Splněný sen I. | Reformace.cz

Jak už to v životě bývá, člověka potkají okolnosti, které předem určí, jakým směrem se budeme ubírat. Začíná to třeba už tím, že nikdo z nás neovlivní, kdy, kde a komu se narodíme. Nikdo z nás neovlivní, na kterém kontinentu to bude, jaké rasy či národnosti budeme a jaký bude náš mateřský jazyk.

Bez vlastního přičinění se každý z nás narodí do určitého společenského postavení a to většinou ovlivní i profesní zařazení. Nemalou roli v životě hraje dědičný vliv rodičů, ba i celého rodu, který je vědomě předáván a nevědomě přenášen z generace na generaci. Tento prvotní determinant v podstatě určuje naše startovní podmínky a to, zda bude náš život naplněn událostmi příznivými či nepříznivými. Dokonce se dá říci, že až do věku plnoletosti většinou platí, že někdo rozhoduje o nás – bez nás.

Já jsem se narodila matce, která byla r. 1942 odvlečena jako sedmnáctiletá z Ukrajiny do Německa na práci. Zřejmě kolem Vánoc 1944 jsem byla v německém Garsmish- Partenkirchenu počata českým gastarbajtrem, a protože v té době ženy svoji tíživou situaci nemohly řešit potratem, narodila jsem se krátce po skončení války v pohraničním Jiříkově u Rumburka. Byla jsem dítě neplánované a nechtěné, ale donošené. Narodila jsem se jako novorozeňátko chuďátko – neboť jsem vážila jenom asi 1600 gramů – s pomocí německé porodní asistentky, která prohlásila „Mein Gott…“ Je zajímavé, že jako dítě nemanželské (moji rodiče se mohli vzít teprve po Stalinově smrti), jsem byla pokřtěna. Asi se německý pan farář smiloval, aby robátko, kdyby nepřežilo, nakonec neskončilo v pekle.

Další životní determinant je, kdy, kde a koho v životě potkáme a jak produktivní život povedeme. Já jsem byla například představena svému budoucímu slovy: „Vedu ti nevěstu, bereš nebo nebereš?“ O osm měsíců později před mocí úřední na otázku, zda si ženich bere zde přítomnou nevěstu za manželku, odpověděl ANO.

Do výčtu toho, co je nám v životě dáno do vínku, patří i výchova, která ovlivňuje hodnoty, které vyznáváme a jako představitelé rodu předáváme dál.

Mnohem později v životě poznáme na vlastní kůži, jak mocná je genetika. Nejen dědictví fyzických znaků, ale i naše schopnosti a povahové vlastnosti. Můžeme na sobě celý život usilovně pracovat, ale většiny dědičných predispozicí se nezbavíme. Především v poslední třetině života se ukáže, co nám bylo do vínku dáno a co je v nás skryto. Až tehdy nám dojde, že nejvíce máme toho, co se nám nelíbilo na našich rodičích.

Důležitou součástí aktivního života jsou osudová a obvykle nezvratná rozhodnutí, která v životě učiníme. Může se zdát, že náš život určuje náhoda, nutnost a osud, ale spíše jde o příčiny a následky akcí a reakcí na příležitosti, které nám život připravuje. Někdo nahoře v danou chvíli mění a určuje směr, zda se bude náš život posouvat vpřed nebo budeme přešlapovat na místě.

Nedílnou součástí života jsou dětské sny. Já jsem si například ještě jako dítko předškolní vysnila, že s Honzou Štěpánem uteču do Ameriky. V životě by mě nenapadlo, že přijde událost a okamžik, kdy se sen stane realitou. V roce 1968 jsme prožili šok z ruské okupace. Nebylo co řešit. Obuli jsme toulavé boty a ty jsme ještě nesundali.

Zde dodávám, že předtím, než jsme vzali nohy na ramena, jsme coby novomanželé dvakrát navštívili rodinu na Ukrajině. Výsledkem bylo, že jsme po ruské okupaci chtěli zůstat co nejdéle a nejdále od hesel „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Nechtělo se nám odejít se Sovětským svazem na věčnost.

Emigrace v roce 1969 nám otevřela oči, a tak se stalo, že jsme procestovali celý svět. Nikdy jsme nepocítili přání ani potřebu oživit si vzpomínky. Pak se stalo něco, s čím jsme vůbec nepočítali. Začalo to pozváním kamarádů (jejichž syn si vzal ruskou Nastěnku za ženu), zda bychom s nimi nepodnikli cestu do Petrohradu a na Solovecké ostrovy. To nás sice zaujalo, ale když z toho sešlo, protože dát dohromady sedm lidí bylo nad naše společné síly, zklamaná jsem nebyla. Přátelé odjeli bez nás. Když už bylo na cestu zaděláno, manžel využil příležitosti a zapojil do akce našeho syna, který žije v Coloradu. Ten s námi absolvoval již řadu exotických cest. Pánský sen se pomaličku začal proměňovat v realitu. Otec zařizoval a syn dostal za úkol zpracovat matku. Šel na to slovy: „Mamá, vždyť to bude jako cruise – plavba lodí, ale po kolejích“. Nepřesvědčilo mě srovnání ruského vlaku a luxusní plavby po moři; ale představa, že strávíme 15 dnů, z toho polovinu dnů v jednom kupé, nakonec zlomila můj odpor. Nebudeme nikam spěchat, několikrát během „plavby“ vystoupíme na břeh a uvidíme ještě nepoznané. Smířila jsem se s životním bilancováním a životním zážitkem pro syna, aby na vlastní oči viděl, před kým a čím jsme utekli. Ještě dodávám, že náš Američan Vítek měl sám před cestou bobky.

TRANSSIBIŘSKÁ MAGISTRÁLA 2012

I. ČÁST – RUSKO:

MOSKVA – IRKUTSK 5150 km

Těsně před odjezdem se dozvídáme, že českou cestovku S.E.N. koupila slovenská společnost BUBO Travel Agency. Tak vznikla první slovensko-česká cestovka, jejíž název pro neznalce moc důvěry nevzbuzoval. Doufali jsme, že pomlčkové snění o dovolené bude bez nečekaných překvapení.

Z Prahy do Moskvy odlétáme jen my tři. Letadlo je plně obsazené. Letušky mají uniformy mrkvově rudé barvy s logem okřídleného srpu a kladiva na manžetách. Během letu nás provázejí turbulence. Přistáváme po půlnoci a naše ruské vízum nabývá platnost. Je v něm zaznamenáno číslo sibiřské cestovní kanceláře a číslo zájezdu. Náš pohyb bude tedy přísně sledován od vstupu do odletu. Pokud by došlo k nějakým nepředvídaným událostem, nemáme žádnou rezervu.

Na letišti nás očekával slovenský průvodce Martin narozený v Ostravě. Na sobě měl zmuchlané červené tričko s nápisem BUBO. Spolu s ním odcházíme se zavazadly směr hotel. Míjíme Novotel a o pár kroků dál, přes ulici, je Park Inn, náš cíl. Oba hotely jsou vmáčknuty mezi dálnicemi. Před sebou máme asi tři hodiny spánku.

Ranní světlo a stálý hukot z dálnice nás probudil i bez budíku. Snídat se dalo už od 5 hodin, což je slibný začátek dne. Po snídani, přesně o šesté, vycházíme na povel telefonního zazvonění před hotel, kde už je v autobuse skupina osmi statečných Slováků, kteří přiletěli nočním letem z Vídně. Bez Martina je nás jedenáct.

2. DEN – MOSKVA

Co všechno se dá stihnout za jeden den?

Moskva byla založena kolem r. 1147 princem Jiříkem Dlouhorukým. Za staletí své existence byla několikrát napadena a pleněna Mongoly, Poláky, Litevci, krymskými Tatary, Napoleonem i Hitlerem. Nejednou byla vypálena, srovnána se zemí, ale vždy znovu se vzchopila k životu. V Kremlu se vystřídala řada krutovládců a zákulisních hráčů, u kterých si nikdo nebyl jistý svým životem. Dnes má více než 10 milionů obyvatel a patří k jednomu z největších a nejdražších hlavních měst Evropy.

Připojujeme se ke skupině slovenských učitelů, profesorů a docentů v nejlepším věku. Někteří z nich bývali studenty Lomonosovovy univerzity, jiní se vracejí po 30 letech na místa svého mládí. Většina skupiny hovoří plynně rusky, takže mezi námi není žádný novic, kromě našeho Vítka, který žije od dvou let v USA. Ten si musí zvykat na slovenštinu i ruštinu.

Vyjíždíme o šesté ráno. Udivuje nás šířka silnic, velikost některých budov, bloky paneláků i nová výstavba. Automobilový provoz ještě nezačal. Prý si ušetříme nejméně hodinu času na dojezd na Rudé náměstí.

První zastávku děláme u známé Lomonosovovy univerzity. Původně Carská universita byla založena v r. 1755 pro nadané studenty neurozeného původu. Nepamatuji si, kolik tisíc místností univerzita má, ale bude to opět nějaké nej-. V současné době má 40 fakult, přes 300 kateder, 360 laboratoří, 160 studijních kabinetů, přes 30 000 studentů, 4,5 tisíce doktorandů a 10 000 studentů v přípravném ročníku a 9000 vysokoškolských pracovníků.

Po ránu prodavači suvenýrů rozkládají své stoly a policové konstrukce, vybalují matrjošky a typicky ruské suvenýry. Většina z nás si kupuje magnety na ledničku.

Před sebou vidíme Olympijský stadion (1980) Lužniky, největší to sportovní stadion v Rusku s kapacitou kolem 90 000 míst k sezení. Poblíž ční veliký skokanský můstek obklopený bujnou zelení. Trochu bokem, ale téměř skrytý, se krčí malebný pravoslavný kostelík.

A jedeme dál.

Rudé náměstí bylo po sedmé ráno liduprázdné. Fotíme zvenku, procházíme, obcházíme, dojdeme k Leninovu mauzoleu. Nikdo neví, zda bude dnes otevřeno. Nebylo. Přecházíme obrovskou plochu náměstí a za branami pokračujeme k bronzové soše hrdinného vojevůdce, politika, generála, maršála Žukova na koni, který vedl vítězné bitvy nejen u Stalingradu, ale i před Moskvou a v Berlíně. Jako každý hrdina sovětského impéria se dočkal náležitého uznání, ale až po smrti. Za života zůstával v domácím vězení.

Pár metrů od maršála Žukova v Alexandrovském sadu je hrob neznámého vojína a památník všem hrdinům, kteří bojovali a padli za vlast. Naše sestava přibrzdí u historicky prvního McDonalda v Rusku, kde je možno použít WC.

Nastupujeme do metra ve stanici Vladimíra Iljiče, stanici revoluce hned za kremelskými zdmi. Metro se začalo budovat v třicátých letech minulého století, kdy město zaplavily miliony uprchlíků, kteří se snažili zachránit během hladomoru. Vzhledem k tehdejším stavebním možnostem jde o monumentální dílo, které dodnes působí velkolepě. Nástupní stanice jsou většinou hluboko pod zemí (30 m). Během druhé světové války sloužilo Moskvanům jako bunkry protiletecké obrany a později mělo sloužit jako řada protiatomových krytů.

Každá stanice má jiný interiér, který jednak připomíná budovatelský duch doby a současně je i uměleckou galerii socialistického realismu. Metro přepraví denně kolem 5,5 milionu lidí, ročně jsou to asi 2 miliardy lidí. Vlaky mají kratičké intervaly, jede jeden za druhým. Jezdí rychle a uvnitř vagonů je hlomoz. Vagony byly po ránu narvané. Lidé vypadali unaveně, sklesle pospávali, nejen vsedě, ale i ve stoje. Několikrát přestupujeme a vystupujeme před Lubjankou, bývalým sídlem KGB a neblaze proslulou věznicí NKVD. Obávané to místo sovětské hrůzovlády. Touto stanicí projde denně více než 100 000 cestujících a právě zde došlo 28. března 2010 k tragickému sebevražednému pumovému atentátu. Na dvou místech zemřelo asi 40 lidí a několik desítek dalších bylo zraněno. V obou případech mělo jít o dílo severokavkazských povstalců.

Již před desátou potkáváme kolem Kremlu první na mol opilé muže, alkoholiky. Naši spolucestující jsou hladoví a unavení. Po probdělém nočním letu potřebují kávičku. Vracíme se zpět na Rudé náměstí. Byli jsme před branami obchodního domu GUM první, v těsném závěsu dorazila skupina Japonců. Máme hodinový rozchod, než se o desáté otevře výkladní skříň světových značek luxusu. V okolí je několik kaváren se závratnými cenami, ale co dělat?

Zatímco ostatní nabírali síly, odběhla jsem si do Muzea podívat se na zlato Kateřiny II. Ale to, co jsem viděla před vchodem na poutači, se nějak neshodovalo s tím, co jsem hledala. Možná jsem byla v jiném muzeu (před kremelskou zdí a ne za ní). Muzejní dozorkyně mě neustále opravovaly, že to, co vidím je skutečně zoloto, ale ne Kateřinino. Jedna mne dovedla ke křídlu plnému vitrín s církevním zlatem a šperky, ba i pozlacený carský trůn jsem zde na vlastní oči viděla. Potěšila jsem se, ale nebylo to to, co jsem hledala.

Maličko po desáté začíná individuální prohlídka GUMu, ale nás ani Japonce moc nezaujala. Stejné luxusní značky jsou k vidění v metropolích kdekoliv na světě. GUM býval obchodním domem pracujících, tehdejší výkladní skříní nedostatkového zboží. Dnes zeje prázdnotou, protože většina pracujícího lidu má hluboko do kapsy.

U vchodu do GUMu jsme se ptali uniformované osoby, kde je výtah, abychom šetřili energii pro zbytek dne. Zřízenec bez jediného slova ukázal rukou kamsi na konec křídla budovy. Vydali jsme se naznačeným směrem, leč nic zdvižného jsme neviděli. Vystoupali jsme po schodech do 4. poschodí a vyhlíželi WC, abychom se vyčůrali „do zásoby“. Kdovíkde budeme mít další příležitost. Teprve cestou dolů uprostřed koridoru výkladních skříní jsme přišli na to, že pojízdné schody jsou jaksi „neviditelné“, stejně jako jsou neviditelní zákazníci. V Moskvě je prý soustředěno nejvíce dolarových ne milionářů, ale miliardářů, přepočteno na počet obyvatelstva. Poměr mezi nimi a průměrem obyvatelstva je stejně obrovský jako „výkladní skříně“ západního luxusu a život řadových občanů Ruska. Platy v Moskvě se pohybují kolem 20 000 rublů, mimo Moskvu asi 2 000 rublů, důchodci mívají kolem 200 rublíků a to ještě nemají záruku, že jim bude důchod vyplacen. Sto rublů se směňuje asi za 65 korun. Občerstvení – káva a pomerančový džus – přišel na kremelském náměstí na pětistovku rublů. Člověk nemusí být ekonom, aby si spočítal, kam to Ruská federace od perestrojky dotáhla.

Pokračujeme prohlídkou chrámu Vasila Blaženého. Kdo by neznal barevné baničky, krásný toť pravoslavný svatostánek, který je zapsán na seznamu památek UNESCO. Z historie jeho vzniku mě zaujala neumělá kresba znázorňující vizi „jurodivého“ Vasila Blaženého se svatozáří. Jeho jurodivost se projevovala tím, že duchem svatosti inspirován, bez oděvu, vyjadřoval svoji zbožnost poskakováním a výkřiky o bezbožnosti a nešvarech nejen mocných, ale i bezmocných, což bylo mnohými považováno za pohoršlivé chování. Ve stavu jurodivosti měl Vasil nejen dar uzdravování a prozřetelnosti, ale sbíral i dary na stavbu nového chrámu. Před svou smrtí vybrané peníze předal Ivanu Hroznému. Ten nechal mezi lety 1552–54 postavit na místě původního Trojičního chrámu nový chrám na památku Ochrany Matky Boží. Za každou vítěznou bitvu ve válce se Zlatou hordou Mongolů nechal postavit dřevěnou kapličku kolem centrálního čtvercového chrámu. Kapličky hvězdicovitě navazovaly na čtverec, až dotvořily osmicípou hvězdu, symbol Matky Boží. Čtverec má připomínat stabilitu a stálost víry, čtyři strany symbolizují světové strany, čtyři konce kříže a čtyři apoštoly. Číslo osm symbolizuje den vzkříšení Krista, ale nevím jak. Kristus byl vzkříšen den třetí. V bludišti vnitřního chrámu si prohlížíme umělecké výtvory, ikony, fresky, ornamenty malované stěny, stropy i vnitřní členitost, rozličně zdobené průchozí obloučky…

Zlaté hordy vděčily za svůj rozmach od r. 1234 loupeživým výpravám na území sousedů a dál do všech světových stran. Ruská knížectví byla nejen ekonomicky vykořisťována, ale musela Mongolům platit daň z hlavy a dodávat rekruty. Tatarští výběrčí daní, ostatně jako všechny mongolské hordy, byli známí svojí krutostí. Feudální útvar nomádské mongolské šlechty byl ve 14. století nejsilnějším státem východní Evropy. V r. 1382 se při jednom z mnoha tažení Tatarům podařilo vydrancovat a vypálit Moskvu. Mongolsko-tatarským hordám se později postavil Timur a jeho parta. Rusům se podařilo prolomit ekonomickou moc Mongolů; zničili jejich města a usedlosti do té míry, že se vrátili zpět ke kočovnému způsobu života. Timurovci se vrátili s ohromnou kořistí a „nevyčíslitelným množstvím“ otroků. Tak skončila dočasná mongolská nadvláda.

Odpoledne jsme opustili Rudé náměstí a přejíždíme k největšímu pravoslavnému kostelu na světě – chrámu Krista Spasitele. Ten původní byl postaven na památku porážky napoleonských vojsk, aby lidu připomínal věrnost víře a lásky k vlasti. V roce 1931 byl z rozhodnutí komunistické strany vyhozen do povětří s úmyslem zcela vykořenit křesťanství z myslí i srdcí veškerého lidu.

Za zmínku stojí skutečnost, že před odstřelem dvou mohutných náloží byla provedena demontáž a inventura inventáře chrámu. Co se dalo, bylo převezeno do Donského kláštera. Odstranění trosek trvalo jeden a půl roku. Mramor stavby se neproměnil v trosky, ale byl použit při výzdobě nástupních stanic metra. Základy původní stavby byly zaplněny spodní vodou a později se staly největším vyhřívaným venkovním bazénem na světě. Pro představu: koupaliště mělo průměr 130 metrů.

Na místě chrámu Spasitele měl vyrůst obří „Palác sovětů“ Monumentální stavba měla být vysoká téměř 500 metrů a asi 100 podlaží. Svým tvarem a rozměry spíše připomínala babylonskou věž nebo mormonské chrámy. Na vrcholu měla stát gigantická, téměř 100 metrů vysoká socha Lenina, jehož paže by z nebeských výšin kynula proletářům všech zemí.
Leninova dlaň měla být tak obrovská, že by na ní, kdyby byla stavba realizována, mohly v budoucnosti přistávat i helikoptéry. V Leninově hlavě měla být umístěna obří zasedací síň, kde by se rodily ty nejsmělejší ideje lidstva. Velký sál měl mít kapacitu více než 20 tisíc soudruhů. Leč člověk míní a Pán Bůh mění. Postaveny byly pouze obrovské kruhovité základy. Pak přišla válka a zbrojení… no a po válce už byla situace zcela jiná.

Ke konci r. 1980 vzniklo velké lidové hnutí pokání a byla založena nadace na obnovu chrámu. V r. 1994 byl bazén uzavřen a zasypán. Na původním místě vznikly základy vyvýšeného nádvoří pro stavbu obnoveného chrámu. Řada ruských mecenášů, například prezident Jelcin a další významné osobnosti, finančně přispěly na obnovu chrámu. Stavba začala v r. 1994 a dokončena byla za pět let. Hrubá stavba trvala asi rok a během dalších čtyř let dokončili umělci a řemeslníci z celého světa vnitřní i vnější výzdobu. Chrám byl otevřen 31. prosince 1999, v předvečer ortodoxního svátku Kristova narození a krátce na to byl slavnostně vysvěcen. Pojme až 10 000 věřících a je hlavním sídlem patriarchy Ruské ortodoxní církve.

Půdorys chrámu má tvar kříže, délka ramen je 85 metrů, výška kupole je 103 metrů. Vnější výzdoba odpovídá té původní, vnitřní je pozměněna, ale to, že byla obnovena do takové krásy během krátkých pěti let, je úctyhodný výkon. Na stěnách jsou zapsána jména padlých hrdinů, kteří ubránili Moskvu před Napoleonem. Rozum zůstává nad takovou stavbou stát úžasem, ale tam, kde je vůle a dostatečný přísun financí, tam se dějí divy.

http://www.youtube.com/watch?v=pH-DCbsaKKQ

Právě ve chrámu Spasitele se rozhodly jurodivé rockerky Pussy Riot svým „vystoupením“ prosit Bohorodičku, aby je zbavila Putina. V době naší návštěvy dívky již měsíce seděly ve vězení a čekaly na rozsudek. Hrozil jim dlouholetý trest, ale medializace celého případu začala vzbuzovat nevoli veřejnosti.

Od chrámu Spasitele přejíždíme na slavný moskevský Novoděvičí hřbitov, obdobu to našeho Vyšehradu. Hřbitov byl založen r. 1904 a později se stal místem posledního odpočinku řady slavných a významných osobností. Procházíme mezi monumentálními pomníky hrdinů, generálů, pilotů, kosmonautů, umělců, sportovců… v životní i nadživotní velikosti. Objevujeme řadu hrobů i nám známých jmen. Svůj pomník zde má Nikita Chruščov i Raisa Gorbačeva. Pomník Borise Jelcina připomíná obří mramorovou „hromadu“ znázorňující ležící vlající ruskou vlajku. Jelcin byl jeden z prvních státníků, s nímž se Moskvané mohli rozloučit v chrámu Spasitele. Zastavili jsme se i u skromného pomníčku Stalinovy dcery Světlany.

http://www.turistika.cz/mista/novodevici-hrbitov-moskva

Předposlední zastávka dnešního dne patří Arbatu, známé moskevské pěší zóně. Původně to byla čtvrť moskevských šlechticů, kupců a carských důstojníků. Dnes je to věkem zchátralá zóna prodejců uměleckých i kýčovitých suvenýrů, obchůdků a restaurací. Dorazili jsme už docela ušlí. Pro většinu z nás to byla druhá zastávka dne na občerstvení. My jsme se vydali na obchůzku s vědomím, že jakmile se posadíme, pozbydeme síly a vůli pokračovat. Posilněni klasickou kostkou moroženého jsme prošli uličku lidských trosek s pozadím graffiti a vadnoucích pugétů květin.

Pokračovali jsme dál v naději, že uvidíme český restaurant, ale nějak jsme si nezapamatovali, že má být až za rohem konce pěší zóny (vlevo). Asi nás zmátlo i to, že na konci ulice byly samé asijské restaurace. Úplně zmožení jsme se vrátili k výchozímu bodu, k restauraci, kde naši spolucestovatelé odpočívali. Stejně jako oni jsme si dali boršč a české pivko. K pohodě a poslechu přispívalo pouliční smyčcové kvarteto, které hrálo repertoár klasické hudby. Jeden z cellistů pak svůj nástroj obrátil do horizontální polohy a drnkal jako na kytaru. Znaveni jsme odpočívali až do odchodu k autobusu směr:

Jaroslavlské nádraží

Odložili jsme batožinu a vydali se na obhlídku dvou nádraží. Do příjezdu vlaku zbývaly asi čtyři hodiny. Máme před sebou první etapu 77 hodinové cesty sibiřskou tajgou – lesy, lesy a zase lesy. Martin nás připravil na to, že každá cesta je jiná, proto nám doporučil, abychom si na cestu koupili chleba a vodku.

Nádražní čekárna je rozdělena na dvě oddělení. První je určeno veřejnosti, vedlejší pro rodiny, matky s dětmi, skupiny a vojsko. Zrovna se v různých formacích rojili zelení bažanti. Velká prosklená čekárna neměla klimatizaci ani otevírací okna, takže bylo docela dusno. Když se k tomu přidala únava, byli jsme mírně řečeno apatičtí. To, že ve vedlejší čekárně byla okna otevřená a bylo tam snesitelněji, jsme objevili, až když už přesun nestál za to.

Od naší návštěvy v r. 1966/7 a předtím ještě v 1958 došlo k obrovskému polidštění cestování. Na nádraží jsou čekárny, toalety, občerstvení, novinové stánky, možnost sezení, lidé cestují s kufry nebo sportovními taškami, už nejsou vidět žádné rance, na kterých by pospávali unavení a upocení cestovatelé, kteří čekají několik dnů na místenku. Toalety mají asi 20 cm vysoké porcelánové podstavce na čapnutí. Jsou sice ještě trochu zavánějící, ale během použití zvenku poletuje hadr na koštěti. Doby, kdy se hromady exkrementů zasypávaly pilinami, jsou minulostí.

Odjíždíme z prvního nástupiště ve 23:30, vagon č. 8, kupé č. 7, lehátka 25-26-27-28.

Zavazadla uložíme pod lavice (sedadla), vybalíme nejnutnější potřeby na spaní, usteleme lůžka a uléháme. Ani nevím, kdy se vlak rozjel. Jede pomalu, takže je docela tichý, ani moc nehází. Vezeme se jako v kočárku. Během normální jízdy nám ze stolku ani z postelí nic nepadá. Máme za sebou prvních 1700 km putování.

UŽITEČNÉ RADY A UPOZORNĚNÍ: Před cestou je důležité zkontrolovat si osobně (nespoléhejte jeden na druhého) baterie všech kamer a foťáků. Vždy mějte při sobě náhradní. Já jsem měla první baterii vybitou za půl hodiny a druhá rezervní má krátkou životnost. Celý den jsem se musela krotit, abych měla na vše dostatek šťávy.

Ve vlaku se zavazadla ukládají pod lavici. Polovinu úložného prostoru tvoří bedna, vhodná přesně na klasický turistický batoh. Druhá část, blíže k oknu, je volná, takže se tam vejde i kufr. Dá se říci, že během cest nehrozí, že by mohlo dojít k vlakové loupeži. Jednak je ve vagonu stále přítomná děžurná a dále, na lavici, pod níž jsou zavazadla uložena, sedí nebo leží sami cestující.

Všechny vlaky jezdí podle moskevského času, zastavují většinou krátce a odjíždějí neslyšně a na vteřinu přesně.

STRUČNÁ HISTORIE TRANSSIBIŘSKÉ MAGISTRÁLY

Název Sibiř prý vznikl z tatarského Sib Ir – „spící země“. Byla obydlena nejrůznějšími nomádskými kmeny. V 16. století začali ruští kozáci a později i armáda pronikat dál na východ. Od poloviny 17. století pak Rusko kontrolovalo území Sibiře až k Pacifiku. Sibiř samotná však zůstávala i v dalších staletích velmi řídce osídlená. Do nitra území proniklo jen několik průzkumníků, misionářů a obchodníků. Sibiř se pro Rusko stala místem vyhnanců. K životu se začala probouzet teprve se stavbou Transsibiřské magistrály. Mezi lety 1859–1917 se východním směrem vydalo za přírodním bohatstvím více než půl milionů lidí.

Jen málokdo si dovede představit rozsáhlost a neprostupnost Sibiře. Překonávat sibiřské vzdálenosti a nehostinnost přírody vyžadovalo odvahu, houževnatost a nadlidské úsilí. Obrovské řeky a jezera bylo možné překročit jen v zimě. Od dávných dob tudy vedly důležité obchodní stezky. Zboží a cestující byli přepravováni na saních tažených koňským spřežením. První parník se vydal na obchodní cestu v r. 1844, ale pravidelná lodní doprava na velkých sibiřských řekách začala až mezi lety 1857–1870.

Plány na vybudování magistrály se začaly připravovat po dokončení železnice mezi Moskvou a Petrohradem v r. 1851. Až do r. 1880 ruská centrální vláda stavbu více méně ignorovala, především pro nestabilitu sibiřského podnikání, tamní byrokracii a velké finanční riziko. Na druhé straně, bohatství a zboží, které ze Sibiře přicházelo, bylo pro samotnou existenci Ruska životní nutností – a tak tomu je dodnes. Konkrétní plány výstavby se začaly uskutečňovat až v březnu 1890, kdy se budoucí car Nikolaj II. zastavil během své cesty kolem světa ve Vladivostoku, aby slavnostně požehnal zahájení první stavby železnice z Dálného východu.

Dohled na výstavbu magistrály z Moskvy do Vladivostoku byl svěřen ministru financí, železničnímu nadšenci, který byl schopen zajistit financování stavby. Stavební práce magistrály dlouhé přes 9000 km začaly v r. 1891 a byly dokončeny v r. 1916. Pokládání kolejí začalo na obou koncích současně. Stavba byla rozdělena na několik sekcí. Většina práce se vykonávala ručně. Přes šestnáct řek bylo potřeba postavit asi dvě stě mostů a v terénu prokopat nejméně třicet tunelů. Nejdříve bylo nutné vykácet stovky km dlouhý a 75 m široký pruh lesa. Bez stavebního dřeva by nebylo možné pokračovat. Práce na tomto úseku trvaly tři roky a pracovalo na něm 66 000 spíše otroků než dělníků. Mezi nimi byli i Číňané, Korejci a Japonci. Zimní teploty běžně klesaly až na mínus 50 ºC. Stavba si vyžádala tisíce obětí. Ročně bylo položeno asi 500 km kolejí. Středosibiřský úsek tajgou se pokládal v zimě na zmrzlé podloží, které se v létě proměňovalo v bažiny. Nejobtížnější úsek stavby byl na jihu Bajkalského jezera, který musel být dokončen urychleně kvůli rusko-japonské válce. Právě kyvadlový průjezd jednokolejky se stal jedním z hlavních důvodů, proč Rusové válku s Japonci v letech 1904–5 prohráli. Japonci byli daleko lépe organizovaní. Rusům vázl přesun zásob a munice od západu směrem na východ. Převoz raněných z východu na západ přerostl v chaos.

Kapacita magistrály byla okamžitě využita naplno především pro přepravu pšenice. Během únorového svržením cara a listopadové bolševické revoluce v r. 1917 byla Transsibiřská magistrála životně důležitou spojnicí. Právě tehdy začíná nejslavnější část sibiřské anabáze československých legionářů. Čechoslováci dobyli důležitá sibiřská centra, kde se začala tvořit demokratická vláda Ruska. Ta chtěla osvobodit Rusko od Leninova bolševismu. Československé a ruské jednotky dobyly Kazaň, kde jim do rukou padly armádní sklady, zbraně a munice.

Z Petrohradu vyjelo na východ do vnitrozemí osmdesát přísně střežených železničních vagonů s ruským zlatým pokladem. Transport zajišťovaly ruské jednotky. Československé strážní oddíly doprovázely poklad z Kazaně do Samary, ze Samary do Ufy, Čeljabinsku a Omsku, až do konečného vyložení. To prováděly ruské jednotky. Po převratu v Omsku se ujal moci admirál Kolčak, zlatý poklad získal do své správy a začal „hospodařit“. Po dobytí Omska bolševiky se podařilo Kolčakovi uprchnout a odvézt v několika vlakových soupravách nemalou část zlatého pokladu do Nižněudinska. Čechoslováci se opět podíleli na ochraně během přepravy a překládání pokladu. Stručně řečeno, při všech těch postrevolučních zmatcích se nakonec zlatý poklad nepředstavitelné hodnoty někde rozplynul a někam zmizel. Odtud zřejmě pocházejí legendy o tom, že něco z ruského pokladu zůstalo i legionářům. Ve skutečnosti nebyl dodnes nalezen.

http://pamatnik.valka.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=46:rusky-zlaty-poklad-a-cs-legionari&catid=11&Itemid=11&lang=ru

V letech 1929–1953 prošlo podle sovětských archivů Gulagem asi 14 milionů lidí. Do exilu bylo přestěhováno, vysídleno či posláno dalších sedm milionů lidí. V letech 1941–1943 zahynulo v táborech nucených prací přes půl milionů lidí hladem kvůli nedostatečnému zásobování potravinami během II. světové války.

Celá trať z Moskvy do Vladivostoku byla elektrifikovaná v r. 2002. V zimě totiž nafta při teplotách mínus 40º C ztuhne.

TRASA MAGISTRÁLY – I. ČÁST CESTY

MOSKVA

Nižnij Novgorod – 460 km od Moskvy

Město bylo založeno v r. 1221 jako obchodní centrum Sibiře, Turkestánu a Orientu. Do historie se zapsalo jako místo exilu pro politické nepoddajné živly. Dochovala se zde řada vzácných památek ze 13.–14. století.

Kirov – 920 km od Moskvy

Asi 350 tisíc obyvatel, úrodná oblast kolem splavné řeky Vijatka, která vtéká do Volhy.

Perm – 1400 km od Moskvy

Leží na západních svazích pohoří Ural, podél řeky Kama. Od r. 1756 je střediskem ruské zbrojní výroby. Od r. 1781 bylo administrativním centrem severního Uralu a branou na Sibiř.

Jekatěrinburg – (Sverdlovsk) – 1778 km od Moskvy

Hlavní město Sibiře, největší a nejrozvinutější region Ruska. V okolí jsou bohatá naleziště nerostů. Jde o důležité průmyslové město.

Ťumen – 2100 km od Moskvy

Bývalo považováno za nejbohatší město před-sovětské éry. Bylo důležitým obchodním střediskem zručných řemeslníků.

Omsk – 2600 km od Moskvy

Leží na soutoku řek Irtyš a Om. V době panování Petra Velikého sloužil Omsk jako pevnost a nejjižnější obranná hranice. V dnešní době je to největší průmyslové a kulturní centrum Sibiře.

Novosibirsk – 3300 km od Moskvy

Město bylo založeno v r. 1893, je třetím největším centrem vědy a kultury. Dnes je největším nebo také tzv. hlavním městem Sibiře a třetím největším městem Ruska. Kolem Novosibirska a pohoří Altaj jsou přírodní krásy, které mají co nabídnout milovníkům divoké přírody.

Krasnojarsk – 4100 km od Moskvy

Tato severská oblast se stává jedním z nejatraktivnějších turistických regionů. Má nádherné řeky, hory, čistý vzduch, lovecké a rybářské příležitosti. Je zajímavá i etnograficky.

IRKUTSK – 5150 km od Moskvy

Založen v r. 1652 na břehu řeky Angary. Město bylo osídleno především politickými odpůrci carského i komunistického režimu. Dnes má přes půl milionu obyvatel. Je důležitou křižovatkou Transsibiřské magistrály. Hlavní trasa magistrály pokračuje do Vladivostoku, my se odkláníme na jih k Bajkalskému jezeru.

3. DEN – VLAK

Co všechno se dá zažít za tři dny v jednom vagonu a kupé pro čtyři osoby

Ráno organizujeme a zabydlujeme kupé na další tři dny. Postupně objevujeme plno odklápěcích odkládacích prostorů za hlavou i nade dveřmi. Jsme spokojeni. Dnes se budeme jen koukat z okna a překračovat řeky, lesy, největší a nejdelší, mosty, ba i kontinent. Potěšilo nás, že máme novější model vagonu. Jde sice o klasické uspořádání, ale působí čistě, funkčně a prakticky. Dokonce jsem hned po ránu našla pod stolečkem zástrčku; nabíjíme si baterie, telefony – náš indonéský, na cestách osvědčený prodlužovací kabel snad se všemi rozchody zásuvek světa, si poradí s každou zásuvkou. Klimatizace funguje, nerezové toalety s plastovým sedátkem jsou čisté, dokonce je doplňován toaletní papír i papírové hygienické sedátkové podložky. Vagony se denně uklízejí, ne samy. Děžurná pravidelně luxuje koberce na chodbách i v každém kupé.

Míjíme dřevěné domečky, chaloupky, chýše, budky i kadibudky. Většina staveb se očividně nachází v různém poločasu rozpadu. Jen občas je vidět upravený dřevěný domek. K domkům patří křivolaké ploty a plůtky, malé zahrádky se zeleninou a bramborovými políčky.

Kolem poledne moskevského času přejíždíme u Kirova velkou řeku. Ptali jsme se spolucestujícího muže jedoucího do Vladivostoku, jak se řeka jmenuje. Odpověděl nejdříve „rjeká“, pak název upřesnil, že „éto ruskaja rjeká“, a když jsme stále nebyli spokojeni, dodal „éto náša ruskaja rjeká“.

Máme za sebou 917 km a po 12 hodinách jízdy vystupujeme na 15 minut. Na nástupišti byly mraky prodavačů hlavně čínských plyšových hraček, domácích jídel a uzených ryb. Sem a tam prochází bábuška s košíkem kopru. Nikdo z prodávajících se neusměje. Kdyby byli k turistům trochu vstřícnější a přívětivější, určitě by nás to povzbudilo, abychom něco zkusili. Prodávající jsou velmi citliví na fotografování. Když jsem si chtěla vyfotit sušené stříbřité rybky ve výši kolen prodávajícího, bába je onomu sousedovi zakryla a opáčila: „éto někuľturnoje“. Přešla jsem tedy přes koleje na vedlejší nástupiště a pomocí zoomu jsem měla ještě lepší přehled o dění. Na druhé straně se místní s jistou mírou ostražitosti v očích zase divili, proč si natáčím psy „von Banhof“, kteří po nástupištích přikrčeně bloumali sem a tam. Zřejmě čekali na drobty ze stolů pánů.

Druhá zastávka (v 15:33, stojíme 20 min.) prvního dne je Balezino.

O půl osmé večer dojíždíme do města Perm (zastávka 20 min.). Jsme ještě na západní straně Uralu. Vidíme velké město; první asfaltky, mosty, nadjezdy a dálnice. Míjíme dlouhé vlaky plně naložené uhlím a cisterny ropy. Na nástupišti je jen jeden vozík a „bedna s jídlem“. Jsme svědky velkého vítáni rodin s vojáky. Největší radost má matka, pak se k objímání dostala manželka, sourozenci a kamarádi. A pokračujeme dál. Míjíme velkou tepelnou elektrárnu, vidíme mohutné trafostanice a vedení vysokého napětí. Bloky garáží v blízkosti sídlišť jsou strašidelné vizitky socialistického automobilismu. Typově podobných hrůz je dostatek i u nás. Stmívá se hodně pozdě. Máme nejdelší dny letního času. Po půlnoci projíždíme Jekatěrinburgem.

Již dva dny sledujeme zpustlé chaloupky a chýše baby Jagy a hlavně lesy a zase lesy. Kolem trati jsou rozsety stavby k těžko určitelným účelům. Míjíme zahrádkářské kolonie s kreativně poslepovanými stříškami a kůlničkami na kde co. Jedno stavení podpírá druhé a společně se hroutí. K domkům vedou na kácejících se dřevěných sloupech drátky elektrického vedení. Dřevěné domky připomínají chudinské barabizny všelijak slátané a zřídka opravované. Střechy bývají plechové nebo z desek vlnitého azbestu či asfaltových rolí. Mnohé mají ve střeše díry. Kultivovaně a udržovaně nepůsobí vůbec nic. Takové domy a přístřešky by byly považovány i v rozvojových zemích za slumy.

Staré tradiční domky, pokud jsou aspoň trochu udržované, jsou malebné. Ale není jich moc. Jen tu a tam se začínají objevovat na střechách nové barevné plechové tašky. Ojediněle pár domků prochází renovací.

Obydlí podél trati jsou spojena cestami vyježděnými v mezích. Půda široko daleko v dohledu leží ladem. Domkáři mají malé zahrádky a záhumenky jen pro vlastní potřebu. Okopávají je motyčkou a zalévají plecháčkem nebo naběračkou z vědra. Nejsou vidět krávy, koně, kozy, ovce ani drůbež. Jen tu a tam jsme zahlédli zorané políčko. Zdálo se, že není zaseto nebo setba ještě nevzklíčila. Nevím, kdy skončila zima, ale je konec června, to by mělo být na polích zeleno.

Směrem na východ dokonce ani bolševník nevypadá zrovna bujně. Smíšené lesy se postupně mění na březové háje. Některé stromy jsou v polovině kmene ulámané. Nekonečné zelené louky jsou plné květů.

UŽITEČNÉ RADY A UPOZORNĚNÍ:

Fotografování za jízdy není snadné. Pokud se podaří „vyštelovat“ odlesky okna, objeví se stromy, sloupy, dráty, keře, náspy či jiné překážky. Vlak před stanicemi zpomaluje; vidíme plno zajímavostí z nitra vesniček, ale sotva se člověk rozhodne, že záběr stojí za to, vyjede z protisměru vlak či nákladní souprava cisteren nebo se objeví vysoká nekonečná ohrada. Zajímavá scéna nenávratně mizí.

4. DEN: VLAK

Ráno je pošmourné, šedivé, deštivé. V noci jsme překročili pohoří Ural.

Ráno krátce po šesté zastavuje vlak na 20 minut v Ťumeni. Jdeme se trochu protáhnout na peron. Jsme 2104 km od Moskvy, 30 hodin na cestě. Jde o jedno z prvních historických měst známých z minulosti především obchodem s kožešinami. Bývalo to prý nejbohatší ruské město před-sovětské éry. Dnes jde o nejdůležitější zdroj přírodního bohatství. Těží se zde nafta a zemní plyn.

Na rozdíl od všech předchozích míst vidíme mnoho nových vysokých domů i starších paneláků, před nimiž stojí tradiční dřevěnice různých velikostí. Přestěhovat se z těchto barabizniček do panelákového bytu musí být na Sibiři mílový skok do nového věku pohodlí.

Lokomotivy, obzvláště T4-7, vypadají jako obrněnci. Do stanice přijel vlak z opačného směru, než kam směřujeme my. K našemu milému překvapení vidíme, že jej táhne lokomotiva Škoda TP-3, vyrobená v r. 1963, s nápisem v azbuce: Zavody imeni V.I. Lenina Pilzeň, Narodnoje predprijatie Čechoslovakija.

Znovu míjíme nezpevněné cesty, kaluže a v blátě vyježděné koleje. Jen vlakové přejezdy mají asfaltem zpevněný povrch. Pod závorami zpozorujeme zvedací ocelové pláty, to aby se koleje nedaly při stažených závorách přejet. Téměř vše je ve stavu značně zanedbané údržby. Zdá se, že železniční doprava zaměstnává nejvíce lidí a s největší pravděpodobností je jednou z nejdůležitějších součástí tamní ekonomie. Na nádražích bývá obvykle vidět konstrukční železniční park. Patří k němu všelijaké zajímavé stavební stroje a přepravní plošiny. Opravy a pokládka nových kolejí je do značně míry mechanizovaná. Z vagonů s jeřábem přemisťují stavební čety kolejovo-pražcové prefabrikáty. Dřevěné pražce vyměňují za betonové.

Po desáté zastavujeme na 12 minut v Išimu. Venku prší, je chladno, nebe je šedé, kolem trati je bláto a kaluže. Vítek se těšil, že si koupí nějaké exotické pirožky, např. „sobáčnyje“, ale ono nic.

Ve 13:30 zastavujeme na 18 minut v Omsku, kde působil Jaromír Jágr. Omsk vznikl za vlády Petra Velikého jako opevnění jižní hranice Ruska. Řeka Om se stéká v Novosibirsku s mohutnou řekou Irtyš. Dnes je Omsk největší průmyslové a kulturní centrum Sibiře.

Další zastávka je v místě zvaném Barabinsk; zatím jde o nejdelší zastávku, trvající celých 39 minut. V rejstříku Průvodce cestovatele jsme jméno nenalezli, přestože má na zdejší poměry mimořádně pěkné a moderní nádraží s přechody nad kolejišti. Většina cestujících a prodávající babky však přelézají přes koleje postaru. My podle jejich vzoru také. Kolem nádraží se vše upravuje, dokonce i osamělý dům poblíž nádraží z r. 1870, který pamatuje carskou dobu. Místní ženy opět prodávaly sušené nebo uzené ryby a jikrami oranžově zbarvené placičky. Nekoupili jsme je, ale ochutnali. Daly se přikusovat při popíjení vodky. Už se maličko družíme s prvními Rusáky. Prý jestli umíme hrát „duraka“, což má být karetní hra. Asi to bude černý Petr? Neumíme, ale kontakt byl navázán. Na peronu muž a ženština se zlatým zubem dokonce projevili obavy, abych se neztratila. To je dobré znamení. Možná roztají ledy.

Mužská část naší výpravy začala oslavovat jmeniny Petra a Pavla (máme 3). Pozvali starostlivý ruský pár, žlutou ženštinu se zlatým zubem, která se neustále chichotala a tetovaného (ne)znalce místního zeměpisu. V kupé společně bratrsky a bohatýrsky popíjeli a jejich host nakonec na chodbičce ze slovenské domácí pálenky hodil šavli. Tetovaný muž se vracel z návštěvy od matky v Tule. Vyšlo najevo, že si ve vězení odseděl 17 let, prý za vraždu(y)? Žlutá ženština po něm uklidila a naštvaně se odebrala do svého kupéčka. Ráno jsem se s mužem setkala na chodbičce a na otázku, jak se vyspal, odpověděl, že celou noc poslouchal muziku. Jeho „sodruga“ se už s nikým z našich nebaví.

Vedle nás v kupé je absolutně nekontaktní rodinka s malým kloučkem. Vítek dal synkovi malé dřevěné autíčko, ale to bylo rodiči odmítnuto v domnění, že za něj bude něco chtít. Dítě mělo na posteli tolik hraček, že nějaké dřevěné autíčko v očích rodičů vzbudilo spíše opovržení. Po celou dobu jízdy ani jednou neodpověděli na pozdrav. Když kolem nás na chodbičce procházeli, beze slova nás odstrčili.

Noční zastávka v Novosibirsku; jsme 3300 km od Moskvy plus dvě hodiny časového posunu. Překvapila nás teplota kolem 20^o C. I přes pozdní noční hodinu máme oči dokořán. Vypadá to zde nějak nerusky. Před námi je ohromné nádraží, vidíme mrakodrapy, hotely, široké víceproudé ulice, neonové nápisy a osvětlení.

UŽITEČNÉ RADY A UPOZORNĚNÍ

Během zastávky a vystoupení z vlaku je každý odpovědný sám za sebe. Spolucestující ženské po padesátce není třeba hledat; ty se prý najdou samy.

Pro ty, kdo mají náběh na otoky dolních končetin, je dobré navléknout si přes den stahovací podkolenky.

Kdo má hosipa jako já, po zabydlení v kupé hledám každý večer noční košili a zubní kartáček, je lépe zabalit nejnutnější každodenní potřeby do prostěradla.

5. DEN: VLAK

Sluníčko svítí, ráz krajiny ani staveb se příliš nemění. Je nádherně zeleno a všude řídké lesy, lesy, lesy. Smíšený les se mění v březové háje i polomy. Začínáme mít představu o tom, jak vypadá nekonečná tajga, tundra i mokřady – ať se člověk vydá kterýmkoliv směrem, má před sebou nekonečno. Příroda je nádherná a nedotčená, až na řídkou obydlenost podél trati. Vidíme stále stejné polorozpadlé dřevěnice s děravými střechami. Jak v těchto chýších lidé přežijí zimu, nevím. Kolem obydlí je vidět naštípané a vyrovnané dřevo. Jen občas zahlédneme zorané pole. Nejde o žádné lány. Zdá se, že sibiřská půda leží ladem.

I když máme po ránu dokonalé světlo, focení z okna se mi moc nedaří. K překážkám úspěšného záběru přibyly zvýšené břehy kolem trati. Když se viditelnost zlepší, sluníčko je na špatné straně. V místech, kde vlak zpomalí, máme naději. Na zahrádkách svítí novotou „foliáky“ z tvrzeného plastu i obyčejné skleníky. Tu a tam jsou vidět kolem chatek, chatrčí, či jak tyto prkýnkové kreace nazvat, i květiny. S mírným odstupem působí jednotlivé domky a zahrádkářské kolonie poblíž měst malebně. Tak si představuji „dače“.

Do Irkutsku zbývá ještě 24 hodin cesty. Časový rozdíl mezi moskevským časem a místem, kde se nacházíme, je nad moje mozkové buňky. Každý den ráno jsme fasovali 0.5 l balené vody na osobu, jídelní plastové náčiní a krajíček bílého chleba. Ani ne za dvě hodiny služba roznáší oběd; vydatnou mastnou domácí polévku připomínající řídký boršč, hlavní jídlo (bramborová kaše, těstoviny, nitky kuřecího masa v omáčce, ryba) a trochu zelného salátu. Čas mezi snídaní a obědem se zkracuje a synchronizuje. Stejný muž prochází vagonem během dne a nabízí soft drinky a pivo. Horká voda ze samovaru byla k mání stále. Káva, čaj, instantní polévky a jiné horkou vodou zalévané krabice místní výroby byly neustále při ruce. Něco nakupujeme na zastávkách. Hladem ani žízní na prvním úseku cesty rozhodně netrpíme. Vlastní zásoby jsme zdaleka nevyčerpali.

První dopolední velká zastávka dnešního dne je Krasnojarsk, 4000 km od Moskvy. Okolí Krasnojarsku je velmi pěkné a obydlené. Za městem se do okolních strání prosvícených sluníčkem šplhají chatové a zahrádkářské domky. Po třech dnech jízdy vidíme první pasoucí se krávu. Za další půl hodinu krávy dvě a o kus dál i pár koní. Do Irkutska zbývá ještě 1100 km. Překračujeme řeku Jenisej. Krajina je krásná, zvlněná, stromy listnaté i jehličnaté. Louky jsou rozkvetlé, skoro jako někde v Evropě. Na stráních jsou louky plné bílých chomáčků čehosi; vypadá to skoro jako zasněžená romance. Než jsme se zmohli na dokumentaci, vše bylo pryč.

Ve 13:46 zastavujeme na 20 min. v městečku Iljanskaja. Na peronu byly nejlépe připravené ženy s jídlem. Na podvozcích od kočárků přivezly dřevěné čistě vytapetované bedny s víkem. Úhledně vystavená nabídka je lákavá. Další ženy si rozložily kulinářské výtvory na víka obrácených banánových krabic. Třetí kategorie žen vyložila obsah tašek na ubrus na zemi. Ženy byly docela přívětivé a tak jsme se nezdráhali ochutnat něco z připravené nabídky. Vítek zkouší různé druhy pirohů, palačinku plněnou masem a hustou omáčkou. Fotíme krásné obrovské pelmeně a tradiční variace na totéž. Byla k mání i hustá kysaná smetana, lesní jahůdky, šišaté borůvky, ovoce a čerstvá zelenina. Radost pohledět. Pánové, kteří včera slavili, nakupovali bílé i červené kysané zelí, antidotum na kocovinu po včerejších oslavách. Zbývá nám 12 hodin „vláčkování“, během něhož budeme odpočívat a sbírat síly na další náročné dny.

V Tajšentu zastavujeme na 2 minuty, v 18:39 v Nižnějdinském na 13 minut. Připomínám admirála Kolčaka, ruský zlatý poklad a naše legionáře. Přesnost vlaku a čas odjezdu je obdivuhodný. V kupé máme malou plazmovou TV. Když jsme si ji pustili, měli jsme stejný výhled na obě strany. Z okna lesy, lesy, lesy a na obrazovce také lesy, lesy, lesy. Možná, že to, co jsme viděli, byly záběry z kamery na lokomotivě. Odpovídalo to google cestování.

http://www.outdoorguide.cz/magistrala-do-duse-ruska-1072.html

Krajina se zvedá, opět vidíme věkem sešlé a v kolenou kleslé dřevěnice. Nehostinné drsné podnebí a gravitace urychluje poločas rozpadu. O čase nikdo z nás nepřemýšlí. Máme ho dost. Naši spolucestující se během dne přesouvají z jednoho kupé do druhého. Obyčejně to dopadá tak, že jich sedí osm v jednom kupéčku a vyprávějí si veselé studentské historky. Učitelé národa propukají v huronský smích. V různých situacích je slyšet časté slovo „ho-ňo“ a „milý Bubo“. Paní profesorky tak oslovují Martina, nadmíru milého, společenského, všeho znalého a k nám všem přívětivého průvodce z BUBO Tour. Jak samy říkají, projevují mu své mateřské pudy. Po celou cestu panuje skvělá nálada. Martin nás vždy upozorní v pravý čas, co nás čeká a jak se máme zachovat, ale jinak se chová a baví jako řadový účastník zájezdu.

Do cíle zbývá ještě osm hodin. Čím více jsme v kupé zabydleni, tím obtížnější je všechno najít, alespoň pro mne. Před sebou máme první balení. Nebude snadné nezapomenout nic ve skrytých přihrádkách. Balíme ještě večer, jeden po druhém, jinak bychom se v kupé nehnuli. Ozývají se hlasy, že by raději v jízdě pokračovali dál. I když nám něco málo ze železných zásob ubylo, zavazadlo objemově jaksi nakynulo.

Sluníčko zapadá pozdě. Na obloze vidíme oranžový půlměsíc. Před námi je další „krátká dlouhá noc“.

UŽITEČNÉ RADY A UPOZORNĚNÍ:propodobně potrhlé zájemce o Transsibiřskou expedici:

Pro koho tato cesta není: Ten, kdo si potrpí na každodenní sprchování, přílišnou hygienu, zkrášlování exteriéru a eleganci, ať raději zůstane doma. Holywoodky, metrosexuálové a mydlinky nechť zvolí 5hvězdičkovou plavbu lodí po Středomoří nebo válendu u moře. Ostatní, přizpůsobivější a méně nároční cestovatelé mají postaráno o nezapomenutelné zážitky a zajímavou zkušenost

Několikadenní pocit, že čas není pánem dne, je osvobozující a povznášející. Komu nevadí, že po několika dnech vystoupí z vlaku trochu pomuchlaný, že má na oblečení tu a tam nějakou skvrnu, neholenou tvář a účes připomínající vrabčí hnízdo, pro toho cesta vlakem určitě stojí za to. Ale opravdová atmosféra a družba je prý s domácími v tzv. plackartnom vagoně (vagon bez kupé):

http://www.outdoorguide.cz/magistrala-do-duse-ruska-1072.html

6. DEN: IRKUTSK – BAJKAL – LISTVJANKA

Konečná stanice první třetiny putování, jsme 5150 km od Moskvy.

Přijíždíme do Irkutska v noci ve 2.32 moskevského času, pro nás 6.32 irkutského. Dnes se máme spojit se skupinou, která přiletí z Vídně přes Moskvu.

IRKUTSK je jednou z nejdůležitějších zastávek Transsibiřské magistrály. Je znám jako město s největšími teplotními rozdíly. V létě + 30 ºC, v zimě – 30 ºC. Irkutsk leží na řece Angara, která vytéká z Bajkalského jezera. Město má asi tři čtvrtě miliónu obyvatel.

Tentokrát začínáme kratičkým úvodem k ruským bajkám a legendám, které nemívají šťastný konec. Smrt, útrapy a špatný konec mají zbědovanému národu připomínat, že život je těžký a plný trápení. Bez boje a zápasu se neobejde, takže dokud žijí, nejsou na tom tak špatně. V podobném duchu se vypráví i legenda o městě Irkutsk.

Otec Bajkal měl přes tři sta synů a jen jedinou dceru Angaru. Přál si, aby si vzala za muže Irtyše, ale Angara se bláznivě zamilovala do Jeniseje. Rozzuřený otec Bajkal na ně shodil velký balvan, který dceru zabil. Láska milenců zůstala nenaplněna…

Druhá, optimističtější verze legendy říká, že otec nezabránil tomu, aby Angara s Jenisejem splynula. Přikláním se k optimističtější verzi. Uprostřed řeky, kde k této tragédii mělo dojít, je vidět šamanský kámen. V proporcích šíře řeky je to malý, ale viditelný balvánek. Právě v těchto místech vznikl skanzen dřevěných historických staveb Taltsy.

Kde opravdu začíná historie města, určíme těžko. Záleží na tom, z které strany prohlídku Irkustka začnete. Oficiálně se udává, že kozák Ivan (Jakov) Pochabov si zde vybudoval zimní sídlo kolem roku 1652, aby mohl obchodovat s Burjaty, původními obyvateli. O 30 let později bylo sídlo uznáno za správní centrum oblasti a sloužilo jako první pevnost za uralskými horami. Sibiřská cesta spojila Moskvu s Irkutskem, v té době již důležitým centrem obchodu s Čínou. Obchodovalo se se zlatem, hedvábím, dřevem i čajem. Stalo se sídlem výběrčích daní od místních lovců kožešin. V r. 1765 se Irkutsk stal hlavním městem celé Sibiře. Působili zde i křesťanští věrozvěstové, něco jako naši Cyril a Metoděj. Sv. Inocenc, pravoslavný kněz, byl šiřitelem křesťanství mezi domorodci nejen na Sibiři, ale i na Aljašce, která tehdy patřila Rusku. V r. 1825 se skupina ruských šlechticů, aristokratů a důstojníků vzbouřila proti caru Nikolaji I. Tzv. děkabristé obdivovali Francouzskou revoluci, „rovnost – svornost – bratrství“, a aby tohoto ideálu dosáhli, měli za lubem vyvraždit celou carskou rodinu. Car se pokoušel s povstalci vyjednávat, ale marně. Nakonec byla vzpoura potlačena silou. Z děkabristů a jejich sympatizantů se stali sibiřští vyhnanci. Většina z nich se usadila právě v Irkutsku a začali sami pro sebe město zvelebovat.

Historický Irkutsk má městský charakter se zajímavou, ale značně zchátralou architekturou. Zachovala se řada ortodoxních katedrál, kostelů i dřevěných kostelíků. Pospolu stojí chrám pravoslavný i evangelický. Ten evangelický vypadá úplně stejně jako na Těšínsku. Tím vším se Irkutsk liší od ostatních lokalit, které sloužily za místo vyhnanství pro nepohodlné živly. Město mělo elektrické osvětlení, telefonní ústřednu, dokonce i kanalizaci. Říká se, že z Irkutska se stala sibiřská Paříž. V r. 1898 byla dokončena první železniční stanice.

Po bolševické revoluci se stal Irkutsk, během občanské války, svědkem mnoha bitev mezi Bílou a Rudou armádou. Až do konce 1. sv. války (1918) byla irkutská železnice pod kontrolou československých legionářů. Kdo měl pod kontrolou obrněné vlaky, ten ovládal

Rusko. Legionáři byli jedni z mála tehdy organizovaných a bojeschopných jednotek. Po pádu carského impéria a před převzetím kontroly Rudou armádou pokračovali legionáři železnicí dál na východ, směr Vladivostok. Někteří z nich se pak vraceli přes kanadský Vancouver, jiní přes Čínu, Japonsko, Singapur, Hong Kong, Port Said a Terst zpět domů. Doma pak místní poslouchali s otevřenou pusou jejich vyprávění a zážitky.

Čeká nás druhý den v rytmu – „ranní ptáče dál doskáče“. Heslo dne je kemrovské „chčije“. Naší slovenští spolucestovatelé mají právě tento výraz obzvláště rádi. Ve vlaku ještě lovíme z batožiny pláštěnky, tenisky a bundy. Máme malou dušičku. Obloha zůstává zatažená, venku je šedivo, ale zatím neleje. Na irkutském nádraží vystupujeme v 6:30 ráno. Byli jsme na cestě 3 dny, 3 hodiny a 20 minut.

Místní průvodkyně nás již očekává, ale jen s polovinou slovenských cestovatelů. V Moskvě prý bylo přebukováno a mají přiletět dalším letadlem. Odkládáme batožinu do přistaveného autobusu a jedeme do města. Průvodkyně nás s autobusem opustila a odjela znovu na letiště vyzvednout zbytek účastníků zájezdu.

U Sportovního stadiónu se zastavíme na veřejných záchodcích. Tady objevujeme maličkatou myšičku, která je po ránu nějak ztuhlá. Na tomto místě se zřejmě nedožije poledne. Určitě ji někdo cestou na WC chtěně či nechtěně zašlápne.

Vyrážíme na obhlídku města. Procházíme květinový trh, kde právě vybalovali z krabic nádherné růže a jiné exotické květy. Květinářky je aranžovaly do obrovských pugétů. Když jsem si fotila jednu z beden s označení původu zásilky (Ekvádor), bába mě sjela. Neomalenost, věčná nevraživost a hrubost, prostě ruské „mordy“ se za 40 let vůbec nezměnily. Na pozdrav nebo úsměv neodpoví nikdo. Do očí se nepodívají. Všudypřítomná neochota. Ani placené služby svobodně podnikajících osob je nijak nemotivují. Chovají se jako zaměstnanci; nevykazují žádnou iniciativu a potenciální zákazníci jsou prostě nezajímaví.

V parku vidíme mladé Burjaty, jeden s dlouhým koštětem víří spadanou vatičku z odkvetlých topolů. Další tři odpočívají na lavičce. Ve městě došlo k havarijní situaci. Jedna ze starých, plechových a ohyzdných tramvají zdechla. Ranní provoz zkolaboval. Na místě již byl havarijní vůz, stejně omlácený jako všechny tramvaje a náklaďáky, které se městem pohybovaly.

Projdeme se kolem velikého Lenina i Gagarina, míjíme roh ulice Gagarina a Jaroslava Gašeka (Haška). Noříme se do uliček starého města, které bylo postaveno děkabristy a postupně budováno dalšími vyhnanci. Dřevěné domy byly bohatě zdobené řezbářskými prvky a jsou překvapivě veliké. To prý proto, že daň z nemovitosti se platila za dům bez ohledu na počet obyvatel. Původních domů a domků už moc nezbývá. Kdyby byly udržované, jako je udržována např. památková zóna v Litvě, měl by Irkutsk zajímavou turistickou atrakci. Základy domů bývají pod úrovní silnice, to proto, že zde bývají velké mrazy a půda promrzá i do metrové hloubky. Stavba proto mívá pod sníženými základy ještě metr až metr a půl průduch, aby se chlad nešířil od spodu. To se dá vidět na místech právě stržených a zlikvidovaných domů.

LISTVJANKA

Po dvou hodinách od příletu první skupiny se spojujeme s poslední částí výpravy. Společně se vydáváme na cestu k Bajkalu, do vesničky Listvjanka (70 km). Už nás není jedenáct, ale devatenáct plus náš průvodce.

V Listvjance se ubytujeme v nejlepším hotelu Bajkal (3 hvězdičky) s výhledem na jezero. Nad jezerem se vznáší opar. Rozdíl mezi horizontem jezera a oblohou není patrný. V okolí hotelu je několik rekreačních budov a ozdravoven ve zbědovaném stavu, bez oken a střech. Staré zlaté časy pracujících skončily.

Třemi taxíky odjíždíme do Listvjanky k závoře na konci vesničky. Po pár krocích přicházíme na místo, kde se udí ryby. „Udírny“ jsou velké rezavé svařované ocelové bedny s víky, pod nimiž se čmudí dřevem. Během prohlídky tohoto dýmem zahaleného smetiště a po bližším okukování vidím, že se v udírnách spalují nejen pařezy, ale i trámy, prkna, fošny a lakovaná okna ze starých domů.

Kousek od dýmajících udíren je tržnice, kdepoobědváme. Prodavačky ryb a suvenýrů jsou ruské báryšně, kuchtí Burjati, Tádžikové a jiní přitmavlí obyvatelé, kteří byli na Sibiř sestěhování z asijských koutů matičky Rusi. Vedle dlouhých plechových roštů ohnišť stojí obrovské nakloněné půlkulaté mísy s masovým „rizotem“. Na žhavých uhlících se podle přání opékají šašliky z kuřecího, beraního a svininového (vepřového) masa. Beraní šašlik byl velmi chutný a rizoto také. V zadní části občerstvení jsme se dali do řeči s Tádžikem, jehož bratr sloužil v Česku u Šumperka. Druhý den jsme se setkali i s ním. Dali jsme si pivko, chvíli poseděli a nasbírali nové síly.

Ještě projdeme mezi stoly, kde se prodávají čerstvé, uzené, sušené, i jinak upravené ryby, a ne příliš lákavé suvenýry. Zajímavé jsou šperky z místních polodrahokamů. Ty fialkově zbarvené byly nádherné. Ceny se pohybovaly v tisícovkách rublů.

Posilněni a odpočatí pokračujeme po nábřeží, směrem ke starým tradičním dřevěným domkům. Opět je jich většina v dezolátním stavu. Nezpevněné cesty a rumiště navozují atmosféru nekončící zaostalosti, i když mezi tím vším vyrůstají okázalá sídla mnohem bohatších Sibiřanů. Došli jsme k obnovenému pravoslavnému kostelíku. Cestou jsme viděli několik muchami obsypaných kravinců. V zahradě za chrámem se páslo telátko a dvě krávy.

Po návratu zpět k hlavní silnici jsme uťaprťaní. Není divu, máme za sebou krátkou noc a dlouhý den. Sedm nestatečných odjíždí místním minibusem k hotelu. Řidič nás nechce vyvézt na kopec ani za příplatek. Pokračujeme strmou zkratkou k hotelu. Pro dnešek toho máme dost. Ještě chvíli posedíme venku na terase nad jezerem, dáme si štamprličku vodky, posloucháme další veselé studentské příhody a jdeme spát.

Asi o půl druhé nás probouzí hlasitý smích z terasy. Možná stovka mladých lidí oslavuje večírkem s banketem zakončení studií. Proto jsme večer v hotelové restauraci nepochodili. Vyšli jsme na balkón. K obloze se začaly vznášet balóny pro štěstí. Některé klesaly dolů do lesa, ale po chvíli začaly nabírat výšku i směr. Na tmavé obloze zářila bajkalská galaxie. Probudili nás ještě jednou, to když brzy ráno odjížděli.

Není divu, že se nám před osmou nechtělo vstávat.

7. DEN: BAJKAL – od rána raníčka máme nádherné slunečné počasí.

Po snídani v carské jídelně odcházíme o desáté na lanovku (700 m nad jezerem). Chodník k vyhlídce na jezero vede březovým hájkem. Větve stromů a zábradlí jsou ovázané stužkami, kousky látek a nejvíce jen útržky modrých plastových pytlíků. Moc vábně to nevypadá, ale každý, kdo si něco přeje, měl by udělat na stužce uzel, aby se mu nerozvázalo štěstí a láska. Sestup dolů je příjemnou procházkou lesem po udržovaném chodníku.

O dvanácté se přesouváme do centra Listvjanky na bajkalskou plavbu. Z neznámého důvodu jsou připraveny lodi dvě. Je nás dvacet, snadno bychom se vešli na jednu loď, ale co kdyby jedna cestou dodýchala? V každém případě se cítíme bezpečněji, protože se obě lodi navzájem doprovázejí. A také můžeme jezerní projížďku lépe dokumentovat.

Na jezeře je velká zima. Máme větrovky a hodí se i deky, které pro nás byly připraveny. Nejlépe je v závětří a při zemi. Plavíme se na jižní stranu jezera, kde nejsou pláže, ale strmý sráz do jezera a stejně strmý do kopce. Právě tady obě lodi zakotvily. Z jedné byla vysunuta lávka na druhou loď a z té plošina, po níž všichni opatrně sestupujeme. Pak šplháme jako kamzíci do stráně na procházku po kolejích a do tunelu části magistrály. Jde o spojovací trať, takže zde vlaky příliš často nejezdí. Voda jezera je velmi studená (má asi 5 ºC). Nechtěně se mi podařil paparazzi záběr koupajícího se lodníka. To, že je nahatý, jsem zjistila až při promítání doma.

Po dvou hodinách jsme zpět v přístavu a odcházíme na pozdní oběd. Už jsme zorientovaní a každý si objednává podle své chutí. Polovina areálu je obsazena prodavačkami ryb. Když jsem jednu z nich požádala, že se chci do termobedny podívat, opáčila „posmotreť ili pokupať“? Když jsem odpověděla, že nic nekoupím, pokud neuvidím, neochotně zvedla víko a mohla jsem si vybrat ze dvou velikostí. Prstem jsem si ukázala, kterou rybu chci. Musím uznat, že ještě teplé, uzené omuly jsou báječné. Pavel s Vítkem si objednali šašliky a chléb. Ten jim byl z dálky hozen na stůl tak, že přistál poblíž talíře. Doplníme tekutiny a odcházíme ke žlutému domu. Je to nejpěknější a nejvýstavnější budova v Listvjance.

Na pláži jsme neviděli nikoho, kdo by se do vody ponořil, i když bylo venku teplo na koupání. O víkendu jsou kolem jezera mraky lidí. V neděli lze potkat nevěsty v bílém a skupiny svatebčanů.

Poslední aktivita dnešního dne je návštěva muzea Bajkalského jezera. Zde jsou akvária asi s 50 druhy jezerních ryb a sladkovodními tuleni – něrpy. Bajkalské jezero má tři nej – je to největší, nejhlubší a nejstarší sladkovodní jezero na světě. Podle mého laického úsudku jde o obrovskou puklinu v zemské kůře. Zlom je přes 600 km dlouhý a místy až 1680 m hluboký. Satelitní snímek ukazuje propadlinu na rozhraní dvou tektonických desek. Podle legendy o Bajkalu má jezero 336 přítoků (jako otec Bajkal synů) z hor a jeden odtok (dceru), řeku Angaru.

Voda jezera je průzračně čistá, bohatá na kyslík, mírně alkalická a obsahuje málo minerálů. Okolí jezera je tektonicky aktivní zónou. V muzeu mají přístroje, které chvění země bez ustání monitorují. Hladina jezera se nachází v nadmořské výšce 450 m. Jeho břehy jsou obklopeny horami. Prohlížíme si všechny srovnávací údaje o objemech vody a hloubkách různých jezer. To bajkalské je tak ohromné a objemné, že by mohlo zásobovat pitnou vodou celý svět po 40 let. Objemově představuje asi 20 % veškerých zásob sladké vody světa.

Máme možnost vstoupit do „ponorky“ a sestoupit do hlubin Bajkalu. V jezeře žije na 1 200 druhů živočichů, z čehož ¾ žijí jen zde. Do této kategorie patří především sladkovodní tuleni, které jsme viděli v akváriu. Celkový dojem nám trochu pokazila skutečnost, že na březích Bajkalského jezera vyrostla velká papírna.

Pak už nás čekala známá zkratka do kopce. Horká koupel ve vaně s vodou z Bajkalu je blahodárná. Večer ještě zajdeme na něco na zub, zapijeme černým českým pivkem, zabalíme a jdeme spát.

Nádherné slunečné počasí pokračuje. Maličko před desátou odjíždíme na prohlídku největší sbírky původní sibiřské dřevěné architektury soustředěné na jednom místě. Procházíme různé domy, hospodářská stavení, sbírky pracovních i zemědělských nástrojů, vystavené jsou saně nejrůznějších velikostí a tvarů… V areálu jsou tři pravoslavné kostelíky, dva si prohlížíme, třetí je zavřený a čtvrtá modlitebna sem byla v rozmontovaném stavu převezena z Irkutska. V každém domečku na návštěvníky dohlíží ženština, která zásadně na pozdrav neodpovídá, nepodává žádné informace, prostě sedí a hlídá! Skanzen doplňuje několik dřevěných jurt s ukázkami burjatského šamanství. Prohlížíme si vnitřní prostorové uspořádání jurt, typické oblečení a různé drobné předměty denní potřeby. Turistický model jurty nabízí suvenýry. Scházíme dolů k řece Angaře, vidíme šamanskou skálu – balvan, kterým rozzuřený otec Bajkal zabil svoji jedinou dceru Angaru. Před odjezdem v areálu skanzenu chvíli posedíme a něco málo pojíme.

Cestou do Irkutska nám Martin vykládá velmi zajímavě ruskou historii. Chvíli si dělám poznámky, ale pak únavou usínám. Při vjezdu do města vidíme mnoho velkých a mnohaposchoďových bytových domů v různých stadiích výstavby. Vypadají celkem slušně, jen okolní prostředí zůstane asi navždy nedotažené. Projíždíme smíšenou zástavbou, míjíme velké historické domy i dřevěné domečky vybudované v éře děkabristů.

Protože došlo ke změně jízdního řádu, budeme nocovat v irkutském hotelu Angara. Je to sedmiposchoďová předlouhá moderní budova. Mramorové lobby je příjemně vychlazené. V recepci odevzdáváme pasy a dostáváme pokojové „klíče“ – kartičky. Na poschodí je docela příjemná mladá děžurnaja. Máme pokoj ve třetím poschodí, téměř na konci chodby, která je sice vykobercovaná, ale to neskryje značnou hrbolatost betonu pod ním. Sprchový kout má luxusní sprchovou baterií. Trochu se dáme dohromady a vydáváme se opět do města. Na rozdíl od prvního příjezdu máme teď nádhernou modrou oblohu. Nejdříve obcházíme chrámy. Venku je horko a únava doráží. Oddělujeme se od skupiny a míříme do Vídeňské kavárny na prospektu Karla Marxe. Dáváme si cappuccino, café latté a Vítek zmrzlinový pohár. Bylo to jedno z nejlepších kafíček, jaké jsme kdy měli. Obzvláště ve srovnání se zastávkou v milánské kavárně opery La Scalla převyšuje tamní o 1000 %. Nebylo levné, obzvláště na zdejší poměry, ale celé prostředí bylo povznášející. To milánské také nebylo levné a bylo přímo hnusné. Trocha irkutského luxusu rozhodně stála za to.

Pokračujeme dál pěší zónou sami. Zastavujeme se na pivo v polosklepě jednoho z historických domů. Dali jsme se do hovoru se dvěma mladíky a jeden z nich byl majitelem pivnice. Pozdní odpoledne bylo mrtvé, a tak byl sdílný a hovorný. V domě prý kdysi žil nějaký slavný pilot. Pak se rozdělíme i s Pavlem. Ten pokračuje dál do města a my s Vítkem jdeme směrem k hotelu. Míjíme další hroutící se dřevěné historické domy. Zaujalo nás, jak jeden z místních obyvatel plní velké plastové sudy, na plošině s kolečky, vodou z ještě většího sudu, kam přitékala voda z pouličního kohoutku. Kam chodí místní pro vodu v zimě, zůstává záhadou.

Na další křižovatce vidíme dvoupatrový dům, který právě prochází rekonstrukcí. Vybočili jsme z naší trasy a vedle stál dům s výstavou lidového umění. Přešli jsme ulici a za obrovskými vraty se v nádvoří právě chystal ženský pěvecký sbor v modrých krojích a perlami zdobených čepcích na slavnostní zahájení udílení cen za etnografické dokumentární filmy. Po nás přišla do dvora velká skupina hostů a profesionálních kameramanů. Po krátkém přivítání a vystoupení s velkým bochníkem chleba jsme společně odešli do sálu, kde pokračoval oficiální program. Byli jsme v pravý čas na pravém místě. Fotky a video jsou krásným dokumentem místních lidových zvyků.

Do hotelu jsme došli pěkně ušlí. Chceme jít brzy spát, ale venku ještě svítí sluníčko. Světlo je snad i po půlnoci. Já bdím, protože to úžasné cappuccino mě drží ve stavu bdělosti. Dnešní noc bude opět krátká. Vstávat budeme před třetí ráno. V recepci u stolku nočního baru seděly dvě šuškající si mladé sfingy, za barem postávala živá žena.

Na nádraží odjíždíme ve 3:30 autobusem. Irkutské nádraží je až překvapivě obrovská historická budova, která je nápadně podobná nádraží v Českých Budějovicích. Za 45 minut nastupujeme směr Ulánbátar. Opět si nastavujeme moskevský čas. Za jednu krátkou noc střídáme dvě postele. Jednu velmi měkkou v hotelu za dosti tvrdou v mongolském vlaku.

UŽITEČNÉ RADY A UPOZORNĚNÍ:

Během cesty nám dával Martin instrukce typu: „Když bude pršet, nic se neděje. Když bude horko, nic se neděje. Když se něco nevydaří, nic se neděje. Nezkazte si dovolenou jen tím, že něco není podle vašich představ.“ Opakoval to dostatečně dlouho, takže cestou nikdo nebrblal. Trochu mi to připomnělo rodinou průpovídku dluhonického strýce Lojzka, který své tchýni říkával: „Matko, to se nepo…,“ obzvláště když od zeťáka očekávala rychlou akci. Toto pořekadlo se v naší rodině ujalo. Stejnými slovy jsme se mnohokrát uklidňovali i my. Stačilo říci „matko“ a víme, že když nejde o život.

Země působí jako mauzoleum mrtvých duší a hrobů neznámých vojínů. Po staletí zde vládne apatie, zaostalost, slovanská ležérnost a chudoba ducha. Krásná a bohatá země, krutý pán a zubožený lid.

Překvapilo nás množství církevních památek. Ateisticko-komunistická éra z myslí lidí náboženství nevymýtila. Ačkoliv se v Rusku zachovalo pravoslavné křesťanství, množství porobených národů se vrací k tradici buddhismu a islámu. Kmeny kočovníků odříznuté od civilizace praktikují tradiční šamanismus a animismus.

K původním obyvatelům Sibiře patřilo velké množství národností, jako jsou Burjaté, Čukčové, Evenkové, Jakuti a mnozí další, z nichž někteří mají dnes svoje autonomní republiky. Tyto národy tradičně žily z lovu, rybolovu a chovu sobů. Původní obyvatelé asimilovali s Rusy, kteří byli do sibiřské prázdnoty v hojné míře přemisťováni. I oni mají sklony k nadměrné spotřebě alkoholu. V dnešní době již většina původních národů tradičním způsobem života nežije.

V severní části Sibiře se těží téměř všechny nerostné suroviny. Většina surovin se převáží na jih do průmyslových oblastí ke zpracování, případně se vyvážejí do evropské části Ruska nebo přes Severní ledový a Tichý oceán na východ do Japonska, USA a Kanady. Města jsou zásobována energií převážně z tepelných elektráren. Velký podíl produkce energie mají i velké vodní elektrárny. Rozsáhlá je též těžba dřeva a lov. Klíčovou úlohu hraje těžba sibiřské ropy, ale ostatně jako téměř vše, ropovody jsou na mnoha místech v dezolátním stavu. Kolem trasy ropovodu dochází ke značným ztrátám a těžkému poškozování životního prostředí.

Na druhé straně mají obyvatelé Sibiře pokoj od globálního dění a starostí světa, který prožívá finanční a ekonomickou krizi. Určitě nemají starosti s globálním oteplováním, negativními úroky ani s blížícím se koncem světa koncem roku. 2012. Vše plyne svým tempem a svým způsobem. Kdo nedostane plat, ani důchod, musí nějak přežít. Život se za posledních sto let, pokud nepočítám zkorodované TV satelitní talíře na většině dřevo-domcích, moc nezměnil. Spekulovat o tom, co by ze Sibiře mohlo být „jako kdyby…“, i když je to země bohatá a stejně prostorná jako Kanada, je nereálné. Kdyby ji bývali získali Němci nebo Japonci, vypadalo by to zde určitě lépe než v Kanadě. Sibiři a jejím obyvatelům chybí dobrý a moudrý hospodář. Ale kdyby, jsou chyby. Jedno je jisté. Sibiř v tomto stavu nezůstane navždy. Místní se tu a tam organizují a chtějí se vymanit z centrální kontroly Moskvy, ale sotva se jim podaří získat právo na sebeurčení. Sibiřské bohatství končí v rukách moskevských oligarchů. Do regionu se zpět nedostane nic. Není divu, že místní nejsou z bezohledného drancování nijak nadšení.

Prezident Putin koketuje se zahraničními investory. Obrovské nerostné bohatství, olej a zemní plyn jsou lákavé, ale těžba vyžaduje obrovské investice a perspektivu dlouhodobé politické stability. Ruské zákony jsou pro domácí i zahraniční investory nejasné, zbytečně složité a bez právních záruk. Obavy z tamní mafie udržují i investiční dravce v uctivé vzdálenosti. Kdo v Rusku podniká, obzvláště když je úspěšný, může kdykoliv vše ztratit a skončit ve vězení nebo i přijít o život. Ruští miliardáři skrývají a investují své zisky mimo Rusko. Není divu, že mají takovou touhu po luxusu. Nikdo z nich neví, jak dlouho si budou užívat. Strach sotva vyváží pozlátka tohoto světa. Rusko se všemožně snaží, aby na mezinárodním poli získalo přívětivější tvář, leč osobní zkušenosti jí ze strany těch, s nimiž se innostráněc setká a jedná, příliš nepomáhá. Ciráty kolem vstupních víz, kontroly na hranicích, personál na letišti, nádražích, v hotelech, samé formuláře, papírky, razítka, přesné dodržování pohybu v zemi, „kdě tak voľno dyšet čelověk“, spíše utvrzuje, že tam, kde zítra znamená předevčírem, zůstává nadále zemí izolovanou a nedůvěryhodnou. Marně přemýšlím, zda má Rusko ve světě nějakého přítele či spojence. Nemá nikoho, kdo by je měl rád. Všechny pokusy o bratrské sblížení vždy končily katastrofou pro ty, kdo se dali na tuto vábničku nalákat. I když se s ruskými potentáty podepisovaly smlouvy a vyměňovaly se vřelé polibky, osvobození a bratrská pomoc vždy skončila znásilněním spojence.

Není tajemstvím, že „transakce a projekty založené na korupci“ pohltí 2/3 nákladů. Ruští „podnikatelé“ stěhují své rodiny do bezpečí mimo území Ruska. V průběhu posledních tří let opustilo zemi jeden a čtvrt milionu Rusů, a 40 % mladých ve věku 18–24 let by tak rádo učinilo“ (David Statter, Ruská volba).

Očekávat nějaké viditelné změny způsobu myšlení ruského člověka, natož v odlehlých krajích, je nereálné. A tak v nás dál zůstává nedůvěra, smutek a hořká lítost. Podobně jako u nás nestačilo dvacet let od pádu komunismu dohnat, nebo i předehnat rakouský blahobyt, život se zde nezmění ani za dalších sto let. Obyvatelstvo zřejmě dříve vymře. Zdá se, že lidem chybí vůle, inciativa a schopnost vyhrnout si rukávy. Otázkou je, kdo v budoucnu ovládne Dálný východ?

Záblesk naděje na zlepšení životní úrovně místních lidí na Dálném východě svítá, ale to jim může nakonec natropit ještě více starostí, než mají teď. Není tajemstvím, že díky čínské kontrole populace je v Číně nedostatek žen. Čínští podnikatelé se vydávají na ruské území, kde se žení a zakládají rodiny. Spokojenost je oboustranná. Sibiřské ženy se nechtějí vdávat za opilce, kteří nejsou schopni zajistit rodinu, a proto dávají přednost čínským mužům. Ti jsou spokojeni s kyprými tvary slovanských žen, jsou dobrými otci a umí rodinu dobře zajistit. Co bude za deset nebo dvacet let, bude-li tento trend pokračovat, je otázkou. Ztratí Rusko nad Dálným východem kontrolu, nebo dojde ke konfliktu?

Na závěr první etapy si dovolím citát:

„Rusko, to je ta země, kde se dělají dobré věci špatně. A špatné věci dobře.“

Martin Ryšavý, Vrač (cesty na Sibiř)

Duše bez víry a naděje jsou duše bez života – Homo sapiens spiritus muerte.

Nejnovější videa

Bez boje není vítězství (Ž 21)

Požehnání nové smlouvy IV.

Požehnání nové smlouvy III.

Požehnání nové smlouvy II.