Vítám vás k šestému pokračování našeho seriálu o trojjedinosti Boha. Pověděli jsme si již o trojjedinosti vesmíru, prostoru, hmoty, času, o trojjedinosti světla a trojjedinosti našeho chování, o podvojné povaze světla, na jejichž základech jsme si vysvětlili biblické paradoxy.

Dnes se podíváme na Boží milost a Boží vykoupení. Otázka zase zní: Můžeme Boží milost a vykoupení vidět ve stvoření? A již z předešlých zkušeností víte , že odpověď zní - ano.

A Bůh veškeré milosti, který nás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení nás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. (1. Petr 5,10)

Milost je dobrota srdce, odevzdání sama sebe. Až se zdá, že milostivost je významnější rys Boží povahy než jeho všemohoucnost a všeznalost. Pavel a Barnabáš sdělují nevěřícím pohanům v Lystře tuto jedinečnou vlastnost Boha.

"Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěli, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám z nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem, a naplňoval radostí." (Sk 14,15-17)

Takže, podle Pavla, přírodní koloběh dosvědčuje nejen Boží tvořivou moc, ale i Boží dobrotu, Boží milost. Bůh je Bohem dobra a jeho zaopatření našich denních potřeb je zřejmé. Bůh udržuje koloběh ročních období, teplotu země, těla, a v podstatě každý náš vdech, vše je závislé na Boží vůli. Bůh přece udržuje tikot všech přírodních zákonů, které stvořil. Kdyby popustil, vše by se zhroutilo. I naše zaopatřovací nástroje ruce, oči, nohy, rozum fungují jenom z Boží vůle.

Gravitační síly jsou tak přesně vyměřeny, že kdyby se gravitace změnila na čtyřicátém desetinném místě, tak by se zhroutila atomární stavba hmoty a tím celý vesmír. Představte si, že bychom měli 10,000 miliard miliard miliard miliard korun. Nikdo si tohle číslo nepředstaví. Jako by na jednoho obyvatele planety Země připadlo 2 x 1031 korun. Zpronevěřte jen jednu z těchto korun a celé světové hospodářství by se zhroutilo. Bůh pracuje s přesností na čtyřicet desetinných míst. Je možné, aby se taková přesná rovnováha udržovala sama sebou? Přátelé, vše, o čem si myslíte, že závisí jen na vás, by nebylo, kdyby Bůh neudržoval gravitaci vyváženou na čtyřicet desetinných míst. A takových existenčních podmínek, které visí ani ne na vlásku, jsou miliardy miliard. Zrušte jednu a stvoření přestane existovat. Bůh udržuje celý vesmír. Vždyť prokazuje svoji dobrotu ve všem, přestože jsme zlí a dědičně hříšní. Celé stvoření, vesmír, země, rostlinstvo a vše živé je prokleto:

Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení ... (Gn 3,17)

Celé stvoření očekává vysvobození z trápení.

... I samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.(Ř 8,21-22)

Stvoření, země i tvorstvo nám neustále dokazuje a připomíná, že je něco v základech špatného, protože prokletá země vydává sama od sebe jen bodláčí a živobytí si člověk musí vydobýt jen v potu tváře a slzách. Přesto, i toto prokletí, je současně požehnáním. Kdo se při práci zpotí, bývá obyčejně zdravější než ten, kdo hnije ve fyzické nečinnosti. V prokletém světě vidíme neustále drobné spásy, které dosvědčují tu podstatnou spásu, totiž vykoupení z otroctví hříchu Ježíšem Kristem.

Podívejme se jen na roční období. Po jarním narození a letním životě přichází podzimní stárnutí a zimní nečinnost - smrt. Přesto každé roční období má svoji krásu, své požehnání. Zima přináší odpočinek, sněhy a ty zase vody pro jarní znovuzrození. A roční období, ta se přece objevila na zemi až po nejkatastrofálnějším fyzickém prokletí, až po potopě světa. Do potopy měla celá země stejné podnebí i na pólech, díky vodnímu obalu, který způsoboval skleníkový efekt. Kdyby Bůh nevychýlil zemskou osu, jejíž vychýlení dnes způsobuje roční období, způsobil by věčnou smrt žárem a mrazem. Kolik milosti a záchrany vězí jen v přesném vychýlení zemské osy. Opravdu, ve viditelném stvoření vidíme Boží neviditelné božství, jeho milostivou povahu, která předurčuje spásu těm, kdo ve stvoření Boží neviditelné povahové rysy vidí, takže mají omluvu na rozdíl od těch, kteří Boží milost ve stvoření nevidí, takže jsou bez omluvy.

Nebo považme den. Každý večer nám připomíná smrt, tmu a hřích. Ježíš přece řekl:

Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsme na světě, jsem světlo světa. (Jan 9,4-5)

Ježíš je pravda, život i světlo. Kdo je v něm, nechodí ve tmě. Denní světlo podmiňuje život. Přesto světlo každý večer zmizí a nastane dlouhá noc tmy. A milost Boží vězí v tom, že tma, jež by jinak byla zdrojem hrůzy a beznaděje, se stává prostředím odpočinku a obnovení. Každý ví, že slunce zase ráno vyjde. Vždyť východ slunce je probuzení a slib, že život bude pokračovat. Východ slunce je důkazem Boží milosti. Kolik milosti a záchrany vězí nejen ve vychýlení zemské osy, ale i v otáčení země kolem této osy. Kdo zemí otáčí, kdo ji zavěsil a roztočil? Každý člověk, když přemýšlí, musí vidět Boží neviditelné božství, totiž jeho milostivou povahu.

Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou ty tam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. (Píseň 2,11-12)

Podívejme se dále na Boží milost v nemoci. Víme, že většina nemocí odejde a uzdravíme se. Zraníme-li se, rána se zahojí. Představme si, kdyby Bůh ve své milosti nezařídil spásu každé rány hojením! První říznutí by nás usmrtilo. V našem hříchu, nemotornosti, nás Bůh dnes a denně zachraňuje drobnými spásami. Což to nesvědčí o jeho dobrotě? Vidíte, a tolik lidí se rozhodne být na pospas sami sobě. Samospása je stejně beznadějná jako zahojení řezné rány vlastní vůlí, srážení krve na přání, nebo roztočení zeměkoule vlastními svaly. V každé jizvičce bychom měli vidět spásu. Každá jizvička by nám měla připomínat, že existuje i spása naší duše. Bůh skrze svého Syna, Ježíše Krista již zaopatřil zahojení našich ran způsobených naším hříchem.

Bůh je milostivý. Ale musíme si uvědomit, že Boží vlastnosti nemohou popírat jedna druhou. Bůh nemůže lhát, aby dosáhl takzvaně vznešeného cíle, jak to často děláme my. Boží vlastnosti nemohou narušit Boží povahovou celistvost. Boží soudržná absolutní morální celistvost je pro nás hříšníky naprosto nedosažitelná. Bůh je milostivý a odpouští hřích. Nemůže jej však jen tak přejít a zamhouřit oči. Tím by popřel svoji svatost a spravedlnost. Bůh projevuje svoji lásku, slitování a milost pouze na základě své spravedlnosti. Bůh nezná opičí lásku, která rozmazluje. Bůh ustanovil smrt a to zase pouze z lásky, aby nás mohl vykoupit pro sebe. Ano, smrt je milost. I pozemské prokletí má svoji milostivou stránku. Smrt není náhoda, podobně jako život není náhoda. Smrt je důsledek lidské vzpoury vůči Stvořiteli všeho. Smrt může být poražena jen tehdy, až bude poražen hřích. Ale nesnáz vězí v tom, že člověk svou vlastní vůlí a snažením nemůže porazit a zahladit svůj hřích. Člověk se nemůže ospravedlnit skrze své skutky. Čistota ze špíny nemůže nikdy vzejít, jak to řekl už starodávný Jób. Představte si, že bychom stírali stůl mastným hadrem. Podobně, naše hříšná duše musí být očištěna jenom čistou duší, která do sebe vsaje naše hříšné duševní a duchovní bahno. A to dobře víte, to pro nás udělal Ježíš Kristus, druhá osoba Božího trojjediného božství. Jeho nekonečnost v každém ohledu je uzpůsobena k takovému očistnému duchovnímu chirurgickému zákroku. Uvědomme si, že naše očištění ve své podstatě znamená Boží vrcholné utrpení, protože jeho čistota dobrovolně vstřebala naši špínu.

Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2 Kor. 5:21)

Pouze život může přemoci smrt, a pouze spravedlnost může přemoci hřích. Protože náš život a spravedlnost je vlastně spojité umírání a hřešení, nemůžeme o vlastní síle přemoci ani smrt ani hřích. Jen absolutní Bůh nás může osvobodit.

A nyní přicházíme k otázce Božího vykoupení. Vidíme ve stvoření nějaké spodobnění Božího vykoupení, kdy něco umírá jenom proto, aby něco jiného se mohlo narodit a žít? Pavel řekl, že Boží neviditelné božství je od počátku viditelné ve stvoření a známo těm, kdo přemýšlejí. Což biblicky znamená, že ti, kdo nevidí ve stvoření Boha, prostě nepřemýšlí.

Lidé vědí už od nepaměti, že pouze skrze obětní smrt mohou dosáhnout odpuštění a život. Všechny národy světa vědí, do určité míry, že Bůh urovnává svůj spor s námi pouze skrze zástupnou oběť. Obětní obřady znali a znají všichni pohané. Obětní obřady nemohou být náhoda. I když jsou všechny oběti skřety ve srovnáním s tou pravou Boží obětí Boha, přesto usvědčují humanistické antropology, že by přemýšlením měli přijít na to, že musí existovat pravá oběť, když máme tolik falešných. Padělané peníze jsou podmíněny pravými bankovkami, podobně jako padělané oběti jsou podmíněny pravou obětí. Ze zkušenosti víme, že život přichází na svět pouze tehdy, když někdo jiný je dobrovolně ochotný podstoupit utrpení. A tohle Bůh ustanovil ženě okamžitě po pádu člověka.

Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení ... (Gn 3,16)

Žena se stává matkou dobrovolně, vždyť do manželství nemusí vstupovat. Žena se dobrovolně podrobuje bolesti, protože každá normální žena touží po děťátku, po přínosu nového života na svět, přestože ví, že bude trpět a že jí porod může stát i život. Podobně, i Kristus dobrovolně trpěl, abychom my byli znovuzrozeni. Dobrovolně, protože nemusel, stejně jako v normální situaci nikdo nenutí ženu, aby nosila ve svém životě plod nového života. Kdyby Syn, Kristus byl poslán na kříž Otcovým rozkazem proti Své vůli, aby protrpěl naše znovuzrození, rovnalo by se to znásilnění. A interrupce těhotenství? Ta by zobrazovala Krista, který by z kříže sestoupil na počátku svého úkolu, aniž by dokončil své vykupující trápení. Kristus mohl kdykoliv z kříže sestoupit. Vždyť Boha Syna nedržely na kříži naše hřebíky, nýbrž Jeho vůle. Vždyť cháska s farizeji volala:

... jsi-li Syn Boží, sestup z kříže. (Mt 27,40)

Kdyby sestoupil, Boží trojjediné božství by se zhroutilo, Otcova a Synova vůle si nemohou protiřečit. Kdyby Syn sestoupil z kříže a vzdal se utrpení, bylo by to jako interrupce těhotenství a odmítnutí porodu. Jeho poslání, jako poslání rodičky, by bylo zruinované, a výsledek by byla univerzální smrt. Interrupce zobrazuje jakoby nedokončené a nedokonané Kristovo utrpení a tím záhubu všeho lidstva a zborcení Boha - držitele všech duchovních duševních a fyzikálních systémů.

Když přemýšlíme do důsledků stvoření, s hrůzou zjistíme, že nás naše bezmyšlenkovité jednání usmrtí. Ostatně, počátek moudrosti, ne inteligence, je bázeň před Hospodinem. Inteligence je totiž víceméně mechanický a elektrochemický pohyb. Ale moudrost, ta je vytrénovaná pouze láskou a úctou k Bohu. Moudrost má na rozdíl od inteligence duchovní podstatu. Inteligenci Bůh stvoří jako by proutkem mávl, ale moudrost, tu vychovává skrze svoje utrpení.

Pojďme do Žalmů, které uznávají Židé i Muslimové:

Já jsem však červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mne, potřásají hlavou. (Ž 22,6)

Tenhle Žalm odpovídá Kristovu utrpení, však si jej dočtěte sami. A Izajáš zpřesňuje:

... hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku. (Iz 52,13-14)

Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkroušený nemocemi, jako ten před nímž si člověk zakrývá tvář. (Iz 53,3)

Naše svaté obrázky zobrazují Ježíše jen s několika kapkami krve. Ve skutečnosti byl k nepoznání. Nevypadal ani jako člověk, oči se od něj odvracely. Tak byl zbičován a rozsekán. A zde jsme u kořene Žalmu - "já jsem však červ". V tomto verši je použito určité jméno pro nachového červa. Když má samička nachového červa rodit, přilepí se neodtrhnutelně ke kmeni stromu. Připevní se ke dřevu tak, že už se nikdy nemůže odtrhnout, což vždy znamená jistou smrt. Vajíčka, která naklade, chrání svým mrtvým tělem, dokud se z larev nevylíhnou mladí nachoví červíci. Po její smrti, z jejího těla vyteče červená tekutina, která zbarví její tělo a dřevo k nepoznání. Prostě, zbude po ní jen červená skvrna - flek, aniž by nepřátelé tušili, že pod červenou ochranou se skrývají živá mláďata. Tyto červené strupy se sbíraly a vyráběla se z nich karmínová červeň. Potřebujeme snad drastičtější předobraz Kristova utrpení na dřevě a naší ochrany pod jeho krví? Vždyť Bůh Kristus říká: "Já jsem nachový červ". Židé dobře věděli, co je to nachový červ.

A proč tohle vše musí být? Pro radost, pro světlo, pro nasycení, pro spravedlnost.

Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. (Jan 16,21)

A Izajáš podobně popisuje Krista:

Zbaven svého trápení, spatří světlo, nasytí se dny. Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. (Iz 53,11)