Další krok: Politická moc

Netrvalo dlouho a biskup přestal být biskupem pouhého sboru – stal se z něho biskup města. Myšlenkou jednoho biskupa jsem se již zabýval, kde se však vzala myšlenka biskupa nad městem?

Nedal snad v listu Titovi 1,5 Pavel pokyn, aby Titus „ustanovil v jednotlivých městech starší“? Když pomineme, že zde apoštol hovoří v plurálu, otázka zní: Měl Titus ustanovit[1] starší v každém městě bez ohledu na to, jestli zde existoval sbor, či nikoliv? Jistěže ne. Udělat něco takového by byl čirý nesmysl. Titus 1,5 neudílí pokyn  k ustanovení starších nad městem, ale k ustanovení starších v každém městě, kde se nachází sbor. Navíc je zřejmé, že tito starší vedou sbor, ne město. Představa, že bibličtí starší, jejichž zodpovědností je pečovat o obrácené členy církve, mají nyní autoritu i nad pohany, je absurdní. Dává to smysl jen v případě, že došlo k těžkému narušení biblického pojetí církve, a to do takové míry, že jeho původní podobu již nelze rozpoznat. Jaký biblický mechanizmus by uschopnil starší duchovně vést, vyučovat a káznit pohany, kteří nemají sebemenší zájem o evangelium – a co je horší, jsou s Kristem v otevřené válce? I kdyby Titus mohl ustanovit starší nad pohany, kdo by zaručil, že se poddají biblickému vedení?

Porozumět tomuto bodu nám možná pomůže srovnání se Skutky 15,21: „Vždyť Mojžíš má odedávna po městech své kazatele...“ Jakub dále vysvětluje, že se to samozřejmě dělo, protože Mojžíšovy knihy byly čteny každou sobotu v synagogách. Představa, že pohané četli, nemluvě o kázání, Mojžíšův zákon ve městech, kde nebyla synagoga, a dělali to „ode dávných pokolení“ (ČSP), je absurdní.

Nicméně otcové měli za to, že by bylo dobré, aby biskupové byli ustanoveni nad městy. Jakmile se to zavedlo, veliké překvapení, někdo dostal skvělý nápad, že to ještě vylepší. V průběhu 3. století tak byli zavedeni metropolité, poté patriarchové. Metropolita byl zvláště důstojný biskup, okázalost a velkolepost sama. Byla mu udělena zvláštní čest, protože vládl nad metropolí v provincii Římské říše. No teda! Postupně se hierarchie objevila i mezi metropolity. Trojici z nich, biskupům tří vedoucích římských měst, Říma, Alexandrie a Antiochie, byla udělena větší pravomoc a čest než těm ostatním. A je přirozené, že se musely objevit také vnější symboly celé této hierarchie. Jak se zvyšovala prestiž biskupů, rostlo i jejich sociální postavení a množily se znaky jejich hodnosti – šaty, podřízení, mitra a tak dále.

Jakmile byli do církve zavedeni vznešení biskupové, zcela přirozeně se mezi nimi rozpoutal nevyhnutelný politický boj o to, kdo z nich bude výš. Jeden biskup se snažil vyšplhat nad druhého, aby se chopil kluzkého oje globální korporace. Není se čemu divit. Církev napodobovala svět. Skončila jako svět. Vlastně skončila ještě světštější než samotný svět!

Věnovat se vývoji celé situace krok po kroku by bylo nudné a krajně nepřínosné. Na mysl se mi dere slovo „nechutnosti“. Dovolte mi, abych tyto události shrnul.

Boj za nadvládu!

Štěpán Římský (254–257) se například pouštěl do Cypriána z Kartága. Pokoušel se tvrdit, že Petrovým nástupcem, a tedy i hlavním biskupem, je římský biskup a přitom se odvolával na Matouše 16. V roce 314 se tato konstrukce dostala až do Arleského koncilu. Do této doby byli všichni biskupové oslovováni „Vaše svatosti“, avšak římskému biskupovi byl nyní udělen titul „nejvyšší biskup“. Damasus, pozdější římský biskup (366–384), šel ještě o krok dál. Označil Řím za „apoštolský stolec“. Možná jsem měl napsat „Apoštolský stolec“[2], abych dostatečně vyjádřil, jak moc mu na tom záleželo. První konstantinopolský koncil (381) uznal Řím za hlavní stolec církve a jeho biskupové se následně stali těmi nejvyššími biskupy ze všech. Řím a jeho biskup se stal šéfem všech šéfů. Chalcedonský koncil (451) uznal římského biskupa a jeho následovníky jako papeže nade všemi ostatními a císař ho nazval „nejvyšším nositelem apoštolské koruny.“

I když se objevil určitý odpor vůči tomuto vzestupu římského biskupa, nic nepřinesl. Během následujícího století začal římský biskup užívat výhradní titul „papež“ a stal se tak univerzálním biskupem celé katolické církve.

No... a to ještě není všechno! Například v 7. století zatnul římský papež své svaly a pokusil se vnutit svou vůli celé církvi. Ale neuspěl. Východní církev si to nenechala líbit a následně byla frustrovaným papežem exkomunikována. Pak zde byla oblast Milána (Lombardie, Piedmont a jižní provincie Francie). Od 4. století do poloviny 11. století byl Milán neustálým ostnem v těle Říma – a to i po roce 1059, kdy se milánští s papežem usmířili, zatímco valdenští ve svém odporu pokračovali. A co papežské schizma, když zde na nějakou dobu byli dva papežové a pak tři konkurenční papežové, kteří se navzájem exkomunikovali? Ale obecně na západě panoval Řím. Chápete?[3]

A jak! Na cestě k zářivým výšinám (možná by bylo výstižnější říct: cestou do temnějších hlubin) prohlásil Florentský koncil (1438–39) římského papeže za nejvyššího nad celým světem, za pravého Kristova vikáře a hlavu celé církve, otce a učitele všech křesťanů, nástupce Petra, prince apoštolů. Zkrátka, Florentský koncil potvrdil, že Kristus vložil všechnu moc  k sycení, panování a vedení obecné církve do rukou římského papeže. Pius IX. vyzvedl v roce 1870 papežství do ještě závratnějších výšin. Od té chvíle byl papež promlouvající ex cathedra neomylný. To znamená, že když něco prohlásí ze své násilně uchvácené nejvyšší apoštolské autority, je to nezpochybnitelné a nezměnitelné. Ti, kdo se odváží zpochybňovat tuto předstíranou absolutní moc a autoritu papeže nad celou církví, budou prokleti. Vskutku pozoruhodný smysl papežova tvrzení, že je „služebníkem Kristových služebníků“[4]. Dodnes platí, že kdyby prohlásil, že měsíc je ze zeleného sýru, více než miliarda mužů a žen tomu uvěří. A pokud se zítra nechá slyšet, že je z modrého sýru, ty samé miliony změní svůj názor. Nebo to alespoň budou předstírat.

Nenalhávejme si, že se takové „papežství“ vymezuje jen na Řím. V žádném případě.

Tímto způsobem byla zničena jednoduchost Nového zákona a jeho místo zaujala duchovní zrůda. Ještě jednou vám, čtenáři, připomínám Clarksonovo varování ohledně zdánlivě malých a nepatrných odchylek od Kristova zákona. Trpět neduchovní záležitosti v církvi je vysoce nebezpečné – je to špatné. Následky budou hrůzostrašné.

Když se železniční koleje začnou v jednom bodu rozdělovat, je změna směru nejprve nepatrná, stěží postřehnutelná. Avšak dva vlaky na různých kolejích skončí na velmi odlišných místech. Konečná stanice je tím, na čem záleží. Vede k ní ale řada následných bodů.

Jak řekl Clarkson:

„Prvním krokem k papežskému trůnu bylo přijetí hierarchie mezi služebníky, která krůček po krůčku dosáhla papežského vrcholu. Jedné osobě bylo nejprve uděleno vyšší postavení nad ostatními, potom pravomoc světit (jemu samotnému), potom výkonná moc nad ostatními, a to nejprve ve městě či diecézi, následně v celé provincii, potom nad několika provinciemi a nakonec nad celým světem. Kdyby tato nerovnost ve svých počátečních podobách nebyla tolerována, hříšný člověk by sám sebe nikdy nedostal nade vše, co patří Bohu. Kdyby to vejce nikdy nebylo sneseno nebo bylo rozšlápnuto hned, jakmile se objevilo, tato jedovatá zmije by se bývala nikdy nevylíhla, nestala by se drakem nebo ohnivým létajícím hadem, jakým je teď.“[5]

Poslechněte si, jak Sir Henry Vane ml. promluvil 11. června 1641 v parlamentu ohledně Root and Branch Bill (protest proti hierarchii v církvi, pozn. red.). Prohlásil:

„Hierarchická struktura biskupského úřadu vyrostla z pyšného ducha... nejprve se vyvýšila nad své spoluslužebníky presbytery v podobě biskupa, poté nad své spoluslužebníky biskupy pod titulem arcibiskup a tak se stále vyvyšovala nad druhy stejného vyznání, až dospěla k papeži... Úřad biskupa nebyl ustanoven Kristem a musí proto představovat antikristova ducha. Skrze něj pronikla do uctívání a učení zkaženost.“[6]

A zatímco papežové i nadále pokračovali v budování tohoto překrouceného systému, brousili a leštili ho, dokud nedosáhli současného stavu ohavnosti, mnozí další přesto radostně doufají, že mohou stavět na pomýleném myšlení otců, na jimi zavedené tradici a spekulacích, aniž by skončili jako Řím. Stále se snaží tvrdit, že černá je bílá. Říkají, že úřad biskupa nezahrnuje žádná nová pravidla. Že ne? Tvrdí, že církev má právo navýšit pravomoci jakéhokoliv konkrétního úřadu. Má? Prohlašují, že dnešní pravomoci biskupů se od doby otců liší. A tím má být tento systém ospravedlněn? Ponecháme-li otce stranou, co novozákonní sbory?

Jak jsem již zmínil, dokonce i v době, kdy toto píšu, se reformovaní a evangelikální učitelé, akademici, spisovatelé a vydavatelé stále více obracejí k otcům a povzbuzují své následovníky, aby to dělali také tak. Dělají to baptisté! Je to neuvěřitelné.[7]

Seznamte se s Konstantinem

Jen na okraj jsem se zmínil o roli, kterou v tom všem sehrál římský císař. Nechme teď Diproseho, aby vysvětlil Konstantinovu ústřední roli ve 4. století:

„Konstantin přeorganizoval církev a řídil se při tom administrativními strukturami Římské říše. Tento faktor spojený s hierarchickou organizací převzatou z Alexandrie a po Cypriánovi radikálně změnil koncept církve. Koncept těla, jež vedou služebníci, se proměnil na ‚předem určený řád, v němž někteří byli navždy jmenováni nad ostatními‘... ‚Lidé‘ byli bráni jako součást církve jen ve spojení s biskupem, který ztělesňoval pravou podstatu Církve. Konstantin věřil, že jeho náboženská role ,pontifa maxima‘ (nejvyššího kněze) zahrnuje postavení velekněze ... církve stejně jako pohanských náboženství. Proto pokládal za svou povinnost udržet v církvi řád například tím, že svolával koncily, aby řešily doktrinální neshody.

Co říci závěrem? Jen toto:

Takovým zásahem a rozdělením území na církevní oblasti se [Konstantin] na církvi nesmazatelně podepsal... Konstantin svou náboženskou politikou... propagoval myšlenku teritoriální církve. To přispělo k prohloubení rozdílů mezi duchovenstvem a laiky a k vývoji středověké teokracie... Oddělení duchovenstva od laiků dostalo Konstantinovým zásahem přímo architektonickou[8] podobu. Také přišel[9] s nápadem, aby hlavní funkcí duchovenstva bylo rozdělování svátostí, obzvláště eucharistie [večeře Páně], na obětním oltáři  v nejsvětějším místě. Baptisteria byla obvykle budována odděleně. I když kázání bylo stále důležité, bylo zřejmé, že není tím ústředním. Od této doby se v obecném chápání pod pojmem církev skrývala bazilika se svými vysluhujícími služebníky, zatímco z laiků přijímajících služby nabízené hierarchicky rozvrstvenou církví se stali věrní, kteří církev navštěvují.[10]“

Poslední slovo v tomto krátkém přehledu destrukce správy církví přenechme anabaptistovi Sebastianu Franckovi. Franck věděl, že tento hnilobný proces začal už dlouho před Konstantinem: „Zvenku byla Kristova církev zpustošena a zničena hned po apoštolech. To tito vlci, tedy otcové, bohatě dokazují.” Jen pro případ, že by výraz „vlci” jasně neilustroval, jaký měl na tyto muže názor – Franck měl daleko do přecitlivělosti, když mluvil o tom, co si o těch „přeslavných doktorech... [jejichž] díla, obzvláště Klementova, Irenejova, Tertullianova, Cypriánova, Zlatoústého, Hilariova, Cyrilova, Origenova a ostatních ... se nepodobají duchu apoštolů, to jest, jsou po okraj naplněna příkazy, zákony, svátostmi a všemi možnými lidskými výmysly.” Franck o nich mluvil jako o „vlcích, nemoudrých doktorech, napodobitelích apoštolů a antikristech”. O takzvaných hereticích mluvil laskavě. Řekl, že v dobách otců existovali lidé jiní než otcové:

„... kteří rozuměli pravdě těch věcí, ale oni jejich psaná díla a vyučování potlačovali jako bezbožné hereze a nesmysly, a místo nich se dostalo uznání pomýlenému Ambožovi, Augustýnovi, Jeronýmovi, Řehořovi... [kteří] míchají Nový zákon se Starým stejně jako dnes jejich nástupci. A když nemají, čím by bránili své záměry, vtrhnou spěšně do prázdného toulce, to jest Starého zákona, a odtud se pokoušejí dokázat právoplatnost... kněžství a všechno to velebí a násilím to připisují Kristově církvi, aniž by to byla jeho vůle. A stejně jako papežové z něho vše vyvodili, tak také mnozí z těch, kdo si říkají evangelikálové [důstojní reformátoři – viz níže], si myslí, že důstojně unikli nástrahám papeže a ďábla, aniž by kdy dosáhli... něčeho jiného než toho, že si spletli kněžství papeže s mojžíšovským královstvím!“[11]

Tolik k destrukci novozákonního řádu pro vedení církve. Církev se odchýlila od svého původního stavu velmi brzy po smrti apoštolů a ke konci 15. století už byla úplně jiným tělem. Kromě toho byla v tomto zuboženém stavu po celá staletí. Dalo se s tím něco dělat? Církev padla, ale copak už to nešlo napravit?

Než se do toho pustím, dovolte mi, abych řekl něco o destrukci kněžství všech věřících, které s tím souvisí. Jak už jsem naznačil, tím, že otcové zavedli zvláštní kněžství – duchovenstvo, připustili zánik obecného kněžství. Bylo to nevyhnutelné. Vždyť ta dvě nemohou existovat vedle sebe.

Destrukce kněžství všech věřících

Nemylte se. Stejně jako byla zničena doktrína vedení sboru a praxe s tím spojená, tak byla zničena i doktrína kněžství všech věřících a její vykonávání. Zcela nevyhnutelně. Když jedna strana sílí, druhá musí upadat. Stejně jako došlo k překroucení novozákonního vedení církve do zrůdné podoby, tak upadlo novozákonní kněžství všech věřících v zapomnění. Do velké míry to přetrvává doposud. V důsledku byla stejná škoda napáchána i na biblickém konceptu služby celého těla v církvi. K tomuto důležitému tématu se ještě vrátím.

V tomto bodě vyvstává otázka: Jak jsme se sem dostali? Jak a kdy došlo k deformaci „kněžství všech věřících“? A k velkému překvapení – když otcové vymysleli ne-novozákonní způsob spravování církví a ruku v ruce s tím ustanovili systém, který oslabil „kněžství všech věřících“, připustili, aby se scvrklo a nakonec doslova vyhynulo. Dovolte mi, abych nastínil dějiny tohoto strašlivého a pustošivého úpadku.

Po smrti apoštolů existovalo kněžství všech věřících více či méně neporušené ještě asi 150 let – až do doby Cypriána (200–258). A stejně jako sehrál hlavní roli v destrukci novozákonního vedení církve, je zodpovědný za to, že započal destrukci kněžství všech věřících. Ranní otcové, až do Cypriána, se většinou drželi principu kněžství všech věřících.

Ale potom přišel Cyprián. Jak jsme již viděli, byl to Cyprián, kdo uvedl myšlenku lévijského kněžství do církve. Způsobil otřes v novozákonním pohledu na starou smlouvu a postavil Bibli na hlavu. Místo toho, aby církev vzala starozákonní principy a nástiny a aplikovala je duchovním způsobem v rámci opatrně stanovených jemných hranic definovaných Novým zákonem, zavedl Cyprián do církve myšlenku zvláštního kněžství – služebníky, kněze, duchovenstvo, a tím fatálně oslabil novozákonní kněžství všech věřících. A nejen to, jak jsem již ukázal, církev vyšla k pohanům a římské říši a chopila se všech praktik a výrazů, které ji zaujaly ... a vida, netrvalo to dlouho a uchýlila se ke krokům, které masově vedly ke kněžství, sakramentalismu a sacerdotalismu – s obětováním skutečné oběti při mši – a k papežství. Na místo novosmluvního principu kněžství všech věřících se posadila tělesná zrůdnost. Moderní nebibličtí kněží byli vším. Lidé – ať už opravdoví věřící, novosmluvní Kristovi kněží, nebo naprosto neobrácení pohané – neznamenali nic.

Nebude tedy žádným překvapením, že jednou ztracené kněžství všech věřících bylo těžké znovu objevit. A když už bylo objeveno, ukázalo se, že je ještě těžší obnovit ho v celé jeho novozákonní slávě. Výsledkem bylo, že sbory obecně a obzvláště věřící, jako celek i jednotlivě, byli nepopsatelně ochuzeni. A nejen to. Nevěřící také utrpěli obrovskou škodu. Jak? Až příliš často se setkávali s ubíjejícím, profesionálním a institucionalizovaným zvláštním kněžstvím duchovenstva vynalezeným otci, namísto živého, pulzujícího kněžství všech věřících. Nebyl jim ukazován Kristus, ale křesťanstvo. To byla a je tragédie kolosálních rozměrů.

V další kapitole se vydám po stopách pokusů obnovit postavení Nového zákona, ke kterým docházelo v průběhu historie.

„Když dnes mluvíme o křesťanských služebnících a křesťanské službě, pořád máme na mysli službu tak, jak ji velká většina křesťanských denominací vnímá, to znamená jako službu vykonávanou úředníky jmenovanými do oficiálních míst v církvi... Musíme chápat, že v nejranějším období církve žádná takové služba neexistovala, a proto se žádná taková služba v žádné své podobě nemůže odvolávat na to, že byla ustanovena Kristem nebo jeho apoštoly, ani na to, že má svůj základ v Písmu. Tato věta, slyšíme-li ji poprvé, obvykle u posluchačů vyvolává úžas a nedůvěru. Tak moc jsme navykli myšlence, že služba nemůže znamenat nic jiného, až nám přijde šokující slyšet, že služba tohoto typu, ve všech svých různých podobách, v prvotní církvi neexistovala a nebyla ustanovena Pánem ani apoštoly.“ (Richard Hanson)

„Co laik vlastně chce? Chce budovu, která vypadá jako kostel, duchovního oděného způsobem, který schvaluje, služby, na které je zvyklý, a aby mu všichni dali pokoj.“ (John Lawrence, zdůraznění je jeho)