Vypráví se příběh o dvou profesorech semináře, jak se procházeli po hřbitově, a jeden řekl druhému: „Podívej, v tomto hrobu leží dva muži.“ Jeho kolega se zeptal: „Jak to víš?“

„Vždyť na náhrobním kamenu je napsáno: Zde leží pastor a teolog.“

Naneštěstí je tato představa obecně rozšířená. Jak v akademickém prostředí, tak v církvi převládá názor, že buď je člověk teologem, nebo pastorem, ale jistě nemůže být obojím.

Tomuto smýšlení jsem čelil před dvacet lety během rozhovoru s vedoucím doktorandského studia proslulého konzervativního teologického semináře. Když se mě zeptal, jaké jsou cíle mé služby, odpověděl jsem: „Být pastorem.“ Druhá strana reagovala: „Potom nechápu, proč se chcete zabývat doktorandským studiem teologie, když tento titul je ve skutečnosti určen pro vědecký teologický výzkum. Při pastoraci vám k ničemu nebude. Vlastně vím jen o jednom člověku, který je pastorem a hojně využívá titul Ph.D. ve svém sboru, a to je Jim Boice (pozdější pastor Tenth Presbyterian Church ve Filadelfii). Kdybyste se ho zeptal, myslím, že by vám řekl, že pokud chcete být jen pastorem, Ph.D. opravdu nepotřebujete.“

Ten muž neměl v úmyslu snížit úřad pastora, tím jsem si jist, ale jeho poznámky odhalují postoj, který způsobuje chaos v biblickém křesťanství posledních generací. Myšlenka, že hloubkové studium a teologický zájem by měly být přesunuty za dveře školy, zatímco „praktické“ prvky křesťanství by měly být vyhrazeny sboru, je smrtelná. Byla zkažená, už když ji v první polovině dvacátého století zastávali liberálové, a není o nic méně ďábelská, když ji zastávají, třebaže jen mírně, konzervativci.

Oddělení role pastora od té teologické je moderní vývoj. Zběžný pohled na dějiny to potvrzuje. Zamyslete se nad některým z největších teologů před dvacátým stoletím.

Augustin, velký patristický teolog byl biskupem – pastorem v Hippu. Martin Luther, jehož teologické spisy rozhořely ohně reformace po celé Evropě, se neviděl jen jako profesor, ale jako pastor.[i] To samé lze říct o Janu Kalvínovi, který byl pastorem ve Štrasburku i v Ženevě, a Huldreichovi Zwinglim, který naplnil své povolání jako pastor Grossmünsteru v Curychu.

Také to platí o většině puritánských autorů, jejichž práce si v naší době získávají nové uznání, stejně jako o největším americkém teologovi Jonathanu Edwardsovi. Naši nevýznamnější baptističtí teologové byli také pastory – John Gill sloužil přes padesát let jako pastor Horslydownu a Andrew Fuller pastoroval přes třicet let v Ketteringu. P. H. Mell sloužil jako pastor více než třicet let baptistickým sborům v Georgii a John Dagg byl před svou akademickou kariérou pastorem sborů ve Virginii a Filadelfii. Veliký obhájce jižního baptistického teologického vzdělání Basil Manly sr. sloužil jako pastor šestnáct let, z nichž dvanáct strávil v Prvním baptistickém sboru v Charlestonu.

Takových příkladů bych mohl uvést daleko více, ale k tomu, abych prokázal, že byla doba, kdy být pastorem znamenalo být teologem, to stačí. Tyto dny byly duchovně zdravější než doba, ve které žijeme dnes. Pokud doufáme, že uvidíme obnovení duchovnosti a sborového života, musíme pracovat na tom, abychom obnovili roli pastora-teologa.

Moderní oddělení pastora od teologa

Jak došlo k oddělení tohoto sjednoceného povolání? Jedním důležitým faktorem je, že se církev vzdala svého teologického úkolu. Apoštol Pavel prohlašuje o církvi, že je „sloupem a oporou pravdy“ (1. Timoteovi 3,15). To znamená, že sbor je správcem pravdy. Musíme proto pochopit, že Bůh dal církvi odpovědnost vyznávat, zvažovat a uplatňovat pravdu, což je prostě jiný způsob, jak popsat činnosti teologie.

Křesťanská víra je neodmyslitelně (i když ne výhradně) doktrinální. Pravda, kterou Bůh zjevoval skrze celé dějiny spásy a která vrcholí v Kristu, musí být zkoumána, chápána, vysvětlována, prohlašována a bráněna. A tak právě pravda určuje program sboru.

Tam, kde převládá toto chápání církve, se bude na pastora nahlížet především jako na „zprostředkovatele pravdy“. On sám se bude považovat za toho, kdo je zodpovědný za teologické studium, prohlašování a uplatňování Božího slova takovým způsobem, že „bude formovat morální charakter, což povede ke křesťanské moudrosti“.[ii]

Za posledních dvě stě let bylo v Americe toto chápání církve téměř úplně podkopáno. Stalo se to v první polovině dvacátého století zcela zjevně v hlavní linii denominací a děje se to dnes (posledních čtyřicet let) v evangelikálních sborech.

Evangelikálové velkou měrou přebírají konzumní kulturu, kde je zákazník králem. A tak se sbory jako každé dobré kapitalistické podnikání začaly chovat tržně. Zjisti, co lidé chtějí, a dej jim to. Někteří dokonce obhajují tuto filozofii pro růst sboru hloupým marketingovým jazykem (viz např. kniha George Barny z roku 1988, Marketing the Church).

Co chtějí nábožensky založení zákazníci? Štěstí, zajištění dětí, sociální vztahy, kurzy aerobiku a 12bodový program zahrnující vše od snižování váhy po zvýšení sebevědomí – to vše by se tam asi našlo. Zdá se, že poslední věc, kterou chtějí, je doktrína. Jak církev začíná přetvářet svou vizi v termínech analýzy trhu (snižuje nebo dokonce zavrhuje svou roli jakožto správce Boží pravdy), nezbytně mění svou představu o tom, kým by měl být pastor. Výsledkem je, že role pastora je dnes utvářena předně podle modelu terapeuta a manažera spíše než teologa.

Ve stejné chvíli, kdy se církev vzdala své zodpovědnosti správce pravdy, vyrvala akademie teologickou úlohu z rukou sboru. Teologie se stala profesionální záležitostí. Sbor už není „hlavním příjemcem teologického úsilí“ ani hlavním kontextem, ve kterém byly teologické vize utvářeny.[iii]

Ti, kdo jsou obdarováni v jistých technických oblastech, které k teologii přispívají (např. gramatické a literární analýzy, historické, teologické a filozofické analýzy atd.), jsou často odváděni akademickými institucemi, čímž se čím dál více oddalují[iv] od sboru. Mnohé z největších a nejuznávanějších seminářů nejsou formálně napojeny na žádný sbor.

Dohromady s tím jde i posun v myšlení ohledně toho, jak má vypadat školení budoucích pastorů. Místo aby pastor školil pastora, současný model prosazuje profesionální akademiky na pozice řádných učitelů, kteří vyučují kandidáty na pastory. Jeden ze zastánců tohoto nového modelu vysvětlil důvod, proč svěřit odpovědnost za školení mužů do služby právě nezkušeným absolventům: „Většina lidí ve středním věku a starších nezůstala ve spojení s akademickými předměty na požadované úrovni. Navíc lidé po ukončení vysoké školy nejsou poznamenáni ztrátou iluzí, která pramení z neplodné provinciální zkušenosti ani tím, že by vyšli ze cviku a nebyli by schopni číst.“[v] Článek v časopisu jedné teologické fakulty jednoduše ukazuje, jak se toto myšlení rozšířilo.

Jistě, některé předměty, které jsou důležité pro přípravu služebníka, mohou být vyučovány těmi, kdo si osvojili látku vně praktické služby. Avšak myšlenka, že profesionální učitelská dráha je tím nejlepším zdrojem výběru mužů, kteří by měli školit budoucí pastory, je biblicky přinejlepším neopodstatněná a přinejhorším kontraproduktivní. Kdo by pokládal za moudré přidělit čerstvě dostudovanému patologovi zodpovědnost za zaučení studentů medicíny v oboru srdeční chirurgie? To, že služebníky školí akademici, ještě přispívá k nezdravému rozdělení pastorační a teologické činnosti.

Důsledkem této profesionalizace teologie je, pokud to není přímo upřednostňováno a čas od času se to dokonce nevyžaduje, že ti, kdo se zabývají teologií, jednoduše zapomínají na sbor jako na své přední posluchače a zaměřují se jen na další akademiky. Jedním z příznaků tohoto neduhu je relativní nedostatek současných prací v oblasti eklesiologie. Ta se stala téměř zapomenutým předmětem teologie.

Tyto tendence mají spirálově degenerativní dopad. Teologie je čím dál tím esoteričtější a život sboru čím dál víc neteologický. Existuje tedy velká potřeba, aby došlo k obnovení teologie ve sboru. Snaha o takové obnovení musí být vedena pastory. A tito pastoři musí být oddáni teologii.

Probuzení pastora-teologa

Každý pastor je povolán k tomu, aby byl teologem. A obě strany – pastoři i sbory –musí začít přemýšlet opět tímto způsobem. To se stane, jakmile bude Bible uznávaná jako dostatečná pro definování a směřování služby pastora. Veškerá praxe pastorů by měla vyrůstat z teologického porozumění, které je zakořeněno v Bibli. Aby mohl pastor sám sobě porozumět, musí si položit tuto hlavní otázku: Co říká Bůh ohledně pastora – čím by měl být a co má dělat?

Tuto otázku lze zodpovědět jen v kontextu biblické eklesiologie. Co se týče pořádku a úřadů ve sboru, jsou pastoři považováni za vedoucí služebníky sboru. Apoštolský příklad a pokyny určují obsah této služby a vedení. V Jeruzalémě se apoštolové starali o sbor po Letnicích. V reakci na rozvrat ve společenství je řečeno, aby ti, kdo se starají o sbor, věnovali „všechen svůj čas modlitbě a kázání slova“ (Sk 6,4).

Podobně i Petr dává úplné pověření pastorům, když píše:

• Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy. (1Pt 5,2-4)

Tyto verše mluví o charakteru, motivaci, způsobu, metodologii a cíli pastorační služby.

I když je k určení podstaty a role pastora zapotřebí zkoumat celou Bibli, Pavlovy listy Timoteovi a Titovi tvoří hlavní zdroj takové studie. Známe je jako „pastorační listy“, a to ne bezdůvodně. Timoteus i Titus měli zodpovědnost pastora a Pavel jim dává apoštolské instrukce ohledně toho, jak mají plnit svou službu. Proto je poněkud zarážející, kolik knih a článků ohledně pastorační služby tyto tři listy buď ignoruje, nebo jim popřává jen nepatrnou pozornost.

Pozorné čtení těchto tří listů prokáže, že to, co Pavel opakovaně zdůrazňuje svým kolegům-pastorům, je důležitost zdravé doktríny pro jejich práci.

Ve 242 verších obsažených v těchto třech dopisech, které jsou vlastně shůry inspirované návody pro pastory, Pavel užívá slovo „nauka“ nejméně šestnáctkrát. Teologie měla být v srdci Timoteova a Titova porozumění toho, kým je pastor a co má dělat. Zamyslete se nad několika body, které Pavel uvedl ohledně doktrinální zodpovědnosti pastora:

• Má přikazovat lidem, aby učili jen apoštolské učení (1Tm 1,3).
• Má mít na mysli, že někteří vyznávající křesťané se odchýlí od víry a budou svedeni bludnými duchy a démonskými naukami (1Tm 4,1).
• Bude dobrým služebníkem Ježíše Krista, pokud bude vyučovat své bratry, aby prohlédli asketický gnosticismus, a sám se bude i nadále pečlivě živit zdravým učením (1Tm 4,6)
• Má pečlivě dbát na učení (1Tm 4,13)
• Má stále dbát na sebe a učení, a to s ujištěním, že když tak bude činit, zachrání sebe i své posluchače (1Tm 4,16).
• Má usilovat stát se hodným dvojnásobné úcty tím, že bude dobře vést a pracovat ve slově a učení (1Tm 5,17)
• Má se zabývat Písmem, které je užitečné pro učení (2Tm 3,16).
• Má kázat slovo, protože ví, že přichází čas, kdy lidé nestrpí zdravé učení (2Tm 4,1-4).
• Má být tak utvrzen v učení, aby dokázal vyvrátit falešné učení zdravým (Tt 1,9).
• Všechno, co učí, musí být v souladu se zdravým učením (Titus 2,1)
• V doktrinálních přesvědčeních musí být zásadový, zbožný a neúplatný (Titus 2,7).

Jak pro všechno na světě může někdo doufat, že projde přijímací zkouškou apoštolů do pastorační služby, není-li odhodlán být pečlivým teologem?

Často se říká, že člověk nemá právo být teologem, dokud se nestane vykladačem. To je jistě pravda, protože Boží slovo je základním zdrojem všeho teologického myšlení. Avšak je také pravda, že člověk nemá právo stát se vykladačem bez toho, aby se nepřestal stávat teologem. Bible vyučuje teologii a výklad není hotov, dokud nedojde k teologickému vyznání, zvážení a aplikaci.

Práce pastora definována teologicky

Práce pastora nemůže být uspokojivě definována bez použití teologický kategorií. Přemýšlejte o některých hlavních zodpovědnostech duchovenstva – modlitby, evangelizace, kázání, učení, poradenství (preventivní a nápravné), řízení, udržování příkladného osobního a domácího života, dohlížení na život sboru a jeho službu, poskytování vedení (v bohoslužbě, vizi a misii) a školení vedoucích.

Všechny tyto úlohy mohou a měly by být teologicky definovány. Bible přirovnává práci staršího nebo dohlížitele k práci pastýře. To přesně znamená pastor - pastýř. Když Pavel oslovuje starší v Efezu ve Skutcích 20, říká: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna“ (Sk 20,28).

Tento pastýřský motiv pokrývá všechny výše zmíněné úlohy a může být rozdělen do čtyř skupin: vedení, potrava, péče a ochrana.

Vedení

Bůh povolává pastory, aby sbor vedli s rozhodností. Mají vést (Židům 13,7; 17; 1. Timoteovi 3,4-5 a 5,17), ne těžkou rukou, ale s nefalšovanou autoritou, která byla svěřena jejich úřadu samotným Kristem. Navíc mají vést takovým způsobem, aby je ostatní věřící byli schopni následovat a duchovně při tom získávat.

Aby byl sbor veden efektivně, musí mít pastor jasnou představu o plánovaném cíli. Kam by měl sbor směřovat? Co by měl dělat? To, jak zodpovíte tyto otázky, určí charakter, dopad a efektivitu vaší služby. K určení činností sboru (uctívání, evangelizace, učednictví, služba, společenství atd.) a toho, jak mají být tyto činnosti prováděny, je nutné radit se s Biblí. To vyžaduje teologické smýšlení.

Zauvažujte například nad uctíváním. V takzvaných „bojích o uctívání“ dochází k mnoha horkým šarvátkám, protože nebyla položena základní otázka: „Co je uctívání?“ Bez jasně definovaného, biblicky založeného porozumění tomu, čemu se vlastně máme věnovat, když se sejdeme k uctívání, nemůžeme ani začít vést shromáždění k tomu, aby se tím zabývalo. Nikdy se netrefíte do černého, když nevíte, co je terčem.

Když získáme biblickou definici uctívání, můžeme přistoupit k dalším, praktičtějším otázkám. Jak by mělo shromáždění uctívat? Mělo by sborové uctívání zahrnovat pěvecký sbor? Měly by kolovat košíčky na sbírku? Mělo by se předčítat z Písma? Mělo by se kázat? Liturgický tanec? Drama? Muzikály? Orchestr? Kadidlo? Jsou tyto aktivity vždy vhodné, nebo jsou nevhodné? Jsou některé z nich podružné? Jsou některé důležitější než ostatní?

Netvrdím, že každý pastor zodpoví všechny tyto otázky stejným způsobem, ale tyto a jim podobné otázky si musí pokládat každý, kdo je povolán vést shromáždění k uctívání. Jinými slovy, pastor musí vypracovat teologii uctívání, usilovat o její vyučování a uplatnění v životě sboru.

To platí i o evangelizaci. Evangelizace je stejně jako uctívání do takové míry součástí uspořádání života evangelikálního sboru, že se pastoři často domnívají, že všichni vědí, co se tím slovem myslí. Opět však musí padnout základní otázka: Co je to? Biblická definice svědčení a evangelizování musí být vytažena z Písma.

Až se tak stane, musí být zváženy další otázky. Kdo by měl evangelizovat? Jak? Co je pro evangelizaci podstatné? Co je volitelné? Co je cílem? Co určuje úspěch?

Při vypracovávání teologie evangelizace bude pastor nucen promýšlet jiné teologické oblasti jako je antropologie (nauka o člověku), pneumatologie (nauka o Duchu), christologie (nauka o Kristu), soteriologie (nauka o spasení) a eklesiologie (nauka o sboru). To vyžaduje teologické smýšlení, a když dojde k jeho uplatnění na každou oblast vedení sboru, umožní to pastorovi, aby pomohl vytvořit teologickou vizi sboru, o který pečuje.

Potrava

Jakožto pastýř je pastor zodpovědný za krmení stáda. Hlavní prostředek, kterým to bude provádět, je kázání. Rozdělení „pastora-teologa“ na dvě oddělené role má devastující vliv na kázání. Pastorační kázání postrádá věroučný obsah. Proto nejsou členové sboru často tak pevní, jak by měli být, a jsou lehce svedeni charismatickými falešnými učiteli. Tam, kde tento nešvar dlouho přetrvává, je teologie posuzována jako nepodstatná a teologové pro sbor jako málo užiteční.

Dříve, ve dnech duchovně zdravějších, bylo doktrinální kázání normou. Zrovna tak, jako se velicí teologové zmínění výše považovali za pastory, tak také chápali kázání jako svou hlavní práci. Jejich kázání, která máme k dispozici v psané formě, jsou naplněna doktrinálním obsahem.

Veliký velšský kazatel minulého století Dr. Martyn Lloyd-Jones řekl toto: „Stanovil bych obecný předpoklad, že kázání musí být vždy teologické, vždy založené na teologickém základě.“[vi] To znamená, že kázání musí vždy vyučovat. A to, co musí být vyučováno, je biblická nauka.

Toto přesvědčení je jasně vidět v kázání puritánů sedmnáctého století. Po uvedení tématu a směru kázání bylo pro puritánského pastora zvykem předložit výklad textu pod hlavičkou „Nauka“. Až poté následovaly aplikace (zvané „Užití“ nebo „Pravidla“). J. I. Packer vysvětluje přístup puritánů k doktrinálnímu kázání:

Aby byl člověk dobrým vykladačem… musí být nejprve dobrým teologem. Teologie – pravda o Bohu a člověku – je to, co Bůh vložil do textů Písma, a teologie je to, co z nich kazatelé musejí vytáhnout. Na otázku „Měl by člověk kázat nauku?“, by odpověď puritána zněla: „A co jiného by měl kázat?“ Puritánští kazatelé se nebáli přinášet za kazatelnu tu nejhlubší teologii, pokud to mělo přinést spásu jejich posluchačům, ani se nebáli vyžadovat na mužích a ženách, aby ji ovládali, a neochotu činit tak neváhali označit za znak neupřímnosti.[vii]

Packer trefně shrnuje důležitost takového přístupu poznámkou: „Doktrinální kázání dozajista nudí pokrytce, ale jen doktrinální kázání zachrání Kristovy ovce. Náplní kazatele je prohlašovat víru, a ne se starat o zábavu nevěřícím – jinými slovy, je jeho povinností sytit ovce spíše než rozveselovat kozly.“[viii]

Péče

Role poradenství v rámci služby pastora je předmětem velké debaty. Martyn Lloyd-Jones projevoval jen malou důvěru v  poradenské hnutí v církvi po 2. světové válce. Tvrdil, že pečlivé výkladové kázání může dosáhnout více než velká část osobního přístupu, kterou zastánci poradenství obhajovali. Přesto také uznal alespoň dodatečnou roli osobního poradenství v pastorační službě.[ix] Ať už však tento druh služby jakkoliv zdůrazňujeme, měl by být vykonáván teologicky.

Nikdy jsem se nesetkal s jediným poradenským problémem, který by neměl kořeny v doktrinálním nepochopení nebo zneužití. To může znít zjednodušeně nebo nerealisticky, ale jen pokud opomeneme, jak hluboká a praktická je Boží pravda.

Poradenství je v naší době tak zpsychologizované, že už je těžké dokonce o něm i přemýšlet teologicky. Přesto bibličtí pisatelé stále používají doktrinální pravdu, aby se dostali k praktickým problémům a otázkám lidských životů. Například otázky financí (obzvláště dávání) řeší Pavel v 2. Korintským 8 a 9 teologicky. Jedno z největších christologických ujištění v celé Bibli je v tomto kontextu uvedeno jako základ obětavého dávání: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2. Korintským 8,9)

Efeským 4 je klasickým příkladem používání teologie k řešení osobních problémů. Kapitola začíná výzvou k životu v pokoře, trpělivosti a vzájemné lásce (1-3), ke kterému Pavel nabádá na základě opravdové jednoty, kterou mají věřící v Kristu (4-16). Ve verších 17-32 mluví o otázkách nepoctivosti (25), hněvu (26), krádežích (28), špatných slovech (29, 31), hořkosti (31 – ČSP) a odpuštění (32). Všechny tyto praktické otázky poradenství (a také další, které se přelévají do prvních sedmi veršů 5. kapitoly) jsou vysvětleny na základě nového života v Ježíši Kristu (17-24).

Bible je plná tohoto druhu teologické argumentace ohledně osobních problémů. Pokud hodlá pastor být biblický ve své službě, musí se vybavit k následování tohoto přístupu, což znamená, že se musí trénovat v teologickém způsobu myšlení ohledně všech oblastí života.

S přibývajícími roky a zkušenostmi se moje poradenství zkultivovalo a napřímilo. To, že smýšlím teologicky o osobních problémech, mě vede k jednomu základnímu nabádání, které, jak věřím, má obecné uplatnění. Pokaždé, když se zabývám poradenstvím, se snažím říct jednu věc: Buď opravdovým křesťanem a jednej tak.

Nevěřícímu může pastor nabídnout jen evangelium (což je opravdu všechno). Člověk nemůže mít takové manželství, jaké by měl mít, dokud se nejprve nepoddá Kristu. Tak proč trávit hodinu komunikačními dovednostmi a osobními návyky, když nejzákladnější potřebou člověka je stát se opravdovým křesťanem? Pro nevěřícího jsou všechny poradenské záležitosti otázkou evangelizace.

Pro křesťana jsou všechny poradenské záležitosti otázkou posvěcování – naučit se žít v souladu s tím, co už získal, naučit se lépe obstát v duchovním boji, naučit se žít milostí, důvěřovat Kristu, činit upřímné pokání, odpouštět, přijímat odpuštění atd. Je-li ke každému problému křesťana přistupováno na tomto základě, lze ho hodnotit, a mělo by to tak být, z teologického hlediska. Například sebelítost se projeví jako skrytá tvář pýchy a lze s ní tedy bojovat efektivněji. Hříšný hněv bude odhalen jako prostá nevíra – nedostatek důvěry v Boha, jehož prozřetelnost řídí naše životy. Rozzlobený věřící je proto nucen jednat přímo se svým Stvořitelem a Zachráncem a je mu zabráněno, aby svou pozornost zaměřoval na vedlejší příčiny.

Bez teologického porozumění hříchu a jeho vlivu na lidskou osobnost, milosti a její moci nad hříchem, Kristu a Jeho službě věřícím, Duchu a Jeho službě, Slovu a jeho užitečnosti k posvěcování, křesťanskému životu a jeho cílů a záměrů bude úsilí pastora při poradenství buď velmi povrchní, nebo neúčinné. Nechejme sociology a psychology, ať se honí za králičími stopami neteologického poradenství. Pastoři musí pečovat o duše teologicky.

Stráž

Sbory Nového zákona byly od svého vzniku vystaveny falešnému učení a falešným učitelům. Ježíš před tím varoval stejně jako apoštol Pavel (Matouš 7,15-20; Skutky 20,29-30; 1. Korintským 11,13-16; Galatským 2,4-5;4,17; 5,7-12; Efezským 4,14; Filipským 3,2; Koloským 2,8 atd.) Je zodpovědností pastorů, aby ochraňovali sbory od ničivého vlivu falešného učení. To vyžaduje schopnost rozlišovat a usvědčovat, což jsou úlohy teologického myšlení.

Pavel dává obzvláštní pokyny Titovi, aby se ujistil, že pastoři jsou pro tento druh práce připraveni. Takový muž „se musí pevně držet spolehlivého slova, jak bylo vyučováno, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce“ (1,9 – ČSP). Každý pastor musí být teolog, „neboť je mnoho nepoddajných, prázdných mluvků a svůdců… Těm je třeba zacpávat ústa, neboť rozvracejí celé rodiny, když pro hanebný zisk učí, co by neměli“ (1,10-11).

Pastor, který se odmítá zabývat biblickou, systematickou a polemickou teologií nemůže dostatečně chránit Boží stádo a podle Tita 1,9-11 není pro tento úřad kvalifikovaný. To neznamená, že každý pastor bude rovnocenně nadaný v teologickém porozumění. Znamená to však, že každý, „kdo chce být biskupem“ (1. Timoteovi 3,1) pozná, že nedílnou součástí tohoto úřadu je povolání stát se teologem.

Jak se může pastor teologicky vyzbrojit

Pastoři-teologové nejsou produktem akademických institucí. Takové instituce mohou být člověku nápomocné na jeho cestě, ale práce samotná je daleko náročnější, než co si lze osvojit při studiu. Luther tomu dobře rozuměl, když řekl: „Ne pochopení, čtení nebo dohadování, ale žití, ba spíše umírání a to, že je člověk proklínaný, z něj dělá teologa.“[x] Teologii se člověk nejlépe učí v tavicí peci života a služby, což znamená, že pastor musí sám sebe brát jako celoživotního žáka a studenta. Pro rozvoj tohoto procesu by se měl pastor dívat na studium teologie a na obor teologického způsobu myšlení jako na trvalé zodpovědnosti svého povolání.

Následuje několik návrhů, které by mohly prospět věci:

1. Zabývejte se vyznáním v životě i službě. Studujte časem prověřená vyznání víry jako například Druhé londýnské baptistické a Newhampshirské nebo Shrnutí základů (Abstract of Principles). Mezi baptistickými kazateli existuje již dlouho tradice, kdy přejímají nebo dokonce sepisují svá vlastní osobní vyznání. Takové cvičení přinutí člověka číst Bibli teologicky (spíše než jako vyprávění). Vyučujte klíčové biblické texty, které vyučují ospravedlnění, obnovení, posvěcení, vyvolení atd.
2. Používejte katechismus. Baptisté společně s ostatními protestantskými evangelikálními skupinami mají bohatou katechetickou tradici. Učte děti doma i ve shromáždění dobrý katechismus. Vyučujte katechismus ve sboru. Dobrý katechismus poskytne smýšlení člověka teologický rámec.[xi]
3. Osvojte si dobré vzory pastora-teologa. Čtěte životopis a kázání Martyna Lloyd-Jonese. To samé platí o Charlesi Spurgeonovi. V současnosti píší pozoruhodně John MacArthur, John Piper, Brian Edwards, Joel Beeke, Sinclair Ferguson; i zesnulý James Boice stojí za povšimnutí.
4. Čtěte teologii. Díky současným dotiskům starších prací jsou puritáni a jejich dědicové dostupnější než v minulém století. Objednejte si informace o novinkách důvěryhodných vydavatelů těchto prací, jako je Banner of Truth a Soli Deo Gloria [1]. Mluvte s kolegy pastory a zjistěte, jaké knihy jim pomáhají. Čtěte dobré teologické časopisy a nevynechávejte recenze knih!
5. Věnujte pozornost současnému dění [2]. WORLD Magazine a Mars Hill Tapes Kena Myerse jsou dva výtečné zdroje. Current Thoughts and Trends jednou za měsíc přinášejí výtahy z desítek článků ze stovek periodik. Kromě těchto křesťanských hlasů velmi těžím ze čtení téměř všeho, co píše sociolog Neil Postman.

Závěr

Pro službu, která se zavázala být biblickou, je obnovení modelu pastora-teologa nutné. Boží slovo vyžaduje, aby se pastoři viděli v tomto světle. I když tento přístup ke službě donutí člověka jít proti proudu moderního myšlení, přinese to obrovský užitek.

Členové sboru, kteří jsou vedeni teologicky, jsou lépe připraveni zacházet s Božím slovem zodpovědně. Jsou schopní používat Písmo při řešení problémů a poradenství druhým. Také se stávají lepšími v naslouchání kázání a vyučování. Teologicky založené shromáždění přispívá k lepšímu kázání. Pastor, který školí své posluchače, aby argumentovali biblicky, si nedovolí jen tak prokličkovat kázáním. Doktrinální kázání zvyšuje doktrinální gramotnost, která zase povzbuzuje pečlivé studium a modlitbu kazatele.

Pastor-teolog může být užitečný pro život ostatních pastorů – obzvláště těch s menšími zkušenostmi. Vyhnul jsem se mnoha špatným krokům a zbytečným sporům ve sboru tím, že jsem naslouchal zkušenější, teologicky fundované radě kolegů pastorů.

Na závěr, pastor, který vidí teologii jako svou celoživotní práci, pomůže položit základy pro reformaci a probuzení. Pokud mají být v naší době sbory posíleny a obnoveny, bude toho dosaženo na základě Boží pravdy a ničeho jiného. Ježíš se modlil: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda“(Jan 17,17). Duch nepoužívá v tom velikém díle nic menšího. Chce-li tedy pastor vidět sám sebe a své lidi, jak jsou čím dál svatější, musí vrátit pravdu na čestné místo své služby. Nesmí přestat ve svém úsilí o práci pastora-teologa. „Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování“ (1. Timoteovi 4,13).