III.

Dne 16. července.

Mám tedy po škole. Propustili mne se ctí, a maminka těšila se nad mým prospěchem. Podotkla jsem dnes, že budu mít kdy kreslit a hrát, co srdce ráčí.

„Svého srdce potěšení ani v tom ani v onom zcela nenajdeš,“ řekla maminka.

„A proč ne, maminko?“ tázala jsem se. „Myslila jsem, že máš ráda, jsem-li spokojena.“ „To ovšem,“ odpověděla klidně, „ale ze života lze něčeho lepšího nabýti, než tys dosud nalezla.“ „To doufám,“ řekla jsem, „ale já jsem také ještě daleko nepřišla.“

Amálka je nyní spřátelena s Žaninkou Underhillovou, takže sotva lze spatřiti jednu bez druhé. Po tom, jak já jsem ji měla ráda, je to skoro trpké pro mne. Někdy se za to hněvám, někdy je mi toho líto. Přes to shledávám Johanku zcela příjemnou, všechny nové knihy skupuje a pak mi je půjčuje. Kdybych jen ráda něco kloudnějšího četla! Ale toho nedělám. Chtěla bych, abych nebyla tak zamilována do románů. Kdyby maminky nebylo, omezila bych se jen na ně. Někdy cítím se čtením dobrého románu povzbuzena, obdivuji se šlechetným, vznešeným povahám v něm a přeji si podobati se jim. Johanka má ve svém medailonku malou podobenku svého bratra Karla, kterou nosí a mně často okazuje. Mám-li věřiti jejímu vypravování, tož je na vlas podobný hrdinům, jimž se v románech nejvíce obdivuji. Říká, že by mne jistě měl rád, kdybychom se sešli; ale tomu nevěřím, protože je jen málo lidí, kteří mne mají rádi. Amálka říká, že to je proto, že mám,, co na srdci, to na jazyku.“

Ve středu.

Maminka mne dnes upozornila na několik řádků knihy, z níž právě čítá. Její významný úsměv prozrazoval mi, že shledává, že se hodí na mne: „Otevřené, nezkažené, velikomyslné stvoření, jehož chyby i přednosti jsou tu v příkré protivě.“

„Tak, maminko,“ řekla jsem horlivě, „mám také nějaké přednosti?“ — Musí tomu tak opravdu být, neboť Johančin bratr, který přišel sem za ní, zdá se, že mne má velice rád. Nikdo, ani Amálky nevyjímaje, neměl mne dosud tak rád, jako on. Ale jak bláhové to sem zapisovat!

Ve čtvrtek.

Johančin bratr byl zde celý večer. Má nejlepší způsoby, jak jsem kdy viděla. Jsem jista, že se zalíbí mamince, která přec dá na takové věci. Pohříchu, zrovna nebyla doma. Paní Jonesová prosila jí, by se šla podívat na jejího chlapečka. Vyprávěl mi o smrti své matky a kterak ji s Johankou ve dne v noci ošetřovali. Projevoval mnoho citu. Chtěla jsem mu vyprávět o tatínkově smrti, neboť utrpení sbližují lidi, ale nebylo mi to možné. Kéž by byl měl nějakou nemoc, která by vyžadovala nejněžnější péče naší na místě, co tak náhle nám byl vyrván!

V    neděli, dne 5. srpna.

Johančin bratr byl v našem kostele po celý den. Po odpoledním shromáždění doprovodil mne domů. Maminka probděvši celou noc u chlapce paní Jonesové nemohla vyjít. Dr. Cabot kázal, jako bychom my všichni brzo museli zemřít, anebo jako by se nám něco mělo stát, co je skoro také tak zlé. Tak jen mohou starší lidé se odvažovat mladých znepokojovat mluvíce stále o pomíjitelnosti všech věcí!

Dne 25. srpna.

Johanka praví, že jsem jejího bratra zcela okouzlila a že je mojí povinností oplácet jeho city. Možná, že si myslí maminka, že svým štěstím stala jsem vrtohlavou, ale tomu není tak. Já se stávám zcela střízlivou a vážnou, neboť jest to něco velikého věděti, že mne někdo tak — tak tuze má rád. Viděla jsem dnes několik veršů, jenž on sám skládal a které dokazují, že má velikou duši a hluboký cit a kterak může pro ty, které miluje, obětovati vše. Nemohla bych míti muže ráda, který by takto necítil. Možná, že by maminka to neschválila, že takovéto věci zapisuji do deníku.

Žanynka vymyslila znamenitý plán. Jak milá je to duše! Ona je svému bratru tak podobna. Její plán je utvořiti třídu sestávající z nás tří děvčat, Amálky a mne k společnému čtení a studování.

Karlouš prý říditi bude výběr našeho čtení a bude napomáhati v našich studiích. Toť věru rozkošné!

1. září.

Nevím ani, jak se to stalo, že jsem zapomněla mamince, že p. Underhill bude naším učitelem. Tak když byla řada na mně, aby se třída sešla u nás, nebylo jí to vhod. Říkala jsem jí, že může zůstati v pokoji s námi a hlídati nás a pak že uvidí, že se všichni dobře chováme.

19. září.

Třída se sešla dnes večer u Amálky. Maminka nedala jinak, než že pro mne pošle, ač se p. Underhill nabídl, že mne sám domů doprovodí. Poslala. On zůstal ovšem, když jsem odešla. Nebylo mi to zrovna vhod, vždyť musí vidět na vlastní oči, jak Amálka se po něm blázní.

Dne 28. září.

Dnes večer sešli jsme se u Johanky. Amálku silně bolela hlava, a tak nemohla přijíti. Johanka se nudila nad úlohami a na konec vzala knihu a začala čísti. Chvíli jsem se s p. Underhillem učila. Na konec vzav kousek papíru a napsav něco podal mi řka: „Zde je věta, již, doufám, dovedete přeložiti.“

Vzala jsem a čtla jsem: „Vy jste nejhezčí, nejveselejší a nejsrdečnější stvořeníčko na světě, a já Vás miluji víc, než jazyk vypovědít může. Musíte mne zrovna tak mít ráda.“

Bylo mi horko i zima, hned radost cítila jsem, hned zármutek. Zakryla jsem svůj pocit smíchem řkouc: „Nedovedu překládat z řečtiny.“

Povím to mamince a uvidím, co ona tomu řekne.

Dne 29 záři.

Dnes ráno začala maminka:

„Kateřino, nemám ráda ty vaše lekce. Je zcela nevhodné pro tebe v tomto tvém věku, kdy tvůj úsudek je zcela nezralý, že tolik času trávíš s mladíkem.“

„Johanka je tam i Amálka,“ odpověděla jsem.

„To je jedno. Přeji si, aby přestala ta celá věc. Nevím, co jsem si myslila, že jsem to tak dlouho trpěla. Paní Gordonová říká —“

„Paní Gordonová!“ vybuchla jsem. „Hned jsem si myslila, že v tom vězí Amálka. Amálka se do něho po uši zamilovala, a proto že mu tak docela nejsem lhostejná, popíchla svou matku, aby sem přišla a pletla se –“

„Je-li tomu tak, co pravíš o Amálce, není to velikomyslné od tebe, že to o ní povídáš. Ale já tomu nevěřím. Amálka Gordonová má příliš mnoho zdravého názoru, než aby se dala uchvátit pěknou tváří a příjemnými způsoby.“

Začala jsem plakati. „Má mne rád,“ vyrazila jsem ze sebe, „má mne tuze rád. Nikdo dosud nebyl tak laskav na mne. Nikdo tak pěkně se mnou nehovořil. A já si nepřeju slyšet o něm tak hrozných věcí.“

„Došlo skutečně až k tomu?“ tázala se maminka. „Ubohé dítě, což mě mohla bolest má tak oslepiti, že jsem tebe zanedbala?“ Já plakala. „Jak je to jen možné,“ pokračovala, „žes ty se svým rozumem a svým vychováním se dala lapit od takového ještě chlapce?“ „On není žádný chlapec. Je mužem. Je mu 20 let, anebo alespoň bude 15. příští měsíc,“ řekla jsem. „Ta holka už ví, kdy má narozeniny!“ zvolala maminka. „Ó, že jsem mohla být tak hříšně a hanebně bezstarostna!“ „Už se stalo!“ řekla jsem zoufale, „a už se to nedá změniti.“ „Snad nechceš tím říci, že se odvážil říci ti něco, aniž se otázal mne?“ volala maminka. „Ó, žes k tomu jen mohla svolit, Kateřino.“

Ústa má se zavřela, a žádná lidská moc by jich neotevřela. Přestala jsem plakat a seděla jsem se složenýma rukama. Maminka pověděla ještě, co měla na srdci, a pak jsem odešla k tobě, můj drahý deníku.

Tak jest, on má rád mne a já jeho. Ať teď přijde, co chce. Je rozhodnuto pro vždy. Miluje mne, a já miluji jej. Přišlas, milá maminko, trochu pozdě.

Dne 5. října.

Nestačím všeho napsat, co se sběhlo. Napsala jsem Johance, že maminka mi zakázala chodit do třídy. Hned druhého dne přišel Karlouš navštívit maminku. Měli spolu pořádnou půtku, jak mi potom vyprávěl. Když nepořídil sám, psal jeho strýc, že by tím Karlouš byl usazen a připoután k jedné dívce na místě dosavadního poletování s květiny na květinu. Potom přiběhla Johanka se svým milým způsobem, plakala a vyprávěla mamince, jakým je Karlouš drahouškem. Mnoho také vyprávěla o tom, jak mnoho potřebuje mého soucitu nemaje otce ani matky. Maminka se zavřela a nepochybuji, že hledala světla na modlitbě. Jsem přesvědčena, že se modlí, kdykoli kupuje nové šaty. Potom poslala si pro mne, hovořila pěkně, já pak chovala jsem se hanebně.

Na konec řekla, že nám dá rok zkoušky. Karlouš může u nás každých 14 dní strávit jeden večer, kdy ona bude při tom. Veřejně spolu nedovoluje nám chodit ani dopisovat. Jestliže na konec roku budeme pro sebe ještě tak zaníceni jako teď, dá prý nám svolení k zasnoubení. Ovšem k zasnoubení dojde, já se pokládám už teď jako za zasnoubenou. Není-li to povedené?

Dne 30. listopadu.

Karlouš není nikterak spokojen s maminčinými podmínkami, ale nikdo by to nehádal z jeho chování k ní. Jeho příchod je vždy znamením pro ni, aby se schodů sběhla. Jde jí v ústrety a nabídne jí židli, jako by se velice těšil, že ji vidí. Pokračujeme ve svých lekcích, poněvadž máme tak příležitost sedět hodně těsně u sebe. Píšu-li své úlohy, a on mi je opravuje, utrousí se na papír vždy několik slov, která nám znějí velmi příjemně, ale která by se mamince příliš nelíbila. Tak včera napsal Karlouš: „Což maminka nikdy nestůně? Nějaké to boleníčko hlavy — hodilo by se nám.“ Já mu v odpověď napsala: „Ty, ty jeden! Jak můžeš, miláčku, být tak sobecký!“

Dne 15. ledna 1833.

Uvažovala jsem, jsem-li dnes šťastnější než před rokem. Nejsem-li, mám za to, že je tím vinen tísnivý poměr ke Karloušovi, jak jej maminka upravila.

Máme si tolik mnoho co říci, co si nemůžeme říci před maminkou, a co si povědíti písemně také nemůžeme, protože je korespodence jednou ze zakázaných věcí. On říká, že nevšel v žádnou úmluvu, že nebude psát, a tak mi psaníčka podstrkuje. Ale nemyslím, že je to zcela správné. Maminka slyší nás disputovat o tom, ač neví předmětu naší rozepře. Dnes mi pravila: „Být tebou nepřela bych se s ním. On nikdy nepovolí.“

„Ale je to věc svědomí,“ pravila jsem, „a tu by měl povolit.“

„Není tvrdošíjnějšího člověka, než je bl—“ nedořekla. „Můžeš jen ukončit,“ volala jsem. „Já vím, že ho máš za blázna.“

Maminka vybuchla: „Dítě, dítě, poslechni přec a zanech toho, dokud není pozdě. Bojím se Ti bolest působit anebo Tě urazit, ale je mojí povinností jako Tvé matky varovati Tě před sňatkem, kterým Tvé štěstí ztroskotá.“

„Sňatek!“ vykřikla jsem skoro zděšeně. „To je to poslední, nač jsem kdy myslila.“ Cítila jsem, jak mne mráz přejel. „Co bych si přála, je jen, aby Karlouš přicházel k nám každý den a tu a tam se mnou si mohl vyjít. O ostatek se nestarám.“

„Ano, sňatek!“ opakovala maminka. „K čemu by byla známost a zasnoubení, kdyby nenásledoval sňatek? Kterak můžeš jen neviděti, co mně je tak patrné, že Karel Underhill nikdy Tvé duše neuspokojí? Dala ses lapiti tím, co dívky Tvého stáří jmenují krásou, pravidelnými tahy, pěknou barvou lící, něžným okem. Jeho lichocení Tě obluzuje, jeho vyznávání lásky se Ti líbí, a nevidíš, že je povrchní, domýšlivý, a sobecký.“

„Maminko, jak můžeš jen být tak nespravedlivá! Jeho veškerou snahou zdá se přímo být, jak jiným působit radost.“ „Je pravda, zdá se,“ odpověděla. „Vášeň, která ho ovládá, je touha, aby byl obdivován. Ty malé příjemné pozornosti, které Tě okouzlují, jsou osidla, jak získati vážnost a příznivé mínění jiných o sobě. Ani trochu poctivé žádosti nemá, aby se stal příjemným pro to, poněvadž jest to správné býti příjemným. Milé drahé dítě, jak nebezpečně bloudíš, spoléhajíc při nejdůležitějším rozhodnutí tohoto života na svou vlastní soudnost.“ Měla sem zlost. „Myslila jsem, že bible zakazuje pomluvu,“ řekla jsem. Maminka neodpověděla, leč pohledem, který znamenal sto a čtyřicet rozdílných věcí. Odešla jsem sem a psala básně, myslím, že velmi dobré pro mne, ačkoliv mám za to, že by maminka nebyla téhož mínění.

Dne 1. října 1833.

Náš rok na zkoušku přešel a nyní nemám nic za starosti, než být šťastnou. Zasnoubení však není polovici tak příjemné, jak jsem očekávala, mám za to, že to dělá rozpor mezi maminčiným úsudkem a mým. Lidé jí připisují velikou znalost povahy, říkají, že zpozoruje na jeden pohled, co jiní teprve po dlouhém zkoumání.

Dne 10 října.

Nastudila jsem se hrozně. Je to příliš smutné. Obávám se, že celou zimu budu kašlat zavřena doma na místě vycházek s Karloušem.

Dne 12. října.

Karlouš praví, že nevěděl, že jsem náchylná ke kašli. Doufá, že nejsem souchotinářka. Otec jeho a jeho matka zemřeli na souchotiny, a činí ho to nervosním, slyší-li lidi kašlati. Zadusila jsem se téměř celý večer vynasnažujíc se netrápiti ho svým kašlem.

Ostatní kapitoly