolené navštívili Luteránskou modlitebnu z 16. století, která se nachází ve Slavonicích. Tato budova je zajímavá tím, že místnost v prvním patře zdobí nástěnné malby s výjevy ze Zjevení Janova. Tyto malby nám ukazují, jakým způsobem bylo toto proroctví interpretováno luterány v době po reformaci. Na jednom obrázku je vyobrazena šelma z 13. kapitoly Zjevení, na jejichž hlavě se překvapivě nachází trojstupňová papežská tiára (tedy mimoliturgická koruna papeže). Tento obraz ukazuje na skutečnost, že evangeličtí křesťané v 16. století interpretovali texty ze Zjevení Janova jako aktuální pro jejich dobu, jako věci, které se v této době odehrávaly. A z této knihy čerpali povzbuzení pro těžkou dobu protireformace, která v tomto období začínala nabírat na intenzitě. Ve svém výkladu byli daleci od nějakého futuristického pojetí eschatologie, jak to vidíme v dnešní době. Nevím, zda interpretace šelmy ze Zjevení 13 jako papežství je tou správnou interpretací onoho textu pro dnešní dobu, ale každopádně tyto malby jsou svědectvím o zcela jiném přístupu k výkladu Janova Zjevení.

Existují důkazy o tom, že futuristický výklad Janova Zjevení byl vytvořen protireformačním teologem jezuitou Francescem Riberou, žijícím ve druhé polovině 16. století. Reformační interpretace šelmy ze Zjevení 13 jakožto papežství (či papežského systému) byl pro katolickou církev nepřijatelný, a proto byly ve futuristickém výkladu všechny tyto nepříjemné události „odloženy“ až do daleké budoucnosti.

V roku reformace bychom se měli zamyslet nad naším chápáním eschatologie a možná ji také alespoň částečně reformovat. Kdybychom totiž opustili futuristické klišé a podívali se nezaujatě na to, co se děje dnes v západní církvi, možná bychom odklonili náš zrak od politického vidění eschatologických události a uviděli nastupujícího Antikrista někde jinde, než to bývá dnes běžně vykládáno. Každopádně bychom se neměli nechat odvést od toho hlavního, čemu je Zjevení věnováno, totiž od událostí, které se odehrávají v církvi a které se týkají církve.

Proč dochází k takovým „úletům“? 

Když jsem v mládí chodil na biblické hodiny, jeden bratr nám rád ukazoval grafy týkající se budoucích události. Bylo to poměrně složité, ale současně i zajímavé a do jisté míry vzrušující, takže jsem začal tyto věci studovat. Později jsem zjistil, že existuje tolik různých variant a způsobů výkladů, že není možné najít nějaký jednotný systém, který je vnitřně soudržný a současně neodporuje některým základním, zejména novozákonním principům.

Navíc stále více si kladu otázku, jak je možné, že tento eschatologický systém umožňuje takové „úlety“, jako ten naposledy ze září tohoto roku. Není to zdaleka poprvé, kdy se něco takového událo. Eschatologický systém, kterému pracovně říkám „složitý“ (jinak se odborně jmenuje dispenzacionalistický), byl poprvé představen kolem roku 1830. Předtím, ačkoliv byl v určité prvotní podobě formulován jezuity v 16. století, nebyl všeobecně přijímán a uznáván. Už ve třicátých letech 19. století na základě této nové interpretace věcí budoucích formuloval William Miller ve Spojených státech teorii, že Pán Ježíš přijde podruhé nejpozději v roce 1843. Později své tvrzení změnil a datum Kristova druhého příchodu posunul na 22. říjen 1844. Vzrušující očekávání desítek tisíc jeho následovníků se samozřejmě nenaplnilo, celé tzv. adventní hnutí se zhroutilo a z krkolomného vysvětlení tohoto omylu v následujících letech vzniklo učení církve adventistů sedmého dne. Takové excesy (úlety) vycházející ze složitého eschatologického však byly zaznamenány i v dalších obdobích. Pokud tento systém vede opakovaně k takovým omylům a svedení křesťanů, nabízí se legitimní otázka, zda je vůbec správný.

Učení o druhém příchodu není složité

Je však učení o druhém příchodu tak složité? Musíme k pochopení otázek kolem věcí budoucích a druhého příchodu Páně studovat složité grafy?  Při pochopení této otázky mi hodně pomohly některé publikace, které vysvětlují učení o věcech budoucích mnohem jednodušším způsobem[4]. Autoři ukazují na skutečnost, že učení Pána Ježíše a apoštolů o druhém příchodu Kristově vůbec není složité. Systém je ve své podstatě jednoduchý, neobsahuje žádné jinotaje a drží se základní osy, kterou se dá shrnout do několika vět:

Především existují pouze dva věky: věk tento a věk budoucí (přicházející) – viz např. Mt 12,32; Mk 3,29 a další texty.  Mezi současným věkem a věkem budoucím existuje výrazný a nepřekonatelný kvalitativní rozdíl (viz Lk 20,34-36). Další stěžejní bod učení o věcech budoucích je skutečnost, že předělem mezi věkem tímto a budoucím je soud a vzkříšení (např. Mt 13, 24-30; Lk 20,35 aj.). K těmto významným událostem dojde při druhém příchodu Kristově. Text apoštola Pavla z 1. listu Korintským 15. kapitoly potvrzuje, že Kristův příchod bude spojen se vzkříšením (a proměněním věřících, kteří budou naživu v době jeho příchodu). Tato událost je spojována s koncem tohoto věku (skonáním věku z evangelií – Mt 24,3 aj.) koncem vlády smrti a nastolením nepomíjitelnosti a plného Božího Království.

Když to shrneme, všechny texty – jak z evangelií, tak listů – do sebe zapadají a sdělují nám jednu prostou pravdu: Existují pouze dva věky s předělem v podobě soudu a vzkříšení, ke kterému dojde při Kristově druhém příchodu. To je základní konstrukce, ze které musíme vycházet. Všechny další podrobnosti musí zapadat do tohoto jednoduchého schématu.

Problémem složité eschatologie je, že toto jednoduché schéma rozkládá některými detaily, které nejsou náležitě vykládány, a do jednoduché pravdy vyplývající z evangelií a apoštolských listů vnáší zmatek a chaos. 

Většina reformátorů a jejich následovníků přijímala právě tento jednoduchý pohled na eschatologii. Je pro nás výzvou, abychom na konci roku, ve kterém jsme si připomínali významné jubileum reformace, se tímto jednoduchým eschatologickým pohledem více zabývali.

Radostné očekávání

Jednoduchá eschatologie také učí, že bude pouze jeden „druhý příchod“ Pána Ježíše, a ne dva či tři, jak je to v oněch složitých schématech. Tento příchod bude osobní a viditelný. Uvidí to všichni lidé (Mt. 24,27.30; Zj 1,7). Pán Ježíš přijde fyzicky, jak to řekl veleknězovi: „Uzříte Syna člověka... přicházet s oblaky nebeskými.“ (Mt 26,64). Navíc to bude nesmírně slavná událost. Při svém prvním příchodu Pán Ježíš přišel v poníženosti jako dítě. Jeho druhý příchod bude „na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou... s mohutným zvukem polnice“ (Mt 24,30-31). A kromě toho si stále musíme připomínat, že jeho příchod bude náhlý a nečekaný, jako blesk z nebe, či jako zloděj v noci (2 Pt 3,10 aj.). Všechny výpočty jsou předem odsouzeny k neúspěchu, spekulace a různé složité grafy jsou k ničemu.

Musím říct, že pro mne osobně „objevení“ toho jednoduchého pohledu znamenalo obrovské vysvobození. Opustil jsem složitý eschatologický systém, přestal jsem se zabývat různými spekulacemi, zkoumat složité grafy a studovat politickou situaci ve světě, která má údajně určovat časový harmonogram Kristova příchodu. S radostí chci očekávat náhlý a nečekaný příchod Pána Ježíše a chci být přípraven – na jeho jeden „druhý příchod“, který bude znamenat předěl věku tohoto a budoucího a nastolení jeho věčného a nepomíjitelného Království.

Poznámka: Zájemce o jiný, tzv. historicko-duchovní výklad Zjevení Janova odkazuji na knížku Davida Martyna Lloyda-Jonese The Church and the Last Things: Great Doctrines of the Bible, V.3. Crossway Books, 1998. ISBN-13: 978-1581340242.