4. Pokračování
Pohané vypozorovali z přírody, že se nic nevytrácí, ale že se vše proměňuje a přechází z jedné formy do druhé. Kéžbychom se od dávných i dnešních pohanů naučili přirozené logice, která se z dnešního "vědeckého myšlení" téměř vytratila. A vytrácí se ještě více, protože hmota se pro dnešního vědeckého myslitele stala autonomní. Dnešní moderní, materialistický vědec je uvězněn v autonomní hmotě.

Staří Číňané nazývali odpozorované přírodní zákony a pravidla slovem Tao. Podle starých Číňanů musí být tato pravidla dodržována, jestliže chce člověk žít v klidu, jestliže se nechce zničit vlastní rebelií proti přírodnímu chodu. Kdokoliv zneváží Tao, zneváží sebe, přírodní svět a všesvět, t.j. vesmír. Jestliže se člověk neshodne s těmito všeobecnými přírodními zákony, neshodne se sám se sebou, prochází sebeničením až ke konečnému sebezničení. Staří Číňané byli konkrétnější. Vesmír jim totiž zastupoval skutečnou podstatu, tedy pravdu. Tao byla pravda. Například lhář, jenž lhaním křižuje životodárný vodní tok vesmírného Tao, se dostává mimo zákonné řečiště Tao a stává se anarchistou. Bez vody uvadá a na břehu usychá a hyne.

Staří obyvatelé Indie nazývali Tao Rta. Nepoužívám slovíčka Tao nebo Rta v žádném duchovním smyslu. Byl bych ten první, kdo by bouřil proti náboženskému chápání Tao a Rta. Vždyť jsme biblisté, ne pohané! Chci jen zdůraznit, že starobylí lidé uznávali vesmírné přírodní zákony v běhu bytí a rozhodně je chápali hlouběji než dnešní moderní člověk s veškerou znalostí, vědou a technikou, neboť věda přestává být vědou a stává se pouhou technologií a k hrůze nás všech, technologií manipulační.

Kéž by oba naše národy ve svém dnešním povrchním materialistickém pohanství přijmuli alespoň pohanské zásady starobylých národů. My, většinou, nejenže se nesmáčíme ve spásné vodě Ježíše Krista, my už ani neplaveme v řece bohabojných pohanů, kteří alespoň uznávali vesmírnou pravdu. Na Západě i Východě toneme v sebevzývání a jsme unášeni proudem řeky jako leklé ryby proudem veletoku dialektické pavědy, která uznává jen samozvanost hmoty, která vychovává egoistického člověka. Jestliže se jednotlivě duchovně nevzpamatujeme, zahyneme jednotlivě i jako národ a navždy.

Starobylé zásady učí o přírodních proměnách, nikdy o zničení nebo zániku. Úplné zničení by byla jedinná vyjímka, totiž opak stvoření, které je jednorázové. My víme, že právo stvoření i zničení si výsadně ponechal pro sebe jenom Bůh. Stejně jako kdysi starobylí pohané, i dnes žijící primitivní národy předpokládají na základě vypozorovaného, že smrt není zničení, ale přechod z jedné formy do druhé, že smrt je pouhá proměna, metamorfoza. Materialističtí darwinisté předpokládají, že smrt je úplný konec a že posmrtné vědomí je jen nesplnitelné přání. Znovustvoření těla, nebo-li zmrtvýchvstání stojí nejen mimo pohanské chápání, ale i mimo náš biblický koncept. Podívejme se na myšlenku proměny podrobněji.

Již dříve jsme se zmínili o proměně ženského vajíčka a mužské spermie. Zamysleme se nad ní důkladněji. Když se vajíčko vyprostí z vaječníku, putuje vejcovody za jediným cílem, aby bylo oplodněno spermií. Když tito dva splynou, začne metamorfoza nad níž polykáme naprázdno údivem. Obě buňky se spojí v jednu novou. Ani vajíčko, ani spermie dál neexistují. Oba jedinci zanikli. Nemůžeme hovořit o jejich smrti, neboť dali zrod úplně novému jedinci. Aby se tento nový jedinec mohl objevit v lůně matky, musí se vajíčko i spermie vzdát svých jedinečných podstat. A přesto, po zdánlivé smrti, obě buňky, vajíčko i spermie začínají žít kvalitativně nový, plnější druh spojeného života, který by bez jejich vzájemného splynutí byl nemyslitelný. Jediný smysl spermie je střetnout vajíčko. Život biblicky znamená spojení. Starobylí Číňané by řekli, že je to Tao biologického světa.

Z bible víme, že duchovní a hmotný svět má nesčetné množství souběžností. Špína odpovídá hříchu, voda životu, světlo poznání, atd. Bible popisuje znovuzrození člověka jako neoddělitelnou nutnost spásy. Znovuzrození znamená, že Kristus zemřel za nás, my zemřeme sobě, protože jsme v něm. Kristovo bytí splyne s naším a naše bytí splyne s Kristovým. Přesně tak jako chemický kód ženského vajíčka se spojí s chemickým kódem mužské spermie. Novězrozený v Kristu už není duchovně samostatný, je duchovně spojen s Kristem. Kristus a znovuzrozený křesťan už si nejsou navzájem cizí, jsou příbuzní, spojeni v rodinnou jednotku. Když je člověk střetnut Bohem, svým Stvořitelem, zemře sám sobě :

• Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. (Ř 6:5-8)

A protože v bibli je Bůh jako ženich a znovuzrození křesťané jako nevěsta, nebojme se a nahraďme v citovaných verších několik slov a souběžnost s biologickým světem očividně vystoupí. Představme si, že by ženské vajíčko promluvilo biblicky:

Jestliže jsem já (vajíčko) sjednoceno se spermií, protože mám účast na její smrti, jistě budu mít účast i na její zmrtvýchvstání...

Jestliže jsem já (vajíčko) se spermií zemřelo, věřím, že s ní budu také žít.

To je přátelé přímo burcující pravda. Vždyť to, co vidíme ve viditelném, hmotném světě platí zajisté i v neviditelném. A tak jako se vajíčko oplodněné spermií stává novým jedincem, tak i lidský duch oplodněn Bohem se v Kristu stává novým jedincem.

• Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle, je tu nové! (2 Kor 5:17)

Samozřejmě, znovuzrozený křesťan neztrácí svou osobní totožnost, stejně jako Kristus neztrácí svojí, ačkoliv oba dva v sobě navzájem duchovně zemřeli. Co však činí znovuzrozeného jiným a novým je jeho intimní příbuzenství s Kristem. Jeho konání a myšlení se změnilo, poněvadž žije v Kristu.

Podívejme se na duchovní znovuzrození ještě jednou v tělesné, biologické souběžnosti s ženským vajíčkem a mužskou spermií. Vajíčko i spermie obsahují každá 23 chromozomů. Chromozomy jsou nosiči a přenašeči dědičnosti. Když spermie splyne s vajíčkem, oba přestanou existovat a vytvoří novou buňku zárodek. V zárodku k sobě těsně přilnulo 23 otcovských chromozomů k 23 matčiným , aby vytvořily 23 nových párů. Chromozomy ze spermie a chromozomy z vajíčka se nikdy nepromíchají, ale udržují svojí zvláštní totožnost jako dva souběžné pruty, řetězce propojené, obmotané vodíkovou vazbou. Chromozomy pocházející ze spermie zůstávají odděleny po celý tělesný život jedince od chromozomů pocházejících z vajíčka. I my jsme novými lidmi v Kristu, naše jedinečná totožnost není s Ježíšovou totožností smíchána, ale úzce, souběžně svázána Duchem svatým. Ani On, ani my své totožnosti neztrácíme. Podobně jako nový zárodek je spermie a vajíčko svázané duchem lidským. Bez splynutí s Kristem nemůžeme být novými jedinci, stejně jako neoplozené ženské vajíčko nemůže být novým jedincem bez splynutí se spermií. Narození, ať tělesné nebo duchovní je splynutí, spojení a to je život. Ze smrtí zůčastněných stran vzniká nová osobnost. Ze smrti vajíčka a spermie vzniká nový, tělesný člověk. Ze "smrti" člověka, jenž umírá hříchu a světu, a ze smrti Ježíše Krista za hříchy člověčenstva, vzniká nový, duchovní člověk. Člověk a Kristus, oba musí zemřít, aby byl zrozen nový duchovní člověk. Ježíš řekl židovskému Nikodémovi:

• "Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: musíte se narodit znovu." (J 3:6)

Je to vskutku tak nevědecké věřit v duchovní znovuzrození a nový duchovní život, když nám věda odhaluje jenom a jenom proměny? Věda nám odhaluje v hmotném a viditelném světě to, co je určitě pravdivé i v duchovní souběžnosti. Jediný smysl existence ženského vajíčka je, aby se střetlo se spermií, stejně tak jediný smyl člověka je, aby se střetl se svým Stvořitelem. Jestliže člověk nezemře sám sobě, potom jistě mine ten jedinečný smysl svého života pro který byl stvořen. Jestliže člověk mine svého Stvořitele, jeho existence ztrácí smysl, stejně jako ženské vajíčko ztrácí smysl, mine-li spermii. Člověk ve své složitosti bez Krista je stejně bezúčelný jako vajíčko ve své biologické složitosti bez spermie.

Jistě víte kam mířím. Nejen jedinci, ale i většina národů žijí existencionalismem 20. století z něhož čerpají odvahu k zoufalství, odvahu k prožívání života bez smyslu a účelu, odvahu k sebeujišťování a odvahu k falešnému pozitivizmu. Katastrofa na níž stojí dnešní zoufalost a pátrání po smyslu života je ztráta Boha v 19. století. Feurbach vymluvil Boha jako nekonečnou touhu lidského srdce. Marx vysvětlil Boha jako ideologický pokus povznést se nad danou realitu. Nietzsche jej viděl jako oslabení vůle žít. Výsledek je zřejmý. Bůh je ve 20. století "mrtev" a s ním celý systém hodnot a smyslu v němž lidé mají žít. Darwinizmus ve své zrůdnosti k výše řečeným filosofům přispěl svojí hřivnou. Odtrhněme se od hmotařských nápadů. Podívejme se kolem na celé stvoření:

• Vždyť to, co lze o Bohu poznat je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1:19-20)

Přemýšlejme! Bůh nám odhalil tajemství vajíčka, spermie a chromozomů. Odhalil jak je ženské vajíčko chemicky spletité, jaký je div, jak dokonalé, jaký potenciál v sobě skrývá.

Náš osobní i národní smysl vězí v tom, aby nás střetl Bůh, abychom jím byli duchovně oplodněni. Bez Božího oplodnění zemřeme, napříč svému potenciálu, stejně tak jako vajíčko zanikne bez oplodnění napříč své dokonalé biologické spletitosti. Jen málo vajíček je oplodněno snahou bezpočetných spermií. Většina vajíček odchází do stoky v menstruačním krvotoku. Podobně, jen málo lidí je oplodněno bezpočetnými Božími svědectvími Ducha svatého. Proto většina lidí odchází neoplodněna do stoky ztracenosti v duchovním menstruačním toku. Vzpamatujme se, staňme se svobodně oddanými Kristovými nevěstami. Život nemá smysl, jestliže nás Bůh nestřetne, aby nám odpustil hříchy a obnovil našeho ducha skrze Ježíšovu smrt na kříži.

- pst -