PLAČTE S PLAČÍCÍMI, RADUJTE SE S RADUJÍCÍMI…

 

Tamilská rybářská rodina Běžný rybářský člun - vševidoucí boží oko


Cejlon – Srí Lanka

mapkaTo, že se slova názvu cestopisu knihy Hanzelky a Zikmunda Cejlon – Ráj bez andělů naplní do slova a do písmene 26. prosince 2004 nikdo neočekával. Ráj bez andělů se proměnil v peklo zvané tsunami. Pro návštěvníky začínal jako každý jiný, snídaně, pláž, … a pak v okamžiku zmizely desetitisíce mužů, žen a dětí ve vlnách běsnícího živlu. Kolik jich skutečně bylo se asi nikdy nedozvíme. Na rozdíl od jiných katastrof, tato zasáhla nejen domorodce někde na druhém konci světa, ale i turisty z nejrůznějších kontinentů. Byli mezi nimi mladí, staří, chudí i bohatí, byli mezi nimi i našinci, známí i neznámí … Běsnění živlů si nevybíralo.

Dvaadvacátého prosince 2004 jsme byli na tradičním vánočním koncertě skupiny Steam Boat Stompers v pražském hotelu Olšanka a hlavním hostem byl pan Jiří Stivín. Atmosféra i koncert byla nabita energií a radostí. Pan Stivín byl přímo úžasný, až do chvíle, kdy na svoji záchodovou flétničku virtuosně preludoval vánoční koledy a skrze zuby pozpěvoval … leží tam v jesličkách, zavinutý v plenčičkách (po....ej). Trochu nám zatrnulo, méně jsme tleskali, ale to ještě nikdo netušil, co se stane ve chvíli, kdy pan Stivín bude o čtyři dny později ležet v posteli v hotelu s krásnou pláží u moře, kde chtěl prožít dovolenou bez příbuzných a bez Vánoc. Nevím, zda si vzpomněl na plenčičky a jesličky. Nebyl na tom o nic lépe, než „Ježíšek v jesličkách a plenčičkách“. Jak sám říká, ležel v posteli jen v podvlékačkách a měl brýle. Když to nejhorší skončilo, našel svoji čepici, svoji flétničku i svoji přítelkyni a vrátil se značně otřesený domů.

Pan Karel Gott, přežil o vlásek na Maledivách. Nevěří na náhody, ani na osud, ale věří, že má svého strážného anděla a na štěstí i předtuchy.

Jedno je jisté, že nejen ti, kdo přežili, ale i ti, kdo celou strašlivou událost měli a mají před očima, mohou hodnotit svůj vztah k životu, k hodnotám, ke svým rodinám a možná i k Bohu a strážným andělům. Mnozí z těch, kteří tuto přírodní katastrofu přežili se ptají – proč jsem přežil(a) já a ne i mnozí další z těch více než 200 tisíc, kteří byli smeteni. Nikdo, kdo přežil, nemůže děkovat sám sobě, ani svým plaveckým schopnostem. Stačí jedna vlna, jedna vteřina, jedno místo, blízko i daleko od vlastního domova … a vše může být jinak. Nad přírodními živly člověk nemůže zvítězit, ale může zvítězit nad jejich důsledky. Nikdy dříve jsme nezažili obrovskou přírodní katastrofu a ztrátu tolika lidských životů, tak živě a detailně. Ještě nikdy jsme neprojevili takovou mezinárodní solidaritu, obětavost a zájem o postižené. Přemýšlejme o životě, přemýšlejme o vztazích, přemýšlejme o tom, že i my jsme smrtelní. Kdokoliv z nás se může ocitnout v situaci, kde jde o život. Nikdo by neměl zapomínat, že je nám dnes a denně dávána jen z Boží milosti nová životní příležitost, abychom mohli přemýšlet o smyslu života a jeho naplnění.

Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ Ale také: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Římanům 12:15-21)

Západní turisté, především Němci, objevili perlu Indického oceánu před lety. Během několika posledních let obliba tohoto malého velkého ostrova rostla i u nás. Dokonce začala létat přímá linka ČSA do Kolomba. Díky tamním celkem přijatelným cenám a dobře rozvinutým turistickým službám je možno poznat jednu z nejexotičtějších zemí a vidět na vlastní oči divukrásnou tropickou přírodu, zajímavé obyvatele a v neposlední řadě nahlédnout do tajů tisícileté historie buddhismu a hinduismu. Jen těžko najdete někde jinde podobnou koncentraci zajímavostí, náboženskou pestrost a zvláštní atmosféru tropického ráje. K nezapomenutelným exotickým zážitkům turistům stačí základní znalosti angličtiny nebo němčiny, pozorné oči a trochu štěstí, být na zajímavém místě v pravý čas. Kdo chce poznat trochu více, než přívětivý hotel, krásnou pláž, dokonalé moře, ochutnat spoustu ovoce, chutnou vegetariánskou kuchyni, může použít služeb dobře zavedené cestovky jejichž průvodci jsou dobrými znalci tamní kultury, zvyků a zajímavostí. Vzdálenosti jsou malé, cesty sjízdné a ubytování dostupné.

Základní informace o Srí Lance si může každý nastudovat z různých průvodců, cestopisů a turistických nabídek. Pokud někoho znepokojují zprávy o bojích Sinhálců a Tamilů, ještě nemusí zůstat doma. Ne všechny oblasti jsou nebezpečné. Sledujte zprávy, studujte a nedejte se zastrašit. Nebezpečí terorismu hrozí v New Yorku, Madridu, Paříži stejně jako v Londýně, v Egyptě podobně jako v Izraeli, v Africe, v Turecku, či na Ukrajině. Napadeni, okradeni a zraněni můžete být i u nás. Svět, který lze považovat za naprosto bezpečný, se totiž rok od roku zmenšuje. Letadla spadnou tu a tam, ať jde o Tupolevy nebo Boeingy; naše turistické autobusy havarují stejně jako ty v Africe; lodě a trajekty se potápějí v nejrůznějších vodách, i bez bouří, auto vás může přejet kdekoliv a o nebezpečí na našich silnicích ani nemluvím. I naše země patří k těm, před nimiž jsou turisté varováni a vyzýváni k opatrnosti. Nechci nikoho nabádat k fatalismu, ale základní bezpečnostní opatření a opatrnost patří ke každodennímu životu všude. Podaří-li se vám navštívit tuto kouzelnou zemičku, nebudete litovat. Čekají vás nezapomenutelné zážitky. Kdy letět? Nejlépe tehdy, když už se zdá, že je zima nekonečně dlouhá. V prvním okamžiku na zimou zchoulostivělé turisty na letišti dýchne tropická prádelna, ale v únoru to pro nás byla příjemná změna. Po nezbytných letištních procedurách a odbavení jsme odjeli autobusem z Kolomba maličko na sever do Negomba. Cestou jsme míjeli řadu ozbrojených vojáků, zahlédli jsme zátarasy a bunkry z pytlů naplněných pískem. Pro nás to byl pohled poněkud nezvyklý, ale tamní život pokračoval normálně. Lidé i krávy šli svou cestou. Zeleň a květy bujně oživovaly monotónnost betonu, asfaltu a drátěných plotů.

Negombo je větší tamilská rybářská vesnice ze 17. století, která leží asi 15 km od Kolomba. Založili ji Portugalci a Holanďané po sobě zanechali asi 120 kilometrů vodních kanálů. Benátky to sice nejsou, ale život kolem kanálů je zajímavý. Na rozcestích můžete vidět kapličky a sochy svatých. Poblíž katolických kostelů jsou hřbitovy, kde je pohřbena celá řada Božích služebníků – pánů farářů a misionářů.

Katolický kostel Nový hrob Pomník minulosti

 

První, co nás překvapilo, bylo poznání, že mezi hotely a přímo na plážích stojí domorodé chýše a desítky rybářských člunů.

Typická obydlí rybářů Život rybářů na pláži

Po ubytování jsme všichni spěchali vychutnat slasti mořského břehu. A musím říci, že pohlazení teplého písku a moře má okamžité léčivé účinky. Teplé vody a vln se nemohl nabažit nikdo z nás. Smývali jsme ze sebe nejen únavu, ale i zimu. Rekondiční pobyt našinců začal, ale dříve než se mohl projevit, koupání a slunění prvních dnů napáchalo své. Na pláži jsme viděli mnoho neopatrných turistů, kteří měli na nejexponovanějších místech nejprve celé plochy vodnatých puchýřů a ti aklimatizovaní měli místo puchýřů novou růžovoučkou kůžičku.

Plavidlo chudého rybářeMoře a písčité pláže jsou krásné. Většinu času můžete pozorovat na obzoru desítky rybářských lodiček. Každý den a v různou dobu se na obzoru odehrává jiná podívaná. Podle toho jak fouká ve dne vítr, přesouvají se loďky na obzoru z leva do prava a zpět. Někdy plují proti sobě. V noci jsou vidět na obzoru houpající se šňůry lampiček. V našem hotelovém pokoji jsme měli vedle balkónových dveří okénko velikosti větší televizní obrazovky. Pozorovat v noci tolik světýlek z postele bylo nádherné. Jen během úplňku neuvidíte ani lampičku.

Ráno se z moře vracejí stovky plavidel různých velikostí, mezi nimi katamarány, nejrůznější „kanoe“, ale i něco, co nevypadá ani jako vor. Vyjíždět na moře s takovými plavidly chce hodně odvahy a ještě více Boží ochrany. Říká se, že hodně rybářů se moře bojí a přestože nedovedou plavat, vyplouvají, protože se jinak neuživí. Zřejmě si uvědomují, že z moře daleko od pobřeží na břeh nedoplave ani ten nejlepší plavec. V moři se koupou jen děti a ty spíš skotačí než plavou.

Úlovky rybářů nejsou velké ani na motorových člunech. Někdy přivezou jen několik košů drobných rybek. Teprve velké rybářské lodě přivážejí z větších hloubek moře velké ryby a dokonce i žraloky. Takové úlovky je možné vidět časně ráno na rybím trhu. Tam je živo. Hejna havranů na místě konzumují hlavy ryb a ostatní odpad. Havrany je vidět a slyšet všude.

Pláže hotelů různých kategorií obcházejí domorodí obchodníčci a nabízejí suvenýry a nejrůznější služby. Své zboží z přiměřené vzdálenosti předvádějí, s turisty navazují hovor a pak se smlouvá. Ceny jsou úměrné kapse té či oné skupiny. Protože na Cejlon přijíždí poslední dobou více turistů z východní Evropy, existují dvojí ceny. Východní a západní. V okamžiku, kdy se v hotelu objeví skupina Japonců nebo Němců, jsou ceny dvojnásobné, jednotné a našinec neusmlouvá vůbec nic, i kdyby chtěl.

Pro fotografy a majitele videokamer přicházejí různí kejklíři se svými exotickými zvířátky. Nejdříve přiláká pozornost opička, potom vyndávají z různých vaků košíky a v nich je, co jiného, než kobra nebo škrtič. Někdy jsou kobry podrážděné. Když není zájem, chlapec strčí kobře hlavu do košíku, zajede tam i dlouhé tělo, zavře víko, kulatý košík vloží do rance a pokračuje k dalšímu hotelu. Ke stálým návštěvníkům pláží patří také různí mrzáci, starci, matky s kojenci a hejna dětí, která prosí o peníze, ale většinou dostanou bonbóny nebo tužky. Hoteloví pikolíci se člověku pletou pod nohy pod různými záminkami, aby to vypadalo jako služba a očekávají zpropitné. Občas se připomenou slovy: mony ser (peníze pane).

Od první chvíle jsme se napájeli kokosovým mlékem (vodou) z ořechů královských palem. Za cenu jednoho hotelového kokosu jsme jich kupovali nejméně pět před hotelem od domorodců. Zlaté kokosy rostou jen na mladých palmách do pěti let stáří; starší palmy produkují kokosy takové jak je známe. Zralé kokosy mají daleko širší zpracovatelské využití. Říká se, že dvě kokosové palmy, strom chlebovníku a rýžové políčko, uživí celou rodinu. Asi je to pravda, protože kokosy, plody chlebovníku a rýže, jsou součástí každodenního jídelníčku. Vegetariánské karí na mnoho způsobů je chutné a často dosti ostré.

Život na venkově Tamilští osvoboditelé

Přestože Srí Lanka je jen maličko na sever od rovníku, mořský vánek nebo vítr a pravidelné deště příjemně ochlazují ovzduší na pobřežích. Střední část ostrova se zvedá v náhorní oblast jejíž vrcholy místy přesahují výšku dvou a půl tisíce metrů. Pobřežní teploty se udržují stále kolem 28 stupňů Celsia. Ve vyšších polohách přijde vhod i teplejší oblečení. Příznivé klimatické podmínky umožňují dvojí sklizeň rýže a nepřetržitou sklizeň zeleniny. Říká se, že jedna úroda je zavlažována deštěm, druhá zavodňováním. Cejlon měl v minulosti komplexní zavodňovací systém a přehrady. Díky této hojnosti se prý na ostrově uživil mnohem větší počet obyvatel než je tomu dnes.

V dávné minulosti měl Cejlon prý až 60 milionů obyvatel, dnes jich má asi čtvrtinu, tedy něco přes patnáct milionů. Na ostrově žije jen nepatrná menšina původního obyvatelstva připomínající křováky. Většina obyvatel jsou Sinhálci (buddhisté) nebo Tamilové (hinduisté). Sinhálci přišli někdy v 5. století před Kristem ze severní Indie; historie Tamilů sahá do třetího století před Kristem. Vzájemné soužití bylo od počátku osídlení problematické. K potyčkám a soupeření s místními králi docházelo v každé době.

O Cejlonu se říká, že je kolébkou lidstva, kde se setkaly národy tří světadílů. To, že je ostrov je spojen „pupeční šňůrou“ s Indií není jen legenda, ale i viditelná skutečnost satelitních fotografií. Dítě, kterým Srí Lanka skutečně je, matku Indii geneticky nezapře. Ostrov je poznamenaný indickou náboženskou minulostí a přítomností v té „nejdokonalejší“ podobě, jak jen může být. Na Srí Lance můžete vidět od každého etnika a náboženství něco a v tak těsné blízkosti je často obtížné jednotlivé tradice odlišit. V mnoha směrech má Srí Lanka takové památky, které již v Indii neexistují, protože byly srovnány se zemí muslimskými nájezdy. To, na co by člověk potřeboval v Indii měsíce úmorného putování, je zde snadno přístupné na malém území.

Historie Cejlonu sahá asi do 6. století před Kristem, kdy vzniklo árjovské knížectví ve střední a severní části ostrova. Podle buddhistických kronik se kolem r. 380 před Kristem stala Anuradhapura prvním hlavním městem ostrova. Za tisíc čtyři sta let se na ostrově vystřídalo 128 králů. V blízkosti hlavního města Anaradhapury se usazovali různí obchodníci, počínaje Araby, Číňany i Řeky. Po celá tisíciletí se rozvíjel mezinárodní obchod. Z jedné strany ostrova připlouvali Benátčané, Francouzi, Španělé, Peršané a z druhé Číňané a lidé z indonéských ostrovů. Číňané nosili kalhoty a klobouky, Indové sukně a turban. A tam, kde je bohatství a moc, tam jsou také problémy, takže nebyla nouze o bratrovražedné potyčky o královský trůn. Nakonec bylo město různými boji natolik oslabené, že ztratilo svůj význam a zaniklo. A protože byl zničen také systém přehrad a zavodňování, v zemi nastal hladomor. Z nově vzniklých mokřin se šířila malárie. Ta decimovala obyvatele bez válčení. Dnešní ruiny a vykopávky jsou tichým svědkem slavné historie, vyspělosti tehdejší kultury a stavitelského umu.

Prvními kolonizátory z Evropy byli Portugalci. O sto padesát let později vládli tvrdou rukou Holanďané. Ti, na rozdíl od Portugalců, netřímali v ruce jen meč. Říká se, že po Portugalcích zůstal v zemi katolicismus, po Holanďanech zákony a reformace. Holanďané a Portugalci byli mořeplavci, kteří prý zemi jen rabovali. Bohatství – především drahé kameny, zlato a slonovinu – ze země odváželi, zatím co Britové se usazovali a budovali. Cejlon se v rámci britského impéria zdárně rozvíjel. Bylo postaveno množství silnic, mostů a železniční síť. Britové založili kávové, čajové, kokosové, gumovníkové plantáže, pěstovali a odváželi si vyhlášené cejlonské koření. Ostrov se stal perlou imperiální koruny, ale spolupráce s místním obyvatelstvem nebyla snadná. Sinhálci (buddhisté), nebyli do práce nikdy žhaví. Proto Britové přiváželi z jižní Indie na práci Tamily (hinduisty). Ti zase svojí pilností a pracovitostí vynikali. Národnostní situaci zkomplikovala navíc Barma, když ze svého území vypověděla všechny Indy. Rovnováha obyvatel byla narušena a s jejími následky se Srí Lanka potýká dodnes.

Angličané měli svůj koloniální způsob vlády dokonale propracovaný. Pouze 800 úředníků spravovalo v jednu dobu až třicet milionů lidí Cejlonu a jižní části Indie. Britové vybudovali přístav a založili nové hlavní město – Kolombo. Rozvinuli obchod a ostrov vzkvétal po mnoha stránkách. Za zmínku stojí mladičký Angličan, Thomas Skinner, hlavní stavitel silnic, mostů a železnic. Zvládnout tak obtížný úkol, členitý a hornatý terén, nebyl snadný úkol ani pro zkušeného odborníka. Co je přímo obdivuhodné, je skutečnost, že Skinner začal svoji zeměměřičskou kariéru ve věku čtrnácti let, poté co utekl z domova. V šestnácti letech mu byla svěřena stavba železnice. Tento holobrádek odvedl úžasné dílo, které slouží dodnes.

Britům se podařilo zlikvidovat problém s malárií, ale národnostní potyčky se nepodařilo vyřešit dodnes. Obojí souvisí nejen s náboženským vyznáním, ale především se vztahem k práci. Buddhisté nejsou coby pracovní síla spolehliví, proto přicházeli tamilští hinduisté, kteří pracovití jsou, ale protože jejich prarodiče přišli pouze za prací, nikdy se nestali občany. Dodnes jsou potomci původních přistěhovalců bez státní příslušnosti, nemají indické ani cejlonské občanství.

V roce 1972 byla vyhlášena samostatná Republika Srí Lanka a na předchozí sliby Tamilům se jaksi zapomnělo. Dodnes nemají domov v Indii ani na Srí Bance a tak řeší svoji bezvýchodnou situaci už jen násilím. Tamilská menšina bojuje za vlastní existenci a ze zoufalství podnikají sebevražedné útoky. Tamilští Tygři usilují o vytvoření nezávislého státu na severu ostrova a právě tam je nejhorší situace. Boje a teroristické akce se nevyhýbají ani Kolombu a turistickým střediskům. Samostatnost a nezávislost asi není souzena malým národům a zemím, které mají velkého bratra.

V dnešní době se asi polovina obyvatelé živí zemědělstvím, třetinu zaměstnává průmysl a obchod asi 20% pracuje ve službách. Roční příjem se pohybuje kolem 360 dolarů. Náboženské složení je následující: nejvíce je buddhistů – 75%, asi 15% je hinduistů a zbývající procenta populace patří menšinám křesťanů, muslimů a Číňanů. Takové složení obyvatelstva představuje pro ekonomiku země složitý nepoměr pracovních sil.

Buddhistické chrámy
Už jsem si skoro myslela, že na Cejlonu uvidíme jen stroze jednoduché buddhistické stavby, ale v Negombu jsme objevili něco, co převyšovalo všechno naše očekávání a dosavadní poznání uměleckého ztvárnění buddhistického poselství z celé řady asijských zemích. Chrám není zajímavý svým stářím a důležitostí, zato se vyznačuje mimořádnou barevností a pestrostí. Už při vstupu jsme zůstali stát v naprostém úžasu. Na první pohled se zdálo, že může jít o společné dílo buddhistů a hinduistů. Siddhárta Guatamy (Buddha) sice učil, že není bůh, není peklo ani nebe, ale právě zde můžete vidět neobyčejně pestrý duchovní svět nadpřirozených bytostí. Postavy démonických bojovníků a strážců Buddhy, kteří mají obnažený hrudník, vytřeštěné oči, vyceněné zuby, černé rozevláté hřívy a vousy, v rukou svírají k útoku připravené meče, kopí a provazy, které mají zneškodnit každého nepřítele, vzbuzují největší údiv. Království mrtvých má své soudce a úředníky, služky a hodnostáře, strážce i anděly. V buddhismu se pak setkáte nejen s nebem a peklem, ale i bohy, anděly Nirvány, kněžími, astrology, věštci a hlavně vděčnými žáky a následovníky.

Osvícený Buddha Démon Nebeské bytosti

Při vstupu návštěvníka ohromí první výjev, kde se osvícený muž vznáší vzhůru k nebi v meditační poloze, zatímco jeho žena je kopími démonů srážena do podsvětí. Službu konající mladý mnich nám vysvětlil, že dobří lidé vystupují po smrti vzhůru, zlí jsou strženi nebo svrženi dolů k vládci podsvětí. Jak mohou dobří lidé zůstávat v neexistujícím nebi a špatní trpět v neexistujícím podsvětí nevím. Vždyť v duchu reinkarnace zemřelý člověk čeká na své znovunarození – pokud své minulé chyby napravil, vystoupí po stupních lidské dokonalosti do vyšších sfér existence nebo bude stržen do nižších sfér reinkarnačního utrpení.

Zlá žena Ctnostný muž

Uvnitř buddhistického chrámu se nacházejí tři svatyně. V té největší leží obrovský zesnulý Buddha. Stav bytí se pozná podle polohy chodidel. Kolem něj postávají mniši v životní velikosti. V rozích svatyně je zachyceno několik scén z Buddhova života. Nad ním se vznášejí v obláčcích božské bytosti s lidskou podobou a rukama sepnutýma v modlitbě.

Negombský chrám zobrazuje nejen životní koloběh, ale i koloběh náboženských systémů. Názorná představa života začíná manželským požehnáním. Spojené ruce muže a ženy jsou polévány vodou. Po požehnání přichází narození dítěte. Věk her – chlapců, zobrazuje hráč póla s dřevěnou pálkou v ruce. Mládeneček dospívá, žení se a zakládá svoji rodinu. Další fáze aktivního života je zobrazena bez bližšího určení činnosti. Pak se postava muže začne nachylovat, stárne a umírá. Životní cyklus znázorňují vzestupné a sestupné schody. Poslední panel znázorňuje mrtvolu a kostru člověka.

V menší svatyni sedícího Buddhy se o stěnu opírají tři žebříky do nebe. Po jednom z nich vystupuje do nebe sám Buddha, po druhém sluha, který nad ním drží žlutý deštník. Celá scéna mi připomněla v obráceném pořadí sestupování zpěváka Michaela Jacksona s deštníkem po schůdcích z letadla. Chrámovou nebeskou scénu doplňuje velké množství rozevlátých boubelatých bytostí, ....

Buddhův výstup do nebe Buddhovi oddaní služebníci

Třetí svatyně má oltář zastřený několika vrstvami nadýchaných závěsů. Stěny a strop jsou pomalovány důležitými výjevy z Buddhova osvícení. Kolem vnitřních svatyní je uzavřený ochoz s dalšími názornými výjevy z Buddhova života. V rohu je umístěna velikánská dřevěná bedna, pokladnice, kam lze přinášet finanční dary. Ta bedna byla nepřehlédnutelná, aby snad návštěvníci neuvěřili tomu, že se buddhistický mnich nemá zabývat penězi, natož se jich dotýkat. Mniši potěr, klučiska od věku pěti let, návštěvníka provázejí jako stín a pisklavým hláskem vybírají vstupné. Že jsou to filutové, jsme poznali hned. Pavel zaplatil vstupné za nás oba a mládenečkové ho okamžitě opustili. Jakmile jsem byla z Pavlova dohledu, hned mámili vstupné i ode mne. Provázeli nás jako stín a na každém poschodí chrámu pípali ten rupíííís (deset rupií). Byli stejně vytrvalí jako všechny děti, které turistům nadbíhají, kde se dá. Když nedostanou rupííís aspoň volají plííís bonbóóón. Těch jsme měli dostatek. Pamětní kniha návštěvníků je umístěna na prominentním místě i se zápisem a vyúčtováním bohatého daru návštěvníků. Nejdříve bylo zapsáno jméno, země původu a pak částka, nad kterou se nám protáčely panenky, obzvláště ve srovnání s tamními výdělky. Zda jsou tyto finanční zápisy skutečné, nebo dárcovský trik mnichů, který má vyvolat v návštěvnících záchvat štědrosti, nevím. Spíš bych se přiklonila k té druhé možnosti. Po nahlédnutí do knihy dárců se musí návštěvník za symbolickou bankovku opravdu stydět. Mladý, světem zcestovalý a pohledný mnich nám nakonec ještě v chrámu vysvětlil, že: mnich nepije, nekouří, nepracuje, nežení se a neřídí auto.

Asijské země mají řadu společných znaků. Jak vidět, pověrčivost, strach ze zlých duchů a démonů se nedá vymýtit ani učením Buddhy. I oni jsou nevyléčitelně nábožensky založení. I oni potřebují bohy, démony a další duchovní bytosti, aby měli vizuální motivaci pro své činy, chování a náboženské služby. Lidské touhy jsou univerzální na celém světě. Člověk chce být zdravý, krásný, bohatý, mocný, .... a k tomu potřebuje svého patrona nebo osobního ochránce – boha podle své představy nebo alespoň malého Buddhu. Aby bylo vše skutečně pojištěno, je třeba zlé duchy vyhánět, nebo je ukonejšit od největší zloby. Strašáky uvidíte nejen na polích, ale oběšenci v životní velikosti visí ve stromech a na domech, jen aby byla pozornost zlých duchů odvedena od lidských obydlí.

Výlety do okolí
Ten, koho polehávání u moře za nějaký den omrzí, nebo je jeho pokožka natolik spálená, může podniknout celou řadu výletů do blízkého i vzdálenějšího okolí. Každé ráno jsou na plážích naháněči pro různé výlety po souši, na tržnice, po moři, nabízejí projížďky „holandskými“ kanály. O cenách za službu se smlouvá. Ten, kdo toho chce vidět co nejvíce, by měl pamatovat na to, aby mohl hotelové ubytování přerušit nebo volně směňovat za jiné alternativy. Pokud jde o stejnou turistickou společnost, je to možné.

Naleziště drahokamůJeden z mnoha hledačůDrahokamy a léčivé kameny
Sláva drahých kamenů z Cejlonu je světoznámá, ale nakupovat by měl jen ten, kdo jim rozumí. Nejznámější naleziště jsou v okolí Ratnapury. Uprostřed rýžových polí jsou obyčejně vidět vysoké hromady hlíny, nad nimiž je stříška. Kolem se pohybuje množství skoro nahých mužů. Ve chvíli kdy se objevíte v blízkosti těžby, obklopí vás hejna dětí a nabízejí vám hrstičky drobných barevných kamínků. Větší a kvalitnější kameny nabízejí dospělí. Odvážnější turisté, pokud jim nevadí, že budou celí od bláta, se mohou spustit na jednoduchém vrátku i pod zem. Ženy nemají do šachet přístup, přinesly by prý smůlu. Samotná těžba se neobejde bez astrologických poradců. Teprve potom najímají majitelé nalezišť dělníky, kteří vybírají košíky mokré hlíny z asi deset až patnáct metrů hluboké jámy. Práce v takových mokřinách vypadá nebezpečně a namáhavě. Hromady vytěžené hlíny se vodou propírají a vybírají se drobné kamínky drahokamů. Jednu pětinu zisku dostává majitel pozemku, druhou dělníci, třetí zprostředkovatel, čtvrtá splácí úvěr a pátá je určena pro astrologa. Také duch jámy dostává svoji oběť.

Prověřené drahé kameny jsou k obdivu i na prodej v místním muzeu. Měli jsme sebou dva odborníky, kteří přijeli nakupovat a mezi našinci byl o drahé kameny velký zájem. Mnozí věří v jejich léčivou moc. Náš spolucestovatel, gurů Robert, nejen radil, ale sám nakoupil. A byl velmi spokojený. Na slovo vzatý odborník a léčitel, pan Mireček, si jednotlivé kameny přikládal k čelu, aby cítil jejich sílu a působení. Nejvíc se vyznamenal v botanické zahradě, kde se kromě koření prodávaly také „měsíční kameny“. Byla to taková mléčně bílá perlička na řetízku a pan Mireček si jí bez váhání a smlouvání koupil. Ostatní tomu moc nedůvěřovali a říkali, to není žádný kámen, je to jen sklo, ale pan Mireček řekl: „No a co – může být sklo falešné? Nemůže“ – a zůstal zcela spokojený.

Od nalezišť drahých kamenů v okolí Ratnapury jsme pokračovali nádhernou krajinou stále výš a výš přes čajové plantáže až do Nuwara Eliya. Městečko se nachází ve výšce přes 1800 metrů. V průhledech jsme viděli nejposvátnější horu na světě. O Adamově hoře se říká, že je to konec světa, kam přišel Adam po vyhnání z ráje. Z vděčnosti, že našel druhé tak krásné místo a aby odčinil svůj hřích, zůstal stát tisíc let na jedné noze. Jeho stopa je na hoře dodnes. Buddhisté mají jinou verzi původu stopy. Stopa patří Buddhovi, coby památka okamžiku, kdy na vrcholu hory oznámil nejvyššímu démonovi, že učení, které založil, nahradí uctívání démonů. Hinduisté přisuzují otisk chodidla Šivovi. Katolíci věří, že jde o otisk chodidla sv. Tomáše. Ať stopa patří komukoliv, Adamova hora je dodnes univerzálním poutním místem. Výstup na vrchol, který se většinou skrývá v oblacích, je náročný, ale davy poutníků všech vyznání i bez vyznání, vystupují na toto jedinečné posvátné místo.

Cesta v horách je pro řidiče náročná, pomalá, klikatá a naše štěstí bylo, že jsme po setmění neviděli vůbec nic. Nikoho z nás nenapadlo, že naše životy visí na vlásku řidičovy zručnosti a spolehlivosti vozidla. Na konci cesty nás čekal krásný koloniální hotel, báječná večeře formou bufetového stolu a menší kulturní program. Vůbec se nedivím, že toto místo Angličané vybudovali právě zde, neboť je tam klimaticky velmi příjemně. Teploty se pohybují do pětadvaceti stupňů Celsia, v noci mohou klesnout i na pouhých deset stupňů. Dokonce se říká, že právě zde je nejzdravější klima.

Hotel v Nuwara Eliya Čajové plantáže Terasovitá políčka

Ráno jsme v pohodě posnídali a cestou do čajové továrny jsme sledovali jak se sklízí čajové lístky. Cestou dolů po serpentinách nás opakovaně dobíhaly děti, které jako kamzíci seskákaly různými zkratkami přes čajové plantáže a lesními porosty, aby sjíždějícím vozidlům nadběhly. Do oken autobusu nám pak strkaly květiny, které stačily cestou utrhnout. Udýchaní se strkali a předháněli. Všichni očekávali peníze, bonbón nebo nějakou malou pozornost.

Říká se, že nejlepší čaj pochází právě z okolí Nuvara Elija. Nejkvalitnější čaj se pěstuje ve výškách nad 1200 metrů. Střední kvalita roste ve výškách nad 600 metrů a obyčejný čaj známý z blízkého východu roste ve výškách do 600 metrů. Další kritérium nejlepší kvality je ten, že se sbírá jen první výhonek a dva lístečky pupavy. Ženy denně natrhají asi 20 kilogramů lístků. Podél silnice jsme místy viděli odhalené kořeny keřů čajovníků, které vrůstaly do hloubky několika metrů. Divoké keře mohou vyrůst až do výšky deseti metrů a dožívají se věku i několika set let. Nejlepší produktivní věk je mezi pátým a šedesátým rokem. Pěstované keře se udržují asi 80-100 cm vysoké. Staré čajové plantáže je třeba vyčistit a začít znovu. Právě při likvidaci plantáží je nenahraditelný pomocník člověka – slon. Ten svým chobotem vytáhne keř jako ředkvičku. Viděli jsme terasy čajových plantáží a potůčků. Mezi jednotlivými terasami jsou vysázené stromy, aby na čajovník nepražilo slunce přímo. Tu a tam jsou vidět úhledné terasy zeleninových políček. Půda má různou barvu, od kari žluté až po rudou. Vše je velmi pohledné.

Na skok jsme se podívali do výrobny a balírny čaje Glenloch. To se neobešlo bez ochutnávky a téměř všichni jsme nakoupili několik balení čaje, samozřejmě toho nejlepšího, ale doma jsme zjistili, že to zase není ono. Asi proto, že nejchutnější jsou různé směsi čajů a to, co jsme si dovezli, nemělo žádné aromatické kvality.

Cestou jsme potkali tamilskou slavnost boha šesti tváří. Říká se, že bůh Skanda objal sedm Šivových synů tak silně, až je spojil v jedno tělo – boha šesti tváří. Sedmý syn, Ganéša, z tohoto objetí vyklouzl, ale ke své sloní hlavě přišel jinak. Celá slavnost byla velkolepý mumraj barev, rámusu, diváků, tanečníků a hudebníků. Procesí chlapců a mužů, kteří měli svá těla a tváře propíchané různými bodci a háky, nebylo na pohled zrovna nejpříjemnější. Jeden z nich měl propíchnutou kůži lýtek, paží a několika háky na zádech, visel na dřevěné konstrukci a byl vezen na plošině náklaďáku. Další muži měli do zad zapíchané háky a za provazy vedli zbožné muže jejich vodiči. Všechno vypadalo, že jde o strašlivé utrpení, ale v procesí se vše obešlo bez kapky krve a výrazu bolesti. Takové rituály podstupují věřící z vděku bohům za vyslyšení modliteb. Viděli jsme je tváří v tvář a chvílemi nám běhal, i v tropickém horku, mráz po zádech. Procesí provázeli tančící muži, kteří měli na ramenou ozdobnou konstrukci, která má představovat věčně mladý a nestárnoucí tanec pávů. Během tance a víření sestupuje k lidem duch boží. Nějaký duch skutečně sestupuje, protože účastníci procesí, za zvuků bubínků a vůní všelijakých tyčinek a čmudítek, mají v očích jistý druh nepřítomnosti. Večer jsme dorazili do hotelu v Kandy, kde nás čekala další náramná podívaná.

Saxofon nepatří zrovna k tradičním indickým nástrojům Tanec pávů ve slavnostním procesí Takto se projevuje vděčnost bohům za vyslyšené modlitby Sebetrýznění

Kandy je slavné a posvátné místo na břehu jezera, kde je uložena relikvie Buddhova zubu pro nějž byl postaven nádherný chrám Yubu. Ač si Buddha nepřál a výslovně zakázal osobní uctívání, při pálení jeho ostatků v r. 543 před Kristem, byly zachráněny čtyři zuby. Dva z nich si prý vzali bohové a dva zůstaly na zemi. První zub má bůh v nebi, druhý panovník podsvětí, třetí je v Kandy a čtvrtý má být v Pekingu. Kdo vlastnil zub, byl králem a pánem země. O pravosti zubů se tu a tam vyslovují pochybnosti, ale pochybování je lidská vlastnost společná všem. Způsob jak se zub dostal ve čtvrtém století do Kandy má několik verzí. Jedna z nich vypráví, že princezna Kalinga měla zub schovaný v účesu. Před lety jsem viděla jiný, také zaručeně pravý Buddhův zub, v Singapuru. Všem zubům je společné, že kolem něj procházejí s posvátnou úctou nekonečné řady obdivovatelů.

Aby bylo tajemství svatého ostatku zachováno, je zub uložen uvnitř zlatých a drahými kameny vykládaných rakvičkách. Rakvičky jsou uloženy ve zlaté pagodě za stříbrnými dveřmi a závěsy. Ráno v 6:30 probíhá obřad čištění zubu, k obědu dostává zub 32 druhů karí a rýže, během třetího obřadu se podávají pouze tekutiny. To vše vykonávají mniši ke službě vybraní. Teprve večer mohou zlatou schránku shlédnout věřící a popřát zubu dobrou noc. Jednou za rok se v květnu, za úplňku, koná v Kandy velkolepé procesí. Desítky nádherně vyšňořených slonů doprovázejí poutníky a diváky. V srpnu, na počest jiné události v Buddhově životě, vynášejí mniši pod baldachýnem repliku zlaté pagody. Dál ji nese ulicemi města slon určený k nošení zubu. Mini představení se odehrává každý den, když vyvádějí v plné parádě na procházku některého z chrámových slonů.

Květinové obětiny Květinové obětiny Květinové obětiny

Jeden z mnoha zajímavých obyvatel KolombaNa počest Buddhova zubu přicházejí tisíce lidí, kteří přinášejí každý den květinové obětní dary, girlandy květin i nádherné ozdoby z jednotlivých květů. Před chrámem jsou dlouhé řady krámků, kde si mohou poutníci koupit různé květy v nádherných pastelových barvách. Výrobou a prodejem květinových obětí se živí především muži. Nejkrásněji vypadají sněhobílé i fialkové květy lotosů. Geometrie lotosu je úchvatná. Květy jsou umně rozevřeny a tam kde je srdíčko, vkládají navíc čtyři hřbitovní běloučké kvítky se žlutým okrajem. Tuto nadýchanou nádheru přinášejí věřící v dlaních a s modlitbou ji pokládají na oltář, který vypadá jako pohádková poduška z živých květů. Lotos je symbolem čistoty a dokonalosti, která, ačkoliv vyrůstá z bahna, zůstává neposkvrněna.

K večerním programům v Kandy je návštěva divadla Esala-Parahera, kde každý večer může divák shlédnout velkolepou podívanou lidových tanců a písní, která končí chozením po rozžhaveném uhlí.

Sloní sirotčinec a starobinec
je velkou atrakcí Srí Lanky. V tomto útulku se chovají sloni, kteří osiřeli. Vidět krmení těchto tunových drobečků je nádherné. Obrovské lahve mléka lijí zřízenci do hrdla malých hladovců. Sloní mláďata jsou legrační. Na hlavách mají štětinky, jako chmýříčko, jsou roztomilí a jeden by neřekl jakou mají sílu. Když se proti němu postaví člověk, dá mu ruce na hlavu, aby mu zastoupil cestu, slůně jde klidně dál. Lidská ani jiná překážka mu nedělá nejmenší problém. Prostě jde kam chce a vše co mu stojí v cestě odtlačí. Mláďata se po útulku pohybují volně. Velcí a staří sloni jsou za nohu uvázaní. Staří sloni nemají rádi hluk a pištění dětí. Byla s námi skupina retardovaných dětí, které své nadšení projevovaly křikem a sloni výstražně troubili, frkali a oháněli se choboty.

Koupání slonůMahútKoupání slonů, práce mahútů a představení cvičených slonů je nesmírně zajímavá a pro našince je to velký zážitek. Součástí mahútovy mzdy je palmové víno a to činí ze slona a pána na sobě závislé a nerozlučné kamarády. No a projížďka na slonu je nezapomenutelné setkání z blízka s těmito obry. Kolos, který pod zadkem člověk cítí, pohyb obrovských kostí je jako jízda na oživlé parní lokomotivě. Naše romantické představy o slonech se však rozplynuly při noční jízdě přes bujný porost skorodžungle, kdy řidič přibrzdil a my jsme mohli slyšeli praskání stromů. Každý z nás chtěl zastavit a vidět zda stádo slonů přejde silnici, ale řidič šlápl na plyn a ujížděl. Věděl dobře proč. Stádo divokých slonů může být nebezpečné.

Botanická zahrada
ne každá se může pochlubit rozmanitostí a početností stromů a rostlin jako právě ta v Kandy. Deset tisíc stromů, čtyři tisíce různých druhů zdobí zahradu a sedm set královských palem palmírových lemuje honosnou alej. Pestré barvy v korunách stromů a tvary květů jsou často až neskutečné. Některé květy obrovských stromů připomínají křehké květy orchidejí. Oranžově červený květ má strom s názvem královna stromů. Květ je nádherný v detailu i z větší vzdálenosti. Často jsou květy to první, co se na stromech objeví, po období vegetativního klidu. Teprve během plného květu začnou rašit a vyrůstat zelené listy. Po odkvětu vypadá strom zase jako každý jiný. Právě kvetly fialové džakarandy a oranžově rudé plameny džungle. Na Jamaice tomuto stromu říkají tulipánový strom. Na dalších stromech zářily proti modré obloze celé hrozny žlutých květů. Ve sklenících je k vidění nejméně čtyři sta druhů orchidejí a jejich květy září jako drahokamy.

Coco demer - mateční palmaSamčí palmaMezi velmi vzácné palmy patří coco demer, palma moře, double coconut – dvojkokos; jistě má názvů ještě více. Je to dvojdomá palma, jejíž „ořechy“ plody dosahují váhy až dvaceti kilogramů. Růst a dozrávání takového jádra trvá pět až šest let. Zralý ořech má tvar dvou půlek a pro svoji velikost se mu říká zadeček. Cena této vzácnosti se dnes pohybuje kolem stovky dolarů za oříšek. Později jsem ho viděla také už opracovaný ve sbírkách císaře Rudolfa II v Praze. Samotná palma má mohutné listy i plody. Maskulinní palma ve tvaru samčího pohlaví je asi metr dlouhý útvar, který je poset drobounkými žlutými kvítky ve tvaru hvězdiček. Pyl z kvítků samečka přenáší na samičí palmu hmyz. Po oplodnění na mateční palmě vyrostou a dozrávají ony obrovské ořechy.

Královská palma prý pochází z Kuby a alej bělostných sloupů je úžasná. Talipot palma patří k těm mohutnějším a její užitečnost spočívá především v tom, že její listy mají velmi dlouhou životnost. Dříve se používaly jako papír a jsou známy popsané exempláře staré i tisíc let. Další zajímavostí této palmy je, že palma kvete pouze jednou za život a to ve věku 30-40 let. Životnost a zrání květu trvá asi dva roky. Květenství je obrovské, bílé květy na dlouhých stvolech vypadají jakoby v koruně stromu vykvetl obrovský keř, ale plody jsou jen asi 1.5 cm malé kuličky. Po dozrání, umírá květ i palma. K dalším zajímavostem patří to, že její listy jsou vyhledávanou pochoutkou slonů. Další zajímavá palma se jmenuje Arecastrum. A úplně jiná palma je Ptychosperma – má tenké stvoly a celé hrozny plodů. Podle zralosti jsou žluté i červené.

V bohaté rodině kapradin je možné vidět i živou fosílii. Další exotický strom je královský eben. Ten se ve vodě potopí a naši spolucestovatelé a humoristé našli okamžité využití – je vhodná na stavbu ponorek. Jeho černé dřevo je místy žíhané žluto oranžovými pruhy a prodávají z něj všelijaké vyřezávané suvenýry.

Železný strom vypadá docela nenápadně a nebotanik by jej snadno přehlédl. Větve a listy trochu připomínají eukalyptus.

Kvetoucí strom kanonýrDetail květu stromuStrom kanonýr patří k zajímavým exotům. Přestože má naprosto delikátní krásný květ růžovo oranžové barvy, nakonec něj vyroste dělová koule. Květy patří k oblíbeným chrámovým obětinám. Při pozornějším zkoumání uvidíte několik zajímavostí, které souvisejí s buddhistickou věroukou. Začneme-li pozorovat vnitřek květu, uvidíme kopuli stejného tvaru jako má buddhistická stupa (chrám). Kolem ní jsou stovky drobounkých pestíků (lidé); květ je uložen do růžových okvětních lístků připomínajících lotosový květ (posvátný květ). Celý květ má nad sebou jakousi stříšku, která připomíná roztaženou kápi kobří hlavy. Ta chrání chrám a lidi.

Obrovský fíkus benjamina rozprostřel svojí korunu do takové plochy, že se pod něj vejde celá tisícovka lidí. Větve podpírané bambusovými podpěrami se vznášejí ve vzduchu a ty co dosáhnou na zem, se zakoření a plazí se dál. Z nich vyrůstají nové a nové odnože a koruny.

Obří fíkus benjamina Ve stínu benjamina

Bohatá sbírka různých druhů bambusů poukazuje na mnohostranné použití, obvykle podle tvrdosti a trvanlivosti. V Asii je nejběžnější bambus žlutý. Ten se používá na stavební lešení. Bambus gigantus dosahuje výšky kolem třiceti metrů. Denně vyroste o třicet centimetrů a za tři měsíce dosáhne plného vzrůstu. V tomto stádiu žije dalších 20 let. Potom se stářím ohne a padne. Pro svůj velký průměr a délku se používá jako vodovodní potrubí a při irigaci. Protože roste velmi rychle, jeho dřevo je měkké a má omezenou životnost.

Ale užitečný gigantus byl navíc používám jako nástroj orientální krutosti. Přesto, že se nacházíme na území mírumilovného a láskyplného soužití různých kultur, panovníci často vyjadřovali svoji moc zvláštním způsobem. Odsouzenec na smrt byl připoután k zemi nad pučící výhonky giganta. Ty za několik hodin prorostly tělem odsouzence. Jiný, neméně krutý způsob popravy, byl následující. Odsouzenec byl přivázán mezi dvě palmy, které byly provazy ohnuty a připoutány k zemi. Pak stačilo přeseknout napnuté provazy a nešťastník byl roztržen na dvě půlky. První smrt byla dlouhá, druhá okamžitá. Asijská muka jsou skutečně vynalézavá. Průvodci nám vyprávěli o nucené samokanibalizaci, kdy oběť byla donucena pojídat sama sebe; o matkách, které byly donuceny sníst své děti. To, že maso v jakékoliv podobě nepatří zrovna k hlavním chodům vegetariánského stravování, tuto zvrácenost ještě znásobuje. Mučení hladem jistě dokáže své a tento zvláštní způsob trápení v zemi, kde skutečný hlad je věc téměř neznámá, je obzvláště krutý. K popravám se také používali speciálně vycvičení sloni, kteří odsouzence rozdupali. Sloni mají slabost pro alkohol a za dobře vykonané dílo dostávali palmové víno. Teprve Britové zavedli v zemi pořádek a tyto ukrutné způsoby ustaly.

Pro zklidnění mučivých představ se raději vrátíme ke stromům a jejich využití. Sen každého domorodce je mít aspoň pět stromů chlebovníku, několik kokosových palem a políčko rýže. Vlastně všude roste něco k snědku. Mladé palmy, říká se jim královské, dávají zlatožluté plody a jejich mléko – kokosová voda je lahodné chuti. Toto báječné a hygienicky nezávadné pití, je dostupné podél cest téměř všude, kde palmy rostou. Mačetou se odsekne víčko tak šikovně, že kokosová voda zůstane pod blankou dužiny a kokos se stéblem teprve napíchne. Pocestný saje jako kojenec a podobně se i cítí. Jeden ořech naplní žaludek.

Máslový ořechChleboňStrom pojmenovaný máslový ořech, pochází z Afriky a plody vypadají jako jádra menších kokosových ořechů. Chleboňové plody se připravují se na mnoho různých způsobů. Peče se, smaží, praží, mele i vaří. Podle chuti se ani nepozná, že to není maso. Jako kari se připravuje na mnoho způsobů a různé ostrosti. Je to strom živitel, který nahradí supermarket. Nasazuje stále nové květy a rodí bez ustání. Květy vyrůstají nejen na větvích, ale i přímo z kmene. Nejdříve se objeví kvítek, potom plod velikosti zelené švestky, ta roste a roste a roste. Používá se v každém stádiu velikosti. Podle míry zralosti se mění chuť, od chuti masa, přes chuť brambor, banánů. Největší plody má odrůda chleboně, který se jmenuje Jack fruit. Zralý plod je obrovský, může vážit i přes čtyřicet kilo. Uvnitř jsou lahodné žluté tobolky, které se pojídají syrové jako ovoce, ale ještě lepší jsou vařené. V Indonésii připravují tuto pochoutku v kokosovém mléce a podává se s lepkavou rýží. Dobrota je navíc oslazena červeným cukrem a podle mého gusta, je to báječná a nezapomenutelná pochoutka. Jádra se pečou a jí jako ořechy. Jak vidíte, vegetariánství tam, kde je taková rostlinná hojnost, rozmanitost a bohatství koření, může být docela příjemná zkušenost i pro nevegetariány.

Durián je svou velikostí, podobný menším plodům chleboně. Jen má tvrdší obal a výrazně ostřejší hroty. Kolem duriánů panuje mnoho legend. Jedna z nich je, že působí jako afrodisiakum, ale pravdou je spíše fakt, že při větší spotřebě začne obsah v žaludku fermentovat a to vyvolává libé pocity alkoholického opojení nejen u člověka, ale i u zvířat.

K dalším opojným nápojům patří šťáva rychlokvaška z palmových květů. Sběratelé tohoto moku mají mezi palmami natažená dvě silná lana. Po jednom chodí, druhého se přidržují a nektar sbírají pilně jako čmeláci. Opojným svodům nepodléhají jen lidé, ale i létavci – kaloni, býložraví netopýři, jimž se tu říká létající psi. Ti sají z květů stromů fermentující nektar a tak nejeden napitý kaloň ze stromu prostě spadne. Pečení holubi to sice nejsou, ale domorodci jimi nepohrdnou. Mám podezření, že jsme je ochutnali v různých kari mísách, protože jsme často vybírali kostičky, které byly příliš drobounké na to, aby to byly kuřecí kůstky. Stromy bývají kalony obaleni a to je i pro obrovské stromy pohroma. Výkaly kaloňů strom obyčejně zahubí.

V asijských zemích můžete ochutnat obrovské množství exotických plodů. Mezi další unikáty patří jakoby dřevěná kulička hnědé barvy, velikosti menšího tenisového míčku. Kulička je hnědá i uvnitř a obojí vzhledem připomíná větší bobek. Říká se jí dřevěné jablko, je mírně nasládlé a jakoby zkvašené. Často se z něj připravuje oblíbený nápoj, který je nevábný pro oči i nevalné chuti.

Našinci procházeli botanickou zahradou v úžasu a někteří objímali stromy, aby z nich čerpali sílu a zdraví. Své modlitby předávali vesmírným silám matky přírody.

Exotické koření
PepřovníkZahrady plné koření jsou další zajímavostí Srí Lanky a určitě stojí za prohlídku. Kromě stromu frňákovníku můžete vidět, vyzkoušet a nakoupit vše. Koření se prodává všude, kde se turisté zastaví. Místní, ostatně jako všichni Indové, jsou jazykově velmi nadaní. Od chvíle, kdy přijel náš autobus do botanické zahrady až do našeho odjezdu, zvládli obchodníci zcela slušnou slovní zásobu potřebnou ke smlouvání. Okamžitě začali užívat sto, dvěstě, třista. Pak už to byla oboustranná zábava. První zákazníci kupovali koření tři pásy za dvěstě. Zásada číslo jedna – neukvapovat se. Při návratu do autobusu klesla cena na dva za sto a ve chvíli, kdy byl nastartován motor, spadla cena na tři za sto. Tak to fungovalo na každém parkovišti.

Sigiri
Zastávka a nocleh ve vesničce se jménem Sigiri patřil k dalším nádherným zážitkům. Člověk si připadal jako v kouzelné zahradě tropické nádhery nebo někde na safari. Večeře byla opět báječná a ráno nás čekala další pozoruhodnost. Schody do nebe – Sigiria – Lví skála, je obrovský skalní útvar, který vystupuje z naprosté roviny do výšky asi 348 metrů. Na skále se někdy ve 3. století př. n. l. usadili buddhističtí mniši. Později se tam schovával před hněvem svého bratra asi osmnáct let princ Kasijapa, který dal zazdít a umřít svého otce, aby se sám stal králem. Na vrcholu nechal vybudovat několik paláců a zahrad, měl tam i veliký bazén. Celoroční potřebu vody zajišťovaly důmyslné vodní nádrže uvnitř obrovského skaliska. Trochu nám celý komplex připomínal Masádu v Izraeli.

Všechny služebníky věrné jiným vládcům nechal Kasijapa bez milosti popravit. V tomto skalním odloučení si nakonec představoval, že se sám stal bohem. Nakonec se utkal se svým na půl bratrem, v zápalu boje si uťal levou rukou vlastní hlavu, pravou jí odhodil, zasunul meč zpět do pochvy a teprve potom padl mrtev. O Kasijapovi se vypráví mnoho příběhů o jeho kvalitách, které se dají shrnout následovně. První verze je cejlonská, druhá britská a třetí americká. Podle nich byl Kasijapa génius, megalomaniak nebo šílenec.

Z původních staveb skalního hnízda se toho moc nedochovalo, ale z vrcholu byl krásný výhled na pozůstatky královského města, parků, jezírek a zahrad. Nejznámější a přímo úžasné jsou skalní fresky, zobrazující božské víly z oblaků, staré tisíc pět set let. Z původního množství se jich zachovalo jen několik, ale svěžest pastelových barev je skvělá dodnes. Výstup k freskám a na horní plošinu skály je vysilující, nejen kvůli nekonečnému množství schodů, ale především kvůli neodbytným průvodcům, kteří člověku nedají ani na chvíli pokoj. Těch schodů je prý tisíc osm set čtyřicet, jiné údaje říkají, že jich je tisíc dvě stě. Nepočítala jsem je, ale je jich víc než dost, jinak by tam nečíhalo tolik průvodců, kteří se na každého z nás nalepili a proti naší vůli nás doprovázeli. Během výstupu nás dirigovali slovy, pomalu, pozor schod, pomalu …. Na rozdíl od nich, jsme si říkali, že nám až dosud nikdo nemusel říkat, pozor schod. Nešli s námi až nahoru, počkali až půjdeme dolů a cestou zpět si nás opět odchytili. Byli jsme z toho otrávení, protože jsme se jich nedokázali zbavit. Nejlépe na tom byl pan Mireček. Ten si vzal hned na začátku dva mládence a ti jej do schodů aspoň tlačili. Zaplatil za službu a byl spokojený. Nikdo ho dál neobtěžoval. My jsme nakonec zaplatili také, ne za službu, ale za obtěžování. A navíc, tito nechtění, ignorovaní a odmítaní průvodci ještě nebyli spokojeni s výší gáže.

Dambula a tisíc schodů Nekonečné zástupy Božské víly

Nedaleko Sigirie je Dambula – další kamenný útvar s celou řadou jeskynních chrámů, plný buddhů a hinduistických bohů. Jeskynní chrámy jsou kolem padesáti metrů dlouhé a uvnitř je spousta soch v nadživotní velikosti. Každý z nich měl pro poutníky jiné poselství zakódované skrze polohu prstů a dlaní. Ještě před výstupem jsme bylin upozorněni, že se nesmí fotografovat protože dívka cizinka vyšplhala na ramena jedné sochy, nechala se vyfotografovat a tento obrázek se objevil kdesi v tisku, čímž znesvětila sochy chrámu. Poslušně jsem nechala fotoaparát v autobuse, abych s sebou netahala zbytečné věci, ale brzy jsem litovala, že ho nemám. Cestou bylo tolik zajímavostí, až oči přecházely. Především mnoho zajímavých tváří lidí, dětí, exotičtí poutníci a opice.

Polonnaruwa bylo ve středověku obrovské město na břehu umělého jezera. Dokonalá zavlažovací soustava měla dvanáct tisíc nádrží a jezer a zaručovala obživu velkému počtu lidí. Dodnes se zachovaly impresivní pozůstatky paláců, buddhistických i hinduistických chrámů a klášterů. Další socha ležícího Buddhy je ještě větší než předchozí. První dagoba Thuparama byla postavena pro ostatky krčního obratle Buddhy. Jak vidět, nezachovaly se jen čtyři zuby.

V Polonnaruwě se nachází strom starý 2200 let, který prý byl vypěstován z větvičky stromu, pod nímž byl osvícen Buddha.

Památky staré tisíce let Staré stúpy Bílá dagoba

Za léta cest světem křížem krážem jsme viděli různé chrámy, kláštery, dagoby, pagody, sochy Buddhy v nekonečném množství provedení, velikostí, tvarů a materiálů, ... až po domácí verze soch a sošek. Viděli jsme Buddhu z ryzího zlata i z vzácného nefritu v Thajsku, Buddhu největšího, nejdelšího, nejdůležitějšího, spícího, odpočívajícího, vystupujícího, sestupujícího, ... tisíce malinkatých osobních Buddhů v okéncích chrámů na Taiwanu, stovky hlav kamenných Buddhů ve zvonech obrovském chrámu Borobudoru na Jávě, sochy Buddhy barevné, dřevěné, sádrové ... stojící, ležící, sedící, ... obézní až ohavně neforemné tlusťochy v čínských krajích. Na rozdíl od nich jsou těla i tváře Buddhy na Cejlonu esteticky čisťounké, hladké a ladné.

Náboženské reflexe
Život na Srí Lance se točí kolem náboženských slavností, festivalů a nejrůznějších procesí. Buddhismus vznikl asi 500 let před Kristem jako sekta nespokojených hinduistů, kteří neunesli tíhu komplexní soustavy kast. Siddhárta Guatama (Buddha) zavrhl kasty, kněžím odepřel moc a vládu nad lidmi, zavrhl náboženské oběti, modlitby, popřel posmrtný život a všechny bohy. Siddhárta Guatama se postavil proti všem náboženským rituálům a proto je osvícený Siddhárta pro svůj lid víc než bůh. Kolem tohoto skromného a uctívaného světce žijí armády mnichů, velekněží, oddaných svatých mužů, poutníků ... přesně takových, o nichž Siddhárta prohlašoval, že jsou součástí rituálů, které ničí lidstvo. Učil cestu vlídnosti, dobroty, milosrdenství, odpuštění, sebezapření a kladl důraz na spořádaný život a sebezdokonalování. Buddhismus člověku nic nezakazuje ani nepřikazuje, jen doporučuje. Přesně to, co dnešní postřesťanská postmoderna vyžaduje. Odnože a skupiny buddhismu v Americe, v Evropě meditují nad tajemstvím učení a nezasvěceným trpělivě vysvětlují, že buddhismus se nedá vysvětlit, ale jen prožít. Vyznat se v množství božstev, symbolů a mýtických výjevů není snadné.

Bleděmodrý Kršna Kršna a lingam Svatá kráva a tančící božstvo Milovaný bůh Ganéša Ženské božstvo Opičí bůh Božstvo mnoha tváří Chrámový služebník

Dharma – Buddhovo učení doslovně říká, že je „to, co drží pohromadě“. Ve své podstatě to může být povinnost, morálka, zákon a řád spojující přírodní zákony a kosmické procesy. Může to být soubor morálních zásad, ctností či povinností, které člověku určují postavení ve společnosti, a to bez nároku na odměnu. Během svého vývoje se celý systém nařízení a obřadů zredukoval na dodržování základních přikázání:

  1. Nezabiješ
  2. Nepokradeš
  3. Nezcizoložíš
  4. Nebudeš pít alkohol ani používat jiné drogy

Buddhismus se řídí řadou nezávazných předpisů, kolik jich skutečně je, nemůže nikdo říci, protože mohou být kdykoliv pozměněny. Říká se, že buddhismus není víra, ale pragmatické užívání rozumu, není-li to náboženství, pak vyjadřuje jistý druh náčlověčenství. Protože nic není zakázáno a vše je dovoleno, nábožensky založený člověk, tedy i buddhista, hledá vyšší sílu, kterou může zbožňovat a uctívat. A tak, jak jsme na Srí Lance viděli, někteří buddhisté si vypůjčují bohy od hindusitů z jejich nepřeberné škály. Mají chrámy, kam přinášejí na oltáře květiny, aby uctili Buddhu, případně jeho ostatky a kladou věnce na hroby svých vůdců. Člověk se raději klaní člověku a sám sobě, než pravému Bohu. To platí i u nás. Například pan Ing. Vladislav Jiroušek napsal do časopisu KOKTEJL, Únor, 1996:

„Kdybych chtěl přestoupit na nějakou víru, byl by to zcela jistě buddhismus. Ostatně nebyl bych sám, stále více bělochů opouští blaho civilizace a žije v Asii ve vší skromnosti. Pro svou toleranci a nenásilnost se buddhismus stále více rozšiřuje i mimo kontinent svého vzniku.“

Materiální blaho západní civilizace ještě nikoho dlouhodobě neuspokojilo. Ten, kdo se nabaží blaha civilizace a západního konsumerismu, hledá smysl života tam, kde materialismus není hnací silou existence. Znakem buddhismu je nenásilí, pasivní přijímání milodarů a chronický odpor k práci. Ono je totiž pro duchovní mistry příjemnější vypadat zbožně a do nekonečna opakovat modlitby, sedět hodiny sám se sebou, než se někde lopotit. V této kultuře neplatí, kdo nechce pracovat, ať nejí. Skromnost, tolerance a nenásilí, to jsou všechno chválihodné vlastnosti, ale principy buddhistického nenásilí jsou i v kolébkách buddhismu spíše zbožné přání, než skutečnost. Na Srí Lance tato vyjímka rozhodně platí. Kdo je hlavní příčinou násilí můžeme jen těžko posoudit. Zatímco buddhistická většina medituje, tamilští hinduisté, kteří nemají ani nejzákladnější občanská práva, pracují a bojují za vytvoření samostatného státu.

V buddhistickém katechismu je řada zajímavostí, které jakoby pronikly i do církve. V duchu ekumenismu a universalismu věřící společně meditují, projevují snášenlivost, toleranci a lásku ke všemu živému. Ohleduplnost k přírodě je součástí ekologického hnutí, a může vést od projevů zbožšťování matky Země, až po projevy pacifismu a odmítáním vojenské služby. A ochrana člověka a lidského života? Ta často pokulhává. Praktický soucit k lidem mnohým chybí. Asi skutečně záleží na podhledu či nadhledu na hodnotu lidského života. To, co Siddhárta jen tušil a učil dávno před Kristem, časem zdegenerovalo do barvitého modlářství. Sami buddhisté popírají autoritu svatých písem (véd). Buddhistické tradice a učení v různých zemích mohou být zcela protichůdné. Některé z nich znějí velmi pokrokově, vědecky a moderně. Svět na jedné straně odmítá Boha Stvořitele a na druhé straně hledá inteligentní příčinu všehobytí. Buddhismus nabízí vysvětlení, že Bůh ani žádný jiný bůh není a svět je vlnění skutkové energie; energie zůstává, aby vydala impuls k dalšímu skutku. Energie je síla, kterou nalézají nábožensky založení lidí v pantheonu nejrůznějších božstev a přírody. Nevěří v bohy, ale věří v duchy. Buddhisté předpokládají, že bůh nebo bozi mohou být, ale to, že jejich existenci nikdo nedokázal je totéž, jako kdyby nebyli. Pro jistotu si vytvořili pojem láskyplných božských bytostí, které zahrnují celý svět svou láskou.

Dalajláma, nositel Nobelovy ceny míru a celým světem uznávaný duchovní vůdce, je skutečně ojedinělá osobnost současného světa. Význam jeho jména má vyjadřovat oceán moudrosti, ale o svatosti tohoto duchovního vůdce mám své pochybnosti. Sám se odvolává na křesťanské principy, ale přikázání nebudeš dychtit po majetku, interpretuje po svém formou přerozdělování bohatství: „Některé marxistické teorie, které se zabývají distribucí bohatství mezi potřebné, považuji za dobré a blízké buddhismu. Socialistická ekonomická teorie a buddhistická teorie altruismu se mohou shodovat. Z toho hlediska se někdy označuji jako napůl marxista a napůl buddhista. Jinak je tomu s teorií třídního boje, nenávisti. To je podle mého názoru skutečná vada.“ Ten, kdo pozná buddhismus trochu blíže, nejen meditací v čajovnách, ale především srovnáním projevů v různých zeměpisných šířkách, délkách a výškách, časem zjistí, že tato víra skrývá za svou mírumilovností, nenásilím a šafránovým oděvem, duchovno, které sice přetváří myšlení současné společnosti, ale nemá pro současného člověka našeho světa praktické použití. V životě nestačí jen meditovat a žít z milodarů, ale je také třeba přiložit ruku k dílu.

Co dodat? Jen to, že Srí Lanka je pro nás suchozemské Evropany zemí zajímavou nejen svojí přírodní, ale i barvitou náboženskou exotikou. Na světě zbývá jen málo míst, kde můžete vidět prastaré rituály, procesí a slavnosti, které si člověk stěží představí, pokud je na vlastní oči neuvidí.

Nezapomínejme, že tam, kde je krása, je i ošklivost, kde je radost, je i bolest, kde je ráj, je i peklo, kde je bolest, je i útěcha. Zůstává mnoho otázek, k nimž patří i ta, kde byl Bůh, když se Ráje bez andělů dotkla strašlivá síla tsunami? Pokud je náš bůh příroda, nebo život je jen náhoda, je tato otázka zbytečná. Pokud je Bůh skutečně všemohoucí Bůh Stvořitel i Udržovatel celého vesmíru, nemáme jinou odpověď než, že byl na svém místě a katastrofu dopustil. Dopustil jí proto, že náš svět podléhá přírodním zákonům – proto máme zemětřesení, tornáda, záplavy, hromy, blesky, laviny. Člověk podléhá následkům přírodních katastrof, zlým skutkům a nehodám, které vycházejí z neposlušnosti a bezohlednosti lidského srdce. Podléhá fyzikálním a duchovním zákonům, proto lidský život podléhá nejen nemocem a stárnutí, ale i smrti. Ne každý člověk má v srdci skromnost, lásku a soucit, proto si navzájem ubližujeme, proto je svět plný násilí a zločinů proti lidskosti. Bůh svět ještě nesoudí, ale dopouští. Každý z nás by si měl denně uvědomovat, že život v dostatku, bezpečí, klidu a míru není naše právo, ale privilegium, jehož Zdroj je mimo nás. Společně se učíme v tomto světě žít a přemýšlet o křehkosti života. Važme si života, važme si našich nejbližších, važme si našich bližních – nejen ve svém nejbližším okolí. Bolest a ztráta v srdcích těch, kteří přežili i těch, kteří se z krásné dovolené nevrátili, zůstává. Čas a soucítění ostatních rány hojí, naděje neumírá a mým přáním je, abychom na Srí Lanku a všechny ty, kteří nepřežili, vzpomínali v dobrém. Věřím, že většina míst a památek, které jsem zde popsala zůstaly víceméně zachovány.

Po událostech z 26. prosince 2004 už bude v myslích všech, kteří Srí Lanku v minulosti navštívili nebo jí v budoucnosti ještě navštíví, připomínat spíše slzu než perlu. Mnoho životů bylo zmařeno, mnoho slov nebylo vyřčeno, mnoho pláží zůstalo opuštěno, mnoho hotelů zmizelo …, ale to vše jen na krátkou dobu. Život se vrátí do běžných kolejí a mým přáním je, aby nebývalá mezinárodní solidarita a obětavost přinesla hojivé pohlazení všem, kteří přežili a aby se mnozí na Srí Lanku v hojném počtu vrátili. Humanitární organizace pomohou postavit nové vesnice, vybudovat nové školy a nemocnice, bude postaráno o sirotky, budou znovu vybudovány chrámy. To vše jsou kladné a příkladné aktivity. Zůstává otázkou, zda příkladná mezinárodní solidarita pomůže v konci konců omezit nebo rozdmýchá další politické násilí v boji o nezávislost? Objevují se nejrůznější spekulace, že katastrofa otvírá nejen jedinečnou příležitost investic do turismu, ale i pro korupci.

Pokud máte zájem o předchozí knižní zápisky z cest Jihovýchodní Asií napište nám. Jde o knihu Nenasytí se oko viděním.