90. léta jsou v Církvi ve znamení evangelizace. Často se mluví o "metodách evangelizační práce". Vždy, když se mluví o efektivní misii a přetřásají se statistické údaje o vysokých počtech domněle obrácených ke Kristu, mám pocit, že něco není v pořádku. Zdá se, že i v Církvi se stal člověk po vzoru celé civilizace statistickou položkou.

Když Bůh tvořil svět, vznikla během šesti dnů erupce rozmanitosti. Bůh se ve stvoření představil jako originální autor, který je schopen nekonečné produkce roztodivných kvalit, které v  něm mají logické zastřešení. Když o  Letnicích vznikla Církev, Bůh znovu potvrdil sebe jako dárce rozmanitosti při zachování celosti. Církev se ne nadarmo nazývá Kristovým tělem. V  souvislosti s tímto označením si můžeme uvědomit, že ani jazyk vědy není schopen vystihnout celek člověka. Organismus je totiž více než systém. Živého člověka nelze položit jako předmět vědeckého zkoumání. Stejně tak nelze teologicky podat vyčerpávající zprávu o Kristově církvi. Předně nikdo, kromě Boha, ji jako celek nezná. A  kromě toho není možné lidským jazykem podat přesný soupis možností, jak se život Církve projevuje a jak mohou jednotliví křesťané slavit Boha ve svých tělech:

• Jsou rozdíly v darech milosti, ale tentýž Duch; jsou rozdíly v službách, ale tentýž Pán; a jsou rozdíly v působení, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech. (1. Korintským 12:4-6)

Bůh se nikdy neopakuje, je vždy originální a Jeho podstata se přitom nemění. Začali jsme však mluvit o evangelizaci. Jak to spolu souvisí? Uvedu jednu zkušenost typickou pro masové evangelizace. Stalo se mi, že jsem po jedné z evangelizačních kampaní dostal do ruky papírek se jménem jedné známé. Dále tam bylo napsáno, že dotyčná se rozhodla během veřejné evangelizace pro Krista. Datum, podpis. Později jsem o tom s ní mluvil. Nebyla mi schopna říct, co vlastně prožila, ale o Bohu už nechtěla ani slyšet.

Masové evangelizace stojí hodně peněz a mnoho času. Výsledky jsou minimální. Uvádějí se různé důvody. Domnívám se, že hlavní důvod je pouze jeden. Způsob evangelizace je šablonovitý. Organizátoři a kazatelé spoléhají na metody, nasazují určité mechanismy pro získání lidí. Ale člověk není ani materiál. Kdo z vás se pohybuje ve školním prostředí, ví, že tímto výrazem označují učitelé žáky. Masová evangelizace popírá charakter Boha, kterého tyto akce chtějí představit. Nelze lovit lidi pomocí metod. Člověk nese pečeť Stvořitele také v tom, že je neuchopitelný a nevypočitatelný podobně jako jeho autor, Bůh. Člověka nelze znásilnit, zhypnotizovat, zbavit individuality trvalým způsobem. Věřím tomu, že i  lidé, kteří hynou v těch nejhorších sektách, si někde hluboko v sobě uvědomují, že cosi skřípe, ale nemají sílu se vzepřít. Organizovaný nábor, vnější lesk reklamy, absence osobního přístupu, spoléhání na další metody a mechanismy nasazované při evangelizačních kampaních poškozují Boží majestát. Církvi Kristově nesmí chybět rozmanitost, která by byla zrcadlem nevyčerpatelné Boží tvořivosti. Setkáváme se však s pravým opakem. Místo životní svěžesti vnímáme neosobní a uniformní prázdnotu.

Být křesťanem znamená totiž být jedinečnou osobností, která je odlišitelná od jiných bytostí. Proto se v Církvi setkávají různé sociální vrstvy, rasy, národy, generace, hloupí i chytří, chudí i bohatí: a to ne proto, aby se všichni srovnali do nějakého průměru, ale aby v této rozmanitosti vytvořili funkční celek. Pouze Kristus, Pán Církve, je schopen zabránit chaosu a nastolit řád. Kristus, nikoli člověk. U nás v  Čechách máme naštěstí užitečnou zkušenost s reálným socialismem. Poučili jsme se, že výsledkem rovnostářství není průměr, nýbrž podprůměr. Nevládnou přesto v našich sborech socialistické poměry, které způsobují podvyživenost a celkový útlum životaschopnosti Církve?

Je-li Církvi darována božská rozmanitost, musí v ní existovat i rozmanitost evangelizace. Ta spočívá nikoli v metodách, nýbrž v tom, že v  evangelizaci budou osobně přítomni především lidé, kteří jsou si vědomi svého bohatství v  Kristu a své nenahraditelnosti v  Církvi. Lidé, kteří nejsou jen bezduchými vykonavateli toho, co jim diktuje chladně prokalkulovaná metodika, nýbrž lidé, kteří jsou osobnostmi a zralými individualitami. Pak zmizí potřeba vymýšlet misijní programy a utrácet čas na různých seminářích a konferencích o evangelizaci. Rybář lidí čeká na Boha, protože pouze Bůh je pravým znalcem lidského nitra, které bychom chtěli při evangelizaci oslovit. Jen Bůh ví, co potřebuje konkrétní člověk, jehož potřeby, osobní tajemství a bolesti srdce jsou naprosto jedinečné a nepodobné jiným lidem.

K úspěšné osobní evangelizaci potřebujeme dobré osobní poznání Boha, které bychom dokázali tlumočit svým jazykem. Špatně se evangelizuje, když známe jenom několik pouček. Potom vyjde nastejno, jestli máme v  ruce tištěný materiál naší církve nebo Strážnou věž.

Lidé kolem nás nepotřebují náboženství, nýbrž život Kristův, který je zjevený skrze nás. V  tomto světě často dochází k devalvaci slova. I  v    Církvi můžeme vidět, jak se může opakovaná pravda stát frází, kterou všichni navykle vyslovují, ale neproniknou k jejímu obsahu.

V epištolách Nového zákona se mluví především o vnitřním budování Církve. Evangelizace je spíše samovolným přirozeným důsledkem toho, že v  Církvi je Boží život. Úporná snaha některých sborů umořit sebe sama v  misii má za následek zanedbání jiných funkcí. Důraz na metody vede k  popření Božího principu rozmanitosti. Jestliže přijdete do sboru, kde se lidé chovají stejně, mluví stejně a všichni dělají totéž, pak je otázka, jste-li v  křesťanské církvi nebo v nějaké úchylné sektě. S psychickou manipulací se můžeme setkat i tam. Církev není ani jedno velké oko nebo ucho, Církev je tělo. Kdyby Církev byla přirovnána k  mozku, už by to něco znamenalo, ale Církev je mnohonásobně členitější a kvalitativně mnohotvárnější, než je náš přirozený tělesný mozek. Duch svatý není linkou na výrobu stejně balených polotovarů; Duch svatý je tvůrcem, který daleko přesahuje naši představivost a náš intelekt. Proto apoštol Pavel s úžasem konstatuje:

• Tomu pak, kdo je mocen podle síly, kterou působí v nás, učinit daleko více nad všechno, co žádáme nebo co si můžeme pomyslet, jemu buď sláva v církvi... (Efezským 3:20).

Jestliže církev při evangelizaci přejímá mechanistické způsoby tohoto světa, sama tím dává najevo, jak málo toho ví o Bohu. Jestliže šíření evangelia je záležitostí metody a několika pouček, jestliže je Bůh natolik neschopný, že je závislý na našem evangelizačním pachtění, stává se pak jakýmsi mrtvým principem, bezobsažným a lhostejným vesmírným duchem. Takovému Bohu chybí všechny božské atributy. Chceme-li mluvit o osobním Bohu, mějme na mysli bytost stejně členitou jako člověka, osobu s city, myslí a vůlí. Jestliže je však v Písmu napsáno, že Bůh miluje, lituje nebo se hněvá, nejedná se o stejnou lásku, lítost a hněv, jak je známe z chování lidí na tomto světě. Pokud si to uvědomíme, nepřekvapí nás, že Bible je souhrnem paradoxních výroků o Božím jednání. Přestaneme toužit po tom chtít vtlačit Boha do naší trojrozměrné představivosti. Potom znovu budeme žasnout s apoštolem Pavlem:

• Ó hlubino bohatství a moudrosti i  poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal jeho rádcem? (Římanům 11: 33-34)

Církev, která ignoruje charakter Boha, ignoruje zároveň charakter člověka. Jestliže nábor nováčků proběhl na způsob západní reklamy, jestliže cílem kampaně bylo dosáhnout vysokých čísel nově obrácených, nepřekvapí nás, když mnozí odpadnou stejně rychle, jako "uvěřili". Pokud snad opravdu došlo k osobnímu setkání s  Bohem a přijetí Kristovy oběti, čeká nového křesťana nejedna trpká zkušenost. Bude konfrontován se snahami popřít v něm všechno osobní a donutit ho, aby se ztotožnil se všemi názory a tradicemi dotyčné církve. Cílem je vyrobit odosobněné mechanismy, které šlapou v rytmu udávaném lidskými vůdci. Naštěstí je náš Bůh Bohem zázraků a Církev velice miluje. V tom spočívá naše společná naděje. A proto navzdory všem nepříznivým okolnostem smíme čas od času vnímat krásu křesťanské sounáležitosti zvané obecenství a radovat se z toho, že Ježíšův výrok Jan 12:32 je reálnou skutečností:

A já, až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě.

- Martin Skořepa -