Značná část moderní americké evangelikální církve odsunula teologii stranou jakožto něco pro život nepodstatného, nudného, a dokonce působícího rozkoly. Kdysi jsem se před jedním bývalým starším, který sem již nepatří, zmínil, že spolu s jiným pastorem čteme Systematic Theology (Systematická teologie) Louise Berkhofa a diskutujeme o ní. „Dej si pozor!“ varoval mě. „To je nebezpečná věc!“ A myslel to vážně! Byl jsem z toho tak vedle, že jsem na to v tu chvíli nic neřekl! Ale často jsem si na tom vzpomněl. Jen si to představte: Číst teologii je nebezpečné!

Moderní americká církev klade důraz na praktické otázky: „Jak mohu zdokonalit své manželství? Jak mám vychovávat děti? Jak mohu v zaměstnání co nejlépe realizovat svůj potenciál? Nestojím o doktríny. Mě prostě zajímá něco, co funguje!“

Nový zákon ale učení nikdy neodděluje od jednání. To, čemu věříme, má vliv na to, jak se chováme. Pavel spotřeboval první tři kapitoly list Efezským na to, aby vyložil spoustu slavných teologických pravd, než je v kapitolách 4-6 začal uvádět do praxe. Stejně postupoval v Římanům 1-11, před praktickým uplatněním v kapitole 12. Je životně důležité, abychom chápali, kdo je Bůh, kdo jsme my, a co pro nás Bůh v Kristu vykonal, protože na tom stojí náš křesťanský způsob života. Naše každodenní praxe vychází z pochopení našeho postavení v Kristu.

Autor Listu Židům sleduje stejný přístup. I když svůj výklad učení několikrát přerušil, aby ho aplikoval, až do tohoto místa byla většina knihy věnována vyučování. V prvních čtyřech kapitolách ukázal, že Ježíš Kristus stojí nade vším a nade všemi svou osobou. Od kapitoly 5 do verše 10:18 ukazuje, že Ježíš Kristus stojí nade vším a nade všemi jako kněz.

Ale počínaje veršem 10:19 až do konce knihy na základě pravd, které vyložil předtím, ukazuje, jak by nás Kristova nadřazenost měla motivovat k vytrvalé víře, i když čelíme zkouškám. A začíná tím, že nám ukazuje, jak máme své nové postavení v Kristu uvést do praxe:

Díky svému postavení v Kristu bychom měli ve víře přicházet k Bohu, pevně se držet naděje, kterou vyznáváme, a všímat si jeden druhého se zřetelem k tomu, jak se navzájem povzbuzovat k lásce a dobrým skutkům.

V 10:19-21 autor stručně shrnuje naše postavení v Kristu do dvou zásadních pravd. Potom v 10:22-25 ukazuje, jak by toto postavení mělo ovlivnit náš každodenní praktický život. Přestože má obavy, že někteří z jeho adresátů jsou v nebezpečí odpadnutí, oslovuje je „bratří“ a mluví v první osobě množného čísla („přistupujme“, „držme se“, „mějme zájem“), čímž sám sebe řadí mezi ty, kdo mají zapotřebí tyto pravdy uplatnit v praxi.

1. Naše postavení

Díky Ježíši Kristu máme nový vztah s Bohem (10,19-21).

Autor předkládá dvě životně důležité pravdy, z nichž hodlá vycházet v tom, co řekne dále:

A. Díky Ježíšově krvi můžeme směle vstoupit do svatyně (10,19-20).

Tutéž pravdu už vyslovil ve verši 4:16: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti…“ Zde ale nemluví o trůnu milosti, ale říká, že máme smělou důvěru vstoupit do svatyně – vlastně do velesvatyně! Tam směl vstoupit pouze velekněz, a to jen jednou do roka. Ode všech ostatních věřících a vlastně i od ostatních kněží byla oddělena silnou oponou. Autor ji zde používá jako obrazný popis Boží přítomnosti. Pro žida byla revoluční už samotná představa, že by vůbec vstoupil do Boží přítomnosti, natož aby tam vstoupil se smělou důvěrou!

Naše smělost nestojí na ničem, co by jakkoli pocházelo z nás samotných. Stojí na tom, že „Ježíš obětoval svou krev“. Jak jsme viděli, když jsme se zabývali devátou kapitolou, autor zdůrazňuje, jak je důležité, že nám odpuštění zajišťuje Kristova krev (9,22). Jeho prolitá krev splatila spravedlivý trest, který Bůh uvalil na náš hřích. Nepřistupujeme tedy k Bohu s jakýmikoli svými vlastními dobrými skutky či zásluhami, ale pouze díky Ježíšově krvi. Jméno Ježíš zde zdůrazňuje jednak jeho lidství, jednak skutečnost, že jeho krev poskytla takové usmíření za lidské hříchy, jaké zvířecí oběti neumožňovaly (10,4).

Ve verši 10,20 se autor touto cestou, po níž přicházíme k Bohu, zabývá podrobněji. Nazývá ji „cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla“. Řecké slovo přeložené jako „nový“ je odvozeno od slova, které původně znamenalo „čerstvě poražený“. (G. Abbott-Smith: A Manual Greek Lexicon of the New Testament [Charles Scribner’s Sons], s. 388.) Naše Oběť však nebyla jen „čerstvě skolená“, ale také „živá“ – Ježíš vstal z mrtvých! A tato nová cesta není živá jenom proto, že Ježíš žije, ale také proto, že nám dává duchovní život. Počátkem spasení je znovuzrození, které znamená, že Boží mocí přecházíme z duchovní smrti do duchovního života (J 1,13; 5,24). Zmínka o „cestě“ nám připomíná Ježíšovo prohlášení: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14:6).

Autor tvrdí, že nám Ježíš tuto novou a živou cestu otevřel „skrze oponu, to jest skrze své tělo“ (KMS). Někteří znalci řečtiny (zejména B. F. Westcott) považují ztotožnění Ježíšova fyzického těla s chrámovou oponou za problematické. Jak by nás mohlo před ukřižováním Ježíšovo lidství oddělovat od Boží přítomnosti? Proto tvrdí, že přístavek „to jest jeho tělo“ (NBK) se váže k celému výrazu označujícímu „novou cestu“. Pisatel zde však ani tak moc nezdůrazňuje to, že opona odděluje lidi od Boha, jako spíš připomíná to, že ve chvíli, kdy Kristus na kříži zemřel, roztrhla se opona odshora dolů na dva kusy (Mt 27,51), a tak se otevřela cesta do velesvatyně. Těžištěm tohoto přirovnání je skutečnost, že Ježíšovo tělo muselo být roztrženo, abychom získali přístup k Bohu.

V určitém smyslu ovšem Ježíš hříšníkům v přístupu do Boží přítomnosti opravdu brání. V Lukášovi 10,22 říká: „Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ Potom, co k zástupům mluvil v podobenstvích, vysvětloval dvanácti: „… vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. … Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou“ (Mt 13,11.13). Pro mnoho židů byla Ježíšova lidská obyčejnost – prostá skutečnost, že byl tesařem – kamenem úrazu (Mk 6,3). V tomto smyslu bylo tedy jeho lidství jako chrámová opona, která oddělovala hříšníky od Boha. Ukřižování nám ale otevírá cestu, po které můžeme do svatyně směle vstoupit.

Pro případ, že se někteří budou nadále zdráhat směle vstoupit, autor připomíná druhou životně důležitou pravdu:

B. Nad Božím domem máme velikého kněze (10,21).

Jak jsem řekl, List Židům je jedinou biblickou knihou, která rozvíjí myšlenku Ježíšova kněžství. Tím, že přinesl sám sebe jako oběť za naše hříchy, naplnil všechno, co souviselo s lévijským kněžstvím. A nejen to, Ježíš je knězem navěky podle řádu Melchisedechova (Žd 5; 7). Jako takový lévijské kněze převyšuje. Sedí navěky po Boží pravici, aby se přimlouval za svůj lid (7,25).

Autor věřící nazývá „Božím domem“ (srovnej 3,6). Bůh nepřebývá ve stanech či chrámech udělaných lidskýma rukama, ale v srdcích svého lidu. Jako jednotlivci, ale v ještě významnějším smyslu jako celek jsme chrámem živého Boha (1K 3,16; 6,19; 2K 6,16). Pavel na základě této veliké pravdy přesvědčivě ukazuje, proč potřebujeme být svatí.

Autor tedy shrnuje naše nové postavení v Kristu s důrazem na tyto dvě naprosto zásadní pravdy: Díky Ježíšově krvi můžeme směle vstoupit do svatyně a nad Božím domem máme velikého kněze. A nyní ukazuje, jak toto naše postavení uvést do praxe:

2. Naše praxe

Měli bychom ve víře přicházet k Bohu, pevně se držet naděje, kterou vyznáváme, a všímat si jeden druhého se zřetelem k tomu, jak se navzájem povzbuzovat k lásce a dobrým skutkům (10,22-25).

V 6,9-12 jsme viděli, jak autor postavil vedle sebe všechny tři hlavní křesťanské ctnosti: víru, naději a lásku. Totéž dělá i tady.

A. Měli bychom ve víře přicházet k Bohu (10,22).

Výzva zní: „přistupujme“ („před Boha“ autor neříká, to nám má být zřejmé). Tento příkaz zahrnuje čtyři charakteristiky znovuzrozeného člověka: (1) upřímné srdce, (2) plná jistota víry; (3) srdce pokropením očištěná od špatného svědomí a (4) těla omytá čistou vodou.

Výraz „opravdové srdce“ (doslova „pravdivé srdce“) označuje srdce, které neslouží dvěma pánům. Pravdivé srdce znamená „pravdivé v Božích očích“. Nezná pokrytectví, nestaví ostatním na odiv pěknou fasádu, zatímco by uvnitř skrývalo hřích. Křesťané žijí, aby dělali radost Bohu, který zkoumá jejich srdce (1Te 2,4). Každá myšlenka a každý motiv musí být v poslušnosti podrobeny Kristu (2K 10,5).

Nejde o to, že by věřící nemohli být pokoušeni nebo že by nemohli zhřešit, ale o to, že zatímco dříve jsme byli otroky hříchu, nyní celým srdcem posloucháme Boha (Ř 6,17). To neznamená dokonalou bezhříšnost, ale spíš to, že náš život by se měl ubírat směrem růstu ve svatosti, a nezůstávat v zajetí hříchu (1J 3,7-10). Křesťanství není otázka pouhé vnější shody s určitými mravními normami, ale také lásky k Bohu ze srdce, které bylo proměněno jeho milostí. K tomu je zapotřebí, abychom své hříchy vyznávali a posuzovali na úrovni srdce (či myšlenek). Je snadné tvářit se před ostatními, jak jsme duchovní, ale pokud naše srdce nejsou před Bohem upřímná, klameme jenom sami sebe. Jak zdůrazňuje John Owen: „Bez této upřímnosti srdce nemůžeme k Bohu přistupovat ani směle, ani s jistotou.“ (J. Owen: Hebrews: The Epistle of Warning [Kregel], s. 199).

Máme k Bohu přistupovat „v plné jistotě víry“. Tomuto tématu hodlá autor věnovat celou kapitolu 11, kde říká, že bez víry „není možné zalíbit se Bohu“ (11,6). Víra je jak Boží dar, tak naše zodpovědnost. Víra spočívá na Božích zaslíbeních. Jsme spaseni vírou (Ef 2,8) a vírou máme žít (Ko 2,6). Naše víra není bezhlavý, slepý skok do tmy. Víra se opírá o osobu a dílo Ježíše Krista, což obojí autor podrobně vysvětluje od začátku dopisu. Čím lépe ho známe z toho, jak se nám dává poznat ve svém slově, tím více mu budeme důvěřovat. Čím více mu důvěřujeme v těžkých záležitostech našeho života, tím více nám dokazuje svou důvěryhodnost a tím více mu budeme schopni důvěřovat příště.

Dále máme přistupovat „se srdcem očištěným od zlého svědomí“. V tomto a následujícím výrazu autor navazuje na představu očišťování starozákonního kněze, který byl pro svou službu zasvěcen obmytím vodou a pokropením krví (Ex 29,4.21). Pravděpodobně také naráží na obřad červené jalovice (Nu 19; Žd 9,13-14), při němž obřadní postříkání vodou očistilo vnějšího člověka, aby nebyl obřadně nečistý. Ale Kristova krev očišťuje vnitřního člověka, totiž svědomí, od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit živému Bohu.

Čtvrtá charakteristika znovuzrozeného člověka zní: „s tělem obmytým čistou vodou“. Ne všichni se na tom sice shodnou, ale podle všeho je řeč o křtu. Jak očištění od špatného svědomí, tak omytí vodou mají v řečtině tvar příčestí času minulého dokonavého (perfektum), který vyjadřuje událost v minulosti s následky v přítomnosti. Jinými slovy, k těmto očištěním došlo, když jsme byli spaseni, ale jejich následky stále trvají. Křest, který je v Novém zákoně úzce spjat se spasením, znázorňuje navenek, co v nás Bůh udělal uvnitř – totiž to, že očistil naše srdce vírou (Sk 15,9; 1Pt 3,21). Srdce očištěné od zlého svědomí a tělo obmyté čistou vodou společně naznačují vnitřní čistotu, která se projevuje ve vnějším jednání. Obojí se odvíjí od našeho spasení. Nemáme-li čisté svědomí nebo jsme-li si vědomi hříchů ve svém jednání, nepřistupujeme před Boha. Proto musíme své hříchy vyznat a opustit, abychom mohli přijít blíž.

Než půjdeme dále, podívejme se na praktické uplatnění tohoto bodu: Přicházíte často do Boží blízkosti prostřednictvím modlitby a četby Božího slova? Často ke svému překvapení narazím na vyznávající křesťany, kteří pravidelně nevěnují čas Božímu slovu a modlitbě! Jediný přísun slova pro ně znamená návštěva církve. Jediné chvíle, kdy se modli, jsou krizové situace. Přicházet k Bohu je vlastně totéž, co „hledat“ Pána. Příslušné hebrejské slovo je založeno na představě pěšinky, kterou vlastníma nohama vyšlapete k sousedovu domu, když ho často navštěvujete. Od vás k Bohu by měla vést pořádně vyšlapaná cestička od toho, jak za ním pořád chodíte. Toto pozvání, abychom přicházeli k živému Bohu, je pro nás nesmírná pocta. Ale pokud si trávení času o samotě s ním nestanovíte jako prioritu, k ničemu vám to nebude.

B. Měli bychom se pevně držet naděje, kterou vyznáváme (10,23).

„Naděje“ se vztahuje k naší naději na spasení v budoucnosti. „Vyznání“ tvoří dvojici s křtem. Při křtu veřejně vyznáváme svou víru v Ježíše Krista. Toto veřejné vyznání by pro nás mělo být silnou motivací k tomu, abychom se ho ve víře a poslušnosti pevně drželi, kdykoli jsme pokoušeni k hříchu nebo ke kompromisům s tímto světem. Mohl bych to přirovnat ke své svatbě, kdy jsem se před svědky zavázal věrností ke své manželce. Jako symbol tohoto závazku jsem si navlékl snubní prstýnek. Když jsem na cestách, ve městě kde mě nikdo nezná, a pokouší se mne svést atraktivní žena, prstýnek by mi měl připomenout můj závazek, abych mohl před pokušením utéct. Podobně bych si měl připomenout své vyznání víry při křtu a zachovat věrnost svému Ženichovi, Kristu, když jsem v pokušení zhřešit.

Slova „držme se neochvějně“ (NBK) naznačují přítomnost určitých nebezpečí nebo obtíží, které se nás pokoušejí odtrhnout od našeho vyznání naděje v Kristu. Adresátům Listu Židům hrozilo pronásledování. Nás v Americe pronásledování možná ještě čeká a měli bychom na to být připraveni. Všichni jsme ale tlačeni k tomu, abychom se přizpůsobili světu. V práci nebo ve škole je jednodušší ztratit se v davu, než vystoupit pro Krista. Je jednodušší neříkat nic na způsob svědectví. Nechcete přece, aby vás považovali za náboženské fanatiky. Autor nás ale vybízí, abychom se pevně drželi vyznání naší naděje.

„Naděje“ se upíná k Božím slibům, které se určitě splní, i když dosud splněny nejsou. Víme, že se jistě splní, „protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný“. Petr nás varuje, že v posledních dnech si z nás budou posměváčci utahovat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod?“ Neuvědomují si ale, že u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Den Páně přijde nečekaně jako zloděj a nevyhnutelně s sebou přinese soud. Vzhledem k těmto jistotám, uzavírá Petr, musíme být svatí ve svém chování a nevýslovně zbožní (2Pt 3,3-13). Dokonce i tváří v tvář mučednické smrti máme naději, kterou nám dávají neotřesitelné sliby našeho pána.

Vzhledem k našemu novému postavení v Kristu, přistupujme s vírou, pevně se držme naděje a povzbuzujme se k lásce.

C. Měli bychom si jeden druhého všímat se zřetelem k tomu, jak se navzájem povzbuzovat k lásce a dobrým skutkům (10,24-25).

Verš 10,25 není čtvrtá výzva, ale rozvinutý vedlejší větný člen ve tvaru příčestí, který popisuje způsob, jak máme výzvu z verše 10,24 realizovat. Všimněme si také, že příkaz nezní, abychom se navzájem milovali a konali dobré skutky, ačkoli právě to nám říká mnoho jiných částí Písma. Zde je nám přikázáno, abychom se jeden o druhého zajímali a přemýšleli, jak se můžeme navzájem povzbuzovat k lásce a dobrým skutkům. Toto „jedni o druhé“ je jediným výskytem příslušného řeckého výrazu v celém listu. „Mějme zájem“ znamená, že nad tím musíme trochu uvažovat, jinak se to nestane. A to zase znamená, že se napřed musíme přestat soustředit na sebe a myslet na druhé. „Co ten druhý potřebuje? Co by mu pomohlo růst v lásce a dobrých skutcích?“

V řeckém originále je výzva k povzbuzování vyjádřena překvapivě slovem, které jinak znamená provokaci a běžně se užívá spíš v tom negativním smyslu (Sk 15,39; 17,16). Zde ho autor možná používá ironicky, aby upoutal pozornost: „Než abyste se navzájem provokovali k hněvu, radši se zamyslete, jak byste se mohli navzájem provokovat k lásce a k dobrým skutkům.“ Také z toho vyplývá, že na křesťanské lásce je třeba pracovat. Není to nic automatického – stojí to přemýšlení a úsilí.

Kontextem, v němž k tomuto vzájemnému provokování k lásce a k dobrým skutkům dochází, jsou naše společná shromáždění. Někteří se z církve začali vytrácet. Možná, že jiní věřící zranili jejich city, a oni si teď řekli, že mohou Boha lépe uctívat o samotě. Když lidé odcházejí z církve, téměř bez výjimky upírají svou pozornost sami na sebe, ne na Boha a na druhé. Místo aby se ptali: „Jak mě Bůh může použít k tomu, aby ostatní povzbudil k lásce?“, říkají si: „Tahle církev nenaplňuje moje potřeby. Je tu málo přátelství a lásky!“ Když je člověk sám, může žít vírou i nadějí, ale povzbuzovat druhé k lásce a k dobrým skutkům nemůže! K tomu se potřebuje setkávat se svatými!

Autor dodává, že tato služba zahrnuje vzájemné napomínání, a to „tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův“. Sloveso „napomínejme“ (NBK) lze také přeložit jako „povzbuzujme“ (KMS). Příslušné podstatné jméno se používá pro někoho, kdo vám přijde na pomoc a je vám po boku, jako třeba obhájce, který hájí váš případ před soudem. Jestli si nejste jisti, jestli máte spíš napomínat nebo povzbuzovat, povzbuzujte! Napomínání si schovejte pro ty, které dobře znáte, a i pak jen potom, co jste se modlili a máte dojem, že vás k tomu Bůh vede. „Den Kristův“ (KMS, NBK, KR: „ten den“) je blížící se soudný den, kdy se všichni budeme zodpovídat před Kristem.

Tento třetí příkaz má několik důležitých důsledků. Za prvé: každý z nás je strážcem svého bratra! Náš tým pastorů ani se všemi staršími sboru nedokáže poskytovat pastýřskou péči všem, kdo k nám chodí. Aby bylo tělo zdravé, musí na sebe každý jeho člen vzít spoluzodpovědnost za povzbuzování ostatních členů. Máte-li dojem, že někomu hrozí, že odpadne nebo se dá od Pána unést proudem, přemýšlejte, jak ho můžete povzbudit při řešení problémů, které ho ze sboru odvádějí. Pokud jde o konflikt s jiným věřícím, povzbuďte je a (pokud je to zapotřebí) poučte je, jak se s tímto konfliktem vypořádat. Když se budou vzdalovat od těla, je jen otázkou času, kdy je dostanou vlci.

Za druhé: tato služba předpokládá, že musíme jeden druhého znát lépe než jen povrchně. Opět: není možné, aby někdo dobře znal každého člena této církve, ale každý z nás by mohl a měl dobře znát alespoň několik dalších. To ovšem znamená, že bychom se měli setkávat i jindy než v neděli ráno. Nedělní shromáždění mají klíčový význam pro naše uctívání a pro vyučování Božího slova, Our Sunday gatherings are crucial for worship and instruction in God’s Word, je ovšem také životně důležité setkávat se s druhými věřícími i při jiných příležitostech, abychom se mohli navzájem povzbuzovat v křesťanském životě.

A do třetice: to všechno vyžaduje cílevědomé úsilí. Musíme se přestat dívat na sebe a začít myslet na druhé. Když v církvi uvidíte někoho, kdo vypadá osaměle, zdeprivovaně nebo rozpačitě, buďte iniciativní, seznamte se s ním a zajímejte se o něj. Možná si s ním budete muset dát sraz ještě někdy později během týdne. Vlastně je to jen jedna z praktických aplikací „zlatého pravidla“: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“

Závěr

Rád bych vás požádal, abyste s modlitbou uvažovali o každé z těchto tří výzev. Kterou z nich se nejvíce potřebujete řídit? Potřebujete soustavněji přicházet ve víře k Bohu? Tato disciplína je vlastně základem pro druhé dvě; pokud vám chybí, nebudete silní ani v těch druhých dvou oblastech. Možná ale potřebujete především odhodlání neochvějně se držet naděje, kterou vyznáváte. A pokud jde o uvažování nad tím, jak se navzájem podněcovat k lásce a k dobrým skutkům, v tom se pravděpodobně může zlepšovat každý z nás. Promyslete si nějaké konkrétní způsoby, jak růst v té oblasti, na kterou vás Bůh upozornil. Ptejte se ho, jak můžete své slavné postavení v Kristu uvést do praxe.

Otázky k diskuzi

1. Kterou z uvedených tří výzev se nejvíce potřebujete řídit? Poznamenejte si nějaké konkrétní způsoby, jak v této oblasti růst.
2. Mladý věřící vám řekne: „Vůbec se necítím hoden předstoupit před svatého Boha.“ Jakou pastýřskou radu byste mu dali?
3. Jak má být v našem svědectví uvedena do rovnováhy smělost a citlivost? Viz Ef 6,19-20; Ko 4,3-6.
4. Víte-li o věřícím, který se odklání od Pána, jak poznáte, jestli se máte angažovat? Jakým způsobem byste ho povzbudili k lásce?