Následky dnes velmi rozšířeného odporu k jasnému biblickému učení jsou skutečně závažné. Ať se nám to líbí nebo ne, je to epidemie, která páchá velikou škodu, a obzvláště mezi mladými lidmi. Způsobuje, že jsme ve víře nesmírně nestálí, a tuto nestálost v nás podporuje a udržuje. Když dovolíte, vyjádřil bych se obrazně – způsobuje, že se křesťanství v naší zemi podobá medúze, což znamená křesťanství bez kostí, svalů a moci.

Medúza, jak ví každý, kdo strávil nějaký čas u moře, je půvabný tvor, který se ve vodě pohybuje velmi ladně – roztahuje se a stahuje jako křehký průhledný deštníček. Když je ovšem vyplavena na břeh, z té samé medúzy se stane ubohá bezmocná hrouda bez schopnosti pohybovat se, bránit se nebo se uchovat při životě.

Běda! Jak výstižný obraz zbožnosti této doby, jejímž hlavním principem je „ne učení, ne jasnému vyznání, ne doktríně“. Zdá se, že stovky služebníků nemají ve svém bohosloveckém těle jedinou kost! Nedrží žádná jednoznačná přesvědčení a tak moc se bojí „extrémních názorů“, že raději nemají žádné názory. Během roku se uskuteční tisíce kázání bez hrany, pointy nebo ostří – jsou stejně tak hladké jako cvrnkací kuličky, neprobouzejí hříšníka ani nenapravují svatého!

Každoročně vycházejí z univerzit legie mladých mužů, kteří jsou vyzbrojeni několika úryvky filozofie z druhé ruky a kteří si myslí, že nemít rozhodné názory na cokoliv, co se týká víry, a být zcela neschopen definovat, co to vlastně je křesťanská pravda, je známka chytrosti a intelektu. Jejich jediným vyznáním je „nicismus“. Jsou si jistí ničím a s ničím také souhlasí!

Nakonec to nejhorší ze všeho - obrovské množství vážených členů sborů nemá jasné a jednoznačné názory na jakoukoliv teologickou otázku. Nedokážou rozeznávat věci, které se od sebe liší, o nic lépe, než dokáže barvoslepý člověk rozeznávat barvy. Myslí si, že:

• každý má pravdu, a nikdo se nemýlí
• všechno je pravda, a nic není nepravda
• všechna kázání jsou dobrá, a žádná nejsou špatná
• každý služebník je duchovně zdravý, a žádný není nezdravý.

Jsou jako děti „zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení“. Často se nechají odvést nějakým novým vzrušujícím a senzaci budícím hnutím, pořád jsou ochotní přijímat nové věci, protože se pevně nedrží toho starého, a jsou úplně neschopní „dát odpověď o naději, která je v nich“.

Všechno toto a ještě mnohem víc je následkem přecitlivělé obavy z jasného učení, která se tak silně rozmohla a drží v současné době mnoho pastorů v šachu.

Od obrazu, který jsem popsal, se odvracím s bolavým srdcem. Připouštím, že je ponurý, avšak obávám se, že je až příliš přesný a pravdivý. Neoklamávejme sami sebe. Jasné a rozhodné učení je právě nyní tím, co potřebujeme nejvíce. Nestabilita a neustálené názory přirozeně vyplývají z chybějícího učení a škodí nám v každém ohledu.

Chytrost a upřímnost jsou nejoblíbenějšími modlami tohoto věku!

To, co člověk říká, nic neznamená, i když jsou jeho názory sebedivnější, i když si odporuje! Když je skvělý a „upřímný“, tak se přece nemůže mýlit! Nikdy nebylo pro věřící důležitější, aby se drželi zdravých systematických pohledů na pravdu, a pro služebníky nebylo nikdy tak důležité, aby při svém vyučování „formulovali učení“ velmi jasně a zřetelně.