Že člověk je nyní zbaven svobody vůle a podroben bídnému otroctví.

5. Trojí vůle člověka

Obyčejně staví věci střední, které se v ničem království Božího netýkají, pod svobodnou radu člověka; pravou pak spravedlnost přená­šejí k zvláštní Boží milosti a k duchovnímu znovuzrození. Což chtěje pisatel spisu „O povolání pohanů“ ukázat, počítá trojí vůli: první smyslnou, druhou tělesnou a třetí duchovní; z nichž první dvě, učí, že jsou člo­věku svobodny, poslední že je dílem Ducha svatého v člověku. Což je-li pravdivé, o tom pojedná se na svém místě; neboť nyní chci krátce podat mínění jiných, nikoli je vyvracet.

Odtud jde, že spisovatelé, jed­najíce o svobodné vůli, nevyhledávají toho, co může vykonat v občan­ských čili zevních činech, nýbrž hlavně v poslušnosti zákona Božího. Kteroužto poslednější otázku mám sice za hlavní, avšak míním, že se prvnější nikterak zanedbávati nemá. Tohoto mínění podám, jakž se naději, nejlepší příčinu. Ve školách ale opanovalo rozdělení, které trojí svobodu čítá, totiž první svobodu od nutnosti, druhou od hříchu, třetí od bídy, z nichž první člověku od přirození tak jest vštípena, že mu žádným způ­sobem vyrvána býti nemůže, druhé dvě že jsou hříchem ztraceny. Toto roz­dělení já rád přijímám, jen že se tam nutnost s nucením neprávě mate; mezi čímž jak veliký jest rozdíl a jak potřebný k povážení, jinde se ukáže.

6. Učení scholastiků

Toto-li se přijme, bude bez odporu jisté, že člověku nepozůstává svobodná vůle k dobrým skutkům, není-li podepřen milostí, a sice milostí zvláštní, kterou bývají obdaření pouze vyvolení skrze znovuzrození. Neboť nedbám nic na pošetilce, kteříž řvou, že milost je všem poskytnuta stejně a šmahem. Ale ještě není jasné, je-li člověk na­prosto zbaven schopnosti k činění dobrého, nebo má-li dosud nějakou, ovšem velmi malou a mdlou, která sice sama sebou nic nemůže, ale pomocí milosti také svůj dík koná. Což Lombardus vysvětluje tak, že učí, že je nám potřeba dvojí milosti, abychom byli učiněni způsobní k dobrému skutku. Jednu nazývá působící, kterou se stává, aby­chom činně dobré chtěli; druhou nazývá spolupůsobící, která dobrou vůli pomocí svou provází. Při kterémž rozdělení se mi nelíbí, že přivlast­niv Boží milosti činné dobrého chtění, naznačuje, že člověk již svým přirozením poněkud dobré chce, třebas i nečinně; jak tvrdí i Bernardus, že dobrá vůle je sice Božím dílem, přesto člověku připouští, aby svým vlastním hnutím tuto dobrou vůli chtěl. Ale to je velmi vzdáleno od názoru Augustina, od něhož přece jakoby rozdělení byl vzal Lombardus se tváří.

Za druhé mne také uráží dvojsmyslnost, která zplodila převrácený výklad. Neboť proto myslili, že my s druhou milostí Boží spolu působíme, poněvadž v naší moci je, první milost buď odmítnutím zmařit, nebo poslušným následováním potvrdit. Což pisatel díla „O povolání pohanů“ takto vyjadřuje, že ti, kdo užívají soudu rozumu, mají svobodu od milosti odstoupit; takže neodstoupit je odměnou, a že – což jen spolupůsobením Ducha svatého státi se může, ze zásluhy těch se odejme, jichž vůlí překaženo býti mohlo. Toto dvojí jsem chtěl mimochodem naznačit, abys čtenáři viděl, jak velmi se zdravějšími scholastiky nesouhlasím. Neboť od novějších sofistů tím větší mezerou jsem vzdálen, čím dále od starého učení odstoupili. Přece však z tohoto rozdělení poněkud rozumíme, v jakém smyslu svo­bodnou vůli člověku udělili. Neboť nakonec prohlašuje Lombardus, že nemáme svobodnou vůli proto, že bychom k činění nebo myšlení dobrého a zlého stejně způsobní byli, nýbrž pouze proto, že jsme zproštěni nucení. O tuto svobodu nepřijdeme ani tehdy, kdybychom byli zlí a služebníci břicha, a neuměli nic jiného než hřešit.

7. Jak definovat svobodnou vůli?

Takto tedy člověk nazývá svobodnou vůlí to, ne že by měl svobodnou volbu jak dobrého tak zlého, ale že zle činí ze své vůle a ne z nucení. To je sice velmi správné, ale proč označovat takovou maličkost tak velmi chlubným názvem? Znamenitá je to ale svoboda, jestliže člověk sice není přinucen k sloužení hříchu, přece však o své vůli je služebníkem, tak že jeho vůle je pouty břicha držena ve vazbě. Já zajisté mám v ošklivosti hádky o slova, jimiž se církev zbytečně znepokojuje, ale míním, že je zbožné vystříhat se takových slov, která poněkud nesmyslně znějí; zvláště když se zhoubně bloudí. Když mnohý slyší, že se člověku připi­suje svobodná vůle, copak si hned nepomyslí, že je sám pánem svého rozumu a své vůle, nemoha se sám sebou naklonit na tu nebo onu stranu? Avšak nebezpečí se odstraní, řekne mnohý, bude-li lid o významu pilně po­učován; já ale pravím, poněvadž duch lidský je bez toho nakloněn ke lži, pojme rychleji blud z jediného slovíčka, než pravdu z rozsáhlé řeči. Čehož právě v tomto slově jistější máme zkušenost, než si můžeme přát. Neboť opomenuvše toto vysvětlení učitelů starých a držíce se původního významu slova, upadli téměř všichni jejich následovníci v zhoubnou domýšlivost

8. Proč je lepší neužívat slov „svobodná vůle“

Proto nás dojímá vážnost církevních otců; oni sice pilně užívají slova svobodná vůle, ale zároveň vysvětlují, jak si jeho užitku váží; zvláště Augustin, který neváhá, nazývat ji otrockou. Jinde se hněvá na ty, kdo zapírají svobodnou vůli, ale udává hlavní příčinu, když říká: „Toliko aby se někdo neosměloval upírat svobodu vůle, tak aby chtěl omlouvat hřích. Jinde zase vyznává, že vůle člověka bez Ducha svátého není svobodná, neboť je poddána žádostem, které ji svazují a přemáha­jí. Zase, jakmile byla vůle přemožena hříchem, do něhož člověk upadl, počala přirozenost člověka postrádat svobody. Zase, člověk uživ zle svo­bodné vůle, ztratil i sebe i svou vůli. Zase, svobodná vůle je jatá, takže nic nemůže ke spravedlnosti. Zase, nic nebude svobodného, čeho by milost Boží neosvobodila. Zase, spravedlnost Boží se nenaplňuje tím, že zákon velí, a člověk jako svými silami činí; nýbrž když Duch svatá pomáhá a vůle člověka, ne svobodná ale Bohem osvobozená k poslušnosti stojí.“

A všeho toho udává krátce příčinu, když jinde píše, že při stvoření člověk přijal velikou sílu svobodné vůle, ale hříchem ji ztratil. Proto také jinde, když ukázal, že svobodná vůle je zjednána milostí, přísně kárá ty, kdož si jí bez milosti osobují. Říká: „Jak se tedy osmělují bídní lidé pyšnit se buď svobodnou vůlí, dříve než byli osvobozeni, nebo svou silou, když již byli osvobozeni? Nepozorují, že se ze samotného jména „svobodná vůle“ již vyznívá svoboda.“ Kde je Duch Páně, tam je svoboda (2 K 3,17). Jsou-li tedy služebníky hříchu, co se chlubí svobodnou vůlí? Neboť od koho je kdo přemožen, tomu je v službu podroben. Jsou-li ale osvobozeni, proč se tím chlubí jako svým vlastním dílem? Což jsou tak svobodní, že nechtějí být služebníky ani toho, který praví: Beze mne ne­můžete učinit nic (J 15,5)?

Dokonce se zdá, že také na jiném místě žertem se posmívá užívání toho slova, když praví, „že vůle je sice svobodná, ale nikoli osvobozená; svobodná od spravedlnosti, slu­žebná hříchu.“ Tutéž myšlenku opakuje a vysvětluje také jinde, uče, že člověk není svoboden od spravedlnosti, než svobodou vůle; od hříchu však nestává se svobodným, než milostí Spasitele.

Kdo dosvědčuje, že svoboda člověka není nic jiného než vymanění nebo vyproštění se ze spravedlnosti, ten vypadá, že se jen hloupě posmívá jejímu prázdnému jménu. Proto jestliže si někdo dovoluje užívat toto slovo ve smyslu ne nepravém, nebudu ho sice pro tu věc trápit, poněvadž mám za to, že se ho nemůže užívat bez velikého nebezpečí. Naopak, bude k velikému prospěchu církve, jestliže se odstraní. Nechci ho ani sám užívat, a také jiným bych přál, aby ode mne přijali radu a tohoto slova se zdrželi.

9. Církevní otcové učili o spasení z milosti

Snad se zdá, že jsem si veliký způsobil předsudek, když jsem řekl, že všichni církevní spisovatelé, vyjma Augustina, tak pochybně a různě o té věci mluvili, že něco jistého z jejich spisů stanovit nelze. Neboť to budou někteří tak vykládat, jako bych je proto chtěl zbavit soudnosti, poněvadž se všichni ve svých názorech liší ode mě. Já jsem však nezamýšlel nic jiného, než že jsem chtěl prostě a v dobré víře poradit pobožným duším, které, jestliže v této věci úsudek otců církevních oče­kávají, vždy jako vlny budou zmítány nejistotou. Neboť oni hned člověka učí, aby jsa zbaven sil svobodné vůle k samé milosti se utíkal; hned zase ho ozbrojují vlastní zbrojí, neb ozbrojovati se zdají.

Není však činem nesnadným zjevně dokázat, že takovou pochybnou mluvou lid­skou ctnost za nic nebo za velmi málo pokládajíce, všelikou všeho dobrého chválu Duchu svatému vzdávají. Připojím tu některé jejich průpovědi, v nichž se tomu jasně učí. Nebo co chce ona průpověď Cypriánova, Augustinem tak častokrát schválená: „Ničím nesluší se chlubit, protože nic není našeho, jedině aby člověk naprosto u sebe jsa vyprázdněn celý na Bohu zakládati se učil.“ Co ono slovo Augu­stinovo a Eucheriovo, když vykládají, že strom života je Kristus, k němuž kdo by vztáhl ruku, živ bude; strom vědění dobrého a zlého že je svobodná vůle, z níž kdo by opustě milost Boží okusil, umře? Co ono Chrysostomovo, že každý člověk je ze své přirozenosti nejen hříšní­kem, nýbrž je celý hříchem? Není-li v nás nic dobrého, je-li člověk od vrchu hlavy až k patě celý hříchem, není-li ale dovoleno chtít zkusit, jak mnoho zmůže schopnost vůle? Jak by mohlo být dovoleno, rozdělit chválu dobrého skutku mezi Boha a člověka?

Mohl bych k těmto uvést velmi mnoho podobných průpovědí z jiných spisovatelů, ale aby někdo ne­namítal, že vybírám jen takové, které slouží mé věci, těch které odporují, však chytře pomíjím, ponechám dalšího uvádění. Osměluji se však tvrdit, jakkoli někdy jsou nemírní ve vyzdvihování svobodné vůle, že přece bylo jejich předloženým cílem, aby odvrátivše člověka docela od důvěry ve svou způsobilost, učili ho skládat svou sílu v jediném Bohu. Nyní přicházím k sprostnému pravdy vysvětlení v povážení lidské přirozenosti