Probíráme čtyři důvody existence Boha, a ty jsou:

   (1) důvod kosmologický - odvozený z kreace, tedy z tvoření;
   (2) důvod teleologický - odvozený z účelového projektu;
   (3) důvod axiologický - odvozený z mravního zákona; a
   (4) důvod ontologický - odvozený ze samotného bytí, z existence.
 

   Dnes si probereme

   2. Důvod, že Bůh je a nemlčí, je důvod teleologický - je odvozený z účelového projektu

   Tento důvod poukazuje na inteligentního projektanta vesmíru, protože vesmír se vším co obsahuje je vysoce organizovaný, má svůj řád. Shrňme to do následujících třech bodů:

   l. Všechny projekty vyžadují projektanta.

   2. Vesmír je nejdokonalejší organizovaný projekt jaký známe.

   3. Proto, musí existovat nejdokonalejší Projektant vesmíru.

   Kdykoliv vidíme nějaký organizovaný projekt, i to nejprimitivnější dílko, tak bezpochyby předpokládáme, že původcem je inteligence se smyslem pro organizovanost, řád a účel. Posledně jsme se zmínili o otesaném pazourku. Snad si nikdo nemyslí, že se náhodně kutálením přištípl do tvaru hrotu k šípu, každý víme, že jej otesal dávný lovec, protože hrot k šípu je inteligentní, rozumový, a účelový projekt. Hodinky vyžadují hodináře; budovy vyžadují architekty; obrazy vyžadují malíře; a zakódované zprávy třeba jen písmem vyžadují inteligentní odesílatele. Tímto způsobem uvažujeme všichni, protože to tak v naší zkušenosti vždycky bez výjimky funguje. Vědecky se tomu říká princip kauzality, ale ať tomu rozumíme je to zásada příčinnosti - vše je něčím zapříčiněno.

   Jistě, čím je významnější projekt, čím je organizovanější, tím je dokonalejší a schopnější projektant, výrobce, nebo stavitel. Klasická argumentace je, že bobři nepostaví takovou přehradu jako lidé, a tisíce opic bušících do klávesnic psacích strojů nenapíší Hamleta, zatímco Shakespeareovi se to podařilo napoprvé. Čím je projekt složitější, tím více je k jeho uskutečnění zapotřebí inteligence, umu, tedy práceschopné "energie".

   Největším dílem, nebo projektem vesmíru je člověk. Projektantem člověka musel být někdo kdo je větší než člověk.

   Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. (Žalmy 139:13-18)

   Nejznámějším protivníkem tohoto argumentu byl David Hume.

   Pamatujme, že je velký rozdíl mezi jednoduchým vzorem a složitým projektem. Sněhové vločky, nebo krystaly mají "jednoduché" vzory, které se neustále opakují. Taková krystalická mřížka je však veskrze způsobena danými, stvořenými přírodními zákony. Na druhé straně písmo nebo kresba vytesaná do kamene přenášející nějakou myšlenku není bezmyšlenkovitě řízena přirozenými příčinami, ale byla způsobena inteligencí. Písmo, ani kresba nevzniknou přirozenou cestou. Rozdíl je v tom, že krystaly mají jednoduchý stále se opakující vzor, uspořádání. Naopak jazyk předává složité zprávy, které nemají opakovatelnou podstatu jako třeba krystalická mřížka.

   Pojďme zpět k našemu příkladu. Když najdeme v potoce zakulacený oblázek, tak víme, že byl tak hladce opracován přirozenou cestou vodní eroze. Když ale najdeme opracovaný pazourek - hrot šípu, potom okamžitě víme, že nějaká inteligence pozměnila přirozený tvar pazourku. Vidíme složitost informace, která nemůže být vysvětlena přírodními živly. Takže o čem hovoříme, je složitý účel sledující projekt, nehovoříme o jednoduchých přirozených vzorech. Čím je složitější projekt, tím je složitější projektant. Složité projekty jsou očividné proto, protože přírodní pochody mají omezenou působnost.

   Projekt celého vesmíru se vším co obsahuje je nejsložitější ze všech uskutečněných plánů. Vesmír, stvoření je systém sil které působí zkloubeně k vzájemnému prospěchu všech složek celku. Život je nadmíru složitý. Jen jedna molekula DNA jež je cihlou veškerého života obsahuje tolik informací jako jeden svazek tlusté encyklopedie. Každý, kdo by našel encyklopedii na poli by si ani na milisekundu nepomyslel, že se vytvořila přirozenou cestou, přírodními živly. Každý ví, že za encyklopedií stojí inteligence. Když tedy vidíme život, jehož cihličky jsou molekuly DNA, potom nemůžeme zapochybovat, že by za projektem DNA a tím i veškerého života nestála inteligence. Když si navíc uvědomíme, že i sám život vlastní více nebo méně inteligence, potom povaha projektanta celého vesmíru začíná zřetelně vystupovat. I Carl Sagan připouští:

   "Obsah informací v lidském mozku vyjádřeno v počítačových bitech je patrně srovnatelný s počtem všech neuronových spojů - což je sto bilionů nebo 10¹⁴. Přeloženo do srozumitelnější formy, informace v mozku by mohla být vytištěna ve 20 milionech knih. Každý z nás nosí v lebce 20,000,000 knih. Mozek je největší a nejminiaturnější archív jaký ve vesmíru známe. Neurochemie mozku - to jsou obvody "stroje" jenž je nesrovnatelně obdivuhodnější než jakýkoliv přístroj sestavený lidmi"

   Někteří lidé operují proti tomuto argumentu náhodou. Tvrdí totiž, že když se hází kostky, tak se jakákoliv kombinace může vyskytnout. Toto však není přesvědčivá námitka z několika důvodů.

   1. Neargumentujeme z pozice náhody, ale z pozice projektu o kterém ze zkušenosti víme, že za ním vždy stojí inteligence a ne náhoda.

   2. Věda stojí na pilířích opakovaného pozorování a měření, nikdy ne na základě náhody, proto tato námitka není ani vědecká.

   3. I kdyby náš důvod nevycházel z účelového projektu, ale z náhody - tedy z počtu pravděpodobnosti, potom by pravděpodobnost jenom potvrdila, že vesmír potřebuje projektanta a stavitele. Jeden vědec vypočítal, že pravděpodobnost vzniku jednobuněčného organismu je 1:1040000. Když si uvědomíme, že celý vesmír prý obsahuje jen 1080 elektronů, potom celá argumentace z pozice pravděpodobnosti pracuje jen a jen proti sobě, a popírá sama sebe. Pravděpodobnost pro náhodně se vytvořivšího člověka je tak nízká, tak lnoucí k nule, že se ani nedá vypočítat! Jediný rozumový závěr je že za projektem vesmíru stojí veliký Projektant a Stavitel - Bůh! Tento argument jenž stojí na počtu pravděpodobnosti je neudržitelný i proto, že přírodní pochody jsou vratné, to znamená, že v určitých podmínkách, i když udělají krok nebo dva vpřed, tak vzápětí udělají jeden nebo dva kroky zpět, jako v té písničce. Kdybychom náhodně udělovali miliardy a biliony čísel, tak by jejich součet byl nula, protože je tolik kladných jako záporných čísel. Kdybychom měli hrací kostku s čísly +1,+2,+3,-1,-2,-3 (i kdyby měla miliardu ploch a bylo jich bilion) a vrhali jsme je věčně, tak se součet všech bude stále motat okolo nuly. Čím déle bychom vrhali, tím by byl výsledek nulovější.

   Podobně to funguje v organické chemii. Přečtěme si jak se na tento problém dívá nedávno zesnulý Wilder Smith:

   Huxley vedl v roce 1860, rok po vyjití Darwinova "O původu druhů", velkou debatu proti biskupu Wilberfoce z Oxfordu. Wilberfoce zastával doktrínu stvoření světa a života skrze Boha a T. H. Huxley zastával právě zveřejněnou Darwinovu evoluční teorii. Darwin učil, že náhodné chemické procesy a selekce mohou vytvořit život, když jim bude dopřáno dost hmoty a času. Wilberfoce použil "přirozené teologie" pro svůj argument: Kde existuje stvoření, tam musí být též i Stvořitel (Římanům 1:19-20), kde jsou hodiny, tam musel pracovat hodinář. Nato uvedl Huxley jeho mezinárodně známý klasický a uznávaný argument šesti věčných opic a šesti věčných psacích strojů, které byly vybaveny nekonečným množstvím papíru, aby dokázaly, že není nutný Stvořitel pro existenci tvorstva. Poté, co uplynula téměř věčnost (zde jsem měl osobně těžkosti s Huxleyovým důkazem!), můžeme, tak tvrdil Huxley, nalézti v množství nesmyslů, které opice napsaly, text 23. Davidova žalmu. Biskup byl tímto lehkomyslným příkladem Huxleyovým rozhořčen.

   Poté se zeptal Huxley Wilberfoce, který byl nejen anglikánským biskupem, ale též profesorem matematiky, nezná-li vzorec pravděpodobnosti. Kde existuje T = oo (T = čas) a nekonečné množství hmoty, tam musí P = 1 (P = pravděpodobnost). To znamená: Všechno se stane docela jistě, když bude existovat dost času a hmoty. Je-li T nekonečné, tak je jistá pravděpodobnost (P = 1), že 23. žalm vznikne náhodně - skrze náhodné ťukání na stroji. Vzorec pravděpodobnosti vyžaduje právě a přesně toto. Vznik žalmu 23. se dá tedy vysvětlit dvojím způsobem: buď jako výtvor autora žalmu, Davida, nebo jako produkt náhody a dlouhého časového úseku. Tedy existence 23. žalmu není žádný pádný důkaz pro existenci stvoření, žádný přesvědčivý důkaz pro existenci Stvořitele. Náhoda a dlouhé časové období by mohly vysvětlit existenci stvoření právě tak jako předpoklad existence Stvořitele.

   Měl-li Huxley pravdu, pak se apoštol Pavel silně mýlil, když v epištole Římanům 1:19-21 tvrdil, že samotná skutečnost stvoření je přesvědčivý důkaz pro Boží existenci. Podle Pavla by měl každý člověk, který vidí stvoření Boží, věřit ve Stvořitele, neboť jeho logika jej k tomu přivádí a nechá ho stát bez omluvy, když chce být ateistou. Podle Huxleyho existence stvoření neznamená žádný pádný důkaz pro existenci Stvořitele. Kdo se mýlí - Huxley, nebo Pavel? Potom, co jsem se stal křesťanem, jsem léta přemýšlel právě o tomto problému. Neboť jestliže se Pavel ve výpovědi o víře v epištole Římanům v 1. kapitole vědecky mýlil, tak nemusí být ani jeho ostatní výpovědi jisté! Nikdo mi nedal uspokojující odpověď. Všichni však chápali, že Pavel by se musel zmýlit, kdyby Huxleyovo vysvětlení vzorce pravděpodobnosti mělo být správné. V čem vězí řešení tohoto problému? Zde se setkáváme s konfrontací mezi liberální a konzervativní teologií v přírodovědeckých otázkách.

   Přešlo 25 let a já jsem stále ještě neměl řešení. Pak přišlo jako duchovní blesk. Stál jsem venku v ostrém chicagském větru a čekal na přechodu pro chodce, abych přešel ulici. Jak jsem zde tak stál, vyřešil se ten 25 let starý problém ve zlomku vteřiny sám od sebe.

   Běžel jsem do laboratoře a všechno jsem v několika hodinách napsal. Což doposud nikdo nerozebíral - a vypadalo následovně:

   Představme si nový druh psacího stroje, jen s jediným rozdílem: můj nový stroj vlastnil jednu jedinou dodatečnou páčku. Byla-li tato páčka v levé poloze, fungoval stroj jako každý jiný psací stroj: Opice zmáčkla písmenko "A" na Huxlyově stroji, "A" vystoupilo z mozku a pohybovalo se skrze ruku opice do špičky prstů, skrze knoflík "A", skrze mechaniku stroje, až se konečně objevilo písmenko "A" na papíře. Opice pak zvedla prst z knoflíku "A", ale "A" zůstalo na papíře. Tento celý psací proces byl jednosměrný, to znamená, byl to ireverzibilní (nezvratný). Normální Huxleyův stroj tiskl písmenka, ale nebral je zpět, nevymazal je. Když však u mého nového stroje byla dána páčka vpravo, psal stroj písmenko "A", když opice zmáčkla knoflík "A". Jako "odpověď" přijde "A" na papír právě tak jako na normálním "Huxleyově stroji". Když však opice svůj prst z knoflíku "A" zvedne, opustí již vytisknuté písmenko "A" papír a to bez jakékoli stopy. "A" jde zpět skrze stroj, do knoflíku, pak nahoru skrze prst a ruku opice zpět do opičího mozku, ve kterém písmenko "A" vzniklo a kde také zůstane. Mechanismus této vratnosti není pro náš nynější účel důležitý. Důležitá je pro nás jen ta skutečnost, že tento nový stroj s páčkou v pravé poloze je totálně a absolutně vratný, tj. že právě tak rychle a dobře tiskne na papír, jako opět beze stopy "odtiskne".

   Avšak nyní následuje důležitá otázka. Jak dlouho by musela naše opice ťukající na stroji pracovat, aby náhodou vznikl Žalm 23? Při odpovědi na tuto otázku je nutno vzít v úvahu, že každé písmenko je právě tak rychle a důkladně natisknuto, jako "odtisknuto". To znamená, že opice za vteřinu práce napíše právě tolik kolik za milion let. Opice "odtiskne" všechno stejně rychle, jako natiskne.

   Na naši otázku existuje tedy jen jedna odpověď. Na totálně reverzibilním (vratném) stroji nemůže opice za celou věčnost napsat ani jedinou větu 23. Žalmu! Reverzibilita zakazuje každou časově podmíněnou syntézu.

   Před několika lety obdržel fyzik Ilia Prigogine, přesně za tuto myšlenku Nobelovu cenu. Zjistil, že vznik struktur skrze náhodu a čas (čas = T) musí být všechny chemické reakce, které jsou reverzibilní, odstraněny. Existuje-li rovnováha (dopředu a dozadu jako u mého nového stroje), nikdy k syntéze nedojde, nevznikne Žalm ani cokoliv jiného. Jde se právě tak věrně vpřed jako vzad. Dokonce i když T = nekonečno, nemůže v reverzibilním systému vzniknout Žalm nebo život.

   Jak bychom měli tuto úvahu aplikovat na Darwinovu biogenesi a na problém stvoření? Organické reakce, které domněle podle Darwina a evolucionistů měly spontánně za dlouhých časových period vést k biogenesi a k životu, jsou všechny reverzibilní. Probíhají stejně tak dopředu jako nazpět. Podléhají zákonu působení aktivní hmoty, protože jsou reverzibilní. Proto nikdy nemohou ve smyslu biogeneze v takzvané "prapolévce" vést k spontánnímu vzniku života - přestože už po generace naše školy a univerzity učí tento omyl bezpočet žáků a studentů. Stále se tvrdí: život je jen chemie a fyzika.

   Jak vzniká život ve skutečnosti? Dnes je známo, že informace DNA programuje molekuly tak, že je reverzibilita částečně zrušena. Speciální genetické programování přináší ireverzibilitu do jinak reverzibilního chemického systému tak, aby byla syntéza možná. Tímto způsobem vzniká biogeneze dnes (Sol Spiegelman a Kornberger již na tento způsob syntetizovali viry), to znamená: skrze spolupráci hmoty, chemie a informace a to informace, která nevzniká z chemických zákonitostí hmoty.

   Biogeneze tedy vzniká z hmoty, biochemie a informace. Proto se určití přírodovědci, kteří stále tvrdí, že život pochází jen z hmoty a chemie, velmi mýlí. Zapomínají - často, zdá se mi, vědomě - že informace musí přijít dříve, než se sdělí celá pravda. Informace má hodně společného se starým řeckým slovem logos, neboť logos znamená koncepci, slovo nebo také překvapivý efekt. Tento obraz biogeneze odpovídá biblickému obrazu celkem přesně, neboť duch Boží, logos (informace), působil na hmotu (podle 1. Mojžíšovy 1:1-3), čímž vznikl život. V tomto bodě se materialističtí badatelé velmi mýlili - zapomněli rozhodující úlohu, kterou má logos neboli informace!

   T. H. Huxley se dopustil závažné přírodovědecké chyby, když u reverzibilních (vratných) reakcí použil vzorce pravděpodobnosti! Tento vzorec může být samozřejmě aplikován jen na ireverzibilní (nevratné) systémy! Tato skutečnost činí celou Darwinskou hypotézu spontánní biogeneze ze surové hmoty během milionů let v hypotetické "prapolévce" přírodovědeckým nesmyslem.