Už nějakou dobu přemýšlím nad zoufalou úrovní kázání na západním pobřeží. Pohrával jsem si s myšlenkou, že napíšu příručku s názvem ‚Opravdové kázání‘. Takové kázání je z módy, ale já v něj stále věřím. Prosím, všimněte si, že nemluvím o opravdovém „pocení“. Říkávalo se totiž, že pokud služebník při kázání řádně nepropotí svůj kapesník, neochraptí a manžety kalhot se mu při chůzi pořádně nerozhoupou, je to, jako kdyby vůbec nekázal! Billy Sunday, baseballový hráč, který se na počátku 20. století proměnil v evangelistu, tak kázal. Avšak i přes všechen humor a osobitost projevu jsem po přečtení několika jeho kázání (a poslechu jednoho) zůstal nenaplněný. Dokázal upoutat hříšníka, když na ně pálil slova jako z kulometu, uměl mávat židlí, aby naslouchali, dokázal je nalákat na stezku vysypanou pilinami (jeho vlastní slova, mimochodem), ale celkem nebylo řečeno nic moc důležitého. Je jednoduché mávat Biblí, a přesto nekázat. Existuje mnoho těch, kdo tvrdě bojují za bezchybnost Písma, a přitom Bibli, za kterou se tak rvou, dostatečně často neotvírají. Ne! To, co potřebujme, je doktrinální kázání, opravdová neochvějná pravda.

J. B. Gambrell (1841-1921) byl takovým kazatelem. Byl profesorem na Southwestern Baptist Theological Seminary (Jihozápadní baptistický teologický seminář), redaktorem a křesťanským státníkem s láskou přezdívaným „velký občan“, ale především byl kazatel. Řekl toto:

„Když si uvědomíme, že doktrinální kázání, pokud je prováděno v opravdovém duchu kázání, je vždy naplněno Boží mocí, občerství to naši víru a obnoví naši odvahu. Velká probuzení šla ruku v ruce s nadšeným kázáním doktrín milosti, předurčení, vyvolení a celého vznešeného pohoří doktrín, na němž trůní Hospodin, svrchovaný v milosti stejně jako ve všech ostatních věcech. Bůh ctí kázání, které ctí Jeho. V současnosti se až příliš často káže způsobem, který se snaží podlézat hříšníkům, aby vstoupili do příměří se svým Tvůrcem, aby přestali hřešit a připojili se k církvi. Takové postavení hříšníka však nevolá po příměří, ale po kapitulaci. Pojďme táhnout s nebeským dělostřelectvem a dunět do této namyšlené doby tak, jak to dělali Whitefield, Edwards, Spurgeon a Pavel. Mnoho jich pro Pána zemře, aby povstali k chození v novém životě.“ (Povinnost baptistů vyučovat základy, Baptist Principles Reset, The Religious Herald Company, 1902)

Možná namítnete, že lidé nebudou takovému kázání naslouchat. To není tak úplná nepravda. Pavel nám připomínal, že nastane doba, kdy „kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy…“ (2 Tm 4,3-4). Tento text mi připomíná žabí ránu za faraonových dnů. „Shrabali je na hromady a kupy a zápach z nich naplnil zemi.“ (Ex 8,10). Naše rána naneštěstí nepřišla a neodešla jako ta jejich, ale zůstává s námi. A zapáchá!

Tady je ten problém. Kazatel káže to, co lidé chtějí slyšet, a dbá při tom, aby nikoho nepohoršil. Není přeci nutné, aby kazatelé pohoršovali. Měli by mít vykloktáno, pravidelně nanášet deodorant a jejich metody by měly být laskavé a ne neomalené. Máme žít pokud možno v pokoji se všemi lidmi. Jenže pravda pohoršuje. A tak jsou veliké pravdy často opomíjeny a nahrazovány „neškodnými“ přenáškami typu „jak na to“, aby vyplnily prázdnotu po neměnných doktrínách, které dostávají lidi z duchovní kaše. Taková kázání jsou často psychologická, a ne teologická. A pokud je právě probíraná doktrína kontroverzní (což jsou vlastně všechny, pokud jsou kázány správně – Ježíši oponovali i při Jeho semináři o manželství!), potom ji kazatelé, kteří mají strach z toho, co tomu řeknou lidé, zjemní, budou se jí dotýkat jen zlehka, mluvit o ní obecně, hájit měkce, věřit v ni jen trochu, a tak bude její pravda zneutralizována na nic, z čeho by se měl člověk vzrušovat. Zdřímněte si. A kazatel na to: „Už žádná doktrinální kázání, oni je nebudou poslouchat.“ Je mi záhadou, jak může kazatel používat stejnou Bibli, která spustila protestantskou reformaci, započala moderní misionářské hnutí a postavila jeho předchůdce na piedestal, a nikoho přitom nevzrušit.

Takže mi dovolte, abych vám navrhl: jděte za svým pastorem a řeknete něco takového: „Pastore, jsem připraven – připraven naslouchat něčemu hlubšímu, něčemu podstatnějšímu, dokonce i složitějšímu (pokud vysvětlíš termíny), než čemu jsem naslouchal doposud. Prostě to vybal a já budu pozorně poslouchat. Protože já a můj dům se chystáme růst.“ Víte, není to tak, že by lidé nebyli schopní naslouchat hutnějšímu kázání – je to tak, že jsme se stali línými posluchači. Lidé pro tato učení umírali a vy je berete jako samozřejmost! To, co měl Pavel na mysli, když mluvil o mléku, není to samé, co máme na srdci my. My chceme instantní nápoj. Mléko je sice dobrá pravda v dobře stravitelné formě pro malé děti, ale instantní nápoj je čistá chuť plus nic. Ach, jak moc po tom toužíme!

Moji přátelé – kazatelé, kteří čtete tento článek, pojďme činit pokání za taková povrchní kázání! Nezakrývejme to, co Bůh považoval za natolik důležité, že to vložil do svého Slova. Pavel řekl: „neboť jsem vám oznámil celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel.“ (Sk 20,27). Ale obrňte se – někteří nebudou souhlasit. To bude vaše cena za kázání pravdy. Jaké však máme právo to nedělat? Jaké máme právo udělat z Boha někoho jiného, než kým ve skutečnosti je, proto aby Ho lidé měli raději? Ctěte Boha tím, že o Něm budete kázat pravdu. Jak řekl Gambrell: „Bůh ctí ty, kdo ctí Jeho.“ A pak buďte připraveni vidět nádherné výsledky své práce. Jsem přesvědčen, že pokud přijde probuzení ještě za nás, přijde skrze obnovu poznání pravdivé přirozenosti Boha, člověka a hříchu. Rád bych vám navrhl, abyste uvažovali nad těmito tématy – Boží charakter a dílo, absolutní zkaženost člověka, ohavná přirozenost hříchu, soud nad zatracenými a soud nad věřícím, odhalení falešného vyznání, požadavky a milost pokání, ospravedlnění skrze Kristův kříž, podstata biblického posvěcení či svatosti, Boží vyvolení, vykupitelské dílo Syna, Duch a Jeho uplatňování vykupitelského díla v povolaných, bázeň před Bohem, atd. atd.

Jak budete takto kázat, někteří vás začnou upozorňovat, abyste byli vyvážení. To je moudrá myšlenka, pokud je myšlena správně. Ale existuje ještě jeden způsob, jak nahlížet na vyváženost. Proč se nepokusit vyvážit roky slabých, polovičatých kázáníček o banalitách, kterým vaši lidé naslouchali, dobrým zdravým učením? Každé kázání nemůže být vyvážené. Neměli byste si myslet, že bude. Ježíšova kázání nebyla. Prosím, nebojte se končit s tím, že zůstanou některé otázky nezodpovězené. Považuji to za velmi dobré, když lidé o nedělích odcházejí ze shromáždění a mají plnou hlavu otázek. Alespoň zase místo slepého přikyvování přemýšlejí. Alespoň je to vytrhlo z jejich podřimování. Nemůžete se při svém kázání více podobat Ježíši, než když je zanecháte plné údivu a otázek. Vždy když Ježíš odněkud odcházel, zůstávali po něm lidé škrábající se na hlavě. Nebojte se být jako Ježíš.

Když kážete velké doktríny, prokládejte je celou dobu aplikacemi. Spurgeon řekl: „Kdysi jsem říkal aplikaci až na konci svého kázání. To je sice dobré pravidlo, ale zjistil jsem, že hříšníci v závěru podřimují. Obvykle teď po vyučovací části k budování svatých přeskočím na hříšníky, když to vůbec nečekají. Rána je zasáhne znenadání.“ Naše učení nejsou suché kosti nevrlých starých teologů, ale živá a život měnící Boží slova! Mělo by být přirozené sloučit naše učení s výzvami jak pro ztracené, tak pro zachráněné. Pokud pro to zahoříme, jistě to tak bude.

Copyright © 1995 Jim Elliff
Christian Communicators Worldwide, www.ccwtoday.org
Použito se svolením. Tento materiál je možné přetiskovat pouze zdarma a v nezměněné podobě s uvedením jména autora, copyrightu a webových stránek.