Ospravedlnění bylo vždy jenom z víry

Pavel pokračuje ve svém vysvětlování evangelia. Ve druhé kapitole mluvil o ospravedlnění z víry a nyní se k němu vrací. Ale nesmíme vynechat důležité otázky na začátku třetí kapitoly. Ačkoliv se jedná o řečnické otázky, najdeme v nich docela zásadní prohlášení. Jednak v nich Pavel staví do protikladu slyšení víry a skutky zákona – tím ukazuje, že tyto dvě věci, tyto dva způsoby křesťanského života nejdou ruku v ruce, ale jedná se o naprosté protiklady. A potom také ve druhém a v pátém verši ukazuje na to, co je naprosto zásadní pro křesťany – a to je přítomnost Ducha svatého. Moc a přítomnost Ducha svatého je důkazem přítomnosti Mesiáše. Duch svatý byl zaslíben jako viditelné znamení toho, že začalo léto Hospodinovy milosti. Ne že by Duch svatý v minulosti nejednal – nové narození není možné bez Ducha svatého a jeho práce v životě člověka. Všichni starozákonní věřící byli znovuzrozeni Duchem svatým, jak ještě uvidíme v našem textu. Dostali nové srdce, obřezané srdce, byli skutečnými dětmi Abrahama, ať již se narodili před Abrahamem nebo po něm. Bez díla Ducha svatého bychom těžko mohli mluvit o Božích dětech. Ale Duch svatý v nich nepřebýval. Třetí osoba Boží trojice zůstávala v nebeské slávě, v trvalé přítomnosti Otce a Syna. Duch svatý působil, jednal v životech lidí, ale nepřebýval v nich.

Podobně se Boží syn zjevoval lidem, ale dokud se nestal tělem a nenarodil se jako člověk, nebyl v plném slova smylu Immanuel, tedy Bůh s námi, Bůh, který přebývá uprostřed svého lidu. Boží plán zahrnoval nejprve vtělení Božího syna a potom vylití Ducha na všeliké tělo, tedy vylití Ducha na všechny věřící, na všechny, kdo byli před stvořením světa vyvoleni k věčnému životu. V nich bude Duch svatý po svém vylití přebývat a učiní z nich svůj chrám. Bude v nich přebývat tak, jak nikdy nepřebýval ve starozákonních věřících. Bude je posvěcovat podle zapsaného Slovem, což nebylo normou starozákonních svatých, bude je povzbuzovat, usvědčovat, napomínat, uvádět je do veškeré pravdy a bude jim připomínat Kristova slova a jeho dílo, bude oslavovat Ježíše Krista v životech svatých a proměňovat je do Kristovy podoby. Bůh Duch svatý bude uprostřed – doslova a do písmene – svého lidu, protože bude přebývat přímo v dětech Abrahamových. Podívejte se, jak o tom mluvil Ježíš:

• J 7:37-39 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán.

To musíme mít na paměti, než půjdeme dál. Byl to jeden z důvodů, proč se Pavel ptal Galatských, jak přijali Ducha – skrze skutky zákona nebo skrze víru?

Můžeme si docela dobře představit argumentaci falešných učitelů, kteří přišli mezi křesťany do Galacie. Poslouchejte dobře – oni stavěli na Bibli! Vy jste uvěřili zaslíbením, které Bůh dal Abrahamovi? Stali jste se součástí lidu smlouvy? To je skvělé! Ale podívejte se do Genesis 17 – podívejme se tam na chvilku společně. Bůh se ukázal Abrahamovi a dal mu nové jméno. Potvrdil smlouvu, kterou s ním uzavřel a nazval ji smlouvou věčnou.

• Genesis 17:9-11.14 Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. … Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu.“

Jestli jste lidem smlouvy, musíte se nechat obřezat. Kdo není obřezaný, porušuje smlouvu a nepatří do Božího lidu. Ale to není jediná smlouva – podívejte se ještě do Exodu 20 – Bůh uzavřel se svým lidem smlouvu a dal mu zákon. Kdo nezachovává zákon, nemůže se hlásit k Božímu lidu.

• Deuteronomium 28:15 Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení.

Po tomto verši následuje padesát čtyři veršů, v nichž jsou popsána prokletí, která dopadnou na každého, kdo nebude dodržovat všechy příkazy a nařízení, která Bůh udělil Izraeli skrze Mojžíše.

Na jedné straně se tedy nemůžeme až tak moc divit křesťanům, že byli zmantení, byli jako očarovaní a nevěděli, čemu přesně mají věřit. Evangelium jenom z milosti skrze samotnou víru v Pána Ježíše Krista nebo „evangelium“ složené z víry a posvěcení skrze zákon? Třetí kapitola listu Galatským řeší přesně tuto otázku. Pavel začíná tím, že klade sérii otázek, a potom začíná s vysvětlování. A začíná u Abrahama. Jak byl ospravedlněn Abraham? A jaký byl slib daný Abrahamovi? A jaké požehnání vyplývalo z tohoto slibu? Jak s tím souvisí víra pohanů, tedy i naše víra? Pojďme k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Víra Abrahama

• Galatským 3:6 Pohleďte na Abrahama: ‚uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘

Šestý verš zde těsně navazuje na pátý. Proč vám Bůh dal svého Ducha a činí mezi vámi mocné věci? Je to stejné jako s Abrahamem, který uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.

Abraham byl pohan jako vy. Byl chaldejského Uru, kde sloužil modlám. Nejspíš uctíval měsíc a slunce a řadu dalších jiných model. Jozue 24,2 konstatuje, že sloužil cizím bohům. Bůh se mu dal poznat a povolal ho, aby šel do země, kterou mu ukáže. Slíbil mu, že mu požehná a rozmnoží ho. A to nás vede do klíčového textu Starého zákona – do Genesis 15,1-21. Dlouhé roky čekal Abraham na naplnění Božího slibu, ale zůstával bez potomka. Když k němu přichází Bůh v Genesis 15, Abraham si stěžuje – ne zcela otevřeně, ale přece – slíbil jsi mi potomstvo, ale mým dědicem bude Eliezer, což byl otrok, který se narodil v Abrahamově domě. V té době to znamenalo, že Abraham mohl Eliezera adoptovat a přijmout ho jako syna. Všimněte si, jak chce Abraham pomáhat Božímu plánu. To je náš způsob, jak chceme věci dělat. Bože, tys to řekl takhle, ale já … Já mám plán, jak by to mohlo vypadat doopravdy. Nikdy neřekneme, že máme lepší plán, ale schováme to za slova, že tohle je realistické, rozumné, reálné … Můžeme dobře pochopit Abrahama – čekal dlouho, nic se nedělo, ubíhal den za dnem a běžel mu čas. Jako by říkal Bohu, aby se podíval na jeho tělo. Ale Bůh mu slíbil vlastního potomka, syna, kterého bude mít ze Sáry. Řekl mu, ať se podívá na hvězdy a spočítá je. To je úkol, který je nemožný. A přece je Bůh stvořitelem každé z nich. Je snad pro Boha stárnoucí tělo Abrahama a Sáry nějakým problémem? Dokážeš spočítat hvězdy? Tak tomu bude s tvým potomstvem. Navzdory tomu, že to nedokážeš, já to učiním. A co se stalo? Jeden z nejdůležitějších veršů v celém Písmu nám to říká:

• Gn 15:6 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Abraham uvěřil Bohu. Spolehl se na jeho slovo. To je podstata i charakter víry – spolehnutí se na to, v co doufáme a jistota toho, co nevidíme. Všimněte si té drobné nuance – nechci na ní stavět příliš mnoho, protože to ani Písmo nedělá, ale stojí tady, že Abraham uvěřil Bohu. Neuvěřil v Boha, ale uvěřil Bohu. Vložil všechnu svou důvěru do Božích rukou. Spolehl se na Boha samotného. Spolehl se na Boží slib. To byl základ jeho ospravedlnění. Tato víra je Božím darem, jak to učí Písmo na mnoha dalších místech a není nějakou protihodnotou našeho ospravedlnění. Není z nás, není skutkem ani zásluhou, kterou by Bůh připočetl k dobru člověka, ale je dílem Boží milosti v člověku. Tato víra je nástrojem, kterým můžeme uchopit Boží spravedlnosti. Abraham uvěřil Bohu a jeho víra byla postavena na zaslíbení potomka, Mesiáše.

• Galatským 3:16 Slib byl dán Abrahamovi a ‚jeho potomku‘; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus.

Abraham toho nevěděl mnoho o Kristu, přesto uvěřil Bohu a jeho zaslíbení, které se týkalo Krista. V osmém verši se doslova mluví o tom, že Bůh Abrahamovi předem zvěstoval evangelium. A když Ježíš zmiňuje Abrahama, tvrdí, že Abraham viděl Kristův den. Říká Židům:

• J 8:56 Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.

Čtvrt století čekal Abraham na syna zaslíbení. Byl jako poutník a cizinec na zemi. Vyhlížel město s pevnými základy. Věděl, že jeho domov není zde, ale u Boha, v nebeském Jeruzalémě. Díval se vzhůru, díval se dopředu a pevně se držel naděje, která mu byla daná. Měl jenom hrstku Božích zaslíbení, a přesto se na ně dokázal cele spolehnout a skrz závoj dějin se těšit na Kristův den. Skrze zaslíbení, která dostal, byl schopný dohlédnout až ke Kristu. Židé věřili v Abrahama, říkali si – to je náš otec. To nám zajistí spasení. Ale Abraham věřil Bohu, Abraham se spolehl na Krista. Abraham spatřil Kristův den. Porozuměl smyslu zaslíbení, která dostal. Pochopil, kam směřují a na koho ukazují. Proto Ježíš říká, že Abraham ho viděl. Jinými slovy tím říká, že Abraham byl spasen – a byl spasen pouhou vírou v Ježíše Krista. Nikdy nebyl nikdo zachráněn jiným způsobem! Pohlédněte na Krista a budete spaseni. Jestliže svou víru zaměříte na Ježíše, potom Kristus zjevený v Písmu už navždy zůstane v centru vaší pozornosti. To je spasení. Tak jednoduché a prosté je spasení. Ježíš sám popisuje spasení mnoha jednoduchými obrazy – já jsem dveře – a spasení to je jako projít dveřmi. Já jsem chléb života – a spasení je jako jíst chleba. Nic jednoduššího. On je světlo světa – a spasení je stejně jednoduché jako zahlédnout světlo v temnotě. To je křesťanská víra! To není něco, co bychom museli vydolovat z hloubi vlastního nitra, ale je to dar – jako jedení chleba, jako vidění světla, jako projití dveřmi. To je základ našeho ospravedlnění.

Abrahama spatřil Kristův den. Uvěřil Hospodinu a bylo mu to připočteno jako spravedlnost. Toto je spravedlnost, která není založená na skutcích, ale na víře. Spravedlnost, která přichází skrze pohled víry – očima víry se díváme na Krista a spoléháme na něj. Na co že to konkrétně máme spoléhat? Jednoduše na Boží slib, který nám Bůh dal – že každý, kdo se spolehne na Kristovy zásluhy a na to, že jeho oběť je naprosto dostatečná k tomu, aby od nás odvrátila Boží hněv a očistila nás od každé nepravosti a hříchu – každý, kdo tomuto věří, bude spasen. Milí přátelé, důvěřujete Kristu? Spolehli jste se na jeho kříž, na jeho dokonalost? Na jeho svatou spravedlnost, která byla nyní připočtena těm, kdo věří? Spoléháte na Boží sliby? Důvěřujete Bohu? Potom se radujte spolu s věřícím Abrahamem, protože v tom případě jste Božími dětmi a syny Abrahamovými:

• Galatským 3:7 Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry.

Bůh zaslíbil Abrahamovi kromě TOHO potomka, také hojné potomstvo. Dokonce podle toho změnil Abrahamovi jméno. Abram znamená ‚velký otec‘. Ale Bůh změnil toto jméno na Abraham, což znamená ‚otec velikých zástupů‘. Abraham se jím skutečně stal – kromě Židů je praotcem Midjánců, Arabů, Edómců, Ašúrejců, Letúšejců, Leumejců. Ale jeho zaslíbenými syny, pravými dědici požehnání vždy byli a jsou pouze lidé víry. Kdo věří v Krista, je syn Abrahamův, je Božím dítětem. Kdo věří v Krista, je dědicem Abrahamových požehnání. Jenom skuteční synové Abrahama jsou a vždy byli Božím lidem. Jenom lidé víry, zaslíbení synové Abrahama, jsou vyvoleným národem.

Falešní učitelé upírali křesťanům z pohanů duchovní dědictví, které plynulo z Abrahamova synovství. Bylo to spojeno s povýšeností a pýchou, protože v chápání Židů to byli jenom oni, kdo byli potomky Abrahama. Pavel na to poukazuje ve druhé kapitole, když sarkasticky říká, že on a Petr jsou od narození Židé, a ne hříšní pohané (Ga 2,15). Ale Pavel ukazuje, že skutečnými potomky Abrahama jsou lidé víry. V Janovi 8 se Židé odvolávali na to, že jsou potomky Abrahama, ale Ježíš jim na to říká, že jejich duchovní otec je ďábel (J 8,44). Kdyby totiž byli skutečnými, tedy duchovními potomky Abrahama, jednali by jako on – věřili by Bohu a byli by ospravedlněni skrze víru.

Apoštol Pavel tady říká doslova: Vězte! Chtěl, aby křesťané v Galacii, křesťané z pohanů, pochopili, věděli, byli pevně zakotveni v této pravdě – že syny Abrahamovými jsou lidé víry. A co vy, moji milí? Patříte mezi potomstvo Abrahamovo? To je to otázka života a smti. Buď jste totiž spaseni vírou v Ježíše Krista, nebo nejste spaseni vůbec. Není žádná střední cesta, není nic mezi tím. Jste-li spaseni skrze víru v Ježíše Krista, jste synové Abrahamovi, synové zaslíbení, dědicové požehnání. To nás vede k druhému bodu dnešního kázání:

II. Zaslíbení Abrahama

Pavel ukazuje křesťanům z pohanů, že skrze víru jsou skutečnými dětmi Abrahama. Ne skrze obřízku, ani skrze skutky zákona, ale skrze víru.

• Ga 3:8 Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: ‚V tobě dojdou požehnání všechny národy.‘

Abraham dostal zaslíbení, že v něm dojdou požehnání všechny národy. A Boží slovo tady ukazuje, jak se toto zaslíbení naplnilo – skrze potomka Abrahama, Ježíše Krista a skrze víru v něj. Zamysleme se na chvilku nad tím, co tady Pavel říká. Doslova je tady napsáno, že Písmo předvídá, že Písmo vidělo do budoucnosti. Bůh v Písmu předpověděl, ukázal. Mohli bychom také říci, že Božím záměrem bylo od počátku jednoho dne zjevit, že lidé, pohané, národy (to je slovo, které je v tomto verši použité) dojdou ospravedlnění skrze víru. Abraham neměl Písmo a Pavel tady mluví o věčném Božím záměru. Božím záměrem nikdy nebylo, aby byl někdo ospravedlněn skrze skutky zákona. Pavel to jasně vysvětlil ve druhé kapitole, když říká, že ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn. A nejen to – člověk se nestává spravedlivým ze skutků zákona. Zákon nebyl pro ospravedlnění člověka. Cílem zákona nebylo dát život, ani přinést člověku ospravedlnění. Zákon byl jedním krokem na cestě k ospravedlnění skrze víru – a my to uvidíme více v dalších verších třetí kapitoly. Nyní zůstaňme u toho, že Písmo vidělo do budoucnosti, že Bůh ospravedlní národy skrze víru a proto zvěstovalo Abrahamovi evangelium. Tak to doslova stojí v našem textu. Z českých překladů jenom Žilkův zachycuje význam řeckého slova προευαγγελίζομαι – předem hlásat evangelium.

• Ga 3,8 Písmo, které předvídalo, že Bůh z víry ospravedlní pohany, předem vyhlásilo Abrahamovi evangelium ve slovech: „Žehnány budou všecky národy v tobě.“ (Žilka)

To slovo ‚předem vyhlásit evangelium‘ se dá přeložit také jako ‚předem hlásat radostnou zprávu‘, ale potom tolik nevyniká evangelium, o které v  tomto listě jde. Ekumenický překlad zde mluví o tom, že Abraham dostal zaslíbení. To je sice pravda, ale také to otupuje ostrost Pavlova prohlášení, kterým chce zdůraznit jedinou skutečnost – že Abraham uvěřil evangeliu. Toto evangelium bylo ještě dost nejasné – v tobě, resp. ve tvém potomku (viz Ga 3,16) dojdou požehnání všechny národy, ale Duch svatý na tomto místě říká, že to bylo evangelium. A tomuto evangelium Abraham uvěřil.

Bylo to evangelium ještě nezjeveného, ale už zcela jasně zaslíbeného Mesiáše. Abraham uvěřil ve Spasitele, který byl zaslíben a byl skrze víru ospravedlněn. Křesťané v Galacii uvěřili ve Spasitele, který již byl zjeven, který se stal tělem, a byli skrze víru ospravedlněni. To je jádro Pavlovy argumentace. Abraham byl ospravedlněn úplně stejným způsobem, jakým jste byli ospravedlněni i vy. Písmo předvídalo (jako by zde Písmo bylo živé a vidělo dopředu), že Bůh ospravedlní pohany skrze víru. Je zajímavé, že velmi jasně to vyjádřil až prorok Abakuk nějakých tisíc let po Abrahamovi:

• Abakuk 2:4 Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.

Spravedlivý z víry bude živ. Ale zcela otevřeně byl z víry ospravedlněn Abraham. A jak vysvětluje Nový zákon, zvlášť jedenáctá kapitola listu Židům, nebyl Abraham zdaleka první, kdo byl ospravedlněn na základě víry. Ábel věřil, Henoch věřil, Noe věřil, Sára věřila, Jákob věřil, Josef věřil, Mojžíšovi rodiče věřili, Mojžíš věřil, nevěstka Rachab, Gedeón, Bárak, David, Samuel, proroci …

• Žd 11:33.39-40 Svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno. … A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.

Nikdy nebyl v dějinách světa nikdo zachráněn jinak, než z milosti skrze víru v Ježíše Krista. Ať již zaslíbeného – tedy s pohledem víry upřeným do budoucnosti, nebo zjeveného, tedy s pohledem víry upřeným do minulosti. Před Kristovým vtělením byli lidé ospravedlněni a tedy zachráněni skrze víru v zaslíbeného Mesiáše. Věděli o něm málo, rozuměli ještě méně, ale víra není z vědění ani porozumění. Víra je darem Boží milosti, zjevením, osvícením srdce a proměnou srdce. Ježíš říká, že poznat ho může jenom ten, komu by se on sám chtěl dát poznat (Mt 11,27). Bůh se rozhodl, že se dá poznat Abrahamovi a udělal to – skrze zaslíbení evangelia. Bůh zvěstoval Abrahamovi evangelium, Abraham uvěřil a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Byl prohlášen za spravedlivého – ne kvůli skutkům, které dělal, ale skrze víru. A nebyla to víra, která by byla připočtena Abrahamovi za spravedlnost, ale byl to sám Kristus, který je naší spravedlností (1K 1,30).

Víra nemůže být připočtena, protože víra není skutkem, a sama o sobě není ani spravedlností. Víra je jenom darovaným nástrojem, kterým se dostáváme ke spravedlnosti, která není naše, ale je Boží, Kristova. A k této Kristově spravedlnosti nebylo nikdy možné dostat se jinak než skrze víru. Právě proto, že to je spravedlnost darovaná, není možné a ani nikdy nebylo možné ji získat skrze skutky zákona. Jenom skrze víru v evangelium může být člověk ospravedlněn, což znamená, že je přiveden do správného vztahu s Bohem. A evangelium zde v tomto smyslu bylo od pádu Adama a Evy.

Vždycky tak existovala možnost, aby lidé byli zachráněni, aby byli ospravedlněni. A v každé generaci lidí takové nacházíme. Ve Starém zákoně jsou často označováni slovem ‚spravedliví‘, v Novém zákoně slovem ‚svatí‘. Lidé nikdy nebyli bez evangelia, a ačkoliv z našeho pohledu to starozákonní evangelium vypadá jenom jako pouhý náznak, Bůh ho nazývá evangeliem, a Bůh ho také používal k záchraně vyvolených.

• Římanům 10:12-14.17 Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? … Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo. (v. 17 B21)

To je zaslíbení, které měl Abraham a totéž zaslíbení náleží nyní i vám!

Jste Hospodinovi požehnaní, protože jste slyšeli a z Boží milosti jste také uvěřili. Proto se radujte spolu s věřícím Abrahamem, protože jste nejenom naplněním zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi, ale jste také dědicové:

III. Požehnání Abrahama

Před námi je poslední verš dnešního textu:

• Ga 3:9 A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem.

Požehnání není vázáno ani obřízku, ani skutky zákona, ale k požehnání se člověk dostane jenom z milosti skrze víru. Tady vrcholí první část Pavlovy argumentace. Pavel se odvolává na zkušenosti křesťanů, na způsob, jakým uvěřili a jak přijali Ducha svatého a potom ukazuje stejnou zkušenost na životě Abrahama.

Tady je dobře vidět, jak zkušenost patří do křesťanského života. Kdyby křesťané v Galacii neměli tuto zkušenost nového narození, Pavlův argument by jim vůbec nic neřekl. Neměli by se jak ztotožnit s Abrahamem. Boží milost je proměňující milostí. Víra darovaná Bohem, je víra, která jedná, víra, která je vidět na skutcích lásky. Jestliže člověk jenom mluví, ale nejedná, potom se jeho víra ničím neliší od víry démonů, kteří také věří, že je jeden Bůh, ale hrozí se toho. Ale víra, kterou Bůh dává, je vírou, která proměňuje životy lidí. V pátém verši Pavel mluvil nejenom o přítomnosti Ducha svatého ve věřících, ale také o mocných činech, které v nich Bůh koná. A tyto veliké věci Boží dělá Bůh v křesťanech proto, že stejně jako Abraham uvěřili evangeliu, které slyšeli.

Víra, která vede ke spasení, tedy víra, jakou měl Abraham, je víra, která dovádí lidi k požehnání – tím požehnáním, které je myšlené v našem textu není nic jiného, nebo lépe nikdo jiný než Duch svatý, který přebývá ve věřících. A z této skutečnosti vyplývají všechna ostatní požehnání.

Bůh slíbil Abrahamovi, že skrze něj požehná všem národům na světě. Slíbil mu to v době, kdy zdaleka nebylo ani vidu ani slechu o nějakých Češích. Přesto jste i vy dědicové požehnání. Na jedné straně jste naplněním Abrahamova požehnání a na druhé straně jste dědicové tohoto požehnání. A stejně jako křesťané v Galacii ani vy jste se k tomuto dědictví, k tomuto požehnání nedostali jinak než skrze víru v Pána Ježíše Krista.

Muži a ženy víry jsou nejenom synové a dcery Abrahama, ale sdílejí s ním také požehnání, které Abraham dostal. Uvědomujete si výsady, které jako synové Abrahamovi máte? Jako synové Abrahamovi máte všechna práva Božího lidu. Byli jste přijati do Boží rodiny, jste spoluměšťané svatých (Ef 2,19). Abraham byl nazván přítelem Božím a skrze víru jste Božími přáteli i vy. Takto mluvil Ježíš o učednících:

• Jan 15:15 Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.

Jak ste se stali Božími přáteli? Bylo to skrze skutky zákona nebo skrze víru v Krista? Bylo to stejné, jako v případě Abrahama. Abraham neměl zákon – byl to pohan, který byl bez zákona. Bůh s ním mluvil a jednal a zjevoval mu svou vůli, takže nakonec o Abrahamovi čteme, že dbal na všechny Hospodinovy přikázání, nařízení a zákony (Gn 26,5). Ale nic z toho nebylo důvodem, proč z něj Bůh učinil svého přítele, proč byl Abraham ospravedlněn. Byl ospravedlněn jenom skrze víru a jenom proto, že věřil Bohu, ho Bůh nazval svým přítelem.

Jestliže tohle vidíme, už můžeme lépe rozumět tomu, proč byl Pavel tak zděšený z jiného evangelia, které se rozmáhalo v církvích v Galacii. Snaha plnit skutky zákona byla cestou zpátky do otroctví. Už to nebylo otroctví pohanských model, ale jednalo se o otroctví Mojžíšovu zákonu. Abrahamovu víru tito lidé vyměnili za službu vlastní spravedlnosti, které chtěli dosáhnout skrze skutky zákona. Proto jim Pavel napsal ta hrozná slova, že se odloučili od Krista, že odpadli od milosti (Ga 5,4).

Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Bůh ustanovil, že každý, kdo uvěří stejně jako Abraham, bude stejně jako Abraham ospravedlněn na základě této víry. Bude mu přičtena Kristova spravedlnost a bude prohlášen za spravedlivého. Nemusí se předtím stát spravedlivým – to je ostatně nemožné, ale musí uvěřit v Pána Ježíše Krista. To je jediná cesta, jak se může stát Božím dítětem a dědicem Abrahamových požehnání. Ani obřízka ani skutky zákona nejsou cestou k tomuto požehnání.

Křesťané, chtěl bych vás povzbudit, abyste se radovali z této ohromné skutečnosti, že jste dětmi zaslíbení, dětmi Abrahamovými. Bůh vás vysvobodil z hříchu, ze smrti, z otroctví zákonu a z otroctví vlastní spravedlnosti. Skrze víru vám daroval svou vlastní spravedlnost, spravedlnost Božího syna. Jenom tato spravedlnost je dokonalá a přijatelná pro Boha. To je dobrá zpráva pro každého pohana.

Dneska už neřešíme otázku, kterou řešili křesťané v Galacii – jak se pohan může stát dědicem Abrahamových požehnání. Dnes se mnohem častěji setkáte s modifikací této otázky – proč by tělesný potomek Abrahamův, a obvykle je zde míněn Žid, i když tělesně byl Abraham praotce také dalších národů, proč by tedy tělesný potomek Abrahamův neměl být dědicem Abrahamových požehnání. Odpověď je jasně vidět v našem textu – protože ospravedlnění přichází jenom z víry v Ježíše Krista, protože požehnání je zaslíbeno jenom těm, kdo věří. To jsou skutečné děti Abrahama. A to jste, moji milí, vy, kteří jste uvěřili v Pána Ježíše Krista. Proto se radujte z Boží dobroty. V Božím plánu bylo od samotného počátku, že skrze víru budeme ospravedlněni a staneme se součástí Božího lidu. Pozvedněte svůj hlas k Bohu a chvalte ho za jeho dobrotu a milost, kterou nám prokázal, když k nám poslal svého Syna, aby se stal smírnou obětí za naše hříchy.

• Jan 3:36 Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.

Amen.