• Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. (1J 5,1)

Aby kazatel evangelia plně dokázal svou službu, bude potřebovat mnoho Božího učení. Kromě velkého úsilí a péče, které bude muset věnovat svému chování a duchu, bude potřebovat i vedení v tom, co kázat. První obtíží bude kázat celou pravdu ve správném poměru: nikdy nezveličovat jen jedno učení, nikdy neprosazovat jednu pravdu na úkor jiné, nikdy si nenechávat žádnou část pro sebe ani nedovolit, aby byla příliš v popředí. Praktický výsledek bude záležet na správné rovnováze a na správném rozdělování Slova.

Tato otázka je v každém případě nesmírně důležitá, protože se dotýká klíčových a životně důležitých Božích pravd, a pokud se jí někdo neujme správným způsobem, může to mít velmi vážné důsledky. Mluvím o základních skutečnostech, které se týkají díla Krista pro nás a působení Ducha svatého v nás. Ospravedlnění skrze víru je otázkou, kde nesmí být žádné nejasnosti, žádná nesrozumitelnost, a ještě méně vykrucování a neurčitosti.  Zároveň musíme jednoznačně a rozhodně trvat na tom, že znovuzrození je nutné u každé duše, která by měla vstoupit do nebes.

„Musíte se narodit znovu“ je do stejné míry pravdou jako to jasné prohlášení evangelia „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn.“ Obávám se, že někteří zapálení bratři kázali učení o ospravedlnění z víry nejen tak směle a jasně, ale i tak špatně a odděleně od veškeré ostatní pravdy, že dovedli mnoho lidí k troufalé jistotě a zdá se, že propůjčili svůj souhlas a podporu různým druhům antinomianismu, kterého bychom se měli velmi obávat a ošklivit si ho.

Můžeme se modlit „dobrý Pane, zachraň nás“ před mrtvou, neúčinnou vírou bez ovoce – a přece ji můžeme zároveň nevědomky živit. Můžeme stát a provolávat „věřte, věřte, věřte“ bez toho, že bychom vysvětlili, čemu má být věřeno. Dát veškerý důraz spasení na víru bez toho, že bychom vysvětlili, co spasení je, a ukázali, že znamená stejně záchranu z moci hříchu jako z viny hříchu, se může vášnivému probuzeneckému kazateli zdát jako správné a v dané situaci vhodné, ale ti, kdo viděli výsledek takového učení, mají velmi vážný důvod klást si otázku, jestli nemůže napáchat stejně zla jako dobra.

Na druhou stranu, je mým upřímným přesvědčením, že stejně nebezpečný je i opačný extrém. Jsem si naprosto jistý, že člověk musí být učiněn novým stvořením v Kristu Ježíši, jinak není spasen. Ale někteří viděli důležitost této pravdy tak jasně, že pořád a navěky trvají na obrovské změně při obrácení – na jeho ovoci a na jeho důsledcích – že se zdá, že si skoro nikdy nevzpomenou na dobrou zprávu, že každý, kdo věří v Krista Ježíše, má život věčný.

Takoví učitelé mají sklony stanovit tak vysoký standard prožitku a být tak nároční, co se týče známek a znaků skutečného, znovuzrozeného Božího dítěte, že velmi vážně odrazují upřímné hledající a upadají do různých druhů zákonictví, ohledně kterých se opět můžeme modlit „dobrý Pane, zachraň nás před nimi.“ Nedopusť, abychom selhali v tom, jak svědčíme o bezpochybné pravdě Boží, že skutečná víra v Ježíše Krista je tím, co zachraňuje duši! Pokud to nedokážeme, budeme držet v okovech zákonictví mnohé, kteří se už dávno měli radovat z pokoje a měli vstoupit do svobody Božích dětí.

Možná není snadné tyto věci udržet ve správné rovnováze, ale jestli máme být moudrými staviteli, musíme o to usilovat. Jan to ve svém učení dělal. Když obrátíte do třetí kapitoly jeho evangelia, je velmi důležité si všimnout, že ačkoliv zde podrobně zaznamenává, jak náš Spasitel vysvětloval Nikodémovi učení o novém narození, zároveň v té samé kapitole vidíme, že nám dává asi nejjasnější vyjádření evangelia ze všech Písem: „A jako Mojžíš vyvýšil hada v pustině, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v Něho věří, měl život věčný.“

Takže Jan v kapitole před námi jasně trvá na tom, že člověk se musí narodit z Boha. Připomíná to znovu a znovu, ale zároveň ustavičně připisuje víře jedinečnou účinnost. Zmiňuje víru jako to, co značí, že jsme se znovu narodili, víru jako to, že přemáháme svět, víru jako to, že máme vnitřní svědectví, víru jako to, že máme věčný život – vskutku, zdá se, jako by ani nemohl dostatečně vyzdvihnout věření, zatímco zároveň trvá na tom, že je nesmírně důležitý i vnitřní prožitek spojený s novým narozením.

Jestliže tento problém potkává kazatele, není divu, že ho mají i jeho posluchači a že mají mnoho otázek. Znal jsem mnoho takových, kteří neustále poslouchali to nejvzácnější učení, že víra v Krista Ježíše je tím, co zachraňuje, ale zapomněli na další pravdy Boží, a tak došli k závěru, že jsou spasení, ačkoliv nebyli. Vybájili si, že uvěřili, ačkoliv prožitek, který vždy jde ruku v ruce s pravou vírou, jim byl zcela cizí. Představovali si, že víra je to samé jako troufalá jistota o bezpečí v Kristu – neukotvená v řádném pochopení Božského Slova a neprokázaná skutečností v jejich vlastních duších.

Kdykoliv jim bylo předkládáno sebezkoumání, vyhýbali se mu jako útoku na svou jistotu, a když byli naléhavě vybízeni, ať se zkoumají zkouškami evangelia, bránili svůj falešný pokoj tvrzením, že klást otázky ohledně jistoty jejich spásy by byla nevíra. Proto se obávám, že domýšlivost předpokládané víry v Krista je dostala do téměř beznadějné situace. Jejich smrtící přesvědčení odložilo varování a napomínání evangelia, takže je až zbytečné se jim věnovat.

Myslí si, že to jediné, co je nutné, je, aby se vytrvale drželi víry, že Kristus Ježíš pro nás už dávno všechno udělal, že zbožná bázeň a opatrný život jsou něco nadbytečného, pokud ne přímo urážka vůči celému evangeliu. Na druhou stranu, znal jsem i jiné, kteří přijali učení o ospravedlnění z víry jako součást svého vyznání, ale nikdy nepřijali jako praktickou skutečnost, že ten, kdo věří, je spasen. Tolik cítí, že musí být obnoveni v duchu své mysli, že v sobě vždy hledají důkazy, a proto neustále pochybují. Jejich normální a častou písničkou je:

„Tohle bych moc rád věděl,

často strachy přemýšlím:

Zda Pán na mě pohleděl?

Jsem Jeho, nebo jsem čí?“

Tuto sortu lidí je spíše třeba litovat než odsuzovat. Ačkoliv jsem tím úplně posledním, kdo by chtěl šířit nevíru, jsem i úplně první, kdo by chtěl vštěpovat svatou nejistotu. Je jedna věc, aby člověk dbal na to, zda je opravdu v Kristu, a úplně jiná, aby pochyboval o Kristových zaslíbeních – aby předpokládal, že ve skutečnosti nejsou dána jemu. V některých srdcích je sklon příliš se dívat do vlastního nitra a trávit více času studováním svých vnějších důkazů a vnitřních pocitů než učit se plnost, svobodu a plnou dostatečnost Boží milosti v Kristu Ježíši.

Příliš málo vidí tu nádhernou pravdu evangelia, že přijetí věřícího před Bohem nespočívá v něm samém, ale v Kristu Ježíši – že jsme očištěni Ježíšovou krví, že jsme oblečeni Ježíšovou spravedlností – příliš málo vidí, že jsou, slovy Písma, „přijati v milovaném“. Upřímně toužím, aby tato dvě učení byla ve vašich duších v rovnováze. A to je něco, co vás může naučit jen Duch svatý. Je to úzká cesta, kterou nevidělo orlí oko a po které po které nešlo lvíče. Ten, kdo je veden Duchem svatým, neupadne do troufalosti, nepohrdne dílem Ducha v jeho nitru ani nezapomene, že spasení je dílem Pána Ježíše Krista, „jenž se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením“.

Tento text, jak se mi zdá, spojuje tyto dvě pravdy v nanejvýš slastné harmonii, a když Bůh pomůže, budeme o nich mluvit. „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha.“ Dnes ráno se za prvé podíváme na víru, o které je zde řeč. A poté, za druhé, na to, jak je jistým důkazem znovuzrození. A poté, za třetí, se na chvíli zastavíme na závěru verše, kde si ukážeme, jak je to argumentem pro křesťanskou lásku – „A každý, kdo miluje Toho, který zplodil, miluje i Toho, který je z Něho zplozen.“

1. Co náš text míní vírou? Na prvním místě jsem přesvědčen, že víra zde označuje to, k čemu náš Pán a Jeho apoštolové lidi pobízeli, a k čemu je v Božím slově vždy připojen slib spasení. Je to právě ta víra, kterou Petr hlásal Korneliovi, když mu řekl: „Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“ A stejně tak ji přikazoval náš Pán, když přišel do Galileje a kázal „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15).

Někteří lidé musejí připustit, že apoštolové přikazovali, vyzývali a zapřísahali lidi, ať věří, ale zároveň nám chtějí tvrdit, že druh víry, ke kterému apoštolové lidi vybízeli, nebyla spásná víra.

Chraň nás Bůh, abychom v našem zápalu bránit svou oblíbenou pozici byli dohnáni k tak obludnému tvrzení! Dokážete si vůbec představit, alespoň na chviličku, jak apoštolové se zápalem a horlivostí, vedení Duchem Božím v nich, chodili po světě a vybízeli lidi k víře, která je nakonec nezachrání? Proč by trávili čas něčím tak neplodným, něčím, co tak mučí marnými nadějemi, něčím tak neúrodným a bez výsledků?

Když náš Pán nařídil svým učedníkům, ať jdou do světa a káží evangelium každému stvoření, a dodal „kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen,“ víra, kterou měli kázat, nebyla zjevně ničím jiným než spásnou vírou, a je pošetilé tvrdit cokoliv jiného. Musím vyznat, že mě nedávno šokovalo, když jsem si v jednom kázání přečetl tvrzení, že Pavlova slova k žalářníkovi „zazněla v půlnoční konverzaci za velmi zvláštních okolností; a navíc, evangelista, který je sepsal, nebyl přítomen při tomto rozhovoru.“

I kdyby se odehrálo v poledne a byl u něj celý svět, apoštol nemohl dát přesnější odpověď na otázku „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“ než tu, kterou žalářníkovi dal: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen!“ Opakuji, je pouhou lehkovážností, nebo ještě něčím horším, říct, že víra přikazovaná apoštoly byla pouhou lidskou vírou, která nezachraňuje, a že neexistuje žádná jistota, že takováto víra spasí duši. A tam, kde je třeba takováto obrana, je opravdu zoufale.

Navíc, víra předkládaná naším textem je povinností všech lidí. Znovu si text přečtěte – „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha.“ Věřit Boží pravdě nikdy nemůže být ničím menším než povinností člověka. To, že Ježíš je Kristus, je pravda. A je povinností každého člověka tomu věřit. Chápu to tak, že víra je zde důvěrou v Krista. A rozhodně je povinností člověka důvěřovat tomu, co je hodno důvěry. To, že Ježíš Kristus je hoden důvěry všech lidí, je naprosto jisté – proto je povinností všech lidí v Něj skládat svou důvěru. Jelikož příkaz evangelia „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen,“ je s Boží autoritou směřován každému stvoření, je povinností každého člověka to udělat.

Jak říká Jan – „A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista,“ a sám náš Pán nás ujišťuje, že „kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Vím, že jsou někteří, kteří to budou popírat, a že to budou popírat na základě toho, že člověk není duchovně schopen věřit v Ježíše, na což odpovídám tím, že je bludem představovat si, že míra hříšníkovy morální schopnosti je tím, co určuje míru jeho povinnosti.

Je celá řada věcí, které by lidé měli dělat, ale ztratili pro ně morální a duchovní sílu, ačkoliv ne tu fyzickou. Člověk by měl žít v čistotě, ale i jestli tak dlouho žil v nemorálnosti, že nedokáže brzdit své vášně, od jeho povinnosti ho to neosvobozuje! Je povinností dlužníka, aby splatil své dluhy, a jestli byl takový marnotratník, že se uvrhl do beznadějné chudoby, ani to ho nijak nezbavuje jeho dluhů! Každý člověk by měl věřit tomu, co je pravda, ale jestli jeho mysl byla převrácena tak, že miluje lež a odmítá Pravdu, omlouvá ho to snad?

Jestli se má Boží zákon přizpůsobovat podle padlého morální stavu hříšníků, budete mít zákon, který se bude postupně snižovat, aby se přizpůsobil jednotlivým stupňům lidské hříšnosti. A skutečností je, že nejhorší lidé budou pod nejmenší mírou zákona, a tak v důsledku budou nejméně vinní! Boží požadavky by tak byly něčím proměnným, a pravdou je, že bychom nakonec nebyli pod vůbec žádným zákonem. Kristův příkaz je dobrý, ať už je člověk sám sebehorší, a když přikazuje všem lidem všude, aby činili pokání, mají povinnost činit pokání, ať už jim to jejich hříšnost znemožňuje nebo ne.

V každém případě je povinností člověka dělat to, co od něj Bůh požaduje. A zároveň platí, že tato víra, kdekoliv, kde je, je v každém jednom případě bez výjimky Božím darem a dílem Ducha Svatého. Ještě nikdy neuvěřil žádný člověk v Ježíše touto vírou, jestliže ho k tomu nevedl Duch Svatý. On v nás působí všechny naše dobré skutky a i naši víru. Víra je příliš nebeskou milostí, než aby vypučela v lidské přirozenosti předtím, než je obnovena – víra v každém věřícím je „Božím darem“. Řeknete mi: „Jsou tyhle dvě věci konzistentní, drží pohromadě?“ Odpovídám: „Jistě, jelikož obě jsou pravdivé.“ „Jak jsou konzistentní?“ ptáte se. „Jak jsou nekonzistentní?“ ptám se já. A vy budete mít stejný problém dokázat, že jsou nekonzistentní, jako já dokázat, že jsou konzistentní.

I kdyby podle teorie konzistentní nebyly, zkušenost nám ukazuje, že jsou. Lidé jsou Duchem Svatým usvědčováni z hříchu. „Z hříchu,“ říká Kristus, „že nevěří ve Mne.“ Zde je jedna z Božích Pravd. Ale stejná srdce jsou tím samým Duchem vyučena, že víra je ovocem Božího díla (Kol 2:12). Bratři, buďte ochotní vidět obě strany štítu Pravdy. Opusťte už rané dětství, které nedokáže věřit dvěma učením, dokud mezi nimi nevidí spojovací článek. Copak nemáte dvě oči? Musíte si snad jedno z nich vypíchnout, abyste jasně viděli? Je pro vás nemožné použít duchovní dalekohled a dívat se dvěma pohledy na pravdu, dokud se vám nespojí v jednu a nestane se skutečnější a obsažnější právě proto, že se skládá ze dvou?

Mnoho lidí odmítá vidět více než jednu stranu učení, a tak vytrvale bojují proti čemukoliv, co není hned na první pohled konzistentní s jejich vlastními představami. V našem případě však nevidím nic těžkého na tom věřit, že víra je zároveň povinností člověka i Božím darem. A jestli druzí nemohou tyto dvě Pravdy přijmout, já za toto jejich odmítnutí nejsem zodpovědný. Má povinnost končí tím, že jsem o nich s upřímností svědčil. Doteď jsme pouze proklesťovali cestu. Teď však postoupíme vpřed.

Víra, o které text hovoří, zjevně spočívá na Osobě – na Ježíši. „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha.“ Nejde o víru ohledně učení, ohledně postoje, ohledně vyjádření, ale o víru v Osobu. Jen si ta slova přeložme: „Každý, kdo věří, že Spasitel je Pomazaný, se narodil z Boha.“ Toto vyjádření zajisté neznamená, že kdo vyznává, že věří, že to tak s Ním je – protože to dělají mnozí, jejichž životy dokazují, že nejsou znovuzrození. Naše vyjádření říká, že kdo věří, že to tak skutečně je, a stejně pravdivě a v každém skutku přijímá Ježíše tak, jak Ho Bůh ustanovil a pomazal, je znovuzrozený člověk.

Co vlastně znamená, že „Ježíš je Kristus“ nebo že Ježíš je Pomazaný? Za prvé to, že je Prorok. Za druhé to, že je Kněz. Za třetí, že je Králem Církve, protože On je Pomazaný ve všech třech těchto smyslech. A teď si pokládám tuto otázku – Věřím dnes, že Ježíš je velký Prorok pomazaný Bohem, aby mi zjevil cestu spasení? Přijímám Ho jako svého Učitele a uznávám, že má Slova věčného života? Pokud tomu věřím, podřídím se Jeho evangeliu a mám věčný život.

Přijímám Ho od teď jako Božího Zjevitele pro mou duši, jako Posla Smlouvy, jako Pomazaného Proroka Nejvyššího? Ale On je i Kněz. Kněz je mezi lidmi ustanoven, aby přinášel oběti – věřím pevně, že Ježíš byl ustanoven, aby přinesl svou jedinou Oběť za hříchy lidstva, skrze kterou jednou provždy dokončil usmíření a dokonal odčinění hříchu? Přijímám Jeho usmiřující oběť jako své usmíření, přijímám Jeho smrt jako odčinění mého hříchu, zakládám na něm veškerou svou naději na odpuštění všech mých přestoupení?

Věřím skutečně, že Ježíš je jediný, skutečně ten jediný usmiřující Kněz, a přijímám Ho, aby byl mým Knězem? Jestli ano, pak už alespoň z části věřím, že Ježíš je Pomazaný. Ale On je i Král, a jestliže chci vědět, jestli mám skutečnou víru, musím se sám sebe dál ptát „Je Ježíš, který je teď vyvýšený v nebesích, který kdysi krvácel na kříži, je mým Králem? Je Jeho zákon mým zákonem? Toužím se plně podřídit Jeho vládě? Nenávidím to, co On nenávidí, miluji to, co On miluje? Žiji, abych Mu vzdával chválu? Toužím jako poslušný poddaný vidět přicházet Jeho království a vidět, jak se děje Jeho vůle na zemi tak jako na Nebi?“

Můj drahý příteli, jestli můžeš upřímně a ze srdce říct „Přijímám Ježíše Krista z Nazareta jako svého Proroka, Kněze a Krále, jelikož Bůh Ho pomazal, aby vykonával tyto tři úřady, a v každém z těchto tří Úřadů Mu opravdově důvěřuji“, pak, drahý příteli, máš víru Božích vyvolených, jelikož je psáno „Kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha.“

A půjdeme trochu dál. Skutečná víra je spolehnutí se. Podívejte se do jakéhokoliv řeckého lexikonu a zjistíte, že slovo pisteuein neznamená pouze věřit, ale „důvěřovat, spoléhat se na, svěřit se někomu“ a tak dále. A proto je jádrem významu víry „jistota v, spolehnutí se na“. Proto se tedy chci zeptat každého, kdo zde vyznává Krista, kdo vyznává, že má víru – je vaše víra vírou, která se spoléhá? Věříte nějakým tvrzením, nebo vkládáte svou důvěru v jedinou slavnou Osobu, která jediná vás může vykoupit? Věříte s jistotou a spolehnutím se? Vyznání vás nezachrání, ale spolehnutí se na Pomazaného Spasitele je cestou ke spasení!

Pamatujte, úpěnlivě vás prosím, kdybyste se mohli naučit ortodoxii bez jediné chyby, kdybyste se mohli naučit vyznání napsané perem samotného Věčného Boha, pouhá souhlasící, teoretická víra, kterou lidé vykazují, když věří v existenci lidí na měsíci nebo mlhovin ve vesmíru, nemohlo by to zachránit vaši duši! Tím si můžeme být jistí, protože mnozí okolo nás mají takovouto víru, a přece zjevně nejsou Božími dětmi. Kromě toho, skutečná víra není balamutící troufalostí, kdy si člověk říká „Věřím, že jsem spasen, jelikož mám krásné pocity. Měl jsem nádherný sen. Cítil jsem jedinečné vzrušení.“

Veškerá taková jistota nemusí být nic víc než naprostá domýšlivost. Domýšlivost není vírou, je pravým opakem víry – místo toho, aby byla podstatou věcí, v něž doufáme, je pouhým přeludem. Víra je stejně správná jako rozum, a když zvážíme její argumenty, je ve svých závěrech stejně jistá, jako by byly výsledky matematických pravidel. Upřímně vás prosím, dejte si pozor na víru, která nemá žádný jiný základ než vaši vlastní fantazii!

Víra, znovu, není prožívání jistoty, že za mě Ježíš zemřel. Občas trochu nesouhlasím s tím známým veršem písně:

„Tak, jak jsem: bez jediné obhajoby,

Než že za mě Tvá krev byla prolita.“

Je nanejvýš vhodný pro Boží dítě, ale nejsem si jistý, že by se tak celá věc měla předkládat hříšníkovi. Nevěřím v Ježíše proto, že jsem přesvědčený, že Jeho krev byla prolita za mě, ale spíše zjišťuji, že Jeho krev byla prolita za mě, z té skutečnosti, že v NĚJ věřím. Bojím se, že jsou tisíce lidí, kteří věří, že Ježíš za něj zemřel, kteří však nejsou zrození z Boha, ale spíše se zatvrzují ve svém hříchu svými neopodstatněnými nadějemi na Boží milosrdenství. V tom, že člověk předpokládá, že za něj Kristus zemřel, není žádná zvláštní spásná účinnost. Jestliže je totiž pravda, že Kristus zemřel za všechny lidi, pak se jedná o pouhý truismus, nic víc.

V takovém případě, s teorií univerzálního usmíření, by každý byl nutně narozen z Boha, a tak to rozhodně není. Když nás Duch Svatý vede, abychom se spolehnuli na Pána Ježíše, pak se našim duším otevře Pravda, že Bůh dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něj věří, byl zachráněn. A pak vidíme, že Ježíš pro nás, kdo věříme, zemřel, abychom mohli být spaseni. Když nás Duch Svatý ujišťuje, že Ježíš za nás prolil svou krev, je to jedna věc, ale prostě dojít k závěru, že Ježíš za nás zemřel, jelikož zemřel úplně za všechny, je od skutečné biblické víry v Ježíše Krista stejně daleko, jako je východ od západu.

Víra také není to, že jsem si jistý, že jsem spasen, protože to může být tak, že spasený nejsem, a věřit lži nikdy nemůže být víra. Mnozí příliš rychle usoudili, že jsou spasení, i když pořád ještě byli ztracení v hlubinách hořkosti. Tím však neukazovali důvěru v Krista, ale pouze svou hlubokou domýšlivost, který je pro ně do té největší míry ničivá. Abychom se vrátili tam, kde jsme začali, víra je prostě spolehnutí se na Ježíše Krista. Otázka, jestli Vykupitel zemřel zvláštním a jedinečným způsobem právě pro mě, v první řadě vůbec není něco, co bychom měli řešit. Vím, že přišel na svět, aby zachránil hříšníky – a právě s tímto obecným vědomím k Němu přicházím.

Zjišťuji, že každý, kdo v Něj věří, bude zachráněn, a proto v Něj skládám svou důvěru, a tak se z Jeho Slova dozvídám, že jsem objektem Jeho jedinečné lásky a že jsem zrozen z Boha. Když poprvé přijdu k Ježíši, dost možná nemám žádné povědomí o osobním a jedinečném podílu na krvi Kristově. Ale jelikož je napsáno „On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa,“ přicházím a svěřuji se této Smírní oběti – ať už se potápím nebo plavu, vrhám se ke Spasiteli a spoléhám se na Něj.

Ach, veliký Synu Boží, Ty jsi žil a zemřel! Krvácel jsi a trpěl a učinil zadostiučinění za hřích všech, kdo v Tebe věří! A z Tvé milosti v Tebe věřím, spoléhám se na Tebe, opírám se o Tebe, padám do Tvé náruče. A teď, každý, kdo má takovou víru, se narodil z Boha. Má skutečnou víru, která je jasným důkazem nového narození. Rozsuzujte se tedy, zdali máte tuto víru nebo ne.

Dovolte mi s touto pravdou strávit ještě nějaký čas. Skutečná víra je v Písmu představena mnoha obrazy, a já zmíním alespoň jeden nebo dva z nich. Když hebrejský otec v Egyptě zabil beránka a pochytal jeho krev do mísy, byl to jedinečný projev víry. Pak vzal trochu yzopu, namočil ho do té krve a označil s ním své veřeje. A pak udělal rudé znamení na nadpraží. Tohle zamazání dveří představovalo víru. Záchrana se uskutečnila skrze tuto krev. A krev přinesla svůj účinek díky tomu, že vlastník domu ji sám namazal na své dveře.

Právě to dělá víra. Bere to, co je Kristovo, přivlastňuje si to, jakoby kropí duši drahocennou krví, přijímá dílo milosrdenství, díky kterému nás Pán pomíjí ve svém soudu a vysvobozuje svůj lid od zničení. Židům byla víra zjevena jiným způsobem. Když bylo zvíře předloženo jako oběť za hřích, kněz, a někdy i zástupci kmenů nebo daný člověk sám, položili své ruce na oběť na znamení, že touží po tom, aby na ni byly jejich hříchy přeneseny, aby za ně trpěla jako předzvěst Velké zástupné Oběti. Víra skládá své ruce na Ježíše v touze mít podíl na Jeho zástupné smrti a prospěch z ní.

Ještě pozoruhodnějším znázorněním víry byl pohled, který uzdravoval Izraelce uštknuté hady. Mojžíš uprostřed tábora vztyčil vysokou standardu s bronzovým hadem! Vysoko nad všemi stany se ve slunečním svitu leskl had. A kdokoliv z celého hynoucího zástupu, kdo na něj pohlédl, zůstal naživu. Pohledět na něj bylo velmi jednoduchým skutkem, který však značil, že se člověk podřizuje Božím příkazům. Když byl uštknut, podíval se na toho bronzového hada, a skrze tento pohled přišlo uzdravení.

Právě taková je víra. Je tou nejsnadnější věcí na světě, avšak značí mnohem více než jen to, co je zjevné na povrch:

„V pohledu na Ukřižovaného je život.“

Věřit v Ježíše není nic jiného než hledět na Něj okem víry, důvěřovat Mu svou vlastní duší. Dalším obrazem toho, co je víra, je pro nás ta ubohá žena, která se v davu vetřela za našeho Spasitele. Řekla si „Jestliže se jen dotknu jeho šatu, budu zachráněna.“ Nebrala žádné léky, neučinila žádné vyznání, nevykonala žádný obřad, ale prostě se dotkla lemu Spasitelova roucha, a byla okamžitě uzdravena!

Ach, duše, jestliže se dotkneš Krista tím, že v Něj prostě uvěříš, i kdyby ta víra byla sebeslabší, máš víru Božích vyvolených! Máš víru, která je v každém případě známkou nového narození.

2. Nyní musíme pokračovat, abychom si ukázali, že tam, kde existuje víra, je důkazem znovuzrození. V celém tomto světě nebyla jediná špetka takovéto víry, s výjimkou znovuzrozených duší, a ani nikdy nebude, co jen svět bude světem. Podle našeho textu je to tak, a i kdybychom neměli žádné jiné svědectví, tato pasáž sama o sobě by více než stačila, aby to dokázala. „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha.“

„Ach,“ slyším tě, ubohá duše, říkáš „nové narození je obrovské tajemství. Nerozumím mu. Obávám se, že na něm nemám podíl.“ Jsi znovuzrozena, jestliže věříš, že Ježíš je Kristus, jestliže se spoléháš na ukřižovaného Spasitele, pak ses jistě znovu narodila k živé naději. Tajemství nebo ne, jestliže jsi věřící, nové narození je tvé. Křesťane, všiml sis, že největší tajemství na světě se zjevují těmi nejsnazšími a nejprostšími znameními? Prostota a zdánlivá jednoduchost víry není důvodem, proč nechápat její existenci jako neomylné znamení nového narození nitra.

Jak víme, že novorozené dítě je naživu, krom toho, že pláče? A to je přitom pláč dítěte tak jednoduchý, prostinký zvuk! Jak snadno by se dal napodobit! Šikovný řemeslník by nás s pár trubkami a pružinami dokázal snadno zmást. Ale byl kdy na světě pláč dítěte, který by neukazoval na tajemství dýchání, tlukotu srdce, proudění krve a všech těch dalších zázraků, které přicházejí s životem samotným? Hle, vidíte tu ženu vytaženou z řeky? Žije? Ano, žije, je v ní život. Jak to můžete vědět? Protože se jí stále nafukují plíce, dýchá. Ale nedalo by se snadno zařídit, aby se jí nafukovaly plíce? Stačí do nich párkrát fouknout několika měchy – nenafoukly by se pak?

Ach, ano, něco podobného by se snadno dalo napodobit. Ale žádné plíce nedýchají, než ty, ve kterých je život, nikde neproudí krev do srdce a ze srdce, pokud v tom srdci není život. Nebo si vezměte jinou ilustraci. Zajděte si kdykoliv na telegrafní úřad a uvidíte, jak se některé ručičky hýbou doprava a doleva a pořád se ozývá cvakání. Elektřina je velké tajemství a nemůžete ji vidět ani cítit. Ale operátor vám říká, že po drátě se pohybuje elektrický proud. Jak to ví? „Vím to podle této ručičky.“ Jak je to možné? Mohl bych vám těmi ručičkami snadno hýbat sám. „Ano, ale copak nevidíte, že ručička se jednou pohnula doprava, jednou doleva a pak zase dvakrát doprava? Čtu tady zprávu.“

„Ale,“ říkáte si, „já v tom nic nevidím. To klapání a ten pohyb bych mohl snadno napodobit.“ Ale ten, je vyučený, v těch ručičkách vidí nejen působení elektřiny, ale ještě mnohem hlubší tajemství. Uvědomuje si, že tu neviditelnou sílu řídí mysl a promlouvá skrze ni. Ne ke všem, ale k zasvěceným, kterým je dáno vidět tajemství za vší tou jednoduchostí. Věřící ve víře, která je stejně prostá jako pohyby té ručičky, vidí znamení, že Bůh působí v lidské mysli, a duchovní člověk rozsuzuje a uvědomuje si, že stojí tváří v tvář hlubšímu, naznačenému tajemství, které oko těla nedokáže rozpoznat.

Víra v Ježíše je lepším znakem znovuzrození než cokoliv jiného, a v žádném případě ještě nezklamala a nelhala. Víra v živého Boha a Jeho Syna Ježíše Krista je vždy výsledkem nového narození, a nemůže nikdy existovat v nikom jiném než ve znovuzrozených. Ten, kdo má víru, je spasený člověk. Prosím vás, abyste mne v tomto argumentu následovali. Jistý učitel nedávno řekl „Skutek víry člověka není to samé jako to, že je spasen – je to pouze krok ve směru ke spasení.“ Toto tvrzení je popřením toho, že každý, kdo věří v Krista, je jednou provždy spasen. To znamená, že člověk nemůže říct, že je spasený jen proto, že věří v Ježíše.

A teď si všimněte, jak moc tohle odporuje Písmu. Z Božího Slova je jasné, že člověk, který věří v Ježíše, není odsouzen. Přečtete si Jana 3:18 a mnoho dalších pasáží. „Ten, který v Něho věří, není souzen“ a natož odsouzen. A teď, není to snad tak, že každý neznovuzrozený člověk je odsouzen? Není snad člověk, který není souzen, spaseným člověkem? Když jste si na základě Božské autority jistí, že věřící není odsouzen, jak ve jménu všeho, co je racionální, můžete odmítat, že věřící je spasen? A jestliže není odsouzen, čeho by se měl bát? Nemůže snad správně říct, že teď, když byl ospravedlněn z víry, má pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista?

Povšimněte si, za druhé, že víra ve čtvrtém verši kapitoly před námi, jak se zde píše, „přemohla svět“. „A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra.“ Co tedy řekneme? Přemáhá víra svět v lidech, kteří nejsou spaseni? Jak tohle může být možné, když apoštol říká, že to, co přemáhá svět, se narodilo z Boha? Přečtete si čtvrtý verš – „Vše, co se narodilo z Boha, přemáhá svět“ – a VÍRA je to, co přemáhá svět. Proto člověk, který má víru, je znovuzrozený. A co to znamená jiného, než že je spasený a že jeho víra je nástrojem, kterým dosahuje těchto vítězství?

Kromě toho, víra přijímá Boží svědectví, a nejen to – ten, kdo má víru, má sám v sobě svědectví o Boží Pravdě. Přečtěte si desátý verš kapitoly – „Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě.“ Nepíše se tu „Ten, kdo dělá tohle nebo cítí tamto“, ale „Kdo VĚŘÍ, má to svědectví v sobě.“ Jeho srdce nese svědectví o Pravdě Boží. Prožívá nějaký nespasený člověk toto svědectví ve svém nitru? Budete mi snad tvrdit, že vnitřní prožitek člověka nese svědectví Božího evangelia, a přece, ten člověk je ztracený nebo má pouhou naději, že bude nakonec spasen? Ne, pane, to je nemožné!

V tom, kdo věří, byla vypůsobena změna, která mu umožňuje, aby svým vlastním svědomím potvrzoval Boží svědectví, a takový člověk musí být ve stavu spásy. Není možné o něm říct, že je nespaseným člověkem. A znovu, povšimněte si, že v této kapitole, v jejím třináctém verši, že tam, kde je víra, je i věčný život. Právě to vyhlašují slova „Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“ Sám náš Pán a Jeho apoštolové na mnoha místech vyhlašovali „Ten, kdo v Něj věří, má život věčný.“

Neříkejte mi, že hříšník, který věří v Ježíše, musí udělat nějaký pokrok předtím, než může říct, že je spasen. Neříkejte mi, že člověk, který důvěřuje Kristu, je pouze na cestě ke spasení, a musí počkat, než použije dostatečné množství svátostí a dostatečně vyroste v milosti, než bude moci vědět, že je spasený. Ne! Hříšník je spasen ve chvíli, kdy složí svou důvěru v Ježíšovo dokonané dílo. Nebesa a země mohou pominout, ale ten člověk nikdy nezahyne!

I jestli jsem uvěřil ve Spasitele před jednou vteřinou, jsem v bezpečí. Stejně v bezpečí jako člověk, který uvěřil v Ježíše před padesáti lety a který celou tu dobu žil spravedlivě. Neříkám, že novorozený konvertita je stejně radostný, užitečný, svatý a připravený a zralý pro Nebe. Ale říkám, že slova „kdo v Něj věří, má věčný život“ jsou Boží Pravdou, která je obecně platná a týká se stejně dobře miminka ve víře jako člověka, který dosáhl plnosti dospělého muže v Ježíši Kristu. Jako by tato kapitola byla napsána se záměrem vyvrátit ten strašlivý blud, že víra nepřináší okamžité spasení: znovu a znovu vyzdvihuje víru! Ano, a mohu dodat, že náš Pán sám korunuje víru, jelikož víra sama nikdy nenosí korunu, ale veškerou slávu vzdává drahému Vykupiteli.

Nyní bych rád pár slovy odpověděl na několik otázek. Musí člověk činit pokání i věřit? Odpověď – žádný člověk nikdy neuvěřil bez toho, že by zároveň činil pokání. Víra a pokání jdou ruku v ruce. Musí. Jestliže důvěřuji Kristu, že mě spasí z hříchu, zároveň se od hříchu odvracím, činím pokání a má mysl a uvažování ohledně hříchu se zcela mění, tak jako všechno ostatní, co s jeho stavem souvisí. Ovoce pokání je součástí víry samotné. Nikdy se nesetkáte s člověkem, který důvěřuje v Krista, ale zůstává Božím nepřítelem nebo milovníkem hříchu. Skutečnost toho, že přijímá usmiřující Oběť za hřích, je jasným důkazem, že se mu hnusí hřích a že jeho mysl se ve svém vztahu vůči Bohu zcela mění.

Navíc, co se týče všech Milostí, které v křesťanovi poté rostou, nejsou snad ve víře obsažena embrya každé z nich? „Jen věř, a budeš spasen,“ je poselství, kterému se dnes mnozí vysmívají, zatímco další mu nerozumí. Ale víte, co znamená „jen věř“? Víte, že v těchto dvou slovech leží celý obrovský svět významu a smyslu? Přečtěte si slavnou 11. kapitolu listu Židům a pohleďte, co víra udělala a co stále může udělat, a uvidíte, že to není žádná malicherná maličkost! Tam, kde je v člověku víra, jen ať se rozvíjí – přijde očištění od hříchu, oddělení se od světa, konflikt se zlem a vedení války pro Kristovu slávu, které by nemohlo způsobit nic jiného.

Víra je sama o sobě jednou z nejvznešenějších Milostí. Je shrnutím všech ctností. A tak jako někdy bude v jediném klasu dostatek zrn na osetí a zúrodnění celé zahrady, stejně i v jediném slovu „víra“ je dostatek ctnosti, aby požehnalo celou zemi – dostatek Milosti, jestliže jí Duch dá růst – aby padlé proměnila v dokonalé. Víra není něco tak malého a lehkého, jak si mnozí myslí.

Jsme tedy daleko od toho, abychom spasení spojovali s pouhým vyznáním víry – takovou představou zcela pohrdáme! Ani nespojujeme spasení s pouhým lehkým přesvědčením. Plně ho připisujeme jedině Ježíši Kristu. A cestou k němu je prostá, dětská důvěra, která se s láskou vrhá do náruče Toho, který vydal obě své ruce hřebům a vytrpěl smrt za hříchy svého lidu. Ten, kdo věří, tedy, je spasen – tím si buďte jistí. „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha.“

3. Co z toho vyplývá? Láska je něco velmi legitimního! Jestliže jsme zrozeni z Boha, musíme milovat všechny ty, kdo se také narodili z Boha. Urážel bych vás, kdybych vám dokazoval, že bratr má milovat svého bratra. Neučí vás to Příroda sama? Proto ti, kdo se narodili z Boha, musí milovat všechny, kdo jsou ze stejné domácnosti. A kdo je to? Jak jinak, než všichni, kdo uvěřili, že Ježíš je Kristus a kdo skládají své naděje tam, kde my, tedy v Krista, v Pomazaného Božího. Všechny z nich máme milovat. Máme to dělat, protože jsme ze stejné rodiny. Věříme, a proto jsme těmi, kdo se narodili z Boha.

Jednejme jako ti, kdo jsou členové jedné Božské rodiny. Počítejme to jako svou výsadu, že jsme přijati do domácnosti, a radujme se, že můžeme naplňovat půvabné povinnosti naší vysoké pozice. Když se rozhlédneme okolo sebe, vidíme mnoho dalších, kteří uvěřili v Ježíše Krista. Milujme je, protože jsou stejného rodu. „Ale někteří z nich jsou nezdraví ve svém učení a dělají hrubé chyby v tom, jak plní Pánova ustanovení.“ Nemáme milovat jejich chyby a selhání, tak jako nemáme očekávat, že oni budou milovat naše. Ale i tak je máme milovat jakožto lidi, jelikož „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha.”

A proto je jedním z rodiny, a tak jako milujeme Otce, který počal, máme milovat všechny ty, kdo jsou z Něj počati. V první řadě miluji Boha, a proto toužím šířit Boží Pravdu a střežit Boží evangelium, aby nebylo znečištěno. Ale pak musím milovat ty, které Bůh počal, bez ohledu na nedostatky a omyly, které v nich vidím, jelikož i já sám jsem plný nedostatků. Život je důvod milovat. Společný život zjevný skrze společnou víru v našeho drahého Vykupitele nás má navzájem spojovat a vázat. Musím vyznat, že ačkoliv bych se plně podřídil svědomitému soudu každého z mých bratří, nevím, jak bych jako Boží dítě dokázal přesvědčit svou duši, aby odmítla společenství u stolu mého Pána komukoliv, kdo věří, že Ježíš je Kristus.

A důkaz mám v tom, že to dělá, že věří. Jestliže je upřímný (a já mohu soudit pouze podle jeho života), pak je narozen z Boha. A nemá snad každé dítě právo přijít ke stolu svého Otce? Vím, že ve starých časech rodiče trestali své děti tak, že jim odpírali jídlo, ale každý nám dnes říká, že to je kruté a nemoudré, protože upírat dítěti nutné jídlo mu ubližuje. V Pánově domě jsou pruty, a není tedy nutné neposlušným dětem zakazovat, aby šly k Večeři.

Jen ať přijdou k Pánovu stolu a jedí a pijí s Pánem Ježíšem a se všemi jeho svatými v naději, že až zesílí, odhodí od sebe tu nemoc, která je teď trápí, a dojdou k poslušnosti vůči celému evangeliu, které říká „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn.“ Proto členy tohoto sboru upřímně prosím, abyste si prokazovali vzájemnou lásku. Jsou mezi vámi slabí? Utěšte je. Jsou tu tací, kteří potřebují vedení? Pomozte jim svým poznáním. Jsou někteří v nesnázích? Podepřete je. Klopýtají a padají? Obnovte je.

„Dítky, milujte se navzájem“ je pravidlem Kristovy rodiny – kéž se jím z Jeho milosti může řídit a dodržovat ho. Kéž se láska Boží, která byla vylita do našich srdcí Duchem Svatým, který nám byl dán, zjevuje skrze naši lásku ke všem svatým. A, pamatujte, On má i další ovce, které nejsou z tohoto ovčince – a i ty musí přivést. Milujme ty, kdo budou ještě přivedeni, a s láskou pojďme a hledejme je. Ať už nám Bůh dal jakoukoliv další službu, hledejme s milujícím pohledem naše zatoulané bratry, a, kdo ví, možná hned dnes přivedeme do rodiny některé, ze kterých bude radost v přítomnosti Božích andělů, protože ztracený byl nalezen! Bůh vám žehnej a buď vám silou a útěchou, a to díky Ježíši Kristu. Amen.

Přeložil Jan Prorok.