Jak mi pomáhá znalost církevní historie správně rozumět Písmu?

Potřebujeme nejen pomoc, abychom rozuměli, co nás učí Bible, potřebujeme také živé předlohy, podle kterých budeme uvádět její učení do života.

Anglický teolog J. I. Packer často vyprávěl, jak ho požádali, aby sloužil jako mladší knihovník ve studentské organizaci Inter-Collegiate Christian Union. Packer byl tehdy devatenáctiletý student na Oxfordu a byl křesťan teprve asi jeden rok. Byl tehdy hrozně sklíčený svým neúspěšným zápasem s hříchem a stagnujícím růstem. Přijímal také učení vítězné odnože křesťanského života, což celou situaci ještě zhoršovalo. A tak se stalo, že Packer začal ve špinavém sklepě třídit knižní dary, které knihovna před časem dostala. A jak ty hromady pročítal, narazil na nerozřezaný soubor děl starého puritánského kazatele Johna Owena. Zaujaly ho názvy vytištěné na hřbetě šestého dílu: O hříchu přebývajícím v nitru věřícího a O umrtvování hříchu. Packer rozřezal 300 let staré stránky a objevil poselství o posvěcení, které bylo neobyčejně věrné Písmu, realistické, plně naděje a života. Od té doby byl jiný člověk.

Církevní historie nás často může podobně překvapit. Nenabízí nám neomylného průvodce vírou a životem – od toho máme Bibli –, ale předává nám úžasné pozvání. Láká nás do společnosti našich spoluvěřících, kteří ve své době milovali, poslouchali a žili totéž vzácné Boží slovo jako my. Když zvažuji, jak pomáhá studium církevní historie našemu chození s Kristem, vybaví se mi tři výhody.

 

Po dlouhé době se znovu k českému národu dostává kniha o českých mučednících sepsaná Janem Amosem Komenským, a upravená do jazyka 21. století. Dílem, které by bylo možné nazvat knihou krve a slz, bolesti a utrpení, přispěchal Komenský na pomoc těžce zkoušené církvi první poloviny 17. století. 

Výklad

„Mé svědomí je zajatcem Božího slova,“ zní slavné prohlášení Martina Luthera. V křesťanském životě je naší nejvyšší autoritou jedině Písmo, jak nám Luther a další reformátoři připomínají. Přesto nám lidé náležející Bohu v časech dávno minulých slouží jako neocenitelní partneři při výkladu a aplikaci Písma do našich dnešních životů.

Například když církev čtvrtého století zažívala zmatky ohledně osoby Krista, Atanáš zkoupal Písmo a odvážně prohlašoval, že Ježíš Syn je „pravý Bůh z pravého Boha“. Nedlouho potom vstoupil Augustin do debaty s Pelagiem. Uvedl na pravou míru, jak se skutky a spravedlnost odráží v našem srdci a trval na tom, že jsme spaseni jedině vírou. V jedenáctém století nám Anselm pomáhá pochopit, proč se stal Bůh člověkem, jediným prostředníkem, který byl schopen zaplatit dluh za hříchy, který jsme měli před svatým Bohem. V šestnáctém století Luther našim znepokojeným srdcím nejenom vyhlásil spasení z víry, ale také nás volal ke službě Bohu celým životem, když objevil biblické učení o povolání. Kdykoli si dnes čtu Bibli, mám užitek z díla těchto věrných vykladačů Písma a jim podobných.

Když vy i já čteme a vykládáme Písmo, stojíme na konci dlouhé řady bratří a sester, kteří se těžce namáhali, aby vytrvali, ubránili, porozuměli a žili tutéž knihu jako my. Z jejich dřiny přijímáme nezměrný užitek! Kde bych byl, stejně jako J. I. Packer, bez hlubokého zápasu puritánů s učením o posvěcení? Nebo bez Whitefieldova zapáleného soustředění na nezbytnost nového narození? Nebo bez pečlivého rozboru pravého probuzení od Jonathana Edwardse? Pokaždé, když svému sboru vysvětluji, jak je důležité být „plný Ducha“ z Efezským 5,18, vzpomenu si, jak pro mě Adrian Rogers přivedl tuto pravdu k životu v jednom konkrétním kázání z poloviny 80. let minulého století. A mohl bych pokračovat.

Studium historie církve nám pomáhá vykládat Bibli. Ne, křesťané žijící v minulosti nenašli vždy správný výklad. Například Augustinovu eklesiologii raději pominu, ačkoli z jeho soteriologie jsem nadšený. A mnohým svatým minulosti možná posloužilo dobré pavlovské očišťování k uspokojení asketického sklonu jejich mysli. Když z Boží milosti dohlédneme dále nebo některé věci uvidíme jasněji než oni, pak jen proto, že stojíme na ramenou těchto obrů.

Napodobování

Nepotřebujeme pomoct jen při porozumění biblického učení, potřebujeme také živoucí vzory, aby nám ukázaly, jak uvést ono učení do života. Samotné Písmo nás vybízí: 

Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. (Fp 3,17)

 Vzpomínejte na své vůdce, kteří k vám mluvili Boží slovo, pečlivě pozorujte, jaký byl konec jejich života, a napodobujte jejich víru. (Žd 13,7 ČSP)

Abychom dokázali žít křesťanský život, potřebujeme vzory. Historie církve nám přináší zástupy bratří a sester z různých dob, kteří věřili zaslíbením, poslouchali přikázání a sehráli svou roli v tomto velkolepém příběhu.

Například myslím na odvážnou reformační činnost Skota Johna Knoxe, který často opakoval, že „jeden člověk s Bohem je většina“. Často jsem nacházel povzbuzení v radostné kazatelské vytrvalosti anglikána Charlese Simeona, který překonal roky bolestného odporu ke své službě Kristově církvi a vydržel zde 54 věrných let. Když se cítím přemožen břemenem svých úkolů, vzpomenu si na slova Williama Careyho, otce moderní misie: „Mohu se plahočit. Mohu vydržet jakoukoli formu pronásledování. Jsem dlužen všechno.“ Kdo by odolal a nebyl by pohnut překrásným křesťanským svědectvím Corrie ten Boom, evangelizačním zápalem Johna Lelanda nebo Petera Cartwrighta nebo dětskou důvěrou George Müllera v Boha, který plní svá zaslíbení. Bez ustání hleďme na podobné muže a ženy, protože oni bez ustání hleděli na Krista a jeho Slovo.

Někdy se jejich pohled samozřejmě odchýlil. Když budete tyto historické osobnosti sledovat dostatečně dlouho, zjistíte, že to nejsou svatí poskládaní z barevných sklíček, ale muži a ženy se stejnou přirozeností jako my (Jk 5,17), kteří jsou dostačujícím empirickým důkazem platnosti učení o úplné zkaženosti člověka a o hříchu přebývajícím v nitru člověka. Ti nejlepší Boží lidé byli poddáni zmatené rozporuplnosti, hloupé malichernosti, měli strašná slepá místa, dopustili se kompromisů a nejvyšší zkaženosti. Ale jak nám připomíná Pavel, i tyto vlastnosti nám poskytují důležitá poučení. O našich izraelských předchůdcích píše:

„Tyto věci se staly příkladem pro nás, abychom nebyli žádostivi zlých věcí, jako oni byli žádostiví.“ (1K 10,6)

Máme se mnoho co učit z uklouznutí, bloudění a vzpour, které se odehrály v naší rodině víry.

Místo aby rostla naše sklíčenost nad špatnými příklady z historie církve, měly bychom je přijímat jako milostivé Boží varování. 

A tak kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl. (1K 10,12)

Ty nejméně lichotivé události z církevní historie by nás měly pokořovat. Jestli jsou schopni hříchu oni, pak jsem i já. Jestli tomu oni ve své době rozuměli tak špatně, čemu dnes rozumím špatně já? Také se nám může dostat jistého povzbuzení, když si uvědomíme, že nikdy neexistovala dokonalá církev nebo neposkvrnění služebníci: Pán Ježíš pro vykonání svého díla nikdy nehledal bezchybný materiál.

Inspirace

Historii církve potřebujeme, abychom z ní čerpali inspiraci. 

„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo…“ (Žd 12,1)

Křesťanský život je vytrvalostní běh: dlouhý, vyčerpávající a vyžadující neustálou víru v neviditelného Boha, který nás povolal. Někdy jsme na pokraji sil, takže se sotva vlečeme kupředu. Ale nejsme první, kdo tento ultra-maraton běží. Nespočet mužů a žen napříč věky slyšelo stejně jako my Ježíšovo povolání a nastoupilo do tohoto závodu víry. Jejich životní podmínky a výzvy byly jiné než naše, ale lpěli na stejných zaslíbeních a lnuli ke stejnému věrnému Bohu, který je vedl míli za unavující mílí, dokud je nedovedl domů. Nyní nás tito svatí obklopují ve slávě jako „svědkové“ a dosvědčují, že Ježíš je hoden každého jednotlivého kroku.

Jestli nás historie inspiruje příběhy jednotlivých věřících, pak nás také nutí pozvednou zrak výše, ke svrchovanému Bohu, kterému tito učedníci sloužili. Příběh církve nám připomíná, že tentýž Bůh, který k nám hovoří skrze Písmo, trvale jednal napříč dějinami, plnil svá zaslíbení, udržoval svůj lid a rozšiřoval království Pána Ježíše Krista. Historie církve nás povzbuzuje stejným poselstvím, jako dal Bůh Danielovi: pozemská království povstávají a zanikají, ale Synu člověka byla dána veškerá moc a jeho svatí pochodují dál (Da 7,1–28). Ježíš nikdy nepřestal stavět svou církev a brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18). Náš Bůh si pro sebe vykoupil zástupy lidí z každého národa, kmene a jazyka větší, než kdokoli může sečíst (Zj 7,9–10). A to je pravda, dokonce když se příběh zdá být v časech nejtemnějších. Jak to vyjádřil G. K. Chesterton: „Křesťanství mnohokrát zemřelo a opět bylo vzkříšeno, protože má Boha, který zná cestu z hrobu.“

Lidé, kteří znají takového Boha, mohou se srdcem plným naděje vydržet téměř cokoli. Myslete na Thomase Ridleyho a Hugha Latimera svázané v roce 1555 k upálení na oxfordské Broad Street za to, že podporovali protestantské reformy v Anglii. Když byla pochodeň zapálena, Latimer údajně poznamenal: „Buď dobré mysli, mistře Ridley, a chovej se jako muž. Dnešního dne zapálíme z Boží milosti v Anglii takovou svíci, která, věřím, nikdy neuhasne.“ Taková důvěra pochází ze známosti Pána dějin. Způsobí, že očekáváte velké věci a snažíte se vykonat velké věci ve jménu Ježíše. Vkládá píseň do úst mučedníků, ocelově pevnou víru do nitra reformátorů a smích do srdcí všech Božích dětí. Bůh je věrný tomuto velkému příběhu, který řídí, a všem maličkým lidem, kteří v něm mají úlohu.

Závěr

Často myslím na ten osudový den, kdy sfoukl mladý J. I. Packer prach z Owenova díla, podobně jako Jóšiáš, který znovu objevil svitek Deuteronomia. Je to pro mě velmi osobní příběh, protože šedesát let poté, co se Packer setkal s Owenem, setkal jsem se s Packerem. Byl jsem také duchovně sklíčený student, plný hříchu a zmatku. Ale z Boží milosti jsem se chytil Packerovy knihy Quest for Godlines (Důvod ke zbožnosti) a narazil jsem na tutéž víru vzpružující puritánskou teologii, kterou objevil desetiletí předtím. Stejně jako Packer jsem už nikdy nebyl stejným člověkem. Právě tak vás může překvapit historie církve. Zkuste se o tom sami přesvědčit. 

Vzpomeň na dávné dny, zvažuj roky z generace na generaci. (Dt 32,7)

 

přeloženo z www.equip.sbts.edu