Kdysi, ještě v Jakartě, jsme pozvali na celosobotní odpoledne návštěvu, naše české přátele. Bývala nás v Jakartě hrstka, a tak jsme si sem tam trochu popovídali. I když naši přátelé neměli nic zásadního proti Bibli, přesto vyrukovali s běžnými otázkami:

"Pavle, souhlasili by s tebou teologové?" "Tohle je přece tvoje interpretace, není?" Jak rádi se vyhýbáme nepříjemné pravdě. Proto vytahujeme interpretační potíže, problémy s překladem a přepisem. Ještě jsem nikdy neslyšel nikoho argumentovat proti Boží lásce. Tu nikdo jako nelásku neinterpretuje, protože láska je příjemná a životadárná. Peklo, věčná muka, jsou už podrobena interpretačním výhradám. "Věčná muka" už jen málokdo interpretuje jako "věčná muka", protože jsou nepříjemná, životberoucí a smrtzvěstující. Všichni se snažíme vykládat zákony, dopisy, zprávy a i Bibli k našemu prospěchu. Když se nám litera hodí, bereme ji, jak stojí. Když se nám nehodí, začneme kličkovat k jiné interpretaci, která zmírní nebo překroutí obsah k našemu užitku. Jak poznáme biblické verše, které jsou doslovné? A jak poznáme verše, které jsou míněny obrazně? Jestliže vykládáme verš obrazně, musíme mít velmi dobré důvody, které nás k obrazné interpretaci opravňují. Spousta biblické látky vylučuje obraznou interpretaci už svojí podstatou, jako zákony, historické písemnosti, geografická místa, historické události atd. Dobré interpretační pravidlo je pravidlo jednoduchého myšlení, tedy selského rozumu. Prostě, interpretuji tak, jak by interpretovali moji předkové. A to byli samí sedláci a z matčiny strany je můj původ vylepšen pastevci ovcí.

Tak tedy, tohle pravidlo říká: Zapomeň na intelektualismus a použij přirozený rozum. To znamená, jestliže doslovné znění dává smysl, nehledej ve verši žádný jiný duchovní význam, abys neskončil u nesmyslu. Jestliže doslovné znění nedává smysl, potom můžeme uvažovat o obrazném výkladu.

Obyčejně samotný verš svou mluvnicí prozradí, zdali je míněn doslovně nebo obrazně. Jistě znáte Matoušův verš:

...otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho (t.j. Ježíše).

Dodnes se vidím, jak jsem jako dítě v Praze koukal u svatého Petra na vytesanou Boží trojici. A jeden z trojice byla holubice. Duch svatý ale přece není holubice! Před slovem "holubice" je totiž slovíčko "jako": Sestupuje jako holubice! Jestliže se můj syn přihnal uřícený jako lokomotiva, nikdo se selským rozumem si nezobrazí mého syna - jako uřícenou lokomotivu. Přesto holubice z mramoru, i v písních, zobrazuje Boha Ducha svatého. Kdyby v biblické době existovala letadla a parašutisté, předešlý verš by mohl znít následovně:

... otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako padák a přichází na něho.

Otázkou zůstává, zdali bychom dnes měli v kostelech z mramoru vytesané výsadkáře. Viděli jste na klopách křesťanů odznak v podobě holubice? Nebo na knihách? A co říká Bible?

...zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.

V nesčetných případech obrazný jazyk je interpretován samotnou Biblí. Například Daniel popisuje své vidění:

...pozoroval jsem, a hle, ze západu přicházel kozel na celou zemi...

Kdo, co je kozel? O 14 veršů níže Daniel interpretuje:

Chlupatý kozel je král řecký...

Bible za nás interpretuje a ve většině případů řeší naše interpretační spory sama, jestliže jí to dovolíme. V jiných případech je doslovná interpretace nemožná. Izajáš píše:

... a všechny stromy v poli budou tleskat.

Tleskající stromy? Mají stromy ruce? Samozřejmě, tahle věta musí být míněna obrazně. Bible používá stejná literární a mluvnická pravidla, jako téměř každá jiná písemnost. V Bibli jsou metafory, což jsou přirovnání přímým oznámením.

Například Ježíš o sobě prohlásil:

Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.

Tento výrok vůbec neznamená, že Ježíš je dveře, ale znamená, že Ježíš se přirovnal ke dveřím, poněvadž se dveřmi vchází, stejně jako se vchází Ježíšem ke spasení. To platí i o jeho přirovnání se ke chlebu. Chlebem se živíme, abychom žili tělesně, podobně, Ježíšem se živíme, abychom žili duchovně. Boha přece fyzicky sníst nemůžeme. Dále jsou v Bibli podobenství, která jsou obvykle ohlášena slovíčkem "jako", což jsme již probrali. Další literární obrazný typ je nadsázka, neboli hyperbola. Té říkáme v hovorové mluvě přehánění. "Už jsem ti to řekl nejmíň tisíckrát." Nadsázku používáme, když chceme vyburcovat. Ježíš řekl:

Kdo přichází ke mně, a nedovede se zříci svého otce, matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.

Tak, a už se nevěřící vzpouzejí: "Ježíš chce, abych se zřekl svých nejdražších, i svých dětí! To je pěkný sobec!"

Ježíš touto nadsázkou, hyperbolou, dosáhl přesně toho, co sledoval! Rozčilil nás! Ježíš nám neříká, abychom opustili rodinu. Ježíš říká: "Já jsem pro tebe ten první!" Kdyby jen řekl: "Já jsem první," tak nám to vejde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jenom citově zbarvenou nadsázkou nás může vyburcovat z naší ospalé letargie.

Další obrazný biblický typ je antropomorfismus. Antropos je člověk, morfo je forma. Tedy, obzvláště ve Starém zákoně, Bůh jako by bral na sebe lidskou formu. Například:

Oči Hospodinovy obzírají celou zemi, takže se mohou vzchopit ti, jejichž srdce je cele při něm.

Tento verš ze Starozákonních letopisů neříká, že Hospodin má oči, se kterými obhlíží jako člověk. Bůh nemusí obhlížet jakoby lidskýma očima, aby do nás viděl. Zajímavé také je, že mnoho veršů, které se historicky vykládaly obrazně, s novými vědeckými poznatky nabývají doslovnou interpretaci. Třeba Bůh proklel hada:

... po všechny dny svého života budeš žrát prach.

Verš, který byl po staletí vykládán obrazně, má dnes doslovný význam. Hadi skutečně polykají prach. Jeho chutí totiž navigují. Nebo, "že se Země rozplyne pálivostí" má dnes, když už víme o nukleárních reakcích, doslovný význam. Podobných příkladů bychom mohli snést tolik, že by vydali na několik pořadů. Až někdy jindy. Ano?

Berme Bibli doslovně! Nehledejme v ní žádná skrytá duchovní tajemství. Bůh má člověku co říci, proto zvolil srozumitelný jazyk, protože člověk může odpovědět pouze na srozumitelnou výzvu:

Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život...

Potřebujeme interpretovat předešlou pravdu? Vidíte, a mnoho křesťanů si není jisto svým spasením, protože verš interpretují, jako by Jan řekl: "Kdo věří v Syna... možná, že má život věčný." Doslovná interpretace má totiž povzbudivou sílu, bez které bych k vám dnes nemluvil.