Probíráme čtyři důvody existence Boha, a ty jsou:

   (1) důvod kosmologický - odvozený z kreace, tedy z tvoření;
   (2) důvod teleologický - odvozený z účelového projektu;
   (3) důvod axiologický - odvozený z mravního zákona; a
   (4) důvod ontologický - odvozený ze samotného bytí, z existence.
 

   3. Důvod, že Bůh je a nemlčí, je to důvod axiologický - je odvozený z mravního zákona

   Již jsme si ukázali důvod existence Boha jenž vycházel z účelového projektu, z hmotné organizovanosti. Podobně, můžeme argumentovat v oblasti mravní, že i mravnost je jistá organizovanost. Z toho vyplývá, že příčina vesmíru je nejen mocná a inteligentní, ale je navíc i mravní.

   Můžeme to zase shrnout do třech logických bodů:

   1. Všichni lidé jsou si vědomi objektivního mravního zákona

   2. Mravní zákon podmiňuje Zákonodárce.

   3. Proto musí být svrchovaný mravní Zákonodárce.

   Mravní argumentace důkazu Boží existence se stala známější počátkem 19. století kdy vešlo ve známost dílo Immanuela Kanta. Kant trval sveřepě na tvrzení, že je nemožné abychom měli absolutní znalost o Bohu a tak odmítl všechny tradiční argumenty dokazující Boží existenci. Přesto, Kant souhlasil s mravním zákonem, který nepovažoval za důkaz Boží existence, ale viděl v něm nutný předpoklad pro život lidské společnosti. Immanuel Kant je duchovním otcem dnešních humanistů, liberálů a liberálních teologů. Ti v plném souzvuku s Kantem říkají: Nemůžeme vědět, že Bůh existuje, ale musíme jednat jakoby Bůh existoval, jinak by mravnost nedávala smysl. Pozdější myslitelé propracovali mravní argument a poukazovali, že existuje rozumová základna důkazu Boží existence v mravnosti. Pierre Bayle and Albert Camus se snažil o opak, totiž dokázat Boží neexistenci na základě mravnosti.

   V určitém smyslu, i tento důkaz spočívá v zákonu příčiny a následku. Mravní zákony jsou však jiné než přírodní, o kterých jsme se již dříve zmínili. Mravní zákony neurčují co je, co se děje, ale určují co by mělo být, co by se mělo dít. Mravní zákony nepopisují způsob jakým se lidé chovají, a také nejsou poznány pozorováním co lidé dělají. Kdyby byly, naše představy mravnosti by se hodně rozcházely. Mravní zákony nám totiž říkají, co by lidé měli dělat. Proto jakékoliv mravní "měli bychom, měl bych, mělo by se" přichází shůry a nepochází z tohoto viditelného hmotného vesmíru. Mravnost nemůžeme vysvětlit přirozeným způsobem, něčím hmotným. Mravnost nemůže být snížena na elektrochemickou věc. Mravnost nepředstižitelně přesahuje přírodní hmotnou oblast vesmíru a proto nutně vyžaduje transcendentní příčinu, tedy příčinu která přesahuje hmotný svět, příčinu, která není z tohoto světa.

   Tak, a teď někteří namítnou, že mravní zákon není ve skutečnosti objektivní, že nepochází z vnějšku, natož tak z nějakého nepředstižitelného transcendentna; a že mravní zákon není nic víc než subjektivní, tedy jen vnitřní, mínění vycházející ze společenské dohody. Tito však zapomínají, že všichni lidé považují tytéž neřesti jako vraždu, znásilnění, lhaní nebo krádež za zlo. Navíc, mají subjektivní mínění, protože říkají, že naše hodnoty jimiž posuzujeme jsou chybné. Jestliže není objektivní, vnější mravní zákon, a je jenom naše vnitřní subjektivní mínění, potom nemůžeme ani posoudit co je, a co není, dobro nebo zlo. Přejet nebo převést babičku na přechodu je potom totéž. Jestliže náš pohled na mravnost je osobní subjektivní soud, potom, je to osobní soud i těch druhých. Když tito tvrdí, že mají objektivní pravdu, pokud se týče subjektivnosti mravního zákona, potom vlastně říkají to co my, že totiž mravní zákon přece jen existuje objektivně, protože sami operují z pozice objektivnosti - mimo nás. Humorný paradox jejich uvažování vězí v tom, že "subjektivní" existenci mravního zákona dokazují "objektivně". Jejich popření objektivnosti mravního zákona totiž nemůže být subjektivní, popřeli by sami sebe a nikdo by je nebral vážně. Jsou vlastně nachytáni na hruškách dvakrát. Jejich rádoby jistota, že mravní zákon není "nic víc" než subjektivnost, vyžaduje "víc než" jen vnitřní znalost a to odhaluje, že tajně, kdesi na dně duše, lnou k nějakému absolutnímu objektivnímu měřítku, které není poddáno subjektivnímu posudku. Je to zajímavé, ale i ti, kteří tvrdí že neexistuje vnější objektivní mravní pořádek očekávají, že s nimi bude zacházeno spravedlivě, zdvořile a důstojně. Kdyby nám některý z liberálů, atheistů, nebo materialistických filosofů argumentoval jak je nelogické věřit v objektivní vnější mravní zákon, a logické věřit jen v subjektivní mravní mínění, a my bychom mu na to řekli: "Neblábolte, nezajímá nás co si vnitřně, subjektivně myslíte", hned bychom viděli, že věří ve vnější objektivní danou mravnost, že věří v "mělo by se jednat slušně" protože od nás očekává, že se vnější objektivní mravnosti také podřídíme. Kdyby mravnost byla jen vnitřní, potom by ho náš výrok měl plně uspokojit, a měl by vítězoslavně prohlásit, "Vidíte, mám pravdu! I vy můžete projevit svoji vnitřní chabou mravnost a mě se to ani nedotkne, protože vaši osobní subjektivní mravnost plně respektuji". Jenže on jí nerespektuje! A je nachytán na hruškách potřetí. I v Boha nevěřící nemůže žít jako by Bůh nebyl, stejně jako Immanuel Kant. Liberálové, materialisté, i ateisté postrádají životní integritu, celistvost, nemohou totiž žít podle toho čemu věří, protože jsou také stvořeni k obrazu Božímu. Velmi výstižně mravnost vyjádřil C.S. Lewis když přirovnal, naše touhy, přání a pudy ke klávesnicím na klaviatuře. Noty navrhují pianistovi do které klávesy by měl uhodit jak by měl dobrovolně svázat osamocené klávesy v libou hudbu. Podobně, mravní zákon nám navrhuje kterou touhu, přání nebo pud bychom měli projevit, kdy, jak intensívně, a jak dlouho jak bychom měli svázat naše touhy, přání a pudy v libou mravní muziku. Noty i mravní zákon jsou objektivně vně piana i nás. Mravnost není pud, ani touha. A co tenhle příklad. Tatík řekne svému dítěti: "Na tenký led nelez, prolomí se, a utopíš se!" Jenže syneček na led vleze, prolomí se led, a neposlušný hošík se topí. Otec má smysl pro spravedlnost, a spravedlnost diktuje, že hoch má to, co zasloužil. Za neposlušnost se platí. Jenže Otec syna miluje, a vytáhne ho z jisté smrti, i za cenu obětování své touhy po spravedlnosti. Mravnost ťukla na klávesu lásky místo na klávesu spravedlnosti. I Bůh ťukl na klávesu lásky a obětoval sebe, Ježíše Krista, protože kdyby ťukl na klávesu spravedlnosti, tak se každý bez rozdílu prolomí do pekla. A to je mravnost nad mravnost.

   A když už jsme zmínili C.S. Lewise, přečtěme si, co napsal před padesáti léty. Myslím, že by měl být povinou četbou:

   Každý už slyšel lidi se hádat. Někdy je nám to k smíchu, jindy jen nepříjemné; bez ohledu na to ale věřím, že se nasloucháním tomu, co říkají, můžeme něco dozvědět. Říkají věci typu: "Jakpak by se ti líbilo, kdyby něco takového někdo provedl tobě?" - "To je moje místo, já jsem přišel první." - "Nech ho být, nic ti přece nedělá." "Proč by ses tam jako první měl nacpat ty?" - "Dej mi kus pomeranče, já jsem ti taky dal." - "To nemyslíš vážně, vždyť jsi to slíbil." Takové věci říkají lidé denně, učení jako neučení, děti jako dospělí.

   A mě na těch poznámkách zaujalo, že ten, kdo je vyslovuje, jimi neříká jen to, že mu chování druhého člověka nepůsobí pražádnou radost. Dovolává se určitého standardu chování, jehož znalost předpokládá i u něho. Načež se mu velmi zřídka dostane odpovědi: "S tím svým standardem se můžeš jít vycpat." Skoro pokaždé se mu ten druhý snaží dokázat, že jeho počínání ve skutečnosti s tímto standardem v rozporu není, anebo že proto má nějakou naprosto mimořádnou omluvu. Tvrdí, že z nějakého mimořádného důvodu si právě v tomto konkrétním případě má jít ten, co si zabral místo jako první, sednout jinam, nebo že když kousek pomeranče dostal on, měly se věci docela jinak, anebo že se přihodilo něco, co ho z povinnosti dostát slibu vyvazuje. Vlastně to vypadá, jako by se oba zúčastnění dovolávali jakéhosi zákona či pravidla poctivosti, slušného jednáni, mravnosti, či jakkoli jinak tomu chcete říkat, na němž se opravdu dohodli. A tak tomu i je. V opačném případě by se spolu mohli utkat jako zvířata, ale nemohli by se hádat v lidském smyslu toho slova. Hádat se znamená pokoušet se druhému člověku ukázat, že je na omylu. A o něco takového by nemělo smysl se pokoušet, kdyby mezi vámi a tím druhým neexistovala nějaká úmluva ohledně toho, co je správné a co špatné; stejně, to by nemělo smysl říkat, že fotbalista udělal faul, kdyby neexistovala úmluva o tom, podle jakých pravidel se hraje kopaná.

   A právě tomuto zákonu či pravidlu o správném a špatném se říkávalo "zákon přirozenosti". Dnes mluvíme spíše o "zákonech přírodních" a myslíme tím ku příkladu zemskou přitažlivost, dědičnost nebo zákony chemické. Staří myslitelé však mluvívali o zákonu správného a špatného a nazývali jej "zákonem přirozenosti", míníce tím "zákon lidské přirozenosti". Jeho jádrem byla myšlenka, že stejně jako se tělesa řídí zákonem přitažlivosti zemské či jako se organismy řídí zákony biologickými, má svůj zákon i tvor jménem člověk - ovšem s tím podstatným rozdílem, že těleso zákonu gravitace podléhá, ať chce či nikoli, zatímco člověk může zákon lidské přirozenosti dodržovat či porušovat podle vlastní volby.

   Lze to říct ještě jinak. Každý člověk neustále podléhá několika soustavám zákonů, ale jen jednu z nich má svobodu neposlechnout. Jako tělo nebo těleso, chcete-li, podléhá zemské přitažlivosti a nemůže se jí vzepřít; necháte-li ho bez opory ve volném prostoru, nemá při svém pádu o nic více na vybranou nežli balvan. Jakožto organismus podléhá řadě zákonů biologických, kterým se nemůže vzepřít o nic víc než jakékoli zvíře. Nemůže se tedy vzepřít těm zákonům, které sdílí s ostatními věcmi; zákon, který může neuposlechnout podle vlastní libosti, platí pouze pro přirozenost lidskou, je to zákon, který ani se zvířaty ani s rostlinami ani s neživými věcmi nesdílí.

   Zákonem přirozenosti byl nazván proto, že se lidé domnívali, že je každému znám od přírody a že mu nikdo nemusí být učen. Nedomnívali se ovšem, že byste tu a tam nenatrefili na nějakého podivína, který ho nezná, stejně jako najdete lidi barvoslepé či bez hudebního sluchu. Domnívali se však, že v rámci lidského pokolení jako celku je lidská představa slušného jednání společná všem. A věřím, že měli pravdu. Kdyby neměli, postrádaly by všechny naše komentáře o právě skončené válce smyslu (myslí se 2. světová válka). Jaký by mělo smysl říkat, že nepřítel jednal špatně, kdyby správnost nebyla něčím skutečným, co nacisté v jádru znali tak jako my a čím se měli řídit? Kdyby neměli pojem o tom, co myslíme správnosti, mohla být válka proti nim nutná právě tak, jenže bychom jim to nemohli vyčítat o nic víc než barvu vlasů.

   Vím, že jsou lidé, kteří namítnou, že myšlenka zákona přirozenosti či slušného chování jako čehosi známého všem lidem je neopodstatněná, neboť v různých civilizacích a různých dobách platily různé mravy.

   To však není pravda. To, že se jejich mravní zásady navzájem liší, totiž nikdy neznamená, naprostou odlišnost. Dá-li si někdo tu práci a bude srovnávat mravní naučení třeba starých Egypťanů, Babylóňanů, Hindů, Číňanů, Řeků a Římanů, bude překvapen, jak se podobají jedny druhým i mravním naučením našim. Některé z údajů ve prospěch této domněnky jsem shromáždil v dodatku ke knize Zrušení člověka; pro naše účely postačí zeptat se čtenáře, v čem by tato odlišná mravnost měla spočívat. Představte si zemi, kde by lidé sklízeli obdiv za to, že utečou z boje, nebo kde by byl člověk hrdý, když podrazí toho, kdo na něj byl nejhodnější. Stejně byste si mohli představit zemi, kde dvě a dvě je pět. Lidé se mohou lišit v názorech na to, vůči komu si má člověk počínat nesobecky - zda jen ke své rodině, či ke svým krajanům anebo ke každému. Vždycky se však shodnou, že na první místo nemá stavět sebe sama. Sobectví zdrojem obdivu nikdy nebylo. Lidé se mohou neshodovat v tom, má-1i mít muž jednu ženu nebo čtyři. Vždycky se však shodli na tom, že nemůže mít jakoukoli ženu, kterou si zamane.

   Nejpozoruhodnější je však toto: kdykoli potkáte člověka, který o sobě tvrdí, že nevěří v to, že něco je správné a něco špatné, vždycky zjistíte, že mu to dlouho nevydrží. Sám snad dané slovo nedodrží, když ale slovo nedodržíte vy, bude si stěžovat, že to není fér, než se nadějete. Může snad být národ, který prohlašuje, že na smlouvách nesejde; v následujícím okamžiku si to však pokazí tvrzením, že právě ta smlouva, kterou hodlá porušit, není spravedlivá. Pokud však na smlouvách nesejde a neexistuje-li "správné" a "špatné" - jinými slovy, neexistuje-li zákon přirozenosti - jaký je potom rozdíl mezi smlouvou spravedlivou a nespravedlivou? Neprozrazuje tím mluvčí náhodou na sebe, že přese všechno ve skutečnosti zákon přirozenosti zná jako každý jiný?

   Zdá se tedy, že jsme nuceni ve skutečně správné a špatné uvěřit. Lidé je někdy mohou zaměňovat, tak jako se tu a tam zmýlí v počtech; nejsou však otázkou pouhého vkusu a náhledu o nic víc než třeba násobilka. Pokud se na tom shodneme, pokročím k dalšímu bodu své úvahy, totiž k tomu, že zákon přirozenosti opravdu nedodržuje nikdo z nás. Jsou-li mezi vámi výjimky, omlouvám se jim. Měli by si raději jít číst jinou knihu, neboť nic z toho, co řeknu, se na ně nevztahuje. Následující platí jen pro obyčejné lidské bytosti, které zbyly. Rád bych, abyste si to, co řeknu, nevykládali špatně. Nechci vám tu dělat kázání a nebesa vědí, že si nedělám čáku na to, že jsem lepší než kdo jiný. Pokouším se jen upozornit na jedno. Na to, že právě letos, ba tento měsíc či dokonce pravděpodobněji ještě dnes jsme se nezachovali způsobem, jaký očekáváme od druhých. Na svou omluvu můžeme uvést řadu důvodů. Tenkrát, když jste se tak nepěkně zachoval k dětem, jste byl hrozně unavený. Tu spornou obchodní transakci - která se vám už málem vykouřila z hlavy - jste provedl, když vám opravdu teklo do bot. A to, co jste slíbila starému Z. a nikdy neudělala, to byste bývala nikdy neslibovala, kdybyste věděla, kolik práce se na vás nahrne. A pokud jde o vaše chování k manželce (manželovi) či sestře (bratrovi), kdybych jen věděl, jak dokážou být nesnesitelní, vůbec bych se nedivil - a kdo vlastně vůbec jsem? Jsem přesně stejný jako vy. Neboli dodržovat zákon přirozenosti se mi tuze nevede, a jakmile mi někdo vytkne, že ho porušuji, mám v tu ránu pohotově šňůru omluv dlouhou jako vaše ruka. Nejde o to, zdali jsou to omluvy pádné. Jde o to, že - ať se nám to líbí nebo ne - je to jen jedním z dalších důkazů, jak hluboce v zákon přirozenosti věříme. Kdybychom nevěřili ve slušné chování, proč bychom se tak úzkostlivě omlouvali, že nejednáme slušně? Ve skutečnosti ve slušnost věříme do té míry - pod tak silným jsme tlakem pravidel zákona - že nedokážeme jejich porušováni unést, a snažíme se odpovědnost shodit na někoho jiného. Můžete si totiž všimnout, že všechny tyto omluvy shledáváme jen pro své počínání nepěkné. Únavu, starosti či hlad zmiňujeme jen proto, že jsme na někoho ve špatné náladě vyjeli; dobrou náladu připisujeme na vrub sobě samým.

   Tohle jsou tedy dvě věci, o nichž jsem se chtěl zmínit. Jednak že lidským bytostem na celé zeměkouli je vlastní zajímavá a neodbytná myšlenka, že by se měly chovat určitým způsobem. A dále, že se tak ve skutečnosti nechovají. Znají zákon přirozenosti; porušují jej. Tyto dvě skutečnosti jsou základem všeho jasného přemýšlení o nás i o vesmíru, v němž žijeme.