V průběhu let za mnou chodili křesťanští přátelé s celou škálou otázek a problémů. Ze všech osobních problémů, které se mnou sdíleli, vyvstal jeden, který se vyskytuje častěji než ostatní, ale zároveň je velice těžké se k němu vyjadřovat. Jde o problém ujištění.

Problém ujištění

Co si představuji pod pojmem problém ujištění? Mám na mysli případ člověka, který slyšel evangelium, nějakým způsobem na evangelium reagoval, ale stále si není jistý, jestli je spasený a jestli bude spasený navždy.

Problém s ujištěním se vyskytuje v mnoha různých tvarech a formách. Někteří lidé, co se mnou chtěli o problému hovořit, byli nově obrácení: uběhlo jen několik týdnů nebo měsíců od doby, kdy uvěřili evangeliu. Jiní se počítají mezi křesťany už řadu let. Někteří nikdy neměli žádnou jistotu spasení. Jiní si byli jistí, ale pozbyli své jistoty. Problém některých lze formulovat jako: „Nejsem si jistý, že jsem nyní spasen.“ Jiní by řekli: „Vím, že nyní jsem spasen, ale co když odpadnu a ztratím spasení?“ U některých pramení nedostatek ujištění z toho, že upadli do jakéhosi trvalého hříchu a bojí se, že není cesty zpět. U jiných je nedostatek ujištění hlavně věc pocitů, které nedovedou vysvětlit. „Já prostě žádnou jistotu necítím. Necítím, že mě Bůh miluje. Necítím se bezpečně.“

V tomto článku se nebudu zabývat všemi možnými případy. Budu mluvit o jednom z nich, se kterým jsem se setkával nejčastěji. Kdybych byl kazatelem v jiném sboru s rozdílným teologickým pohledem, možná bych se setkal častěji s jinými případy. Když ale budu psát o tom, co znám nejlépe, možná, že to, co napíšu, pomůže i ostatním.

Byl jsem vůbec někdy opravdu spasen?

Nejčastěji za mnou chodili mluvit o nedostatku ujištění lidé, kteří slyšeli pravdivé evangelium, správně mu porozuměli a uvěřili mu.

Poslouchám jejich vyprávění a z jejich slov vyplývá, že v jisté době, možná když byli dětmi nebo později během života, porozuměli tomu, že jsou hříšníci, kteří se v Božích očích provinili. Uvěřili, že Ježíš je Syn Boží, který zemřel za hříšníky. Bylo jim řečeno, že musí činit pokání ze svých hříchů a věřit v Ježíše, že je spasí. A oni to udělali.

U některých se jednalo o konkrétní okamžik, kdy se modlili a prosili Pána Boha, aby jim odpustil hříchy, a prosili Pána Ježíše, aby je zachránil. Jiní by nedovedli určit konkrétní čas, ale během jistého období se jejich smýšlení a způsob života změnily. Z člověka, který žil bez Boha, se stal člověk, který začal mít bázeň před Bohem a chce se mu zalíbit. Ze závislosti na sobě samém a z přesvědčení, že může být dost dobrý pro Boha, přešel ke spoléhání se na Pána Ježíše. Ať už tak nebo onak, byl obrácený a změnil postoj k sobě samému, k Bohu, k Pánu Ježíši. Když se ho někdo zeptal: „Jsi křesťan?“ odpověděl: „Ano.“ Když se ho někdo zeptal: „Odpustil ti Bůh a přijal tě? Jsi spasený?“ opět odpověděl: „Ano.“ Protože věděl, že Bible říká: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen.“

Co se stalo potom? Pojďme si našeho nového věřícího pojmenovat. Dejme mu jméno Tomáš. Měl bych podotknout, že Tomáš není jeden věřící. Jeho příběh se skládá ze zkušeností mnoha přátel.

Po té velké změně – obrácení – nastalo v Tomášově životě mnoho dalších změn. Byl pokřtěn (šťastně, křesťané, kteří s ním sdíleli evangelium, mu vysvětlili, že je důležité nechat se pokřtít). Připojil se k církvi a začal žít životem, jakým by křesťan měl žít. Snažil se pravidelně číst Bibli a modlit se, svědčil svým nevěřícím přátelům. Snažil se žít podle křesťanských měřítek i v rodinném životě, v práci, ve věcech, které dělal, i ve věcech, které nedělal.

Věděl ale, že být křesťanem znamená víc, než ony vnější změny. Když četl Bibli a poslouchal dobrá kázání, naučil se, že křesťan musí být svatý, jako Bůh je svatý. Věděl, že musí být naplněn Duchem. Dozvěděl se, že musí toužit po Boží slávě více než po čemkoli jiném. Bral vážně dvě největší přikázání: že musí milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, duší, myslí i silou a že musí milovat svého bližního jako sám sebe. Modlil se, aby v něm rostlo ovoce Ducha: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání.

A nyní po pěti nebo deseti letech mi Tomáš napsal nebo zavolal, že se mnou chce mluvit, protože nemá jistotu, že byl kdy opravdu spasen.

Jednou spasen, navždy spasen, ale…

Tomáš byl dobře vyučený člen sboru. Takže věděl, že když byl někdo opravdu spasený, nikdy o spasení nepřijde. Věděl, že Ježíš řekl:

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (J 10,27–29)

Znal řadu dalších biblických oddílů se stejným zaslíbením. Také však věděl, že v Bibli je mnoho oddílů, které upozorňují na existenci lidí, co určitým způsobem zareagují na evangelium, uvěří, že jsou spasení, ale přitom nejsou. Tomáš měl strach, že je jedním z nich.

Dovolte mi, abych vám ukázal několik oddílů, které trápily Tomáše. Mohli bychom jich přidat o hodně víc, uvedeme jen vzorek.

Ježíš řekl podobenství o rozsévači, který rozhazoval zrna na zem (Mt 13,1–9.18–23). Některá padla na zdupanou cestu. Některá padla do mělké vrstvy půdy pokrývající skálu. Některá padla mezi trnité křoví. A některá padla na dobrou, úrodnou půdu. V případě zrna, které padlo na cestu, se žádné výsledky nedostavily. Semeno prostě sezobali ptáci. V případě zrna, které padlo do mělké půdy, se výsledky sice dostavily, ale byly pouze dočasné. Rostlinky rychle vzrostly, jen aby zahynuly pod žárem slunce. V případě zrna, které padlo mezi trní, se opět dostavily jen dočasné výsledky. Když rostliny vyrostly, byly zadušeny silnějšími trnitými keři. Ale pokud šlo o semeno, které padlo na úrodnou půdu, rostliny, které vyrostly, žily a prospívaly a vydaly mnohé ovoce.

Ježíš vysvětlil své podobenství. Semeno je obrazem slova – evangelia. Rozsévač – evangelista – jej rozhazuje všemi směry a ono zasáhne množství lidí. Někteří jsou jako udusaná země na cestě – evangelium vůbec nepřijmou. Odrazí se od nich. Na druhou stranu někteří jsou jako úrodná země. Poselství zapadne hluboko do jejich srdcí a přinese pravé pokání a pravou víru: uvěří a jsou spaseni. Přinesou ovoce, a to ovoce vydrží.

Ale existují také lidé, kteří jsou jako mělká půda nebo půda zamořená křovím. Tito lidé slyší slovo, věří mu a reagují na ně, ale nezanechá v nich trvalé výsledky. Ježíš řekl:

• U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. (Mt 13,20–22)

Ježíš jasně řekl, že se setkáme s lidmi, kteří budou naslouchat evangeliu, uvěří mu, a dokonce ho „s radostí přijmou“. A přesto nebudou obrácení. Slovo nikdy v pravdě nedosáhne do jejich srdcí, kde by způsobilo skutečné pokání a víru. V jiném oddílu Ježíš varuje, že budou lidé, kteří ho budou nazývat „Pánem“ a budou věřit, že jsou spaseni. Ale v den soudu zjistí, že byli zavrženi:

• Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?“ A tehdy jim prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Mt 7,21–23)

Takže je možné, že člověk slyší evangelium, radostně ho přijímá, vypadá to, že se jeho život změnil, dokonce se zdá, že slouží Bohu, a přesto není skutečně spasený.

V Novém zákoně máme příklady lidí, kteří vypadají, že jsou spaseni, ale přitom nejsou. Ananiáš a Safira (Sk 5), Šimon kouzelník (Sk 8, Filip si myslel, že upřímně činil pokání a pokřtil ho) a nejděsivější ze všech, Jidáš Iškariotský, který následoval Ježíše, byl povolaný za apoštola, kázal lidem evangelium, dělal tytéž mocné činy jako ostatní apoštolové, ale jeho srdce bylo nezměněné –

• … pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil. (Mt 26,24)

Jakub ve svém listu varuje, že člověk může mít jakousi „víru“, ale může to být mrtvá víra, která nepřináší žádné skutky a je bezcenná (Jk 2,14–26). Petr ve svém druhém listu nabádá křesťanské čtenáře:

• Snažte upevňovat (získávat jistotu) své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete. (2Pt 1,10)

Jistě měl obavy, že mezi nimi mohou být takoví, kteří si myslí, že byli povoláni a vyvoleni, ale nebyli.

Autor listu Židům napsal:

• Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. (Žd 3,12)

Pavel vybízí křesťany, kteří tvořili církev v Korintu:

• Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli! (2K 13,5)

Nenaznačuje, že tito korintští byli vědomí pokrytci. Všichni reagovali na evangelium, vyznali víru v Ježíše, byli pokřtěni a stali se součástí církve. Přesto se bál, že někteří z nich skutečně „nežijí z víry“.

Tomášovo dilema

Ať už se Tomáš podíval v Novém zákoně kamkoli, nacházel podobné oddíly, a to takové, které varují, že v církvi budou lidé, kteří zareagují na Slovo, uvěří, že jsou spaseni, ale přesto budou ztraceni. Trápila ho jednoduchá otázka. Jak si může být jistý, že k nim nepatří i on? Jak si může být jistý, že jeho pokání a víra byly opravdové? Jak si může být jistý, že byl kdy opravdu spasen?

Když se znovu podíváme na novozákonní oddíly, které jsme právě citovali, uvědomíme si, že v podtextu každého verše najdeme informaci, že existují znaky, podle kterých člověk může posoudit, jestli je jeho víra skutečná. Podle Ježíšova podobenství dává semeno, které padne na dobrou půdu, ovoce a to ovoce vydrží. Stejně jako muž nebo žena, kteří jsou skutečně spaseni, dělají dobré skutky a nepřestanou s tím. Lidi, kterým je v den soudu řečeno, že je Ježíš nikdy neznal, ačkoli mu říkali Pane, lze charakterizovat tím, že neposlouchali jeho přikázání. O několik veršů dále je nazývá činiteli „nepravostí“. Ananiáš a Safira vědomě a úmyslně pokračovali v hříchu: tajně žili životy klamu a pokrytectví. Šimon kouzelník netoužil po svatosti. Chtěl použít sílu Ducha svatého, aby ho učinila bohatým a mocným. Jidáš Iškariotský byl tajný zloděj připravený prodat Ježíše za peníze. Mrtvá víra, o které mluvil Jakub, nikdy neplodila žádné skutky lásky nebo milosrdenství. A tak dále.

Samozřejmě nabádám Tomáše, aby použil testy, které nám dává Nový zákon a podle kterých lze rozeznat lidi s falešnou, mrtvou vírou od lidí s živou, spásnou vírou.

Připomenu mu třeba Ježíšova slova z Jana 14,21:

• Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.

A pak se ho zeptám: „Když najdeš v Bibli nějaké Ježíšovo přikázání, chceš ho dodržovat? Dodržuješ ho ochotně jen proto, že je to jeho přikázání?“ Tomáš vypadá sklíčeně: „Ano, snažím se. Ale když zkoumám sám sebe, nemohu říct, že to vždycky dělám ochotně. Někdy si opravdu přeji, aby takové přikázání nikdy nedal, protože je to hrozně těžké. A někdy poruším některé z jeho přikázání. Nebo se nutím je dodržovat, ale ne v upřímném duchu. Nejsem si jistý, že to dělám z lásky k němu. Dělám to jenom ze strachu.“

Vidíte, že Tomáš je člověk, který sám sebe zkoumá do mnohem větší hloubky než většina z nás. Zkoumá své motivy, své pocity, pamatuje si každou příležitost, kdy selhal a neposlechl Ježíšovo přikázání. Při sebezkoumání vždycky zjistí, že někde selhal. A to v něm někdy vyvolává strach, že ve zkoušce neobstál a že nemůže být opravdu spasený.

Také bych ho vzal do prvního listu Janova. Jan nám dává celou řadu testů, podle kterých můžeme poznat, jsme-li skutečně spasení. Podívejme se na jeden z nich:

• My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. (1J 3,14)

Přečtu mu ten text a zeptám se ho: „Miluješ své křesťanské bratry?“ Jeho tvář se opět zachmuří. „Snažím se a myslím, že některé křesťany miluji. Ale nevím, jestli je miluji skutečnou, zbožnou láskou. Možná o ně pečuji jenom proto, že se ke mně chovají hezky. Také proto, že jsou to takoví lidé, se kterými přirozeně vycházím. Ale jsou také křesťané, které opravdu nemám rád. Snažím se sice za ně modlit a pomáhat jim, ale cítím se, jako bych jenom předstíral…“

A tak je to s každým oddílem, který cituji. Přivedu ho k těm nejjednodušším testům ze všech.

• Každý, kdo vzývá jméno Páně [Pána Ježíše], bude spasen. (Ř 10,13)

Vzýval jsi jméno Pána Ježíše Krista? A doposud ho vzýváš? „Ano, jistě,“ odpoví, „ale nevím, jestli to dělám ze srdce. Nevím, jestli to dělám z opravdové víry.“

Frustrace

V tuto chvíli bych mohl cítit rozčarování. Ze všeho, co o Tomášovi vím, je zářným příkladem dobrého křesťana. Pokaždé, když mluví a modlí se, je mi jasné, že miluje Pána Boha, chce, aby bylo Boží jméno oslaveno a aby přišlo Boží království. Podle mého soudu se nad svými hříchy rmoutí mnohem hlouběji než já nad svými. Je pokorný, milující, štědrý až do krajnosti. Vidím, že žije život obětavé poslušnosti Ježíši Kristu a vytrvalosti tváří v tvář skutečnému soužení a odporu.

Skoro to vypadá, jako by byl rozhodnutý nepřijmout, že byl opravdu spasený. Ať už najdu v Novém zákoně jakýkoli test, abych mu ukázal, že je skutečný křesťan, vždycky v sobě najde něco, čím podmínky testu nesplňuje. Hlavně v jeho případě nesmím propadnout malomyslnosti.

Zaprvé, protože je skutečně vystrašený. Velice rád by s jistotou prohlásil: „Ano, jsem si jistý, že náležím Kristu.“ Ale nemůže.

Zadruhé, protože se skutečně snaží být upřímný. Je rozhodnutý nic při sebezkoumání nepřehlédnout. Tam, kde ostatní odmítají brát své hříchy a nedostatky vážně, on každý z nich pozoruje pod lupou a zkoumá, jak závažné jsou.

Zatřetí, protože nevím, co je kořenem jeho problému. Je možné, že jeho bitva se neodehrává jen v duchovní rovině. Součástí jeho osobnosti může být nějaké dědictví, které mu ztěžuje věřit, že je přijatý. Je možné, že byl vychován rodiči, kteří nikdy nebyli spokojení s ničím, co udělal. Pravděpodobně z něj utvořili osobnost, která vidí jen to špatné a nikdy ne to dobré. Kdyby s ním zacházeli citlivěji, možná by byl schopen vidět ve svém životě znaky milosti a nesoustředil by se tolik na hřích, který ještě zbývá.

Začtvrté, protože musím pamatovat na to, že on i já máme nepřítele. Velkého nepřítele. Jedním z jeho označení je satan, to znamená „žalobce“. A další je ďábel, což pravděpodobně znamená „pomlouvač“. Tento nebohý muž se tak bezúspěšně snaží získat ujištění pravděpodobně proto, že ho satan vytrvale obviňuje – poukazuje na každou chybu, každičký hřích a nedostatek. Snad je to satan, kdo vkládá pochybnosti do jeho mysli. A jen nový pohled na Ježíše a jeho milost umlčí satanova obvinění.

Zapáté, protože musím přijmout, že by mohl mít pravdu. Všechno, co jsem slyšel o jeho zkušenostech z minulosti a viděl v jeho životě, mě přesvědčuje, že je skutečně obrácený, ale jsou věci, které nevidím. Nemohu vidět jeho srdce. Je možné, že opravdovost a horlivost, kterou jsme na něm viděli, jsou čistě jenom přirozeným projevem jeho osobnosti, a ne výsledkem nového narození z Ducha svatého. Je možné, že nakonec mluvím s nespaseným člověkem.

Jak máme postupovat?

Jak mám tedy se svým přítelem pokračovat? (Dovolte mi připomenout, že nemluvím o jediném člověku – obraz Tomáše je složen z mnoha osobností, které se mnou během let hovořili o nedostatečném ujištění.) Ať už cituji jakékoli zaslíbení, cítí, že na něj nelze uplatnit. Ať mu ukážu jakýkoli test, vždy najde důvod, proč nesplňuje jeho podmínky. Co dalšího mu ještě mohu říct?

Musím ho přestat nabádat k sebezkoumání. Musím mu říct, aby se místo toho díval na Ježíše. Ať už je věřící, který postrádá ujištění, nebo nevěřící, který celé ty roky žil v klamu, potřebuje se především dívat na samotného Ježíše. William Bridge (anglický nezávislý kazatel) napsal před necelými čtyřmi sty lety: „Jestliže postrádáte ujištění o Boží lásce, pak se musíte a můžete dívat na Krista.“ Dívejte se na mě (říká) a budete spaseni.

Musím mu s tím pomoci. Musím mu pomoci, aby jasně viděl charakter Ježíše, který řekl:

• Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. (J 6,37)

A tak jsem jednal se všemi přáteli, kteří za mnou přišli s problémem ujištění. Otevřeli jsme spolu evangelia a četli jsme spolu nádherné příběhy o Ježíši a o tom, jak jednal s lidmi, kteří k němu v nouzi přicházeli. Mluvili jsme o Šimonu Petrovi, který mu padl k nohám a řekl:

• Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný. (L 5,8)

A o ženě s neustávajícím krvácením, která se neodvážila k němu promluvit, ale tajně se dotkla lemu jeho roucha. A o římském setníkovi, který k němu vyslal posly, aby mu řekli:

• Nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. (L 7,6)

A o otci, který měl syna mučeného démonem, který vykřikl:

• Věřím, pomoz mé nedověře. (Mk 9,24)

A o umírajícím zloději, který volal:

• Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království. (L 23,42)

Následuje otázka pro Tomáše a pro každého, kdo v sobě nevidí nic než selhání a hřích: „Řekni mi, kolik znáš lidí, kteří v nouzi přišli za Ježíšem, požádali o pomoc a byli odmítnuti?“

A jestli můj přítel skutečně poslouchal, odpoví: „Neznám nikoho.“

„Řekni mi tedy, kdyby za Ježíšem přišel někdo, kdo by se popisoval stejně jako ty, co by Ježíš udělal? Představ si člověka, který přišel k Ježíši a řekl mu, že má strach, že byl po celá léta falešným věřícím. Má strach, že má jen mrtvou víru, že nikdy opravdu nemiloval Pána Boha, že nikdy nečinil opravdové pokání a neví, jak na to. Vyhnal by ho Ježíš?“

„Nemyslím si to.“

„Vím, že by ho nevyhnal. Nikdy se neodvrátil od nikoho, kdo za ním přišel a poprosil ho o pomoc. Tak proč to taky hned neuděláš? Nezáleží na tom, jestli jsi předním byl skutečně spasený. Nezáleží na tom, jestli jsi v minulosti měl mrtvou nebo živou víru. Důležité je, že nyní půjdeš k Ježíši, takový, jaký jsi, a poprosíš ho, aby tě zachránil. Ještě nikdy se neodvrátil od nikoho, kdo přiznal svou chybu a svou potřebu. A nikdy to také neudělá.“

Nakonec tolik nezáleží na tom, jestli jste byli v minulosti skutečně spaseni. Pravděpodobně není možné, abyste si tím byli jistí. Zkoušet rozebírat, čemu všemu jste tenkrát rozuměli a co jste pak cítili, by bylo marné. Kdo z nás si může neomylně pamatovat myšlenky a pocity, které jsme měli před lety? Důležité je, že nyní přijdete k Ježíši. On se nezměnil. Spasitel, který přijímal každého hříšníka, v době, kdy kráčel tady na zemi, jistě přijme i vás.

Přeložila Iva Suchá, se svolením.

 www.evangelical-times.org