Celým Písmem – jak z úst starozákonních proroků, tak novozákonních apoštolů – zní varování před svodem a před falešnými učiteli. Nemůžeme se tedy ani divit, že Ježíš ve svém Kázání na hoře, věnoval nikoliv nepodstatnou část svého vyučování právě tomuto tématu (Mt 7,13-27). Klíčem k celému tomuto oddílu je verš 16, kde čteme:

• Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? (Mt 7,16)

Jedná se o velmi důležitý princip, který si potřebujeme neustále opakovat. Dokud strom nevydá své zralé ovoce, tak se můžeme jen dohadovat, zda jde o strom dobrý, nebo špatný. Ovoce je něco, co se obvykle neprojevuje okamžitě. Je třeba čas, je třeba trpělivost, je třeba zkoumání a rozlišování.

Již několik desetiletí hýbe křesťanským světem charismatické hnutí. Je to hnutí, které vzbuzuje mezi křesťany velké kontroverze – zatímco některými je vydáváno za nové vylití Ducha svatého, jiní ho označují za ďábelský svod. Těžko si představit dvě interpretace, které by od sebe mohly být vzdálenější.

V posledních dvou týdnech se v křesťanských médiích objevily dvě zprávy, které ukazují na zralé ovoce dvou významných charismatických vůdců.

Na konci února byl pastor největšího sboru na světě David Youngi Cho usvědčen ze zpronevěry církevních peněz ve výši 12 milionů dolarů (v přepočtu skoro čtvrt miliardy korun) a z daňových úniků ve výši 3,3 miliony dolarů a odsouzen ke třem letům vězení s pětiletou podmínkou a k zaplacení pokuty ve výši necelých pěti milionů dolarů. Syn Davida Youngi Cho, Cho Hee-jun, byl odsouzen spolu s otcem a nastoupil do vězení k výkonu tříletého trestu. Je to velmi smutná událost, která odhaluje hříšné lidské srdce.

Takové jednání je tragickým morálním selháním. Boží slovo říká, že žádný zloděj nevstoupí do Božího království (1K 6,10). Je jasné, že nikdo není imunní vůči svodům a pokušením, proto také tento hřích může, ale nutně také ještě nemusí ukazovat na neznovuzrozené srdce. Ukáže to až teprve skutečnost, zda viníci budou činit pokání, či se snažit omluvit svůj hřích nějak jinak.

Jiná událost se odehrála minulou neděli (9. března 2014), kdy zakladatel charismatické církve Slovo života a dlouholetý propagátor Hnutí víry Ulf Ekman oznámil, že spolu se svou manželkou přestupují do římsko-katolické církve. Před časem Ekman odešel na odpočinek a své rozhodnutí o přestupu do římské církve prezentuje na svých stránkách jako svou „osobní pouť“.

V případě Davida Youngi Cho můžeme skutečně mluvit o morálním selhání, jehož je schopen každý z nás. Ale v případě Ulfa Ekmana jde o něco jiného. Podívejme se nejprve trochu blíže na dvě věty z jeho prohlášení. První věta z jeho prohlášení, kterou prozkoumáme, říká: „Viděli jsme velkou lásku k Ježíši a zdravou teologii založenou na Bibli a klasické dogmatice.“

To jsou velmi zajímavá prohlášení. Ekman říká, že spolu s manželkou viděli jednak velkou lásku římských katolíků k Ježíši, a dále potom viděli zdravou teologii založenou na Bibli a klasické dogmatice. Když apoštol Pavel psal korintským křesťanům, varoval před nebezpečím, jemuž rádi podléhali. Tímto nebezpečím byl „jiný Ježíš“, jehož zvěstovatele korintští klidně snášeli (2K 11,4).

Před námi je tedy otázka, zda je Ježíš římských katolíků shodný s Ježíšem, kterého nám zjevuje Bůh ve svém Slově.

• Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Žd 10,10-12)

Kristus Písma dokonale a úplně zaplatil za celý dluh hříšníka svou obětí na kříži Golgoty.

Ale římsko-katolický jiný Ježíš svou obětí a prolitou krví na golgotském kříži nezaplatil za celý dluh vůči Bohu. Nebyl jen jednou obětován za hříchy. Jeho oběť nebyla dokonalá, dostatečná a ukončená, ale znovu a znovu pokračuje a obětuje se za hříchy každého člověka, který v něho věří, a to v římsko-katolické eucharistii. Ta je skutečnou smírčí obětí, je nekrvavým „prodloužením“, pokračováním obětí, k níž došlo na golgotském kříži.

Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“ „A protože v této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže …, [je] tato oběť vpravdě smírnou obětí.“ (Katechismus, paragraf 1367).

Proto stojí mše s proměnou oplatky v reálné tělo Kristovo v centru římsko-katolického uctívání. Na základě Písma proto nemůžeme říci, že by šlo o uctívání Boha v Duchu a v pravdě (J 4,24), stejně tak nemůžeme říci, že Ježíš, který je takto uctíván, je Spasitelem a Pánem, jehož nám představuje Boží slovo.

Musíme si položit také otázku, jakou zdravou teologii, která je založená na Bibli, Ekman viděl. Zcela zásadní problém je v tom, že římsko-katolická církev své učení nestaví na Bibli. V katolickém katechismu čteme velmi jasné prohlášení:

„Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi v jedno a směřuje k témuž cíli.“ Jedno i druhé zpřítomňuje v církvi tajemství Krista a činí je plodným, neboť on slíbil, že zůstane se svými „po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20). (KK, par. 80).

„Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého.“ Co se týká posvátné tradice, ta „předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili“. (KK, par. 81).

„A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“ (KK, par. 82 – zvýrazněno autorem článku).

Římsko-katolické doktríny nevycházejí pouze z Písma, jak to učí reformace ve svém Sola Scriptura, ale staví na učení lidském, na lidské tradici, kterou s Písmem někdy spojuje, ale mnohem častěji jí Písmo nahrazuje. Proto je učení římské církve podobné učení farizeů, kteří si od Pána Ježíše Krista vyslechli následující slova:

• …tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho. (Mk 7,13)

V římském katolicismu je mnoho takových učení, která přímo odporují Božímu slovu. To celkem přesvědčivě ukazuje na jejich původ. Bylo již zmíněno učení o mši, učení o proměně chleba a vína ve fyzické tělo a fyzickou krev katolického Ježíše, které je součástí katolického učení o spasení, které mimo jiné říká:

Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse. „Svátostná milost“ je milost Ducha svatého, která je darována Kristem a má své charakteristické vlastnosti u každé svátosti. (KK, par. 1129).

Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. (KK, par. 1493).

Můžeme zmínit učení o papeži, který je náměstkem Krista na zemi, o papežské neomylnosti, o modlitbách k papeži, mohli bychom mluvit o mariánských dogmatech – jako je neposkvrněné početí, tedy bezhříšné narození i život Marie (KK, par. 508, par. 2677, par. 2030), její nanebevzetí, nebo její spoluvykupitelská role (KK, par. 964 a 969), její vláda na nebesích atd. Mohli bychom mluvit o odpustcích, které jsou stále udělovány (A jenom zaslepení, oklamaní nebo nevěřící lidé mohou tvrdit, že to je jiná forma zbožnosti!), o zpovědi, spasitelných svátostech, celibátu, kněžství, klanění se obrazům a sochám…

Kde je zdravé učení založené na Bibli? Ekman se zařadil do dlouhé řady těch, kteří tvrdí, že výše uvedené doktríny jsou jenom otázkou „jiného druhu zbožnosti“, a my s nimi sice nemusíme souhlasit, ale neměli bychom je kritizovat – vždyť jde o naše bratry v Kristu. Takový názor je široce rozšířený i v naší zemi. Ale pokud tyto doktríny vidíme ve světle Božího slova, musíme trvat na tom, že se nejedná o učení křesťanské, ale pohanské, že nemluvíme o bratrech, ale „falešných bratrech“ (Ga 2,4), že se nejedná o společenství Kristovo, ale o spojování Krista s Beliálem.

Ekman své prohlášení podtrhuje slovy, že „to byl vlastně Ježíš Kristus, který nás vedl k jednotě s katolickou církví.“ Ale opravdový Ježíš Kristus vysvobozuje pravdou (J 8,32), posvěcuje pravdou (J 17,17), naplňuje pravdou (J 16,13), dává nové narození, které je z pravdy (J 18,37). Kdo je zrozen z Boha, slyší pravdu a následuje jí, tedy podle ní také jedná (1J 3,18-19). Rozhodnutí Ulfa Ekmana a jeho manželky však ukazuje úplně opačným směrem a tak dává za pravdu těm, kteří tvrdí, že Ekman skutečnou Pravdu – Krista, jehož zjevuje Boží slovo, nikdy doopravdy nepoznal.

Konečné slovo zůstává na Boží straně. Jen Bůh dokonale zná lidské srdce. My můžeme posuzovat pouze to, co máme před očima. Ale je přesně to, co dělat máme, co je naší povinností. To, co máme před očima, je totiž ovocem, které přináší náš vlastní život. I kdyby takové ovoce vypadalo sebelákavěji a sebekrásněji, ale nebylo zakořeněné v pravdě Božího slova, tak je to ovoce falešné, cizí, jedovaté. Církev, která po staletí hlásá spasení ze skutků a milost převrací v nezřízenost, není církví a ti, kdo se k ní připojují, nemohou být skutečnými křesťany. To se nijak nevylučuje s tím, že se někteří lidé v římsko-katolické církvi křesťany stát mohou – nikoliv však díky této církvi, ale navzdory jí. A s charismatickým hnutím to nevypadá o moc lépe.  

• V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení. Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. Soud nad nimi je už připraven a jejich zhouba je blízká. (2Pt 2,1-3)

Podrobný rozbor událostí kolem přestoupení Ulfa Ekmana do římsko-katolické církve od bratislavského pastora Jana Šichuly naleznete v článku Odpadnutie a stroskotanie Ulfa Ekmana.

O podobných základech, na nichž staví jak charismatického hnutí tak římský katolicismus, čtěte na stránkách Reformace.cz článek „Jako když kape kohoutek“.