II.

1. června.

Doktor Cabot kázal poslední neděli mládeži. Předně mluvil k těm, kteří jsou si vědomi, že Boha nemilují. Nezdálo se mi, že k této třídě patřím. Potom oslovil ty, kteří Boha milují a nevědí, že Jej milují. Cítila jsem, že k těmto nepatřím. Na to obrátil se láskyplně ke všem těm, kteří nevědí, co si mají mysliti. Styděla jsem se za slzy, které se mi z očí ronily, a zalekly mne, když pravil, že většina jeho posluchačů, kteří se v takovémto pochybovačném stavu nalézají, milují svého Spasitele skutečně, ale jejich láska jest nová, něžná a možná že tak nepatrná, jako malá bylinka, která zelenajíc se ze země se tlačí nevědouc o sobě ničeho a přece slibuje neb naději vzbuzuje, že se velikou rostlinou stane. Já to zde nepodám zcela tak, jak pan doktor; ale já jsem rozuměla, co on myslil. Na konec vyzval ta rozličná oddělení na tři následující odpoledne nedělní do svého bytu. Já ovšem také půjdu.

19. července.

Šla jsem do shromáždění. Amálka také. Velice mnoho mladých lidí tam bylo a mimo to trochu dětí. Dr. Cabot šel od lavice k lavici a s každým rozmlouval zvlášť. Když přišel k nám, očekávala jsem, že začne svou řeč o tom, jaké jsem měla vychování a že mne bude kárati pro to, že majíc takový příklad a tolik poučení doma nejsem lepší. Na místě toho vlídně pravil:

„Drahá, nevidím ti do srdce a tak nemohu s celou jistotou tvrditi, je-li tam láska k Bohu čili nic. Ale mám za to, žes dnes přišla, abys mi byla nápomocna, bychom si to ujasnili. Není-liž pravda?

Vyrazila jsem ze sebe: „Ano!“

„Dobrá,“ pokračoval. „Miluješ svou matku?“

„Ano,“ řekla jsem.

„Nuže, dokaž mi, že ji miluješ. Jak to víš?“

Zamyslila jsem se. Potom jsem pravila: „Cítím, že ji miluji. Jsem ráda, že ji miluji, ráda jsem s ní, ráda slyším, když ji lidé chválí. Snažím se též, alespoň někdy činiti věci, které má ráda. Ale nesnažím se ani polovic tak, jak bych měla a konám a mluvím mnoho, co se jí nelíbí.“

„Ano, ano,“ pravil, „vím to.“

„Říkala Vám maminka?“ zvolala jsem.

„Nikoli, moje drahá, nikoli. Ale znám, jaká je lidská přirozenost, maje svých 50 let a šest svých vlastních dětí.“

Slyšíc to cítila jsem nějak víc odvahy. Pokračoval: „Tedy nejprve, ty cítíš, že miluješ svou matku? Nikdy-liž pak necítíš, že miluješ svého Boha a Spasitele?“

„Snažím se často, ale necítím nikdy,“ pravila jsem.

„Láska nedá se nikdy nutit,“ hbitě odpověděl.

„A tak co mám dělat?“

Ale on nedávaje na mou otázku odpovědi pokračoval: „Za druhé, tys ráda se svojí matkou. Ty nikdy netoužíš býti s Přítelem, který tě více a lépe miluje než matka?“

„Nevím. Nikdy jsem s ním nebyla. Někdy myslívám, že Maria sedíc tenkrát u nohou jeho a naslouchajíc jeho řeči, musela býti velice šťastna.“

„Teď třetí důkaz. Ty ráda slyšíš, když lidé chválí tvou matku. Což jsi se nikdy netěšila slyšíc oslavovat Pána?“

Zavrtěla jsem hlavou dost smutně.

„A nyní podívejme se na důkaz poslední. Ty víš, že miluješ svou matku, protože se snažíš činiti to, co se jí líbí. To jest činiti to, o čem víš, že se s jejími přáními srovnává. Dobře. Nikdy-li jsi se nepokoušela činiti to, čeho si Bůh od tebe přeje?“

„To ano. Často. Avšak ne tak často, jak jsem měla.“

„Ovšem že ne. Nikdo tak nečiní. Ale pověz mi, proč se snažíš činiti, o čem se domníváš, že by se líbilo Jemu? Snad pro to, že to lehké? Snad pro to, že bys ráda činila, co On má rád spíše, než co máš ráda sama?“

Snažila jsem se mysliti, ale byla jsem do rozpaků uvedena.

„Nic si z toho nedělej,“ řekl dr. Cabot. „To je, kam jsem mířil. Ty nemůžeš přesvědčiti se, že miluješ Boha zkoumajíc své city vůči němu. Citové jsou neurčití a kolísaví. Buď ujištěna, že tak dalece miluješ Jej, jak dalece ho posloucháš. Nám hříšným, nevděčným lidským tvorům není přirozené jeho libostem dávati přednost před svými aneb následovati jeho cest na místě svých vlastních. Nic, nic než láska k němu činí nás poslušny Jeho. Jen milujeme-li Jej, jsme ho poslušni.“

„Nemohli bychom ho milovati z bázně?“ tázala se Amálka, která až posud tiše poslouchala.

„Ano. Ze strachu můžeš milovati i svou matku, ale jen na čas. Neměla-li bys jí skutečně ráda, pomalu bys přestávala se báti její nelibosti; kdežto v povaze lásky vězí, aby mohutněla a stávala se vlivnější každou hodinu.“

„Myslíte tedy, že chceme-li věděti, milujeme-li Boha, musíme se ptáti, zdali ho posloucháme?“ tázala se Amálka.

„Ano, to myslím. Kdož by měl přikázání má a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje“ (Jan 14,21). Ale teď už nemohu s vámi déle hovořiti. Je ještě mnoho jiných, kteří čekají. Můžete přijíti ke mně některý den příští týden, máte-li ještě více se co ptáti.“

Když jsme vyšly na ulici, podaly jsme si s Amálkou ruce. Nepromluvily jsme slova, až jsme přišly k našim dveřím, ale věděly jsme, že jsme starými dobrými přítelkyněmi, jako kdy před tím. „Rozuměla jsem všemu, co dr. Cabot říkal,“ šeptala loučíc se. Ale mně bylo, jako by mne mlha obklopovala. Nemohu rozumět, jak je to možné milovati Boha a přec tak divně cítiti jako já cítím, myslím-li na něj. Přes to odhodlána jsem činiti jednu věc, a to je modliti se pravidelně na místě nepravidelných modliteb tu a tam, jako jsem si od nějakého času navykla.

Dne 25. července.

Školní prázdniny započaly. Dostala jsem první odměnu v kreslení, a moje úloha byla o zkoušce veřejně čtena. Všichni se o ní pochvalně vyslovovali. Ani maminka nemohla utajiti, že ji to velmi těší. Já mám také radost. Připravujeme se nyní na cesty, a proto nebudu moci navštívit dr. Cabota; má hlava jest naplněna jinými starostmi, a ještě zbývá tolik práce, než odcestujeme. Já dostanu na čtvery nové šaty a nevím ještě, jakou si dám na ně ozdobu; chci jíti k Amálce a prositi ji o radu.

Dne 27. července.

Spěchajíc přes síň potkala jsem maminku. „Jdu k Amálce,“ pravila jsem jdouc kolem ní. „Posečkej okamžik, mé dítě, dr. Cabot jest v předním pokoji. Řekl mi, že očekával tvou návštěvu, poněvadž však ty jsi nepřišla k němu, přišel on k tobě.“ „Přála bych si, by se staral o své záležitosti,“ pravila jsem.

„To on také dělá,“ odpověděla maminka. „Záležitost jeho Pána a Spasitele je jeho vlastní a ta ho sem přivedla. Jdi jen, milé dítě, jsem přesvědčena, že toužíš po něčem vyšším, než jsou odměny a chvály, nové šaty a cestování.“

Kdy by to byl někdo jiný řekl, srdce mé by se bylo okamžitě rozplynulo, a já bych byla šla a dala bych se formovat v ruce jeho snad skoro v každou podobu. Ale když to maminka řekla, běžela jsem kolem ní do svého pokojíku a zavřela jsem za sebou. Co je pohnutkou, že se tak chovám? Přece tomu nechci a mám se proto v ošklivosti.

Minulý týden obědvala jsem u pí. Jonesové. Myslím, že proto mne tak často zve, že její malý Tom mne měl tolik rád. Lucie také seděla u stolu a chovala se vzdorovitě. Brzo chtěla to brzo ono, až ji její matka něžným, ale rozhodným způsobem od stolu vyhnala. Tu byla ještě ošklivější, a když ji její maminka nabídla, že smí si sednout zase ke stolu, bude-li hodná, škvěčela ještě protivněji. Chtěla ke stolu a přec si sama svým chováním v tom bránila. Byla jsem na ni rozhorlena pro její chování, a přece sama jsem desetkrát horší. Již nemohu se míti hůře.

29. července.

Amálka byla zde. Měla opět rozmluvu s dr. Cabotem a je úplně šťastna. Řekla, že je to tak snadné státi se křesťanem. Pro ni to může být lehké jako všechno. Nic neví o těch hrozných pocitech, které já mám a ani mi nerozumí, když jí to vykládám. Nuž, snad už je to mé určení, abych se měla zle, a musím se snažiti nésti to.

3. října.

Léto uplynulo, a škola zase začala, a já mám tolik práce, že nemám ani kdy přemýšleti anebo býti mrzuta. Měli jsme rozkošnou cestu, a mně je tak hezky. Jsem veselá. Nikdy mne tak učení netěšilo jako teď. Vše pěkně pokračuje jak ve škole tak doma. Jen Jákob je pryč, odešel na studie a schází nám. Přála bych si míti sestru, ačkoli musím se přiznati, že bych se asi s ní často vadila.

23. října.

Těší mne, že mé studie jsou tak mnohem tužší letos: neboť jsem jen tehdy šťastna, je-li každý okamžik obsazen. Nechci však tím říci, že všechen můj čas vyplněn je učením. Paní Gordonová zamilovala si mne, a zve mne stále na oběd nebo na čaj. Má o mně mnohem lepší mínění než maminka a vždy jen mi říká, co mne těší. Dává mne Amálce za příklad, napomíná ji, aby také tak pilně úlohy své dělala a říká, že si nic tak nepřeje než míti takovou vtipnou a původní dceru, jako jsem já. Amálka se jen směje, jde a vrčí v uši matky své, slyšíc takovou řeč. Jí nedělá žádnou námahu býti přívětivou; to je jí vrozeno. Pokládám se za šťastnou, že mám takovou přítelkyni; s mou nepříjemnou protivnou povahou dovede vycházeti jako nikdo jiný. Když se tím chlubím před maminkou, odpovídá, že Amálie nemá žádného rozeznání, a že si zamiluje každého, kdo ji má rád, a myslí, že také má vášnivost, s jakou ji mám ráda, zasluhuje, aby měla nějaký ohlas u ní. Nevím věru, co si mám mysliti o mamince. Většinou lidé jsou hrdi na to, obdivuje-Ii se kdo jejich dětem, ale ona tak podivně mluví. Vím sama, že nepostačí míti nadání k hudbě i kreslení, míti vtip a dovednost říci něco vtipného a duchaplného, ale když nenajde na mně nic, proč by mne plísnila, a když se nic nepřihodí, co by mne rozmrzelo, jsem nejveselejší stvoření na světě. Mám ráda hodně hezkých děvčat u sebe a býti první; mám v sobě dost dovádivosti, abych rozveselila celý dům, a maminka by neměla nic říkat, protože jsem její letoru zdědila.

Večer.

Věděla jsem, jak to dopadne. Maminka byla zde se podívat, co tu tropím a povědít mi trochu své mínění. Praví, že mne ráda vidí veselou a že to je zcela mému věku přirozené, ale takováto rozpustilost prý ducha znepokojuje a odvrací jej od vážných myšlení.

„Ale maminko, tys nic podobného nedělala, když jsi byla mladá?“ tázala jsem se. „Ovšem,“ odpověděla s úsměvem, „ale nemyslím, že jsem byla tak bez rozvahy, jako ty.“

Tak tedy bez rozvahy! Kéž bych byla! Ale což nejsem plna znepokojujících myšlenek a výčitek, když rozčilení zmizí? Jiné dívky, které se mnohem méně dětinsky chovají, jsou mnohem dětinštější než já, majíce plnou hlavu pěkných šatů a společností a zábav a všeho možného nesmyslu. Ráda bych věděla, zdali to trápí také jejich matky tak, anebo zdali jen moje matka v úkrytu pláče? Ale což! Jsem jen jednou mladá a chci tedy svého mládí užíti.

V neděli, 20. listopadu.

Jaký to rozdíl mezi dneškem a dnem, kdy jsem posledně psala! Není žádných dobrých časů v tomto hrozném světě; sotva mám odvahu zaznamenati události posledních týdnů. V ten den, kdy jsem si to rozhodné předsevzetí učinila, že za každou cenu budu se bavit, zavolal mne tatínek, políbil mne, zatahal mne za ucho a daroval mi peníze. Se smíchem řekl: „Zacházeli jsme s tebou trochu spořivě. Včera obdržel jsem peníze, jež jsem svého času půjčil, a o nichž jsem myslil, že jich už nedostanu. Tak tu je máš. Mladé dívky rády mají trochu svých peněz. Můžeš jich užíti, jak chceš.“

Byla jsem velice ráda. Přála jsem si míti více hodin ke kreslení, ale nevyjevila jsem svého přání nevědouc, dovolil-li by mi to tatínek. Stydím se to zaznamenati, ale já jsem tušila, že mne asi někdo musel chváliti, jinak by se tatínek tak něžně nechoval. Tušila jsem, kdo to asi je a cítila jsem se velice povznesenou. „Jsou přece jen lidé, kteří mne mají rádi přes mé chyby,“ myslila jsem si. Vzala sem tatínka kolem krku a políbila jsem ho, ač mne to stálo přemáhání, neboť není mým způsobem ukazovati, co cítím. Jak mne to nyní oblažuje. Tatínek nikdy neodešel, aniž dal mamince políbení.

Asi ve tři hodiny šly jsme s maminkou na procházku. Přišly jsme až na roh ulice Oranienské, když jsem uzřela vůz, an pomalu jede. Zdál se býti plný námořníků. Když se přiblížil, poznala jsem mezi nimi tatínkova přítele p. Freemana. Spatřiv nás seskočil a šel nám vstříc. Nerozuměla sem, co říkal, ale viděla jsem, jak maminka zbledla a jeho ramene se chopila, aby se opřela. Nepromluvila slova.

„Co se stalo, pane Freemane,“ tázala jsem se chvějíc. „Stalo se něco tatínkovi? Je raněn? Kde je?“

„Tam ve voze,“ odpověděl. „Spadl, a přivážíme ho domů.“

Mlčky spěchaly jsme domů. Vnesli tatínka a položili ho na pohovku, my jsme viděly jeho hlavu. Ó . . .

Dne 23. listopadu.

Pokusím se vyprávěti dále. Tatínek sice ještě žil, ale byl bez vědomí. Spadl pod palubu, lodníci slyšeli jeho vzdychání. Žil ještě 3 hodiny doma. P. Freeman a všichni ostatní naši přátelé byli velmi k nám vlídni, ale nejraději jsme byli sami: maminka, Jákob a já. Ubohá maminka vypadá o 20 let starší, ale je tak trpělivá a o nás tak pečlivá a vítá všechny, kteří nás navštěvují s takovým milým úsměvem, až mi srdce usedá.

Dne 25. listopadu.

Maminka mne dnes vážně napomínala, bych se více opanovávala. Pravila, že ví, že to můj první opravdový žal a že je těžké jej snášeti, ale že se bojí, že se pomatu, budu-li si libovati v takových vášnivých výbuších zármutkových jako dosud. K našim přátelům přicházejícím nás těšit a nabízejícím nám své služby, je prý mou povinností chovati se s přívětivostí co největší. Odpověděla jsem, že ani jeden z nich neřekne něčeho, čím by mne nepopudil.

„Zarmoucené navštěvovati je vždy těžké,“ řekla maminka. „Ty však činíš dvojnásob těžkou návštěvu svým přátelům odpuzujíc je svou temnou náladou. Nechceš mluviti o svém milém otci, jako bys si byla předsevzala, že bolesti své sobě samé toliko ponecháš.“ „Není mi lze usmívati se, cítím-li se nemastnou,“ odpověděla jsem.

Celá řada lidí byla zde. Maminka je všechny přijala, ač vypadala, jako by každý okamžik měla klesnout.

Paní Batesová pravila mi svým tenkým, slabým, bezvýrazným hláskem: „Tvá matinka se podivuhodně drží. Doufám, že se Boží vůli cele poddáváš. Vzpoura se, má drahá, Pánu Bohu nikterak líbiti nemůže.“ Neodpověděla jsem. Lidem se to lehko káže. Uvidím, jak se oni budou chovati, až dojde řada na ně, a přijdou o své miláčky.

Paní Morrisová říkala, že to velice záhadná příhoda. Je však velice ráda, že maminka ji snáší s tak pevnou myslí. „Já sama,“ pokračovala, „byla jsem smrtí svého drahého muže docela zdrcena. Skoro týden nejedla jsem víc, než co by ptáčka nakrmil. Ale někteří lidé mají tolik citu, kdežto jiní jsou tak pevni. Tvá matinka tak horlivě hovoří s pí. Marchovou, že bych ji vyrušila loučíc se s ní. Chtěla jsem říci lecco, a upozorniti na lecco, co by ji po mém soudu potěšilo, ale možná, že už sama na to myslila.“

Nejraději bych ji byla srazila k zemi. Věru pevná mysli! Ubohá maminko! Když všecky odešly, přiměla jsem maminku, aby si lehla. Vypadala tak unavena a uondána. Nemohla jsem přenésti, abych neřekla jí, co pí. Morrisová povídala. Usmála se toliko a neříkala ničeho. „Chtěla bych, abys vždy také vybuchla, maminko,“ řekla jsem. Usmála se znovu a odpověděla, že nemá nad čím „vybuchnout“.

„Tož vybuchnu za tebe já,“ zvolala jsem. „Poslouchat o tvé pevné mysli takovou brebentivou ženskou, která dovede tě chápat jako tamhle stará kočka! Tady vidíš, co z toho máš, že jsi klidná a trpělivá. Lidé by mnohem raději viděli, kdybys odmítala potěšení a nosila na odivu smutnou tvář.“

„Drahá Kačenko,“ pravila maminka, „není první starostí mého života, aby mne lidé měli rádi.“

Vypadala zrovna velice bledá, tak že jsem se až ulekla. Ač je tak veselá a všechno jde skoro jako chodívalo, zdá se mi, že obdržela smrtelnou ránu. Je-li tomu tak, doufám, že ji mám také. A přec – ach – já nejsem připravena umřít. Ztratila jsem zájem o vše, a je mi jedno, co ze mne bude.

Dne 28. listopadu.

Zdá se mi, že se zblázním, nepřestanou-li lidé sem chodit a odříkávat mamince a mně spousty textů. Padnou-li ve válce ranění, sesbírají je něžně a odnesou je mimo dosah kulí a hluku. Zda-li pak by někdo byl tak nesmyslný, že by se domníval, že prospěje jim odříkávat texty a kázaní prvé, než by rány jejich byly obvázány? Maminka něžně přitakuje, mluvím-li tak, a říká: „Ba, ba, ležíme věru ranění na bojišti života a nedovedeme naslouchat jiným slovům než slovům soucitu. Musíme však, Kačenko, správně vykládati všecky dobře míněné pokusy přátel svých chtějících nás potěšiti. Jejich slova znamenají soucit, jakkoli nešikovně to vyjadřují.“

Potom vzdychla, a vzdech její byl dlouhý a šel z hluboka a vyjadřoval, jak ji to všechno unavuje.

Dne 14. prosince.

Maminka stále je toho mínění, že své bolesti se příliš oddávám. Ona už zdá se patřiti cele nebi. Ne že by dlouhé rozmluvy vzdělávací o tom vedla, ale jednotlivá slova, která jí občas uklouznou, ukazují, kde její myšlenky jsou, a kde by chtěla dlít.

Zdá se, že se domnívá, že každému se o to tak horlivě jedná, aby už tam byl, jako jí. Co se mne týká, já ještě tak nespěchám. Nezdá se mi, že by to bylo tak tuze krásné sedět celou tu dobu v lavicích a zpívat, přes to, že ráda mám hudbu. Jestliže si namítám: „Ovšem, že pořád nebudeme zpívat sedíce v řadách,“ v obrazotvornosti mé vynoří se množství postav jako stíny a přeludy, oblečených v bílá roucha a procházejících se v ulicích zlatých, nemajících nic zvláštního na práci, nudících se a nemajících žádných vyhlídek do budoucna. Pověděla jsem své myšlenky mamince.

Odpověděla mi svým něžným, milým způsobem, ale vážně: „Moje milá Kačenko, tobě se nedostává živé osobní lásky k Ježíši, která činí přitažlivou a rozkošnou každou vzpomínku na trvalý pobyt s ním. Touto jedinou myšlenkou na něj byla bys neskonale oblažena.“

„Co je osobní láska k Ježíši?“ Ach, Pane, proč musela jsem zrovna já přijíti o otce, když tolika dcerám zůstal. Miloval mne tak velice! Byl shovívavý ke mně a pyšný na mne. Co jsem jen spáchala, že mne musel stihnouti takový osud? Nikdy už nebudu tak veselá, jak jsem bývala. Budu se báti vždy nového neštěstí. Konečně mi i maminka umře. Proč bych se neoddala svému žalu? Ráda se mu oddávám, je mi potřebou mysliti, jak jsem ubita. Je mi radostí, mohu-li si obličej zakrýti do peřin a vášnivě dlouho plakati.

Dne 1. ledna 1832.

Slýchám tolik mnoho o požehnání plynoucím z utrpení; ale nevidím, že by mi byla vůbec ztráta mého otce prospěla nějak, a maminka byla bez toho dost dobrá před tím. Budeme se stěhovati ze svého starého domu, kde jsme se my, děti narodily, a přestěhujeme se do menšího ve vzdálené ulici. Maminka doufá, že prodejem našeho domu, najetím menšího a spořivostí získá prostředky, aby Jakub mohl dále studovati na universitě. Já musím chodit do školy k sl. Higginsové, poněvadž její škola je Ievnější než paní Nonové. Sl. Higginsová věru! Co všechno musí zažíti člověk! Nikdy jsem ji vystáti nemohla. Před několika měsíci bych byla plakala a naříkala, kdy by mi byl někdo řekl, že mám k ní chodit do školy. Veliký bol střebá malé žaly.

Dnes ráno, v první den v roce, pokoušela jsem se zase jednou přinutiti se ke skutečnému začátku milování Božího. Já bych ho ráda milovala, měla bych ho milovati, vím to, ale nemohu. Denně vyplňuji návyk něco říkati a něco mysliti, co má býti modlitba, ale nedělá mi to žádné radosti, které okoušejí prý dobří lidé, a jíž okouší zajisté maminka. Nikdo, kdo by s ní žil, nemohl by pochybovati o tom.

Dne 10. ledna.

Jsme v novém domě, a máme příjemný malý domov. Jakub tráví své dlouhé prázdniny doma, a po škole jsem vždy s ním. Učíme se a zpíváme spolu; a když někdy zapomeneme, že náš milý otec umřel, dovádíme jako dříve. Když je to tak příjemné míti bratra, jak mnohem příjemnější musí býti míti sestru. Milý Jakub je ten nejmilejší a nejlepší hoch na světě.

Dne 15. ledna.

Opět narozeniny. Tak teď mi je 17. Maminka oslavila den jak obyčejně. Myslím si, že jí takoví dnové druhdy tak příjemní musejí bývat po smrti tatínkově dny smutku. Byla milá a veselá a měla podíl na všech mých radostech, jako by se bylo nic nepřihodilo. Myslím, že nepochopím nikdy jejího žalu. Ačkoli mne někdy v dobách vzpomínek na naši ztrátu žal přemůže, zapomenu ho zas pro svou sobě vrozenou pružnost. K tomu ta škola mne tak zaměstnává, den po dni ubíhá, tak že mám co dělat, bych stačila a tak zapomínám, že smrt náš práh překročila a opět jej překročiti může. Ale dnes večer jsem velmi stísněna, zdá se mi, jako bych vše mohla opustiti pro svět, v němž není smutku. Bledá tvář matčina pronásleduje mne a činí mi výčitky. Půjdu spát a usnu co nejrychleji, abych na vše zapomněla.

Ostatní kapitoly