Před rokem a něco jsem četl Příručku pro týrané vedoucí. Napsali ji manželé Wesley a Janis Bragan Baldovi. Wesley je prezidentem Simeon Institute. V minulosti vedl doktorandský program na Peter F. Drucker Graduate School of Management a byl zakládajícím děkanem George Fox University´s School of Management. Janis je profesorkou managementu na Fuller Seminary a na UCLA Extension. Také se podílela na založení Peter F. Drucker Society of the Caribbean a je ředitelkou Max De Pree Center for Leadership.

Ti, kdo mě znají, vědí, že i když jsou tyto tituly působivé, nepatří k věcem, na které se ohlížím, když si vybírám knihu ke čtení. V knize Baldovi čerpají principy managementu a jeho aplikace z Pavlovy služby sboru v Korintu. A snad aby mi přidali ještě jednu překážku, když přijde na rozdělování rolí ve vedení sboru podle pohlaví, jsou rovnostáři. Jejich odkazy na Písmo jsou z The Message (volný překlad Bible - pozn. překl.). Co si s tím má konzervativní presbyterián počít?

Ještě jedna věc: Příručka pro týrané vedoucí byla jedna z nejdůležitějších knih, které jsem ten rok četl.

Poprvé jsem se jí chopil kvůli titulu. Lahodil mi, protože jsem právě něco takového v té době prožíval. Byl jsem týraný vedoucí pídící se po odpovědích. A myslím, že ze všeho nejvíc jsem se chtěl cítit méně sám. Když jste pastor a vaši kritici vám šlapou na paty a plánují váš pád, samota je zkrušující. Pouhé vědomí, že existuje kategorie „týraných vedoucích“, mi dala pocit, že někam patřím.

Toto píšu, a dá-li Pán, budou ještě další články následovat, abych povzbudil týrané pastory. Doufám, že jim poskytnu útěchu poznáním, že se nezbláznili. Jiní už si tím prošli. Také doufám, že tyto články pomohou sborům, obzvláště starším, rozpoznat znaky toho, že jejich pastora týrají podle Baldových takzvaní „toxičtí stoupenci“.

Baldovi si pro své studium vybrali dobrý předmět. Apoštol Pavel byl skutečně týraným pastorem. Jeho nepřátel byl hojný počet. Někteří byli nepřátelští otevřeně, ostatní se převlékali za přátele.

„Pro Pavla znamenala síla jeho závazku vůči komunitě to, že s nimi sdílel hlubokou a zranitelnou důvěru. Zkoumá zde strašlivé následky toho, když dojde k zničení důvěry na této úrovni. Druhá Korintským částečně vítězí, protože popisuje jev toxických stoupenců vedoucích, kteří mají ve zvyku se obviňovat nebo na sebe brát vinu, kterou jim jejich stoupenci připisují. Stoupenci dokážou týrat vedoucí úplně sami nebo mohou být ve špatném jednání povzbuzováni jinými, kteří mají vliv a moc .“ (str. 11)

Dokonce i Pavlovo tělo neslo známky týrání:

• „Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil?“ (2. Korintským 11,24-29)

Všímáte si, jak Pavel řadí „starost o všechny církve“ hned k fyzickému mučení, jako je bití holí? V dalších článcích pochopíme proč.

Pro dnešek se budu zabývat textem z Pavlovy poslední epištoly, jeho druhého dopisu Timoteovi. Jak se dopis blíží k závěru, udílí Pavel konečné pokyny spolu s žádostí o svůj plášť a nějaké knihy. Také varuje Timotea před jistým mužem, který mu velice ublížil:

• „Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého. Odplatí mu Pán podle jeho činů. Také ty si dej před ním pozor. Velmi se totiž stavěl proti našim slovům. Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, všichni mě opustili. Kéž jim to Bůh nepočítá! Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ze všeho zlého a zachová pro své nebeské království. Jemu patří sláva na věky věků, amen.“ (2. Tm 4,14-18)

O kováři Alexandrovi víme jen to, že se snažil Pavlovi uškodit. Víme, že Pavel ho neváhal jmenovat a varovat Timotea, aby se mu vyhýbal. Jen toto by dnes stačilo k vyloučení Pavla ze služby ve většině evangelikálních sborů. Pavel pokračuje ujištěním, že Pán Alexandrovi odplatí: „Odplatí mu Pán podle jeho činů.“ Alexandrovo srdce bylo naneštěstí asi příliš zatvrzelé, než aby pochopilo svízelnou situaci, do které se dostal.

Bolest, kterou Pavel zakoušel, však nebyla vytyčena jen zlem od Alexandra. Pavel popisuje také opuštění svými přáteli. Můžete tu bolest v jeho slovech téměř slyšet: „Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, všichni mě opustili.“

Jedna z bolestí tohoto týraného pastora je prchavá odvaha těch, kdo měli stát při něm. „Všichni mě opustili.“ To jsou zničující slova. Nic nezanechá v duši pastora takové prázdno, jako když se ti, kdo se chovali jako jeho přátelé, stanou pasivní součástí opozice. Ale Pavel prosí pro tyto dezertéry o milost: „Kéž jim to Bůh nepočítá!“ Pavel si je vědom toho, že Bůh se neusmívá na trýznitele mužů, které povolal ke kázání evangelia. A tak se za ně přimlouvá. Pozoruhodné.

Ať vám neunikne Pavlovo přesvědčení: „Pán mě vysvobodí ze všeho zlého a zachová pro své nebeské království.“ Nejsou to nakonec toxičtí následovníci nebo agresivní opozice, kdo měl v Pavlově životě poslední slovo. Byl si jist, že ho Pán „ze všeho zlého“, co proti němu podniknou, zcela zachrání. A že k této záchraně nakonec nedojde v tomto světě, ale v tom budoucím, což je stejně život, na kterém záleží nejvíce.

Pro ujasnění: Jsem požehnán službou ve zdravém sboru. Jsem v Covenant Presbyterian Church velmi milován. Sloužím spolu s řadou mužů, kteří vědí, jak mě povzbudit a jak o mě pečovat. Služebníci k sobě chovají lásku a navzájem si slouží. Jsem šťastný pastor.

http://www.reformation21.org/blog/2014/03/battered-leaders-1.php