Pokračujme druhým pořadem o Ježíši Kristu. Posledně jsme si nakousli, že byl 100% člověk. Samozřejmě, je i 100% Bůh. Dnes ale v Jeho lidství budeme pokračovat. Zpozorněme a zbystřeme, ať nám nic neunikne z tohoto vzrušujícího tématu.

Ježíšovy pocity byly plně lidské

Ježíš měl všechny rysy lidskosti. Měl všechny potřeby jako má každý normální člověk.

Ježíš pociťoval hlad, když dlouho nejedl, jako bychom jej pocítili my. Kdo by z nás vydržel 40 dní nejíst jako On?

Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. (Matouš 4:2)

Ježíš pociťoval nejen hlad, ale i žízeň, jak dosvědčuje následující verš:

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: "Žízním." (Jan 19:28)

Ježíš se unavil jako všichni fyzicky omezení lidé a musel se vyspat. Kdyby neměl tělo jako má hříšný člověk, tak by každý hned rozpoznal, že je někdo jiný než normální člověk. To samozřejmě platilo o Jeho oslaveném vzkříšeném těle, ale nepředbíhejme. Takže Ježíš se musel osvěžit spánkem:

On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?"(Marek 4:38)

Ježíš dýchal.

A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Po těch slovech skonal.(Lukáš 23:46)

Ježíš pociťoval zármutek a úzkost. Úzkost je pocit nejistoty. Tu má jenom omezený člověk. Ježíš byl opravdu normální člověk, vždyť byl ze semena ženy. Znova zdůrazňuji: Ježíš Kristus byl současně i nekonečný, neomezený Bůh. Jeho úzkost vyčteme z následujícího:

Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!" (Matouš 26:37-38)

Jeho lidství je podtrženo i v tom, že se divil. Diví se jen ten, kdo je překvapen. Diví se jen ten, kdo nevidí do budoucnosti, diví se jen proměnlivá, omezená stvořená bytost.

Podivil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. (Marek 6:6)

Lidé, netažte se mne, jak na lidské straně mohl být omezený jako člověk a jak na Boží straně byl a je nekonečný, neměnný a absolutní udržovatel celého vesmíru. Kdybych znal odpověď, byl bych pánbůh. Jediné, co mohu už po kolikáté znovu dodat, že mimo časoprostorové stvoření tento paradox funguje.

Ježíš znal hněv. Hněv nemusí být hříšný. Hněv vůči zlu je úplně v pořádku. Všimněme si však v následujícím verši, že Ježíšův hněv je provázen zármutkem.

Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: "Zvedni ruku!" Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. (Marek 3:5)

Ježíš znal lidské slitování a lidský soucit. Takové jaké známe i my. Jistě, nekonečný Bůh má tyto vlastnosti, od Něj je přece máme, ale Ježíš je zde projevuje v lidském těle.

Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist." (Marek 1:41)

Ježíš Kristus byl pokoušen jako každý člověk na těle i na duchu. Následující pasáž, přečtěme si ji nejprve v celku, nám Jeho pokušení přiblíží:

Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb." Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem." Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé." Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat." Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno, andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen." Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého." Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.(Lukáš 4:1-13)

Přátelé, často si připomínám tyto verše, kde Satan pokouší Ježíše na poušti. Často o nich přemýšlím.

Za prvé mne utvrzují v tom, že Satan je skutečně bůh tohoto světa, princ povětří. Vždyť Satan měl moc ukázat Ježíšovi všechna království světa najednou a řekl mu:

"Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět." (Matouš 4:9)

Ježíš vůbec nepopřel Satanovo vlastnictví země. Jinak by mu odpověděl: "Jak mi to, Satane, můžeš dát, když to není tvoje?" nebo by řekl: "Nerozdávej, co ti nepatří."

Za druhé mne tyto verše utvrzují, že na jakoukoliv spornou otázku musíme vždy hledat odpověď v Písmu, ne v nějakém nadpřirozeném vidění, cítění nebo frenetickém prožitku. Ježíš totiž odpověděl tomuto protibiblickému hlodavci, Satanovi, na všechna jeho tři pokušení slovy: "Je psáno." Žádné, "bylo mi zjeveno" nebo "cítím," nebo "zdá se mi." Ať je nám Ježíš vzorem! Slovy "Je psáno" se musíme řídit, protože city samy o sobě jsou zrádné. City teprve vyplývají z napsané a pochopené biblické pravdy. V co věříme, věříme proto, že je to napsáno v Bibli, prostě - je psáno. Tak se odvolával Ježíš, tak se odvoláváme i my. Samosebou, zda-li je Bible spolehlivá, to si také někdy probereme. Ať skeptici vidí, že nevěříme slepě a nevěříme víře, protože víra ve víru je jed.

Za třetí mi tyto verše potvrzují, že Satan dobře věděl, a to Satan není křesťan, o trojjedinosti Boha, a tím i o trojjedinosti Božího obrazu, to jest člověka, v našem případě Ježíše Krista. Proto Satan Ježíše pokoušel v jeho třech lidských podstatách, protože, a to si teď stále zdůrazňujeme, Ježíš byl normálním člověkem.

Nejprve jej Satan pokoušel na viditelném hladovém těle, ať prý Ježíš, je-li Božím Synem, tedy druhou osobou božství, promění kameny v chleba.

Podruhé Satan Ježíše pokoušel, ať se vrhne z chrámu, je-li Syn Boží. Otec prý vyšle anděly, kteří jej zachytí, aby nenarazil nohou na kámen. Satan zde pokoušel Ježíšovu duši, kde sídlí intelekt, touhy, plánovitost, nápaditost, motivace, vůle.

A do třetice Satan Ježíše pokoušel, aby jej Ježíš zbožňoval, ale Ježíš mu odpověděl:

"... je psáno: Hospodinu Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat." V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. (Matouš. 4:10,11)

Ježíš nám může pomoci, protože je jeden z nás. Jeho zkoušky a utrpení byly veskrze lidské.

Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky. (Židům 2:18)

Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. (Židům 4:15)

Ježíšovo lidství Jej kvalifikuje k tomu, že nás může spasit. Pádem Adama, člověka, celé lidstvo padlo. Nápravou Ježíše, člověka, mnozí mohou být spaseni. Ježíš musel být normální člověk, jinak by následující verš nedával smysl:

Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. (Římanům 5:19)

Nemohu než znovu opakovat, že Kristus byl Bůh. Byli jsme spaseni 100% člověkem a 100% Bohem.

Ježíš v lítosti plakal jako člověk. Poslechněme si to:

Ježíšovi vstoupily do očí slzy. (Jan 11:35)

Ježíšovo lidství obzvláště vyniká v Jeho smrti na kříži. První tři evangelia, Matouš, Marek a Lukáš, Jej popisují z různých pohledů. Matouš jako Krále, Marek jako Služebníka a Lukáš jako Člověka. V Janově evangeliu čteme o Kristu už jako o Bohu.

Nic není tak vzdálené božské podstatě jako smrt. Bůh nemůže zemřít, protože je věčný. Ježíš ale zemřel lidskou smrtí na kříži. Ježíš byl z masa a kostí. Množství svědků vidělo Jeho smrt na vlastní oči.

A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje, a všechno to viděly. (Lukáš 23:48-49)

U Jeho kříže stály ženy i s Jeho matkou. Ježíš potvrdil svoje lidství tím, že se přiznal k synovství ženy, k jejímu semeni. Ježíš se nikdy ale nepřiznal k synovství muže Josefa. Jeho Otec byl v nebesích, k Otci se odvolával vždy nahoru.

U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. (Jan 19:25-27)

Vojáci, dobře vycvičení římští vojáci, jsou svědky Ježíšova lidství. Jeho mrtvé tělo bylo stejné jako mrtvé tělo kteréhokoliv člověka. Aktivní vojáci ví, jak vypadá mrtvý člověk. Svědectví smrti člověka, ne přízraku, mohou nejlépe dosvědčit profesionální katové, v tomto případě vojáci.

Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. (Jan 19:32-34)

Ježíš nebyl nijaký přízrak nebo duch ani po vzkříšení, když už měl oslavené tělo. Jestliže byl oslaveným člověkem po vzkříšení, oč více musel být člověkem před svojí smrtí na kříži? To je přímo úžasné:

Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčete se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně." (Lukáš 24:39)

Ježíš byl normálně pohřben podle tehdejších krajových obyčejů. Co může být více lidského než pohřeb! Vždyť člověk je smrtelník.

Potom požádal Piláta Josef z Arimatie, byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů, aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl asi sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. (Jan 19:38-41)

Ve Starém zákonu je Ježíš nazýván Synem člověka celkem třikrát, v Novém zákonu už 59x. Podívejme se na jeden citát, z něhož vyplývá Ježíšovo lidství a Kristovo božství:

Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť." Jan 6 27:

Ježíšovo lidství přišlo od Jeho matky. Ani anděl nenazval Josefa otcem! Proti všem zvyklostem nazval Ježíše dítětem matky a ne synem otce:

Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." (Matouš 2:13)

Nechci, aby vznikl dojem, že muž je úplně mimo. Vždyť žena je z muže a muž skrze ženu.

Nejsilnější biblický důkaz, že Ježíš je skutečně synem člověka, je můj nejmilejší verš, protože se zmiňuje o Kristu už ve 3. kapitole celé Bible.

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Genesis 3:15)

Bůh zde jasně říká, že Ježíš, syn člověka z ženina semene, přemůže ďábla. Ježíš je člověk.

Příště se soustředíme na skutečnost, že Kristus je Bůh. Vím, znovu opakuji, zdá se nám to paradoxní. Tyto skutečnosti můžeme sice pochopit, ale nemůžeme si je v žádném případě představit, protože jsme svázáni časoprostorem ve hmotě.