Že pádem a přestoupením Adamovým je celé lidské pokolení podmaněno zlořečení a od prvního původu se svrhlo; při tom o hříchu přirozeném.

1. Jak potřebná je známost sebe samých

Ne bez příčiny doporučovalo se člověku podle starého přísloví vždy tak naléhavě poznání sebe sama. Nebo považuje-li se za ha­nebné, neznat těch věcí, které se týkají způsobu lidského života, je ještě mnohem ohyzdnější neznámost sebe samých, v níž se stává, že radíce se o kteroukoli věc potřebnou, bídně bloudíme, ano tak velice jsme zaslepeni. Ale čím užitečnější je toto napomenutí, tím bedlivěji musíme přihlížet, abychom ho neužívali převráceně; což, jak vidíme, některým mudrcům se přihodilo. Neboť tito napomínajíce člověka, aby znal sebe samého, předkládají mu zároveň účel toho, totiž aby si ­byl vědom své hodnosti a vznešenosti; a tak nechtějí, aby v sobě spatřoval něco jiného, než co ho naplňuje prázdnou důvěrou a nadýmá pýchou.

Kdežto známost sebe samého spočívá především v tom, abychom, když uvažujeme o tom, co nám je uděleno ve stvoření, a jak dobrotivě nám Bůh svou milost vždy prokazuje, věděli, jaká by byla výtečnost naší přirozenosti, kdyby zůstala neporušená. Při tom ale také pamatovali, že v sobě nemáme nic vlastního, nýbrž že z milosti vládneme vším, co do nás Bůh vložil, tak abychom na Něm vždy záviseli. Potom aby nám na srdce vstoupil náš po pádu Adamovu bídný stav, jehož pocit nás má ponižovat zmařením všeliké chlouby a důvěry i pohřížením v zahanbení.

Neboť jako nás Bůh na počátku učinil k obrazu svému, aby naše duše pozdvihl ke konání dobrých skutků a k považování si života věčného, tak, aby taková vznešenost našeho rodu, která nás dělí od nerozumných tvorů, nebyla udušena naší nedbalostí, je nám zapotřebí znát, že jsme obdařeni rozumem a známostí proto, abychom následujíce svatého a počestného ži­vota směřovali k předloženému cíli blažené nesmrtelnosti. Ostatně nemůže nám na mysl přijít ona prvotní důstojnost, aby se nám ihned z druhé strany neobjevil ten smutný obraz naší ohyzdnosti a hanby, hned od toho času, jak jsme v osobě prvního člověka ze svého původu vypadli. Odkud také povstává nelibost a nenávist sebe samých a pravá pokora, a rozněcuje se nová horlivost k hledání Boha, v Němž každý zase nabývá právě těch darů, jichž se docela zbaven a prázden spatřuje.

2. Jaká musí být známost sebe samých

Tohoto že skutečně při zkušování samých sebe hledati máme, předpisuje Boží pravda, neboť vyžaduje takovou známost, která by nás jednak ode všeho důvěřování ve vlastní způsobilost odvrátila, jinak od­jetím všeliké příčiny chlouby k ponížení nás přivedla. Kteréhož pravidla šetřiti sluší, má-li se dospět k pravému cíli moudrosti i jednání.

Není mi utajeno, jak mnohem vítanější je domněnka, která nás více vybízí k považování si našich darů, než k poznání svého bídného nedostatku s potupou, která nás musí zahrnout zahanbením. Neboť ničeho si lidský duch nežádá více než pochlebování a lichocení, proto kde slyší, že se jeho dary vysoko cení, na tu stranu se přiklání s hojnou náruživostí. Proto se není čemu divit, že právě tady největší část lidí tak velmi záhubně pobloudila. Neboť poněvadž všem smrtelníkům je vrozené více než slepé milování sebe sama, namluví sami sobě velmi rádi, že v sobě nemají ničeho, co by se právem mělo nenávidět. Proto tato velmi prázdná domněnka dochází bez cizí pomoci všeobecné víry, že člověk sám sobě úplně dostačuje k dobrému a blaženému žití. Jestliže pak někteří chtějí smýšlet skrovněji, ačkoli něco Bohu ponechávají, aby se nezdálo, že sobě všecko přivlastňují, přece však také rozdělují, že nejpřednější příčina chlouby a důvěry vždy v nich přebývá. A přistoupí-li k tomu řeč, která v lidském mozku již bez tak svrablavou pýchu svým lichocením ještě lechtá, pak není nic vítanějšího.

Proto čím líbezněji by někdo svou chvalořečí důstojnost lidského přiro­zení vynášel, s tím větší pochvalou téměř všech věků byl přijat. Ale ať je toto vychvalování lidské důstojnosti jakékoli, které člověka v sobě samém spočívati učí, přece nepůsobí nic jiného než příjemný pocit touto svou sladkostí; a přitom tak oklamává, že uvrhuje do nejhoršího zahynutí každého, kdo s tím souhlasí. Neboť kam to smě­řuje, že jsouce naplněni vší marnou důvěrou rozvažujeme, zařizujeme, zkoušíme a podnikáme, co uznáváme za vhodné; avšak postrádajíce a zbaveni jsouce hned při prvních pokusech jak zdravého náhledu, tak pravé síly, přece v tom pokračujeme tak dlouho, až upadáme do zahynutí. Ale nemůže to ani jinak být s těmi, kdo si myslí, že svou vlastní mocí něco dokážou. Proto jestliže někdo naslouchá takovým mistrům, kteří nás zdržují vyzdvihováním našich darů, ten nepokročí v poznání sebe samého, nýbrž bude stržen do nejhorší nevědomosti.

3. Nebezpečí spojené s poznáním sebe sama

Protož ačkoli Boží pravda souhlasí s veřejným míněním všech smrtel­níků v tom, že druhá část moudrosti spočívá v poznání sebe samého, přece je veliký rozdíl v samotném způsobu poznání. Neboť podle tělesného mínění se člověku zdá, že se poznal dobře, když spoléhaje na svou rozumnost a bezúhonnost, nabývá smělosti a povzbuzuje se k povinnostem ctnosti a vypověděv válku neřestem, hledí se vší snahou směřovat k tomu, co je krásné a počestné. Kdo se však zkoumá a zkušuje podle pra­vidla Božího soudu, nenalézá ničeho, co by duši povzbuzovalo k dobré důvěře; a čím hloub se zpytuje, tím více bývá srážen, až se zřekne naprosto všeliké důvěry a neponechává sobě ničeho k správnému života zařízení.

Avšak Bůh nechce, abychom zapomněli na prvotní důstojnost, kterou udělil našemu otci Adamovi, a která nás právem musí probouzet ke konání spravedlnosti a dobroty. Neboť ne­můžeme přemýšlet ani o svém prvotním původu, ani o tom, k čemu jsme stvořeni, aniž bychom nebyli po­noukáni k uvažování o nesmrtelnosti a k hledání Božího království. Ale toto uvažování nejen že naši mysl nepovznáší, nýbrž naopak ji pokořuje a vede nás k nízkosti.

Neboť jaký je onen náš původ, z něhož jsme vypadli? Jaký je smysl našeho stvoření? Vždyť jsme od něho docela odvráceni, tak abychom zošklivivše si svůj bídný stav lkali, a lkajíce toužili po té ztracené důstojnosti. Když však pravíme, že člověk v sobě nemá spatřovat nic, co by ho činilo pyšným, rozumíme tím, že v něm není nic, v co by mohl doufat a čím by se mohl pyšnit. Proto známost sebe samého, kterou má člověk mít, dělíme tak, aby na předním místě uvažoval, k jakému konci je stvořen a jakými nikoliv chatrnými dary je obdařen, aby se tímto rozjímáním povzbuzoval k považování se pocty Boží a života budoucího; pak má uvážit své schopnosti nebo spíše nedostatek schopností, což ho, když to spatří, dovede do největšího zahanbení, takže se považuje za na nic.

První úvaha směřuje k tomu, aby poznal, jaká je jeho povinnost; druhá, jak mnoho může udělat k jejímu vykonání; o obojím promluvíme podle postupu vyučování.

Pokračování příště.

Učení náboženství křesťanského. Kniha II. O známosti Boha Vykupitele v Kristu.
Z jazyka latinského přeložil Lic. Theol. F. Šebesta, farář v Hustopeči.
Vyšlo nákladem knihtiskárny F. Hoblíka v Pardubicích, r. 1895.
Jazykově upraveno.