V předchozím čísle IDEY jsme publikovali první část recenze knihy a také přednášky Petera C. Williamse s názvem „Můžeme důvěřovat evangeliím?“. V tomto čísle chceme ještě pokračovat dalšími myšlenkami z těchto zdrojů.

Který Ježíš?

Jméno Ježíš je alternativou starozákonního jména Jošua a bylo šestým nebo sedmým nejčastějším mužským jménem v tehdejší Palestině (podle Richarda Bauckhama). V kontextu takové popularity vyvolávalo vždy jméno Ježíš bez dalšího upřesnění otazník, o kterého Ježíše se jedná. Pro nás to může být nepochopitelné, protože v raném křesťanství stejně jako v dnešní době lidé mají k tomuto jménu zvláštní úctu, a tak se s ním prakticky nesetkáváme.

Právě takové upřesňování jména Ježíš, které bylo nutné v kontextu tehdejších jmen v Palestině, vidíme i v evangeliích. Při tom je zajímavé, že autoři evangelií jej nazývají pouze Ježíšem, když je to v kontextu knihy jednoznačné. V jiných situacích je nutné upřesňování:

• Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil… Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ (Mt 21,6–7.10–11)

Zde to vidíme velmi konkrétně – učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Zástupům však nestačilo říct, to je Ježíš, protože osob s takovým jménem bylo mnoho.

Anebo podívejme se do 26. kapitoly Matoušova evangelia:

• Ježíš odpověděl (veleknězi): „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“… Petr seděl venku v nádvoří. Tu k němu přistoupila jedna služka a řekla: „I ty jsi byl s tím Galilejským Ježíšem!“… Vyšel k bráně, ale uviděla ho jiná a řekla těm, kdo tam byli: „Tenhle byl s tím Nazaretským Ježíšem.“ (Mt 26,64.69.71)

Obdobně píše i evangelista Marek při setkání Ježíše se slepým žebrákem, jménem Bartimaios:

• Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Mk 10, 47). Podobně je to i u Lukáše (L 18,37–38).

Pokud se tato událost skutečně stala, pak byla naprosto nutná specifikace, o kterého Ježíše šlo.

Zajímavé je také místo z evangelia podle Jana 9,11, které by zdánlivě protiřečilo tomu, co jsme doposud tvrdili. Zde uzdravený slepec říká, že „člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči…“ Jméno Ježíš je zde uvedeno bez specifikace. Tento text však ukazuje na neznalost uzdraveného. Jinak řečeno: uzdravil jej nějaký člověk jménem Ježíš (ale uzdravený tehdy ještě přesně nevěděl který). Celý tento příběh tak znovu potvrzuje, že se jméno Ježíš muselo v tehdejší Palestině vyskytovat často a že v této fázi příběhu (kdy byl dotazován farizei) ještě uzdravený člověk Ježíše příliš neznal (ale brzy se pak o něm dozvěděl více).

Jak jsme již psali minule, vše nasvědčuje tomu, že různé detaily, které velmi dobře zapadají do tehdejšího historického kontextu (a tehdejších reálií), ukazují na vysokou kvalitu a přesnost svědectví evangelií.

Jsou zapsaná slova Pána Ježíše autentická?

V evangeliích nacházíme mnoho záznamů přímé řeči Pána Ježíše, stejně jako jeho rozhovory s jeho okolím. Můžeme je prozkoumat co do jejich autenticity? Jak si můžeme být jisti, že jde o jeho doslovné citace?

Zde si musíme trochu objasnit rozdíl, jak jsou citace chápány dnes a jak to bylo kdysi. Uvozovky byly zavedeny někdy v 16. století. Ty změnily chápání přímé řeči tak, že dnes citování něčího výroku vyžaduje dvě pravidla:

1. aby žádné slovo nebylo z citátu vynecháno bez označení této skutečnosti pomocí teček,
2. aby žádné slovo nebylo přidáno nebo změněno bez označení této změny v hranatých závorkách.

Musíme si uvědomit, že v době, kdy byla zapsána evangelia, tato dvě pravidla neexistovala. To ovšem neznamená, že by lidé ve starověku, přestože nedodržovali současné konvence při citování, nevěděli, co znamená přesné citování. Nicméně ve starověké kultuře byla možná v této oblasti určitá svoboda, která nám dnes není známa.

Avšak znovu zdůrazňuji, že to neznamená, že by věrná citace mohla obsahovat cokoliv. V tehdejším judaismu vidíme mnoho snah o učení se zpaměti výrokům, které tehdejší rabíni říkali. Období prvních dvou století po Kristu jsou v judaismu často označována jako tannaické období – od slova tannaim (č. množné tanna), které označovalo někoho, kdo se učil slova z ústní tradice nazpaměť. Rabínská důvěra v učení se nazpaměť byla tak vysoká, že dokonce zakazovali slova z ústní tradice zapisovat.

Různí vědci se shodují v tom, že mnohé texty z judaismu – jako mišny (zapsané ve 3. století), talmud (jeruzalemský či babylonský zapsán v 5. respektive 6. století) nebo tzv. masoretské texty (zapsané mezi 6. a 9. stoletím) obsahují informace z prvního století.

Pán Ježíš jako rabín

Evangelia představují Pána Ježíše jako učitele. V evangeliích je asi 195 narážek na učedníky – jako na jednotlivce či skupiny. Čtyřicetpětkrát je napsáno, že učil, čtyřicetkrát je o něm zmínka jako o učiteli a dvanáctkrát se o něm mluví jako o rabínu.

Ježíš byl tedy podle všeho skutečným učitelem a rabínem, který měl 12 učedníků. A pokud tato slova chápeme skutečně v tehdejším kontextu a významu, znamená to, že používal memorování (tedy tehdejší techniky učení) svých rčení. Evangelia sama o sobě nám o tom dávají vnitřní svědectví. Podívejme se spolu alespoň na několik textů, v nichž se výroky Pána Ježíše opakují.

Matouš ukazuje, že se Pán Ježíš opakoval. Vidíme to např. na jeho výrocích o cizoložství (srovnej Mt 5,32 a Mt 19,9) nebo o protivení se hříchu až do tělesného zmrzačení (srovnej Mt 5,29–30 a Mt 18,8–9). Stejně je to patrné z opakovaní myšlenky „milosrdenství chci, a ne oběť“ (srovnej Mt 9,13 a Mt 12,7) nebo o svazování a rozvazování (srovnej Mt 16,19 a Mt 18,18). Matouš také opakuje Ježíšův výrok o hoře, která se v důsledku víry zdvihne a posune (srovnej Mt 20,17 a Mt 21,21).

Stejné prvky opakování zachycují Marek, Lukáš i Jan. Marek opakuje myšlenku o poslouchání a neslyšení (srovnej Mk 4,12 a Mk 8,18), Lukáš mluví opakovaně o světle a jeho postavení na svícen, aby bylo vidět (L 8,16 a L 11,33), a Jan opakuje myšlenku, že Pán Ježíš je dobrý pastýř (J 10,11 a J 10,14).

Pán Ježíš navíc učil způsobem, který se dobře pamatoval. V podobenství o třech ztracených věcech se objevuje schéma, které se zapamatuje velmi snadno:

• ztratila se jedna ovce ze sta,
• ztratila se jedna mince z deseti,
• ztratil se jeden syn ze dvou.

Můžeme tedy shrnout, že Pán Ježíš jako skutečný učitel (rabín) učil skrze opakování, používal mnemotechnické pomůcky na zapamatování a byl velkým učitelem co do obsahu.

Podobenství

Není úplná shoda co do počtu podobenství v evangeliích, protože neexistuje shoda co do způsobu jejich počítání. Zatímco v synoptických evangeliích je jich kolem čtyřiceti, v Janově evangeliu není zřejmě ani jedno. Existuje více důvodů, proč se můžeme domnívat, že Pán Ježíš je autorem mnoha z těchto podobenství:

1. I když židovské zdroje často přisuzují podobenství rabínům, v židovských textech – ať už starozákonních či ve svitcích od Mrtvého moře – je jich poměrně málo. Žádná nejsou uváděna v apokryfech a velmi málo je uvedeno v časných křesťanských zdrojích mimo samotný Nový zákon. Podobenství jsou židovský žánr, avšak časově spadají na jedné straně do období po starozákonní době a na druhé straně jsou omezena na dobu, než se křesťanství stávalo méně židovské.

Můžeme říct, že se objevila téměř najednou a pak poměrně rychle vymizela. Ukazuje to na zdroj v časném křesťanství.

2. Některá Ježíšova podobenství – podobenství o rozsévači, o dobrém Samařanovi, o marnotratném synu jsou ve své podstatě mistrovská díla. Ukazují na to, že jejich autorem byl genius – zakladatel nového náboženství s velmi hlubokou znalostí židovství na jedné straně, avšak současně přinášející něco zcela nového na straně druhé.

Podívejme se nyní z tohoto pohledu trochu blíže na kompozici podobenství o marnotratném synu:

V příběhu marnotratného syna (MS) se prolíná mnoho momentů ze života patriarchů. Celé podobenství, které je složeno z těchto prvků, však vytváří zcela nový příběh s daleko hlubším obsahem. To ukazuje na genialitu Pána Ježíše.

Podobenství o marnotratném synu a starozákonní motivy

Jsou zde momenty, které navazují na starozákonního Jákoba a Ezaua. V podobenství o marnotratném synu měl otec dva syny (L 15,11). Když si položíme otázku, který otec měl ve Starém zákoně dva syny a pouze dva syny, pak je to Izák, který měl Jákoba a Ezaua. Mezi oběma příběhy vidíme zřetelné paralely. Zatímco v podobenství si mladší syn násilím vymohl svůj podíl majetku ještě za otcova života, ve starozákonním příběhu mladší syn podvádí staršího (okradl ho o jeho prvorozenství). Starší bratr se zlobí v obou případech.

Nacházíme však i protiklady. Mladší bratr (Jákob) odchází do daleké země bez ničeho, ale vrací se bohatý, v podobenství o MS je to opačně. Oba příběhy jsou si tedy v něčem podobné, v něčem se liší, ale mnoho motivů se opakuje. Například při setkání Jákoba s Ezauem se Ezau „k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali“ (Gn 33,4). V podobenství o MS „otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil“ (L 15,20).

Podobenství o MS však obsahuje i motivy ze starozákonního příběhu o Josefu egyptském. Opět zde vidíme podobnosti: Oba šli do daleké krajiny, v zemi byl hlad. Navíc jsou to jediná místa v Písmu, kde oba účastníci (tj. Josef i MS) byli náhle poctěni a zbohatli:

• A farao sňal z ruky svůj prsten, dal jej na ruku Josefovu, oblékl ho do šatů z jemné látky a na šíji mu zavěsil zlatý řetěz. (Gn 41,42)
• Ale otec rozkázal svým služebníkům: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.“ (L 15,22).

Oba – tedy Josef i MS, byli považováni za mrtvého:

Izrael Josefovi řekl:

• Teď už mohu zemřít, když jsem spatřil tvou tvář a vím, že jsi ještě živ. (Gn 46,30)

Otec říká:

• „Protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ A začali se veselit. (L 15,24)

Současně vidíme v obou příbězích i protiklady: Marnotratnému synovi v daleké krajině nikdo jídlo nedal, ale Josef nakrmil své bratry. Dalším rozdílem je, že Josef odpustil svým bratřím, starší syn nikoliv.

V podobenství o MS se objevují i motivy z příběhu o Abrahamovi, který je prototypem otce. Slovo rychle se objevuje v Písmu pouze dvakrát. V příběhu o MS:

• Otec však řekl svým otrokům: „Přineste rychle to nejlepší roucho a oblečte ho, a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály.“ (L 15,22 ČSP)
• Abraham pospíchal do stanu k Sáře a řekl: „Rychle zadělej tři míry jemné mouky a udělej podpopelné chleby.“ (Gn 18,6)

Je zde i několik společných motivů z příběhu o Jákobovi a Lábanovi (Gn 31):

• Tu se Jákob rozhněval... (Gn 31,36)

Starší syn:

• I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř.“ (L 15,28)

Jákob Lábanovi říká:

• Celých dvacet let jsem ti v tvém domě sloužil: čtrnáct let za tvé dvě dcery a šest let za tvůj brav. Mou mzdu jsi změnil desetkrát. (Gn 31,41)

V podobenství o MS vyčítá starší syn otci:

• Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. (L 15,29)

Tyto skutečnosti ukazují na perfektní znalost Písma u Pána Ježíše a na jeho schopnost vytvořit ze starozákonních motivů zcela nový příběh s mnohem větší hloubku. Ukazuje to na genialitu našeho Spasitele. Když lidé, kteří znali starozákonní Písma, slyšeli něco takového, byli tím ohromeni a žasli nad jeho moudrostí (Mt 7,28; 13,54; 22,33; Mk 6,2; 11,18 a další). Ukazuje to také na provázanost Písma, tedy na skutečnost, že se starozákonní Písma naplňují v Pánu Ježíši a že se starozákonní obrazy stávají v Kristu novou realitou!

Bylo Ježíšovo učení zkresleno překladem z aramejštiny?

Mnoho teorií tvrdí, že Ježíšovo učení bylo zkresleno překladem z jeho rodné aramejštiny do řečtiny. Překlad z jednoho jazyka do druhého může být určitým problémem, ale většinou nedochází ke ztrátě smyslu textu. Navíc otázkou jsou jazykové znalosti Pána Ježíše. Dlouho se mluvilo o tom, že Pán Ježíš mluvil pouze aramejsky. A skutečně Marek zaznamenal slova Pána Ježíše v aramejštině.

Při vzkříšení dcerky představeného synagogy čteme, že ji vzal za ruku a řekl „Talitha kum“, což znamená: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ (Mk 5,41). Nebo při uzdravení hluchoněmého vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl „Effatha“, což znamená „otevři se“ (Mk 7,34).

Avšak názor, že tehdejší Palestina byla oblastí, kde se mluvilo výlučně aramejsky, se blíží spíše mýtu než tvrdým historickým datům. Od doby Alexandra Velikého (356–323 před Kristem) byl vliv řečtiny v této oblasti velmi významný. Dokonce židovská rada vládnoucí v Jeruzalémě měla název řeckého původu – Sanhedrin (řecky synedrion). Ježíš pocházel z Nazareta, které bylo vzdáleno asi 6 km od města Cipori, které bylo v Ježíšových časných letech hlavním městem Galileje. Cipori bylo do velké míry židovské, ale vlivy jiné kultury byly značné. Byl zde přítomen římský amfiteátr. Jelikož povoláním Pána Ježíše i jeho otce bylo tesařství (řecky tekton, což znamená spíše stavař), je docela možné, že se podíleli na různých stavebních dílech v okolí a museli přicházet do kontaktu s řecky mluvícími lidmi. Navíc jakékoliv podnikání v té době nebylo možné provozovat bez znalosti řečtiny, protože v řečtině byly i nápisy na mincích. Taktéž většina pohřebních textů z tehdejší Palestiny je v řečtině. Z těchto důvodů lze tvrzení, že Pán Ježíš nemluvil řecky, velmi dobře zpochybnit.

Uměl Pán Ježíš řecky?

Ježíšovy promluvy někdy v řečtině ukazují známky slovních hříček. Konkrétně se to týká blahoslavenství, jak jsou zapsána u Matouše 5,3–11. První čtyři blahoslavenství začínají na písmeno „pí“ a všechna z nich obsahují opakování písmen a určité prvky rýmu, které naznačují, že Pán Ježíš mohl tehdy učit v řečtině. Navíc by tento zvláštní rým umožňoval také lepší zapamatování textu u tehdejších posluchačů.

Názor, že by Pán Ježíš mohl tehdy vyučovat v řečtině, zapadá také do místa, kde toto vyučování probíhalo. Přicházeli za ním lidé z různých oblastí:

• A velké zástupy z Galileje, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly. (Mt 4,25)

Sdružení desíti měst (Dekapolis) zahrnovalo města značně ovlivněná řeckou kulturou.

Z toho samozřejmě neplyne, že Pán Ježíš vždy nebo většinou učil v řečtině, ale ukazuje to na skutečnost, že komunikace musela v tomto multilingválním prostředí probíhat bez větších problémů a lehce překračovala jazykové bariéry.

Dva ze dvanácti učedníků – Ondřej a Filip – měli řecká jména. Tito dva učedníci jsou představováni jako prostředníci v přístupu řeckých poutníků k Pánu Ježíši:

• Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. (J 12,20–22)

Ježíš tedy s nimi mohl komunikovat v řečtině nebo mohl být simultánně překládán do řečtiny anebo schválil překlady svých slov do řečtiny. Existuje více možností. Navíc mnoho řeckých slov tehdy pronikalo do aramejštiny, což ještě lépe umožňovalo překonání jazykových bariér.

Pán Ježíš pravděpodobně mluvil řecky s již zmiňovanými Řeky, kteří ho chtěli vidět. Zřejmě takto konverzoval i se setníkem (Mt 8,5–13) a se Syrofeničankou, která byla Řekyní:

• Ta žena byla Řekyně, rodem Syrofeničanka, a prosila ho, aby toho démona z její dcery vyhnal. (Mk 7,26)

Ve stejné řeči možná probíhala konverzace i s herodiány (Mk 12,13).

Navíc je v Janově evangeliu narážka, zda Pán Ježíš neodešel do řecké diaspory učit pohany:

• Židé si mezi sebou řekli: „Kam tento hodlá jít, že my ho nenajdeme? Chce snad jít do řecké diaspory a učit pohany?“ (J 7,35)

V jakém jazyce je asi mohl učit?

Závěr

Pokud tedy chceme odpovědět na otázku, zda můžeme důvěřovat evangeliím, že zaznamenala přesně slova Pána Ježíše, máme mnoho důvodu, proč může být tato odpověď souhlasná. Je to z důvodu Ježíšova způsobu vyučování, použitého žánru – zejména podobenství a úrovně slovního souladu. I když se způsob citace v této době neřídil současnými pravidly, máme mnoho důvodů se domnívat, že většina rčení Pána Ježíše byla díky memorování a mnohým mnemotechnickým pomůckám zachycena doslovně. A navíc aramejština nebyla při záznamu těchto slov překážkou, jelikož mnohé naznačuje, že pokud Pán Ježíš nemluvil aktivně řecky, pak byl obklopen lidmi, kteří byli schopni jeho slova precizně přeložit, a navíc multilingvální prostředí v tehdejší Palestině umožňovalo poměrně snadné překonání jazykových bariér.