10. Pokračování - STÁŘÍ HORNIN A ZEMĚ
Většina z nás nejsme vědci, přesto můžeme pochopit čím nás evulucionisté opíjejí, když předpokládají, že jsme nesoudné děti, které nejsou schopné vlastního uvažování. Objev radioaktivity v r. 1896 vydláždil geologům cestu k »měření« stáří hornin a Země. Základem všech radioaktivních metod je rozpad určitých prvků v jiné prvky s nižším atomovým číslem, totiž nižším počtem protonů. Vědci používají k měření stáří hornin rychlost rozpadu radioaktivních prvků jako uranu, thoria, draslíku a dalších. Chtějí-li vědci určit stáří vzniku hornin rozpadem prvků, musí učinit několik předpokladů. Obstojí jejich předpoklady před pohledem přemýšlivého laika?

1. Musíme znát jak rychle se radioaktivní prvek rozpadá, např. za kolik let se polovina uranu rozpadne v olovo. Tomu se říká poločas rozpadu. První otázka, která přijde na mysl je, zda-li je rychlost rozpadu stálá. Jestliže není, radioaktivní metoda určování stáří hornin je k ničemu. Víme, že poločas rozpadu plutonia měníme v atomových reaktorech podle potřeby neutronovým tokem. Tedy, žádná konstantní rychlost rozpadu není zaručena. Jestliže je plutonium v atomové bombě silný neutronový tok, změní poločas rozpadu z tisíců let na několik vteřin a máme atomový výbuch.

Jestliže zapálíme svíčku, rychlost hoření závisí na okolní teplotě. Zmražený vosk hoří pomaleji než teplý. Přesto vědci předpokládají, napříč prakticky ovládané rychlosti rozpadu, že v horninách je rychlost rozpadu stálá. Závěr si může udělat každý sám.

2. Musíme umět změřit množství rozpadajícího se a rozpadnutého prvku, tj. určit jejich vzájemný poměr. Tato informace je laboratorně dostupná a předpoklad je vědecky oprávněný.

3. Musíme znát původní poměr mezi rozpadajícím se a rozpadnutým prvkem, kolik bylo při vzniku horniny uranu a kolik olova. Vědci předpokládají, že žádné olovo při vzniku hornin neexistovalo.

Předpokládejme pro jednoduchost příkladu, že svíčka se hořením rozpadne jenom na CO₂. Známe-li rychlost hoření, tj. produkce CO₂ a množství vyprodukovaného CO₂ v místnosti, můžeme vypočítat jak dlouho svíčka hoří, za předpokladu, že v místnosti nebyl žádný CO₂, když byla svíčka zapálena. Ale může se stát, že v pracovně byla schůze a vzduch byl vydýchaný s nadprůměrnou koncentrací CO₂. A tak počtář správně a logicky na základě předpokladů vypočítá, že svíčka hoří nejméně dvě hodiny vzhledem k velkému množství CO₂, přestože byla zapálena teprve před deseti minutami. Náš počtář, protože neznal původní množství CO₂ v místnosti když byla svíčka zapálena, se zmýlil ačkoliv počítal správně. Protože vědci nebyli při vzniku hornin, nemohou znát původní poměr mezi uranem a olovem, ani mezi draslíkem a argonem, atd. Předpoklad, že při vzniku hornin neexistovalo olovo, je úplně neopodstatněný a nevědecký, protože staví na stejné logice, jakoby se svíčka dala zapálit jenom tam, kde neexistuje CO₂. Přesto akademici tvrdí tento nesmysl a stamiliony lidí v důsledku své morální, ne intelektuální lhostejnosti takovým nesmyslům věří.

4. Musíme předpokládat, že rozpadající se a rozpadnutá složka nebyla z horniny odstraněna žádnou fyzikální nebo chemickou cestou. Tím by se poměr mezi rozpadajícím se a rozpadnutým prvkem narušil nikdo by nebyl schopný určit stáří horniny.

Zůstaňme u příkladu svíčky. Jistě se vám někdy svíčka skutálela ze stolu, zlomila se a dvě části visely jen na knotu. V takovém případě vezmu nůžky, přestříhnu knot, trošku svíčku ořežu a zkrácenou svíčku zapálím. A teď spočítejte jak dlouho svíčka hoří i když znáte její původní délku i rychlost spalování. Těm, kteří by chtěli vypočítat délku uhořelé části svíčky na základě koncentrace CO₂ v místnosti mohu namítnout, že jsem právě větral.

Mimochodem, vedlejší produkt rozpadu uranu je helium, netečný plyn, který nereaguje s ničím. Kdybychom přiřkli vznik všeho atmosferického helia radioaktivnímu rozpadu, vypočítáme, že Země je stará jen 12,000 let. Vědci nenamítají, že by helium uniklo do vesmíru, protože Helium je naopak ještě dodáváno z vesmíru tzv. slunečním větrem! Tento fakt snižuje množství radiogenetického helia a tak činí Zemi ještě mladší než 12,000 let. Proto slyšíme o metodách Uran - Olovo, Thorium - Olovo, Draslík - Argon, ale vůbec o metodě Uran - Helium.

Uhlíková metoda
Uhlíková metoda, C-14 má chytrý, poměrně jednoduchý princip, kdyby ovšem opět platily ty nešťastné předpoklady na nichž vrávorá uhlíková metoda. Tato metoda je prý dobrá k měření organických pozůstatků ne starších než 14, 000 let.

Když ve svrchní atmosféře narazí neutron na atom dusíku 14, vyrazí z něj pozitivní proton s negativním elektronem, tedy vodík. Toto nahražení protonu neutronem sice nezmění atomou váhu, ale sníží počet kladně nabitých protonů ze sedmi na šest a tak dusík 14 není dusíkem, ale C-14, tedy uhlíkem těžkým. Ostatní, neradioaktivní uhlík, má o dva neutrony méně, je to C-12. A protože oba izotopy uhlíku 12 i 14 mají stejné chemické vlastnosti, oba se okysličují na CO₂. Rostliny vdechují CO₂ při fotosyntéze a radioaktivní uhlík C-14 se usazuje v jejich tkáních. A protože se zvířata i lidé živí rostlinami, i ti masožraví pozřou býložravé, roznese se C-14 do všeho organického, i když původně vznikl ve svrchní atmosféře bombardováním dusíku kosmickým zářením. Poměr izotopů C-12 a C-14 je stejný ve všem živém, v lidech i žížale stejně jako v atmosféře. Když organizmus odumře, přestane jíst a žádný nový C-14 nevstřebává. Protože C-14 je vlastně »násilím« přetvořený dusík je příliš těžký, je nestabilní, tj. radioaktivní, začne se rozpadat na C-12. V tomto pochodu vězí podstata této datovací metody.

Když vědci změří v organické látce, npř. v kostech mumie množství C-14, zjistí, že je ho méně neš v kostech žijícího člověka. Když známe poločas rozpadu C-14 a předpokládáme, že v den faraonova úmrtí byl poměr C-14 : C-12 v jeho kostech stejný jako v našich dnes, můžeme vypočítat před kolika léty zemřel. Tato metoda má však stejné slabosti jako předešlé metody. Zmíníme se hlouběji pouze o jedné slabosti, ale ta nás přivede k dalekosáhlým, bibli vyhovujícím skutečnostem.

Uhlíková metoda předpokládá, že tvorba C-14 ve svrchní atmosféře je stálá. Je jasné, že intenzita kosmického záření ovlivňuje »výrobu« C-14 ve svrchní atmosféře. Máme mnoho ověřených důvodů, abychom předpokládali, že intenzita kosmického záření je v podstatě neměnná, což by na první pohled znamenalo, že poměr C-12 : C-14 je stálý v rovnováze a tudíž metoda je správná. Jestliže však tvorba stálá není, je zřejmé, že kosmické záření pronikající do svrchní atmosféry je oslabeno nějakým ochranným obalem kolem celé zeměkoule. První zemský obal, který nám vyvstane na mysli, je zemské magnetické pole. Silné magnetické pole by oslabilo pronikání kosmického záření do atmosféry a tím by omezilo nebo snížilo tvorbu C-14. Zemské magnetické pole začal měřit pan Gauss r. 1835 a naměřil, že na m2 připadá 85.6 x 10 21 ampérů. Dnes, za stejných podmínek, o 150 let později, naměříme jen 80.1 x 10 21, tedy o plných 6% méně. Z hlediska evolučního geologického času, 6% za pouhých 15O let je obrovská a závažná změna. Naše Země je elektromagnet. Elektrický proud v zemské kůře obíhá zemské jádro a Země je obalena magnetickým polem. V okamžiku, kdy proud v zemské kůře ustane, magnetické pole zmizí. Podívejme se do historie evoluční geologické vteřiny, pouhých 10,000 let. Poločas rozpadu magnetického pole je asi 1,400 let. Předpokládejme stálou rychlost rozpadu, což posledních 150 let měření dokazuje. Teď sám argumentuji s tím, s čím jsem dříve nesouhlasil. Promítněme tedy 150 let na pouhých 10,000 let, což je rozumnější, protože ostatní metody promítají 90 let na stamiliony let. Za tohoto předpokladu, mělo magnetické pole před 10,000 lety 98 Gaussů, před 6,000 let už jenom kolem 12 Gaussů a dnes pouhých 0.6 Gaussů. Naše Země ztrácí magnetické pole geometrickou řadou. To znamená, že také geometricky přibývá intenzita pronikajícího kosmického záření na naší planetu a tím se geometricky zvyšuje množství C-14. Metoda C-14 nemůže být v žádném případě spolehlivá, protože stojí opět na nesprávném předpokladu. Nevěříte-li, dejte stejný vzorek dvěma laboratořím.

Vědci, se svými datovacími metodami dělají ideologicko-filozofická kouzla a z nás laiků hlupáky. A tohle jsem vše na vysokém učilišti geologickém trávil jako pravdu. Můj problém nebyl intelektuální, protože každé obyčejné přemýšlení se takovým nesmyslům příčí. Můj problém byl morální, vyhovoval mi totiž svět bez Boha. Svět bez Boha mě nečinil zodpovědným. Svět s Bohem by vyžadoval rozhodnutí, jak se zachovat. Vědci, ač jsou nesmírně inteligentní lidé, přemýšlí logicky jen do okamžiku, kdy je ohrožena jejich filozofie, ideologie, jejíž změna by vyžadovala osobní rozhodnutí a odpovědnost vůči Bohu. Většina vědců z ideologickomorálních důvodů vyvozuje z logicky nabitých znalostí nelogické závěry jestliže je ohrožena jejich filozofie a světový názor.

Jen ti, kdo jsou v Kristu září pravdou i když jejich znalosti mohou být omezené a ne tak objemné jako znalosti profesionálních vědců. Pavel napsal:

• Boží děti, bez poskvrny urpostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťe jako hvězdy, které osvicují svět, držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův. (F 2:15-16)

Buďme a sviťme jako hvězdy nejen duchovně, ale i intelektuálně. Bůh nám dal přirozené světlo, abychom přemýšleli a vzdorovali kvazivědecké idologii.

- pst -