Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Scházíme se v tomto prvním dni nového roku, abychom společně uctívali našeho Boha. Dělali jsme to v písních i v modlitbě, dělali jsme to skrze čtení Božího slova, budeme dále uctívat Boha při Památce Páně a ve společných modlitbách, ale nyní otevíráme Písmo a chceme Boha uctívat skrze výklad Písma. Půjdeme teď společně do Žalmu 29 a ukážeme si z něj tři důvody, proč bychom měli my – a spolu s námi celý svět – uctívat Boha. Je to proto, že Bůh je 1. Bohem slávy, 2. Bůh je mocný, 3. Bůh vládne. Budeme číst Žalm 29.

Podle záznamů z řeckého překladu Starého zákona máme před sebou žalm, který patří mezi takzvané nastolovací žalmy. Je to žalm, který se četl nebo zpíval v okamžiku, kdy byl na trůn uváděn král. Je to žalm, který se používal při novoroční slavnosti, tady na nový rok. Takže jsme dneska na tom nejlepším místě v Písmu… Ale nebojte, veškeré Písmo je vdechnuté Božím Duchem (2Tm 3,16), takže ať otočíme v Bibli kamkoliv, budeme na místě, kde mluví Bůh, kde slyšíme Boží hlas. Dnes je nový rok, a já bych chtěl, abychom si z Žalmu 29 připomněli, jak velký je náš Bůh. Máme před sebou žalm, který stojí za to naučit se zpaměti a často si ho připomínat a opakovat, protože mluví o Boží slávě, o Boží moci, mluví o tom, jak mocné je Boží slovo, co se děje, když Bůh mluví, a ukazuje také na nepohnutelnost Boží vlády.

První otázka, kterou bychom si měli položit, když se díváme na tento žalm, je, komu je určen? Překlady, které vesměs používáme, jednotně překládají slova prvního verše „synové Boží“, zatímco kralický překlad mluví o „velikomocných“ a Pavlík překládá „synové mocných“. Doslova je tam „bene elim“ – synové boží, nebo ještě lépe synové bohů. Tvar ‚elim‘ je v Písmu jenom na dvou dalších místech – v Jobovi 41,17, kde čteme, že když povstane livjátan, bohové se leknou a potom v Danielovi 11,36 se mluví o tom, že Bůh, hebrejsky ‚El‘, je Bohem bohů, ‚El elim‘, přičemž to slovo ‚elim‘ (bohové, boží) stojí v protikladu k Bohu Hospodinu. Takže když zde čteme o synech božích, nemluví se o svatých, není to ani o nebeských bytostech, ani o křesťanech, ale mluví se o ‚synech bohů‘. Tak byli obvykle ve starověku označováni synové mocných, králové nebo nejrůznější vládci.

Kromě těchto jazykových důvodů jsou další důvody, proč se přiklonit k tomuto významu textu. Tyto bytosti se mají klanět Hospodinu v nádheře svatyně (v. 2), dále se mluví o jeho chrámu (v. 9) – což odkazuje na celou zem než na chrám v Jeruzalémě (zvláště pokud je autorem skutečně David, jak říká nadpis žalmu) a nakonec závěr žalmu mluví o Boží vládě nad Božím lidem – všechno v tom žalmu je směřováno k zemi, k lidem a v tomto kontextu nedává velký smysl, aby se nebeské bytosti klaněly Hospodinu. Daleko větší smysl dává, že David volá celé stvoření – ať už krále a vládce, které si podrobil nebo všechen lid obecně – k tomu, aby se klaněli Hospodinu, aby samotnému Bohu přiznali sílu a slávu.

• Lidské čeledi, přiznejte Hospodinu, přiznejte Hospodinu slávu a moc, přiznejte Hospodinu slávu jeho jména! Přineste dar, vstupte do nádvoří jeho, v nádheře svatyně se klaňte Hospodinu! Svíjej se před ním, celá země! (Ž 96,7-9)

Všichni lidé, celé stvoření a zvláště vy, kteří máte v rukou moc, vy, kdo se považujete za syny bohů, vy, kdo jste povýšeni nad ostatní lidi, přiznejte Hospodinu slávu a sílu, pokořte se před Bohem, čiňte pokání a vyvyšujte Hospodina, který kraluje nad celým stvořením. Je tu výzva evangelia, která určená všem lidem široko daleko až na sám konec země. Je to výzva všem lidem, aby opustili uctívání marných věcí, aby opustili svou zahleděnost do sebe a na stvoření kolem nás, a aby vzdali chválu, přiznali slávu tomu jedinému, kterému náleží – velkému králi Hospodinu.

Tato výzva je i pro nás, protože i my potřebujeme být znovu přemoženi velikostí a slávou našeho Boha. I my znovu potřebujeme žasnout nad tím, jak velký a mocný je náš Bůh. Vstupujeme do nového roku, a nevíme, co máme očekávat. Vidíme velkou míru zkaženosti ve společnosti, jsme konfrontováni teroristickými útoky, které se stále více přibližují k hranicím naší země – a mezi oběťmi toho posledního z Berlína byla i jedna Češka. Stále se zvyšuje kontrola státu nad tím, co děláme, jak to děláme, co si myslíme a co si máme myslet, pomalu se obnovuje cenzura, zvyšuje se tlak, který je ve jménu humanismu namířen proti konzervativnímu biblickému křesťanství. A právě v takové době potřebujeme slyšet slova Žalmu 29, potřebujeme si připomínat, jak velkého Boha máme, potřebujeme si více uvědomovat, koho uctíváme. Když byl Jonáš třetí den v útrobách veliké ryby, když ho Bůh sám přitlačil na její žaludeční stěnu, činil pokání a vyznal:

• U Hospodina je spása! (Jon 2,10)

Nikdo není jako náš Bůh! Ke komu bychom šli? Jenom Bůh má slova života, jenom Kristus je tou cestou, pravdou i životem, jenom jemu patří všechna sláva i čest. Proto pojďme do našeho textu a přiznejme Hospodinu slávu a sílu.

I. Boží sláva (v. 1-2)

• Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu. (Ž 29,1-2)

Třikrát ve dvou verších opakuje David výzvu – přiznejte, vzdejte nebo dejte. Mohli bychom také říci „uznejte“ a „přiřkněte“. Přiznejte Hospodinu slávu! Je to tady zdůrazněno jako něco naléhavého, něco naprosto nutného. Ukazuje to na špatný postoj v srdcích lidí, kteří chtějí všechnu slávu pro sebe. Což je mimochodem podstata hříchu – chceme být jako Bůh – a to není jenom o rozhodování o vlastním životě, ale to je také, a možná dokonce na prvním místě, o slávě. Od Pádu v zahradě Edenu je to člověk, který chce vždycky být na prvním místě, je to člověk, který chce být vyvyšován, uznáván a uctíván. Tohle je náš hlavní problém, moji milí, to je problém hříchu, problém neznovuzrozeného srdce, které dychtí po slávě, která mu nenáleží. Lidé si zamilovali lidskou slávu více než slávu Boží (J 12,43) a proto nechtěli – a proto také stále nechtějí – přijít ke Kristu, nechtějí se přiznat ke Kristu, nechtějí přiznat Hospodinu slávu a sílu. Je mnoho jiných věcí, které jsou mnohem důležitější než Bůh – a důvod je jediný – všechny ty věci přinesou slávu jim samotným, a ne Bohu. Je to důvod, proč Ježíš řekl Židům:

• Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte! (J 5,44)

Proto David vyzývá knížata tohoto věku a spolu s nimi také nás všechny, abychom přiznali Hospodinu slávu a sílu. Proto na jiném místě říká:

• Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost! (Ž 115,1)

To je přiznání slávy Bohu. Ať se děje co se děje, já budu vzdávat chválu Hospodinu – vzpomínáte? To jsou slova proroka Abakuka, který byl šokován prostředky, které Bůh chtěl použít k nápravě svého lidu. Nakonec ale vyznal:

• I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. (Ab 3,17-18)

Přiznejte Hospodinu slávu, přiznejte Hospodinu slávu jeho jména… Vyznejte, že jenom Bůh je hoden slávy, jenom jemu patří všechna sláva. On je Bůh – je jediný Bůh, je dokonalý, nezávislý, nádherný, je plný sám v sobě, je jedinečný a naprosto ojedinělý – nikdy nebyl a nebudí více nikdo jako je Bůh. Proto mu patří všechna sláva. Proto je hoden uctívání a slávy. Proto může říct:

• Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. (Iz 42,8)

Proto učil Ježíš učedníky modlit se – posvěť se jméno tvé. Proto Petr vyznal:

• V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,12)

Milovaní svatí, přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu. Uctívejte Boha, protože jenom on je hoden uctívání. Jenom on je nestvořený, jenom on je nade vším, jenom jemu patří sláva a síla, on je Přesilný Jákobův, on je Bůh silný, jenom u něj je spasení. Byly Vánoce a my jsme si připomínali slova, která řekl anděl Josefovi:

• … dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,21)

Přiznejte slávu jeho jména. V Žalmu 29 máme stín evangelia. David nemohl znát proroctví Izajáše o tom, jaké bude dáno Mesiáši jméno, přesto mluví o tom jediném jménu, ve kterém je spasení, o jménu Ježíš. Mluví o jménu, před kterým každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí poklekne, mluví o tom, o němž jednoho dne každý jazyk ke slávě Boha Otce vyzná, že Ježíš Kristus je Pán (Fp 2,9-11). David volá každého člověka k tomu, aby se pokořil před Bohem, aby mu vzdal chválu a přiznal slávu jeho jménu.

David volá lidi k tomu, aby se klaněli Hospodinu. Podle ekumenického překladu (a ČSP) se jedná o svatyni, studijní překlad dokonce připojuje poznámku, že se mohlo jednat i svaté roucho, v němž sloužili kněží ve stánku, ale to dává ještě menší smysl než svatyně. V originálním textu je krása svatosti (B21), svatá nádhera (Pavlík), ozdoba svatosti (KRAL). A to je skutečně to, co dává smysl – když David volá lidi k tomu, aby se klaněli Hospodinu, není možné to udělat jinak, než ve svatosti srdce. Nic nesvatého nemůže přijít před Boží tvář. Bůh nemůže potěšen ničím nečistým, nesvatým, ale ve svatosti má zalíbení, protože je svatý. Proto jsme neustále vyzýváni k tomu, abychom byli svatí, jako je Bůh svatý (1Pt 1,15-16).

• Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12,14)

Bůh nemůže přijmout nesvaté uctívání. Nikdo, kdo není svatý, nemůže se v pravdě klanět Bohu. A cesta ke svatosti byla vždycky stejná – milostí skrze víru v Ježíše Krista. V době Davida to byl Kristus zaslíbený – jednoduše Bůh spasitel, v době nové smlouvy je to Kristus zjevený. A Písmo nás vede mnohem dál, než kam byl David schopen jenom dohlédnout.:

• … byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš, v němž se celá stavba spojuje dohromady a roste ve svatou svatyni v Pánu; v něm jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu. (Ef 2,20-22 ČSP)

Kristova církev je svatyně svatých, svaté město sestupující od Boha, nejsvatější místo, kde uprostřed svého lidu přebývá Bůh sám. To je místo dokonalého a trvalého uctívání, protože každý jednotlivý křesťan přináší bez přestání sám sebe jako oběť živou svatou a Bohu milou – to je věčné klanění se, uctívání v Duchu a v pravdě. Proto přiznejte Hospodinu slávu a sílu, přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatosti klanějte se Hospodinu! U Hospodina je spása, on jediný je mocen zachránit. A o jeho veliké moci mluví další část našeho textu:

II. Boží moc (v. 3-9)

• Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem. Hospodinův hlas je plný moci, Hospodinův hlas je plný důstojnosti. (Ž 29,3-4 )

Když Bůh mluví, země se chvěje. David mluví o bouři, která zuří nad vodami. Vzpomeňte si na tu bouři na Galilejském jezeře, kdy Ježíš spal na zádi lodi, zatímco se topila ve vlnách. Učedníci – a někteří z nich byli zkušenými námořníky, byli vystrašení, báli, protože živly – moře i vítr – byly rozzuřené a loď se potápěla. A co se stalo? Zazněl Hospodinův hlas plný moci a důstojnosti – Ježíš poručil bouři i moři, moře zmlklo, bouře se utišila a nastalo veliké ticho (Mt 8,26). Bůh promluvil a učedníci byli naplněni bázní.

Vzpomeňte si na Izrael shromážděný pod horou Sinaj, kdy oblak zahalil horu, blýskalo se, ozýval se pronikavý zvuk polnice, hora se chvěla a Bůh začal mluvit k Izraeli.

• Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál. Řekli Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“ (Ex 20,18-19)

To je Hospodinův hlas plný moci a důstojnosti. Ale David mluví ještě o jiném hlasu, mluví o tom, že Bůh promlouvá přes bouři a vlnobití. Boží hlas je mocnější a silnější než nejsilnější bouře, než nejstrašlivější uragán. Hospodinův je plný moci. Bůh promluvil a stalo se. Řekl budiž světlo, a bylo světlo. Genesis 1 je jasným dokladem Boží moci, Božího hlasu, Božího slova – Bůh řekl slovo, promluvil a stalo se. To je Boží moc. David dobře rozumí tomu, že Bůh svým slovem udržuje všechno při životě. Vidí Boží slovo, slyší Boží hlas v celém stvoření kolem sebe.

• Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanónské. Nutí poskakovat Libanón jak býčka, Sirjón jako mládě jednorožce. Hospodinův hlas křeše plameny ohně. Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči, Hospodin nutí svíjet se v křeči poušť Kádeš. Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru… (Ž 29,5-9)

Kam se David podívá, vidí, jak Bůh mluví. Vidí moc a sílu Boží. A proto říká, abychom se poklonili před Bohem, abychom přiznali Hospodinu slávu a sílu. David jasně chápal to, co dnes tolik lidí, kteří se považují za křesťany, nechápe a možná ani chápat nechce – že Bůh se dává skrze své stvoření, nikoliv skrze evoluční procesy. Je to Bůh, kdo nutí poušť svíjet se v křeči – není to jenom zemětřesení, protože se někde pohnuly zemské desky, ale je to Bůh, který tímto způsobem promlouvá ke svému stvoření. Je to Bůh, kdo nutí laně k porodu – není to „matka příroda“, ale Bůh sám, a kdyby Bůh sám nedal pokyn k porodu u každé jednotlivé laně na celém světě, žádný kolouch by se nikdy nenarodil. To je Boží řeč, to je Boží hlas, který je plný moci a který je plný důstojnosti. V Žalmu 19 David mluví právě o tomto hlase:

• Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. (Ž 19,4)

Přesto je to řeč naprosto srozumitelná a jasná. Je tak srozumitelná, že kdekoliv na celém světě se lidé rozhlédnou, nemají výmluvu.

• Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1,20)

Nebude ani jeden člověk, který by mohl jednoho dne předstoupit před Boha a říct – já jsem nevěděl. Mně ses, Bože, nedal poznat. Boží stvoření vypravuje o Boží slávě, o síle, o Boží moci, o Boží důstojnosti i o Boží vládě. To je dost na to, aby lidé hledali Boha, aby lidé uctívali Boha, aby lidé přiznali Hospodinu sílu a slávu, aby se lidé pokořili před Bohem. Kdo hledá, nalézá a kdo volá, tomu Bůh odpoví. Bůh mluví a jeho slovo je plné moci.

Kromě Boží řeči, kterou můžeme vidět ve stvoření, je tady ještě jasnější zjevení – nepohnutelná Boží řeč, nepochybné Boží slovo, které je zapsané v Písmu. Je to stejně mocné slovo, protože je to stejně Boží slovo, jako to slovo, které nutí poskakovat Sirjón jako mládě jednorožce. Je to stejný Bůh, který promluvil jedno i druhé slovo – to zjevené v přírodě, i to zjevené v Písmu. V obou případech je to slovo plné moci, ale to zapsané slovo je ještě mocnější, protože to je slovo, které proměňuje lidské životy. Je to slovo, kterým jsme se znovuzrodili (1Pt 1,23, Jk 1,18), tímto slovem rosteme k věčnému životu (1Pt 2,1nn, J 8,31), skrze toto slovo poznáváme pravdu, která nás osvobozuje (J 8,31-32), ti, kdo vzdorují tomuto slovu, jsou odsouzeni tímto slovem (1Pt 2,8; Ř 2,16), podle tohoto slova se pozná, zda milujeme Ježíše Krista (J 14,23-24), toto slovo má v křesťanech přebývat ve veškeré plnosti (Ko 3,16), tímto slovem bojujeme proti ďáblu a duchovním mocnostem (Ef 6,17).

• Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu? (Jr 23,29)

Ano, je to slovo plné moci a důstojnosti. Křesťané, kamkoliv se podíváte, slyšíte Boží hlas – rozhlédnete se kolem, podíváte se do Písma – Bůh pořád mluví, všude můžete slyšet jeho hlas.

• Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. (Žd 4,12-13)

To je moc Božího slova, milovaní. Toto slovo, Bible, je mocnější než cokoliv jiného na celém světě. Má takovou moc, že proniká až na rozhraní ducha a duše! My nejsme schopni ani pořádně vysvětlit, co je to duch a duše, ale Boží slovo je natolik mocné, že pronikne do nejvnitřnějších útrob vnitřního člověka a vynese na povrch všechno, co je skryté. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jehož hlas slyšíme z Božího slova. To je Boží hlas, který nás volá:

• Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu. (Ž 29,1-2)

Klaňte se Bohu, který je plný síly a slávy, který je mocný. Proto také:

• … vše v jeho chrámu volá: „Sláva!“ (Ž 29,9)

Je-li David autorem tohoto žalmu, potom nepochybně mluví o chrámu, jímž je celé stvoření. Ale i kdyby později přidaný nadpis k žalmu nebyl součástí originálního textu a žalm by byl pouze připsán Davidovi, stejně by kontextu celého žalmu dávalo největší smysl rozumět chrámu z devátého verše jako celému stvořenému světu. To je koncept, který nacházíme už v prvních kapitolách knihy Genesis a který dojde svého vyvrcholení na konci věků, kdy bude všechno přetvořeno – bude zde nová země a nové nebe a budou spojené dohromady v jeden celek. A Písmo nám říká, že toto nové stvoření je nevěsta Ježíše Krista, církev, chrám a svatyně Boží, místo věčného Božího přebývání. Proto také když Jan popisuje nové město Jeruzalém sestupující od Boha, říká:

• Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. (Zj 21,22)

Bůh bude navěky přebývat uprostřed svého lidu a setře jim každou slzu z očí. Už nyní celé stvoření – předobraz toho skutečného chrámu volá: „Sláva!“ Už nyní celé stvoření toužebně vyhlíží, až se zjeví sláva Božích synů (Ř 8,19nn). A že k tomu jednoho dne naprosto nepochybně dojde, dosvědčuje závěr žalmu:

III. Boží vláda (v. 10-11)

• Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. (Ž 29,10)

Hospodin kraluje. On je král, on je vládce. Je svrchovaný vládce. David tady připomíná ten největší soud, k němuž došlo od stvoření světa, kdy byl zničen starý svět vodami potopy a z několikamiliardové populace lidí, z nespočetných zástupů suchozemských zvířat a rostlin bylo zachráněno jenom osm lidí a osm párů čistých zvířat a po jednom páru od každého nečistého druhu. A co říká David? Říká, že Hospodin trůnil nad potopou, vládl nad těmi rozbouřenými vodami. Byl to jeho hlas, který se ozýval skrze vody potopy, byla to slova strašlivého zničujícího soudu.

Byl to okamžik, kdy se rozlomily zemské desky uprostřed oceánů a vyvalily se proudy magmatu, oblaka páry, vzedmuly se vody a zaplavily celou zemi. To nebyl žádný deštíček, kdy bylo dopoledne vody po kotníky, odpoledne po kolena a voda pomalu stoupala. Nic takového. Zemské i nebeské propusti se prolomily a se zničující silou smetly všechno živé z povrchu země. Někdy si možná představujeme potopu jako poklidnou plavbu na zámořské jachtě, kde se Noe na horní palubě opaloval. Ale nic není vzdálenějšího pravdě. Kniha Genesis nám říká, že vody potopy zaplavovaly zemi 40 dní, až naplnily celou zemi a teprve po sto padesáti dnech Bůh:

• Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. (Gn 8,1)

To byla bouře, která trvala pět měsíců! A byl to Hospodinův hlas, hlas Božího hněvu, který burácel nad vodami. Bůh kraloval nad potopou. Bůh se dává poznat jako svrchovaný vládce, jako soudce vší země. Což je důvod, proč David s jistotou tvrdí, že Hospodin nejenom kraluje, ale bude vládnout jako král navěky. Bůh vládne – nikoliv pasivně, ale aktivně, jak jsme to viděli v předchozích verších, kde je popsán Hospodinův hlas, jeho aktivní dílo ve stvoření. I nyní aktivně vládne. On je ten, kdo dosazuje a sesazuje vládce. On je ten, kdo určuje počet hvězd. On je ten, kdo hýbe lidským srdcem. Proto mu máme přiznat slávu a sílu, protože Hospodin kraluje! Vzpomeňte si na slova Pána Ježíše, když se loučil se svými učedníky před svým nanebevstoupením:

• Ježíš přistoupil a řekl jim: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. (Mt 28,18)

Potom vyslal své učedníky, aby šli do celého světa a získávali mu učedníky, aby začali na místě, kde jsou a šli dál až na sám konec země, aby obrácené křtili a vyučovali je, vysvětlovali jim evangelium a vysílali je dále do světa. Takto přišla dobrá zpráva také ke každému z nás. Od úst k ústům, od člověka k člověku. To je způsob, jak se šíří Kristova vláda. A co Kristus dodává?

• A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,20)

Kraluje navěky. Ježíš je tím králem, který vládne, on je tím, o kom mluví David v Žalmu 29. Podívejte se do posledního verše:

• Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. (Ž 29,11)

Vzpomínáte si, co jsme nedávno četli v 1. Timoteovi?

• Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě. (1Tm 1,12)
• A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. (Ef 6,20)

Proto také Pavel vyznává:

• Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. (Fp 4,13)

Hospodin dává svému lidu sílu. Možná se cítíte slabí, možná ztracení, zoufalí, bezradní, možná jste na prahu nového roku znepokojení a hledíte s obavami do budoucnosti. Ano, okolnosti, ve kterých se nacházíme, nejsou příliš nadějné a optimistické. Žijeme v zemi, která se propadá do stále větší temnoty, ekonomicky jsme na tom možná lépe než dříve, ale morálně a duchovně se propadáme stále hlouběji. Ale chci vás povzbudit, bratři a sestry – není to nic, co by nás mělo překvapovat, protože Písmo říká, že to tak bude:

• Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2Tm 3,1-5)

Budete potkávat hřích na každém kroku. Ale Hospodin dává svému lidu sílu – on nás vyzbrojil evangeliem a učinil z nás svůj příbytek, dal nám Ducha svatého, který s námi bude už navěky. To je moc Boží, která je v nás, kterou můžeme přemáhat hřích, kterou přemáháme tento svět. Duch svatý, který ukazuje na Krista – v něm máme všechno, co potřebujeme. On je naší silou.

On je také náš pokoj (Ef 2,14). V něm máme všechno duchovní požehnání nebeských věcí (Ef 1,3). Co víc bychom si mohli přát? Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. To je důvod, proč máme Boha chválit, proč ho máme uctívat, klanět se před ním, přiznat mu sílu a slávu.

To je důvod, proč musíme jít k němu a potřebujeme být nalezeni v něm, tedy v Kristu. Jenom tam lidská duše najde sílu, jenom v něm tvoje duše najde pokoj a odpočinutí. Milí přátelé, pojďte ke Kristu! Pohleďte na jeho moc, pohleďte na jeho sílu, slávu a nádheru. On je Pán, on kraluje. Vzdejte mu chválu, přineste mu oběť díků, ať se váš celý život stane obětí živou a svatou, která je Bohu milá, ve které má Bůh zalíbení. Jenom tak najdete sílu i uprostřed slabosti, jenom tak dojdete pokoje i uprostřed rozbouřených vod života.

• Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu. (Ž 29.1-2)