„Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův“ (Iz 55,8).

Tato slova se vší závažností odkrývají hrozný zmatek, který hřích způsobil v padlém lidstvu. Jsou odtržení od svého Stvořitele, ba co víc, „mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.“ (Ef 4,18). Následkem toho ztratila duše svou ukotvenost, nic nefunguje a lidská zkaženost obrátila všechno vzhůru nohama. Místo toho, aby podřídil zájmy tohoto života zájmům života budoucího, se člověk věnuje hlavně přítomnosti a nad věčností přemýšlí jen trochu nebo vůbec. Místo toho, aby kladl dobro své duše před potřeby těla, se člověk zabývá především jídlem a oblékáním. Místo velikého záměru pro člověka, aby svým bytím potěšoval Boha, se jeho předním zájmem stala služba sobě samému.

Myšlenky člověka by měly být vedeny Božím Slovem a jeho cesty směrovány Boží odhalenou vůlí. Opak je ale pravdou. A tak věcmi, které mají v Božích očích velkou cenu (1Pt 3,4), padlé stvoření pohrdá a to, „co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost“ (Lk 16,15). Člověk věci převrací, což je naneštěstí zjevné, když se pokouší řešit Boží záležitosti. Převrácenost, kterou způsobuje hřích, se projevuje v tom, jak převracíme Bohem určené pořadí. Písmo mluví o „duchu, duši i tělu“ člověka (1Te 5,23), ale když je zmiňuje svět, říká „tělo, duše a duch“. Písmo prohlašuje, že křesťané jsou na tomto dějišti „cizinci a přistěhovalci“, ale devět z deseti lidí, dokonce i dobří muži, mluví a píše o „přistěhovalcích a cizincích“.

Tento sklon převracet Boží pořadí je součástí padlé lidské přirozenosti. Dokud Duch svatý nezasáhne a nevypůsobí zázrak milosti, má na duši fatální následky. Nikde to není viditelnější tragičtěji, než v současných evangelizačních poselstvích, i když se zdá, že si toho nikdo není vědom. To, že je něco se světem naprosto špatně, je obecně známo. Toho, že křesťanstvo je ve smutném stavu, jsou si mnozí bolestně vědomi – že omyly bují na všech stranách, že praktická zbožnost je na bodu mrazu, že světskost vysává život z mnoha sborů, si začíná uvědomovat stále větší počet lidí. Ale jen málokdo vidí, jak zlé to je, málokdo chápe, že ty věci jsou od základu prohnilé, avšak tak to prostě je.

Boží opravdová cesta spasení není dnes moc známá. Evangelium, které se nyní káže, dokonce i v ortodoxních kruzích, je často mylným evangeliem. I v něm člověk obrací Bohem dané pořadí. Už mnoho let se učí, že ke spasení hříšníka není potřeba udělat nic jiného, než „přijmout Krista za svého osobního Spasitele.“ Později by se Mu měl poklonit jako Pánu, zasvětit Mu svůj život a cele Mu sloužit. Ale i když to neudělá, má nebe jisté. Bude mu teď sice scházet pokoj a radost a pravděpodobně promarní nějakou tu korunu v tisíciletém království, ale tím, že přijal Krista jako osobního Spasitele, se zachránil od přicházejícího hněvu. To je ale opak Božího pořadí. Je to ďábelská lež a jen ten přicházející den ukáže, kolik lidí smrtelně oklamala.

Jsme si vědomi toho, že naše slova jsou tvrdá a mohou působit jako šok, ale přezkoumejte je v tomto světle - každý text Nového zákona, kde se tyto dva tituly objevují dohromady, říká: „Pán a Spasitel“ a nikdy „Spasitel“ (Lk 1,46-47). Pokud by se Hospodin nestal na prvním místě jejím „Pánem“, s nejvyšší jistotou by se nestal jejím „Spasitelem“. Nikdo, kdo se nad touto záležitostí vážně zamyslí, nemá problémy to pochopit. Jak by mohl třikrát svatý Bůh zachránit někoho, kdo opovrhuje Jeho autoritou a Jeho ctí a nedbá na Jeho zjevenou vůli? Je nekonečnou milostí, že Bůh je připraven nás se sebou smířit, když odhodíme zbraně své vzpoury vůči Němu. Ale bylo by skutkem nespravedlnosti, protěžováním bezzákonnosti, kdyby odpouštěl hříšníkovi před tím, než by byl usmířen se svým Tvůrcem.

Boží svatí jsou povzbuzováni, aby upevňovali „své povolání  a vyvolení“ (2Pt 1,10) (a to přidáním své víry k dalším milostem vypočteným ve verších 5-7). Jsou ujišťováni, že pokud to budou činit, nikdy nepadnou, neboť tak jim bude vstup do „do věčného království našeho [1] Pána a [2] Spasitele Ježíše Krista“ (2Pt 1,11) zcela zajištěn. Avšak všimněte si konkrétního pořadí, ve kterém jsou Kristovy tituly zmíněny – není tam „náš Spasitel a Pán“, ale „Pán a Spasitel“. Dokud ho srdce a vůle bezvýhradně nepřijmou jako Pána, nestane se Spasitelem nikoho.

„Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky“ (2Pt 2,20).

Zde se apoštol odvolává na ty, kdo poznali pravdu hlavou, a poté odpadli. V jejich životě došlo k vnější obnově, ale ne k obnově srdce. Na chvíli byli chráněni od nečistot světa, ale bez působení nadpřirozeného díla milosti v jejich duších byly touhy těla příliš silné. Byli opět přemoženi a vrátili se ke svému dřívějšímu způsobu života jako „pes k vlastním zvratkům“ nebo „umytá svině do bahniště“. Odpadnutí je popsáno jako odvrácení od „svatého přikázání, které jim bylo svěřeno,“, což se týkalo podmínek učednictví oznámených v evangeliu. To, co nás však obzvláště znepokojuje, je pořadí dané Duchem svatým: tito odpadlíci byli poctěni poznáním „(1) Pána a (2) Spasitele Ježíše Krista.“

Boží lid je napomínán takto: „kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista“ (2Pt 3,18).

Zde je opět Boží pořadí opakem toho lidského. Ani se nejedná o technický detail, tedy o nevýznamnou chybu. Ne, tento předmět je zásadní, životně důležitý a fundamentální a omyl v tomto bodu je fatální. Ti, kdo se nepoddali Kristu jako Pánu, ale kdo v Něho věří jako ve Spasitele, žijí v bludu.

Stejný princip nacházíme v textech, kde se objevují další tituly Krista. Vezměte si úvodní verš Nového zákona (Mt 1,1), kde je představen jako „Ježíš Kristus, [1] syn Davidův, [2] syn Abrahamův“. Pomiňte dispenzační význam těchto titulů a pohleďte na ně z doktrinálního a praktického úhlu pohledu, což bychom také měli dělat na prvním místě. „Syn Davidův“ zaměřuje pozornost na trůn, zdůrazňuje Jeho autoritu a vyžaduje loajalitu Jeho žezlu. A „syn Davidův“ předchází „syn Abrahamův“! Znovu je nám řečeno, že Bůh vyvýšil Ježíše na místo po své pravici jako [1] vůdce a [2] Spasitele (Sk 5,31). Myšlenka obsažená v titulu „vůdce“ mluví o nejvyšší vládě a autoritě, o „vládci králů země“ (Zj 1,5).

V knize Skutků rychle odhalíme, že poselství apoštolů se zcela lišilo - nejen co se týče důrazu, ale také obsahem – od kázání naší doby. O Letnicích Petr prohlásil: „... každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.“ (Sk 2,21) a připomněl svým posluchačům, že Bůh učinil Ježíše „Pánem a Mesiášem“ (Sk 2,36), ne Kristem a Pánem. Kornéliovi a jeho domu představil Petr Krista jako „Pána všech“ (Sk 10,36). Když Barnabáš přišel do Antiochie, „povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni“ (Sk 11,23). Také Pavel a Barnabáš „ svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili“ (Sk 14,23). Na velkém sněmu v Jeruzalémě Petr připomněl svým druhům, že pohané budou také hledat [nejen Spasitele, ale] Pána (Sk 15,17). Filipskému žalářníkovi a jeho domu Pavel se Sílasem kázali „Pánovo slovo“ (Sk 16,32 ČSP).

Apoštolové zdůrazňovali nejen to, že Kristus je Pán, ale také to, že poddat se Mu jako takovému je pro spasení nezbytné. To je jasné z mnoha dalších textů:

„Stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili [ne Kristu] Pánu“ (Sk 5,14).

„Všichni obyvatelé Lyddy a Sáronu, kteří to viděli, obrátili se k Pánu“ (Sk 9,42).

„… a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu“ (Sk 11,24).

„Když místodržitel uviděl, co se stalo, uvěřil, pln údivu nad učením Páně“ (Sk 13,12).

„Představený synagógy Krispus a všichni, kteří byli v jeho domě, uvěřili Pánu …“ (Sk 18,8).

Jen málokdo má dnes představu o tom, co obrácení podle Písma a takové, které vede ke spáse, vlastně je. Pobídku k takovému obrácení nacházíme v Izajáši 55,7: „Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí [poté, co v Adamovi odešel] k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.“

Povaha obrácení je popsána v 1. Tesalonickým 1,9: „... a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému.“ Obrácení je tedy odvrácením od hříchu ke svatosti, od sebe k Bohu, od Satana ke Kristu. Je to dobrovolné poddání sebe samých Pánu Ježíši nejen tím, že uznáme svou závislost na Jeho výdobytcích, ale také tím, že jsme ochotně připraveni Ho poslouchat, vzdát se klíčů ke svému srdci a položit je k Jeho nohám. Je to duše, jež prohlašuje:

„Hospodine, Bože náš, byli jsme pod mocí jiných [konkrétně světa, těla a ďábla], nikoli tvou, budeme však připomínat jedině tvé jméno!“ (Iz 26,13).

Obrácení spočívá v tom, že jsme byli uzdraveni z naší současné hříšnosti do mravní podoby Boha nebo, což je to samé, do skutečného souladu s morálním zákonem. Ale soulad s morálním zákonem sestává z připravenosti milovat Boha nade vše, žít pro Něho až do krajnosti a těšit se jedině v Něm a milovat své bližní jako sebe, a z konání v souladu s tím vším. A proto obrácení spočívá v našem uzdravení z toho, čím jsme od přirozenosti, do takové připravenosti a konání. (James Bellamy, 1770)

Všimněte si zkoumavých slov ve Skutcích 3,26: „Především pro vás povolal svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů.“ To je Kristův způsob, jak žehná lidem – tím, že je obrací. I když evangelium může lidi vyučovat a osvěcovat je, pokud zůstávají otroky hříchu, neudělilo jim žádné věčné výhody.

„Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti“ (Ř 6,16).

Mezi vírou v božství Krista a poddáním se Jeho vládě je velmi skutečný rozdíl. Mnozí jsou pevně přesvědčeni, že Ježíš je Božím Synem, nepochybují, že je Tvůrcem nebe i země. To však není žádný důkaz obrácení. Démoni Ho uznávali jako „Syna Božího“ (Mt 8,29). To, co se zde snažíme vyjádřit, není o  intelektuálním souhlasu s Božstvím Krista, ale o poddání své vůle pod Jeho autoritu, aby se život řídil Jeho přikázáními. Musíme se Mu poddat. Jedno se neobejde bez druhého.

„... všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy“ (Žd 5,9).

Navzdory jasnému učení svatých Písem, když si nespasení lidé dělají starosti o svůj budoucí osud a ptají se: „Co máme dělat, abychom byli spaseni?“, odpověď obvykle zní: „Přijměte Krista jako svého osobního Spasitele.“ Jen chabě jsou upozorňováni na (jak to učinil Pavel s filipským žalářníkem) Kristovo postavení Pána. Mnozí slepí vůdci slepých lehkovážně citují: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“ (J 1,12).

Možná, že takový vůdce namítne: „O tom, že máme Krista přijmout jako Pána, ale není nic napsáno.“ Přímo sice ne, ale to ani o tom, že máme přijmout Krista „jako osobního Spasitele“! Musíme přijmout celého Krista, nebo vůbec žádného.

Pokud se však oponent pečlivě zamyslí nad Janem 1,12, rychle zjistí, že je zde Kristus představen jako Pán, a jako takového Ho musíme přijmout. V předešlém verši: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Jaký Jeho charakter je zde vyjeven? Jasně Jeho pozice coby Vlastníka a Pána Izraele, a právě jako takového Ho „nepřijali“. Zamyslete se nad tím, co dělá pro ty, kdo Ho přijímají: „těm... dal moc [právo nebo výsadu] stát se Božími dětmi.“ Kdo kromě Pána pánů má autoritu, prostřednictvím které udílí druhým právo stát se Božími syny?

V neznovuzrozeném stavu není žádný hříšník poddán Kristu coby Pánu a to navzdory tomu, že je plně přesvědčen o Jeho božství a říká „Pán Ježíš“, když se na Něj odvolává. Říkáme-li, že žádný neznovuzrozený člověk „není poddán Kristu coby Pánu“, myslíme tím, že Jeho vůle není tím, podle čeho řídí svůj život, že těšit, poslouchat, ctít a oslavovat Krista není řídícím cílem, nastavením a touhou jeho srdce. Právě naopak, jeho skutečným postojem je: „„Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout...?“ (Ex 5,2).

Celkové směřování jeho života říká: „Nechceme tohoto člověka za krále!“ (Lk 19,14). Navzdory všemu náboženskému předstírání je skutečný postoj neznovuzrozeného vůči Bohu takový: „‚Jdi pryč od nás, nechceme o tvých cestách vědět. Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?‘ (Jb 21,14-15). Jejich jednání vypovídá o takovémto jejich smýšlení: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa. Kdo je naším Pánem?“ (Ž 12,4). Místo toho, aby se poddali Bohu v Kristu, každý hříšník „se dal svou cestou“ (Iz 53,6), žije jen pro své uspokojení.

Když Duch svatý usvědčuje z hříchu, způsobuje, že člověk prohlédne to, čím hřích opravdu je. Způsobí, že usvědčený porozumí, že hřích je vzpourou proti Bohu, odmítnutím poddat se Pánu. Duch způsobí, že si uvědomí, že býval povstalcem vůči Tomu, který je nade vše vyvýšený. Nyní je usvědčen nejen z tohoto hříchu nebo té modly, ale také je přiveden k poznání, že celý jeho život byl bojem proti Bohu, že Ho vědomě, z vlastní vůle a neustále přehlížel a vzdoroval Mu a záměrně si volil svou vlastní cestu. Dílo Ducha v Božích vyvolených není ani tak v usvědčení každého z nich, že jsou ztracení hříšníci (svědomí přirozeného člověka to ví i bez nadpřirozeného zásahu Ducha!), ale v odhalení nesmírné „hříšnosti hříchu“ (Ř 7,13) tím, že způsobí, že vidíme a cítíme, že veškerý hřích je druhem duchovní anarchie, vzpurnosti vůči Boží vládě.

Když je člověk opravdově usvědčen nadpřirozeným zásahem Ducha svatého, prvním projevem toho je úplné a žalostné zoufalství. Jeho situace se jeví jako krajně beznadějná. Nyní vidí, že hřeší tak závažně, že se zdá nemožné, aby spravedlivý Bůh udělal něco jiného, než aby ho na věky zatratil. Vidí, jaký byl blázen, když následoval hlas pokušení, bojoval proti Nejvyššímu a  zatracoval svou vlastní duši. Vzpomíná si, jak často v minulosti k němu Bůh mluvil – když byl dítě, mladistvý, dospělý, v posteli v době nemoci, ve smrti milovaného člověka, v nesnázích, a jak odmítal poslouchat a pouštěl to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nyní cítí, že svůj den milosti prohřešil.

Půdu je však třeba zorat a vláčet, než může přijmout semeno. Tak i srdce je třeba připravit těmito trýznivými zkušenostmi, tvrdošíjnou vůli zlomit, než je připravena na uzdravení evangeliem. Ale jak málo je jich spásně usvědčováno Duchem! Duch pokračuje ve svém díle v duši, orá ji stále hlouběji, odhaluje škaredost hříchu, vyvolává zděšení a nenávisti vůči němu. Potom je hříšníkovi dáno, že mu svitne naděje, což vede k vážně míněné otázce: „Co mám dělat, abych byl spasen?“ Poté Duch, který přišel na zem, aby oslavil Krista, směruje pozornost probuzené duše k požadavkům Jeho panování (tzn. Lk 14,26-33) a vede nás k uvědomění, že Kristus si žádá naše srdce, životy a všechno. Poté udílí milost probuzené duši, aby odmítla všechny další pány, aby se odvrátila od model a přijala Krista jako Proroka, Kněze a Krále.

Nic kromě svrchovaného a nadpřirozeného díla Ducha nemůže něco takového způsobit. Kazatel může přivést člověka k víře v to, co Písmo říká o jeho ztraceném postavení, přesvědčit ho, aby se sklonil před rozsudkem shůry a poté přijal Krista jako svého osobního Spasitele. Nikdo nechce jít do pekla, a rozumové ujištění o jeho ohni vede k tomu, že Kristus je představen jako útočiště před požárem – a to s jedinou podmínkou, že člověk skočí do Jeho náruče („spočine na Jeho dokončeném díle“). Právě tak to dělají tisíce. Ale ani sto kazatelů nepřivede neznovuzrozeného člověka k uvědomění si strašlivé přirozenosti hříchu ani mu neukáže, že byl po celý život vzbouřencem proti Bohu, nezmění jeho srdce, takže se nyní nenávidí a touží těšit Boha a sloužit Kristu. Jen Duch může přivést člověka do bodu, kdy je ochoten opustit každou modlu, odříznout si pravou ruku, která ho svádí, nebo si vyrvat pohoršlivé pravé oko.

Někdo pravděpodobně namítne: „Ale napomenutí určená svatým v epištolách ukazují, že jsou to křesťané a ne neznovuzrození, kdo se mají poddat Kristově vládě (Ř 12,1). Takový omyl slouží jen k odhalení veliké duchovní temnoty, která obklopuje celé ortodoxní křesťanstvo. Napomenutí v epištolách jednoduše znamenají, že křesťané mají setrvat v tom, v čem začali: „Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.“ (Ko 2,6)

Všechna ta napomenutí lze shrnout do několika málo slov: „Pojď ke Kristu.“ „Přebývej v Něm.“ Ale co jiného je přebývání, než neustálé přicházení ke Kristu (1 Pt 2,4)? Svatí (Ř 12,1) již byli vyzváni, aby se podvolili Bohu (Ř 6,13). Dokud jsme na zemi, budeme vždy potřebovat taková napomenutí. Upadajícímu sboru v Efezu bylo řečeno: „navrať se a jednej jako dřív“ (Zj 2,5).

A nyní kousavá otázka: Je Kristus tvým Pánem? Sedí skutečně na trůnu tvého srdce? Jestli ne, pak téměř jistě není tvým Spasitelem. Dokud není tvé srdce obnovené, dokud tě milost nepromění z bezzákonného vzbouřence do milujícího poddaného, pak jsi stále ve svých hříších, na široké cestě ke zkáze.

Z připravované knihy Střípky poznání Krista.