Feminismus

Tento zlověstný mrak spočívá v  atmosféře něžného pohlaví jako morová rána v Pandořině skříňce. Již z  této věty je patrno, že můj pohled na toto sebezničující pohnutí některých ženských myslí nebude příliš příznivý. Leč je na čase píchnout do vosího hnízda a poukázat na jeho umělou konstrukci, a to i s tím rizikem, že proti sobě popudím tu okrajovou část pole feminismu, jejíž představitelky by se v  současném sociálním prostředí za feministky či stoupenkyně moderní emancipace nepovažovaly. Jenže, aby moje kritika byla vůbec kritikou, pak, jak jistě uznáte, nemohu k těmto přistupovat jako galantní, ženě dávající přednost gentleman, ale jako rovnostář, popřípadě, je-li brán v potaz militantní feminismus, jako ofenzívní maskulinista. Tak či onak, podnětům k nesouhlasu některých příliš emancipovaných žen se zřejmě nevyhnu. Přesto chci uvést, že tento článek píši ve snaze pozvednout pravé a přiměřené hodnoty a důstojnost ženství z hlediska biblického a faktického, což je vlastně jedno a totéž.

Nejdříve úvod do pojmů. Feminismus představuje v běžném slova smyslu teorii politické, ekonomické a sociální rovnosti žen s muži. Ve zvláštním slova smyslu pak projev pohlavního zvratu u samců v typ samičí, nebo chování a projevy charakteristické pro ženské pohlaví. My se zde však nebudeme zabývat pohlavními zvraty samců v typ samičí, ani charakteristickými znaky hysterických zženštilců. Půjde nám o boj za rovnost. Feminizace totiž znamená boj za ovládnutí, obsazení něčeho ženami, jak říká slovník. Stoupenec feminismu tedy může být i muž, i když u takového bych spíše pojal jisté podezření z nekalého úmyslu.

Emancipace, zde emancipace žen, znamená osvobození, vyproštění z  nerovnoprávnosti, zrovnoprávnění žen, získání nezávislosti a podobně. Pomineme-li období skutečného ponižování a vykořisťování žen v různých historických etapách i všechny jednotlivé případy zneužívání žen v důsledku společenské nerovnoprávnosti a zaměříme-li se na feminismus jako na boj za rovnost, zejména mocenskou, pak nalezneme předzvěst moderního feminismu již v první knize Mojžíšově, třetí kapitole, šestnáctém verši:

Ženě řekl: "Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on ti bude vládnout".

Právě na tento verš mě při jedné mužné diskusi upozornil můj starší křesťanský přítel, zatímco jsme se oba labužnicky rozplývali nad neobyčejně lahodným koláčem, který připravila jeho žena.

..."budeš dychtit po svém muži, ale on ti bude vládnout" je buď nelogický protiklad nedávající smysl, anebo ono dychtění představuje sebezničující, feministickou snahu o mocenskou rovnost na všech možných polích společenského života, a to v důsledku ženina hříchu a následného mužova pádu. Toto mocenské dychtění by pak správně stálo v protikladu biblického pojetí mužského a ženského soužití. Bible totiž presentuje rovnost v podstatě, nikoli však ve funkci, kde je žena podřízena muži. A zde bych rád zdůraznil ono "je", neboť Pavlovo "má být podřízena" nebo "nechť se podřizuje" z    jeho epištol vychází právě z  tohoto "je", čili z existence, ze skutečnosti, z    faktu. Žena se má nebo by se měla funkčně podřizovat nikoli proto, že musí ze zákona, ale na základě čirého faktu, že již vlastně svým způsobem podřízena je. Fyzicky je všeobecně vzato slabší než muž. V  této souvislosti je třeba podotknout, že feministky jsou velmi selektivní a vybíravé. Bojovat za rovnost s muži v  důlním nebo hutním průmyslu je příliš nevídáme, ale i tam se najdou výjimky.

Žena je také podřízena v oblasti intelektu, což neznamená, že jsou ženy méně inteligentní než muži. Znamená to například, že v myšlenkovém procesu ve vědomí ženy převládají emocionální, citové faktory, a to z pochopitelných důvodů. Je to velká ženská a mateřská přednost na jedné straně, ovšem na druhé straně nedostatek při komplexním usuzování a hodnocení racionální, rozumové povahy. Muži jsou na tom podobně, jen obráceně. Zkrátka, muž nenahradí ženu, matku, a žena nenahradí muže. Jenže zásadní náboženské, politické, ekonomické, kulturní i společenské dění vždy spočívalo na bedrech rozumově založených mužů. Řekneme-li, že člověk je tvůrcem svých dějin, pak je to muž. A  hraje-li v tvorbě dějinného toku významnou roli muž přecitlivělý nebo žena, pak něco není v pořádku. Běda mužům, kterým žena vládne. Běda mužům, kteří mají snahu zříkat se své přirozené zodpovědnosti a běda ženám, které dychtí po tom, co jim přirozeně nepřísluší. A půjdeme-li do oblasti duchovní, pak i Bůh-Otec, Syn i Duch, Tvůrce naší a veškeré existence, je označen rodem mužským. A byl-li kdy uctíván v rodě ženském, znamenalo to vždy pohanskou modloslužbu a katastrofu pro národ i lidstvo.

Ale není třeba zacházet k tak významným funkcím jako je funkce mocenská, historicky rozhodující nebo funkce co by postavení v obci duchovní.

Vezměme si onu čtyřicetiletou emancipační politiku vlády jedné strany. Rovnostáři dali ženám rovnoprávnost. Jenže každé právo sebou nese i povinnost a zodpovědnost. A tak ženám přibyly povinnosti a zodpovědnosti mužů. Nikoli však mužům povinnosti a zodpovědnosti žen. Nutno však přiznat, že naše ženy celkově vzato tento sebezničující záměr neprohlédly a tohoto budovatelského úkolu se až na výjimky plně chopily. Žena-dělnice, pak žena-úřednice, potom žena-učitelka, žena-vědecká pracovnice, ba dnes i  žena-politička. Dokladem těchto ideálů jsou filmové dokumenty tisíců nadšených žen éry budovatelské, ale i umírněnější, přesto stejnosměrná realita doby posledních dvaceti let. A  kde zůstala žena-žena, žena-matka? Zničená, utrmácená, frustrovaná, skleslá a ponížená. Ve vší a velké úctě ke všem výjimkám, které zůstaly věrny nejvyšším, nejdůstojnějším, byť profanovaným hodnotám ženství a mateřství i za cenu menšího blahobytu či zřeknutí se takzvané seberealizace a kariéry, není možné nevidět, jak tento devastační trend pokračuje dál. Feminizace školství, feminizace zdravotnictví, feminizace dalších a dalších odvětví pracovní činnosti. A výsledek? Rovnost, emancipace? Jak může být žena-pracovnice v jakémkoli oboru se svými přirozeně mateřskými touhami, absencí v těhotenství a mateřskými povinnostmi rovna muži v pracovním výkonu? Jak může být žena-pracovnice v jakémkoli oboru se svými pravidelnými menstruačními cykly nebo obdobím přechodu a s nimi souvisejícím psychickým rozpoložením rovna muži v rozumových, psychicky nezatížených úsudcích? A  chce-li být rovna, pak za cenu obětí a škod v  důsledku jejího citově podmíněného úsudku, za cenu uplakaných dětských očí v mateřských školkách, za cenu pádu vlastního manželství i rozbití rodiny a postupného rozkladu společnosti. Chce-li žena zvládat obojí roli, nezvládá ani jednu. To je výsledek feminizace a moderní emancipace.

Bylo by ale naprosto chybné tvrdit, že takovou realitu zapříčinila pouze snaha žen rovnat se mužům tam, kde jim to nenáleží. Nemalou měrou tomuto trendu přispívají zženštilí muži, kteří se dobrovolně a zbaběle vzdávají své zodpovědnosti býti muži. Jak potom mohou fungovat vztahy zženštilých mužů se zmužštělými ženami? Nemohou a nikdy nefungovaly.

Biologické rozlišení muže a ženy je nepopiratelnou skutečností. Obojí rod má stejný původ i podstatu. Každý má však jinou praktickou funkci. Je zcela nedůstojné a méněcenné, dychtí-li žena po muži. Je naprosto pod její důstojnost dožadovat se zodpovědnosti a povinnosti muže. Je pod její důstojnost, aby vykonávala činnosti náležející mužům. Je třeba vyzvednout tolik tupenou, poníženou i profanovanou hodnotu a důstojnost ženství a mateřství. Je na čase podpořit ženskou, ale i mužskou úlohu. Prototypem tedy není utrmácená domácí puťka se zástěrou a smetákem v ruce, ani agresivní podnikatelka či egoistická intelektuálka s diplomatkou na řetízku. K  pravé a přiměřené hrdosti ženství je dnes proto obzvláště nezbytná statečnost:

"Ženu statečnou kdo nalezne? Nebo daleko nad perly cena její. Srdce muže jejího na ni spoléhá... Moudrá žena buduje svůj dům, kdežto pošetilá jej rukama boří",

 říká kniha Přísloví a hovoří o domu nejvyšších hodnot, kam pravé ženství a mateřství bezesporu patří.

- Pavel Bartoš -