Byli jste někdy ve Skalistých horách v Kanadě poblíž Banffu a jezera Louise? Jestli ano, tak víte, že je to jedna z nejúchvatnějších scenérií celého světa. Byli jsme tam s Marlou dvakrát a pokaždé jsme byli ohromeni velkolepou krásou hor korunovaných ledovci a tyrkysových jezer. Tábořili jsme u jezera Louise a každý večer jsme vyjeli na vyhlídku pozorovat západ slunce, který začínal kolem devíti večer a trval asi hodinu. Na takovém místě, kde vás opájí nádhera jeho stvoření, díla jeho rukou, je těžké necítit Boží blízkost!

Pokud v nás pohled na okouzlující panorama vyvolává radost z našeho úžasného Stvořitele, měl by nás pohled na Pána Ježíše Krista vést k uctívání ještě neodolatelněji.

Stvoření ukazuje Boží „věčnou moc a božství, které jsou neviditelné“ (Ř 1,20), ale Boží Syn je „jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty“ (Žd 1,3).

Můj slovní popis krás kanadských Skalistých hor je žalostně nedostatečný. Doufám, že se tam aspoň jednou v životě budete moci podívat a kochat se tím, co Bůh stvořil, protože to musíte zažít na vlastní kůži, máte-li to ocenit. Stejně nedostatečný bude nutně i můj dnešní chabý pokus vylíčit vám slávu Pána Ježíše Krista. Doufám, že nebudete jen poslouchat to, co vám tu říkám, ale že si najdete také čas, abyste se na tyto verše sami podívali, a to znovu a znovu, s modlitbou, aby vám Bůh dal lépe vidět krásu svého Syna!

Minulý týden jsem řekl, že nejdůležitější otázka, na kterou má každý člověk odpovědět, je ta, kterou Ježíš položil učedníkům: „A za koho mne pokládáte vy?“ Na tom, jestli na ni odpovíme správně, závisí úplně všechno! Pokud se mýlíte v Ježíšově totožnosti, nepokloníte se mu jako svému Pánu a Spasiteli a strávíte věčnost v pekle. To proto jsou sekty (jako mormoni nebo svědkové Jehovovi) tak nebezpečné. Dávají lidem o osobě Ježíše Krista zavádějící nebo falešné představy. Pokud na ni odpovíte správně, poznáte, že Ježíš je Král králů a Pán pánů, ten jediný, kdo vás může zachránit před vašimi hříchy. Padnete před ním na zem, abyste ho uctívali a chválili.

Z lásky se mu plně podřídíte a budete žít pro jeho slávu. Strávíte s ním věčnost, zpívajíce se všemi anděly a svatými: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení“ (Zj 5,12). Jak řekl Ježíš Petrovi, když na tuto otázku odpověděl, správnou odpověď vám nedá žádný lidský pramen. Musí vám ji zjevit sám nebeský Otec (Mt 16,17). Zastavme se tedy a pomodleme se, aby nám Bůh v našich duších ukázal Synovo prvenství.

Náš text je pokračováním úvodní věty Listu Židům, v níž autor ukázal, že Ježíš Kristus je Boží vrcholné a konečné zjevení pro nás. Všichni proroci Starého zákona ukazovali ke Kristu. Nový zákon ukazuje, že Božím věčným záměrem je shrnout všechno v Krista (Ef 1,10-12).

Nyní autor uvádí sedm kratičkých, ale hlubokým významem nabitých výrazů, které vyjadřují prvenství Božího Syna. Společně ukazují Krista v jeho třech pověřeních: Kristus je Boží prorok, který zjevuje Boží konečné slovo, Boží kněz, který přinesl oběť smíření za naše hříchy, a Boží král, který sedí na trůně po pravici majestátu na výsostech. Tyto obraty jsou možná uspořádány v chiasmatu: první a poslední z nich mluví o vtěleném Synu, zatímco ostatní o Synu v jeho věčné existenci.

Najdeme tu určité hluboké teologické pravdy o vztahu mezi Otcem a Synem. Jak ale zdůraznil Jan Kalvín (a to zjištění mne poněkud překvapilo), autor nesledoval teologický, ale praktický cíl. „Ve skutečnosti usiloval upevnit naši víru, abychom se mohli dozvědět, že Bůh se nám nedává poznat jinak než v Kristu: Pokud jde totiž o Boží podstatu, její jas je tak nesmírný, že náš zrak oslepuje, nezáří-li na nás v Kristu.“ (J. Kalvín: Calvin’s Commentaries [Baker reprint], komentář k Židům 1,3, s. 35-36.)

Praktický smysl našeho textu je: Protože Boží Syn stojí nade vším, musíme se před ním sklonit jako před svrchovaným Pánem.

Podívejme se na oněch sedm výrazů, které vyjadřují jeho prvenství:

1. Ježíš stojí nade vším jako dědic všeho.

Jako Syn je Ježíš také dědic. Raní církevní otcové a středověcí autoři toto prohlášení spojovali se Žalmem 2,8, kde Otec říká Synu: „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země“ (P. Hughes, s. 39). Je tu tedy řeč o Kristu v jeho roli Vykupitele a Pána národů v jeho království. Leon Morris říká, že dědic všeho „je čestný titul, který ukazuje, že Kristu patří to nejvyšší místo v celém ohromném vesmíru. Byl-li poté, co dokončil své dílo na zemi, vyzvednut na nejvyšší místo v nebi, nebyla to nějaká nová pocta, ale návrat na místo, které mu náleží (srov. Filipským 2,6-11).” (L. Morris, v: The Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, s. 13.)

Kalvín říká (str. 34), že slovo dědic označuje Krista v jeho lidství „pro ten účel, aby nám mohl navrátit, co jsme ztratili v Adamovi“. Kalvín tuto pravdu aplikuje takto: „Odtud plyne, že musíme být velmi ubozí a strádající ve všem dobrém, pokud nám on neposkytne ze svých pokladů“ (s. 33). Jak tvrdí Pavel, jsme-li v Kristu jako Boží děti, jsme Kristovými spoludědici (Ř 8,15-18; Gal 4,4-7). Všechno, co je jeho, je také naše! Jednoho dne budeme jeho slávu sdílet navěky!

Na Kristově dědictví však máme podíl pouze tehdy, jsme-li vírou v něm. Pokud jste na své hříšné srdce vírou nevztáhli očištění od hříchů, které získal, nejste jeho dětmi a nemáte podíl na jeho dědictví. Postarejte se o to, abyste důvěřovali jenom jemu!

Jenže mnohé jeho děti si své dědictví uvědomují jen matně. Proto bychom se měli modlit jeden za druhého i sami za sebe, aby „vám [nám] Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste [abychom] ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás [nás] povolal, jak bohaté a slavné je vaše [naše] dědictví v jeho svatém lidu“ (Ef 1:18).

2. Ježíš stojí nade vším jako Stvořitel všeho.

„…a skrze něhož stvořil i věky…“ Původní řecké slovo pro „věky“ je někdy překládáno také jako „svět“ či „světy“ (například NBK). Zde označuje „celé stvořené časoprostorové universum“. (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 4.) To znamená, že Ježíš je Pánem nad časem a nade vším, co bylo v čase stvořeno, protože to všechno, včetně času, stvořil. Jak říká Jan 1,3: „Všechno povstalo skrze ně [Slovo] a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ Nebo Pavlovými slovy z Římanům 11,36: „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.“

Tato tvrzení ukazují, že Ježíš Kristus je věčný Bůh, který byl jedno s Otcem ještě dřív, než začal čas. Athanasios, který čelil ariánské herezi (jejímž moderním protějškem je učení svědků Jehovových), řekl, že když svatopisci tvrdí, že Ježíš stvořil svět, „hlásají věčné a odvěké bytí Synovo a tím ho označují za Boha” (P. Hughes, s. 40). Svědkové Jehovovi se chytají verše Koloským 1,15, kde Pavel mluví o Ježíši jako o „prvorozeném všeho stvoření“. Podle nich tento pojem znamená, že Ježíš není věčný, ale stvořený. Nevidí ovšem, že následující verš tento pojem vysvětluje („neboť“): „…neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16). „Prvorozenost“ není otázkou pořadí, ale právního nároku na pravomoc a dědictví. Skutečnost, že Otec všechno stvořil Ježíšovým prostřednictvím, ukazuje, že Ježíš je všemohoucí Bůh!

Pomyslete na složitost atomu nebo na záhady lidské a zvířecí DNA, které moderní věda stěží chápe. V tom všem je vidět úžasný plán a ten je často vnitřně provázaný, takže nestačí jenom jeho část. Jednotlivé části jsou závislé na plánu jiných částí, které mají pracovat v souladu s nimi. Nebo pomyslete na nezměrnou rozlehlost vesmíru. Naše galaxie je co do velikosti průměrná, napříč měří sto tisíc světelných let (bezmála trilión kilometrů). Moderními teleskopy vidíme asi sto miliard galaxií, z nichž každá obsahuje stamiliardy hvězd.

Galaxie jsou od sebe v průměru vzdáleny asi tři milióny světelných let. Někteří odhadují, že k nejvzdálenější galaxii to máme asi osm miliard světelných let! (Tato čísla pocházejí od R. Kenta Hughese z knihy Hebrews: An Anchor for the Soul [Crossway Books], sv. 1., s. 27. Hughes cituje z knihy Stephena Hawkinga A Brief History of Time [Londýn: Bantam, 1988], s. 37-39, česky: Stručná historie času [Praha: Mladá fronta, 1991], s. 46.) To všechno povolal Ježíš z neexistence k existenci pouhým slovem (Žd 11,3; Gn 1,1)!

3. Ježíš stojí nade vším jako záře Otcovy slávy.

Raní církevní otcové tímto veršem často odpovídali heretikům, zvláště ariánům. Theodórétos říká, že kvůli těmto slovům vyloučili ariáni list Židům z kánonu (P. Hughes, s. 41). Spolu s následujícím výrazem „výraz Boží podstaty“ vyjadřují jak Synovu jednotu s Otcem, tak jejich různost. Patří tedy k sobě a navzájem se vyvažují (tamtéž).

Označení „záře jeho slávy“ (KMS) vyvolává obraz slunečních paprsků, v nichž se jas Slunce stává zjevným. Ježíš samozřejmě zrcadlí Otcovu slávu, má ovšem také svou vlastní, vnitřní slávu, jak se ukázalo na hoře proměnění a jak viděl Jan ve Zjevení 1. Athanasios se ptá: „Kdo by neviděl, že záři nelze od světla oddělit, že je mu naopak svou povahou vlastní, existuje zároveň s ním a nevzniká až po něm?“ Ambrosius vysvětluje: „Kde je světlo, tam je záře, a kde je záře, tam je také světlo, takže nemůžeme mít světlo bez záře ani záři bez světla, protože světlo je v záři a zároveň záře ve světle.“ (Athanasios, Ambrosius, v: P. Hughes, s. 42.)

Jinými slovy, „Syn je věčný zároveň s Otcem, stejně jako záře trvá zároveň se sluncem… Syn svou podstatou existuje v Otci a Otec v Synu.“ (Herveus, v: P. Hughes, s. 43.) Jak postřehl Athanasios, uznat tuto skutečnost je důležité proto, že „nesprávné učení o Kristově osobě musí nevyhnutelně vést k nesprávnému učení o Kristově díle a nakonec narušit celou stavbu evangelia“ (Athanasios, tamtéž).

4. Ježíš stojí nade vším jako dokonalé vyjádření Otcovy podstaty.

Řecké slovo přeložené jako „výraz“, „otisk“ (KMS) či „vyjádření“ (NBK) označuje reliéfní otisk, jaký zanechává například pečetidlo v pečeti nebo razidlo na minci. Slovo přeložené jako „podstata“ „označuje samotnou Boží podstatu. Autor zde má především na mysli naprostou shodu. Tato shoda se netýká jen totožnosti Synovy podstaty s Otcovou, ale konkrétněji to, že Syn pravdivým a důvěryhodným způsobem ukazuje či představuje Otce“ (P. Hughes, tamtéž). Jak řekl Ježíš Filipovi: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,9). Abychom znali Boha, musíme ho poznat tak, jak nám ho ukazuje Syn (Lk 10,22).

I když tato slova vyjadřují určité hluboké teologické pravdy o povaze Trojice a jako taková byla právem užívána církevními otci na obranu víry proti škodlivým bludům, nesmíme zapomínat na Kalvínovo upozornění, že nás především učí, že Boha můžeme poznat jen Kristovým prostřednictvím. Nikdy bychom nemohli pochopit Boha, který „přebývá v nepřístupném světle“ a kterého „nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět“ (1Tm 6,16), kdyby Ježíš nesestoupil na zem jako člověk, aby nám ho ukázal.

Vypráví se příběh o zbožném hinduistovi, který všechno živé, hmyz nevyjímaje, pokládal za posvátné. Byl obeznámen s Ježíšovými nároky, nemohl se však smířit s myšlenkou, že na sebe v jeho osobě vzal Bůh lidské tělo. Jednoho dne, když se tak potýkal s představou Boha, který se stane člověkem, šel po poli, kde uviděl mraveniště a v něm tisíce mravenců. Jenže to pole se právě oralo a pluh se blížil k mraveništi.

Zmocnila se ho úzkost, jakou bychom vy nebo já cítili při pomyšlení na stovky lidí uvězněných v hořící budově. Byl by je rád na blížící se katastrofu upozornil, ale jak? Mohl na ně volat, ale neslyšeli by ho. Mohl jim napsat zprávu do písku, ale nepřečetli by ji. Jak s nimi mohl komunikovat? Potom mu došlo: kdyby se tak mohl stát mravencem, mohl by je varovat dřív, než bude pozdě. Teď pochopil křesťanskou zvěst, že se Bůh v Ježíši stal člověkem, aby nám mohl sdělit svou zprávu o spasení. (Teacher’s Manual for the Ten Basic Steps Toward Christian Maturity [Campus Crusade for Christ], s. 18-19.)

Zatím jsme tedy viděli, že Ježíš stojí nade vším jako dědic všeho, jako Stvořitel všeho, jako záře Otcovy slávy a jako dokonalé vyjádření Otcovy podstaty. Dále pak…

5. Ježíš stojí nade vším jako Ten, kdo všechno nese svým mocným slovem.

Tento výraz se týká toho, že Kristus „všechny věci unáší dále a kupředu k předurčenému naplnění, které je rovněž implicitně dáno v jejich počátku“ (P. Hughes, s. 45). Souvisí s tím, že všechno udržuje a řídí svou prozřetelností (tamtéž). Toto slovo neoznačuje pouhé ‚udržování‘, vyjadřuje aktivní, cílevědomé řízení. (Wayne Grudem: Systematic Theology [Zondervan], s. 316.) Nedokonavý vid naznačuje, že Ježíš svým mocným slovem trvale podpírá všechno, co ve vesmíru je. Kdyby s tím přestal, vesmír by se rozpadl! Stejnou pravdu hlásá i Pavel: „…jím všechno stojí…“ (Kol 1,17).

Tím padá deistický názor, že Bůh všechno stvořil, ale pak se odporoučel a nechal věcem volný průběh. Písmo ukazuje, že ve vesmíru se ani jediný atom nepohne nezávisle na řízení Boží prozřetelnosti. Každá kapka deště, vločka sněhu, závan větru i výboj blesku poslouchají Boží rozkazy (Ž 148,8). Bůh řídí všechno od vrhu kostek (Př 16,33) až po vzestup a pád národů (Jób 12,23). Předem určuje počet dní našich životů (Ž 139,16). Naše verše říkají, že Ježíš vykonává tuto nesmírnou moc tím, že jenom promluví, nebo jak říká Kalvín (s. 38), „kývnutím hlavy“. To znamená, že neexistuje nic takového jako slepá náhoda nebo štěstí. Jsme na Bohu naprosto závislí a všechno musíme přijímat jako věci, které přicházejí od něj podle jeho záměru pro naše dobro (Gn 50,20; Jób 2,10; Ř 8,28).

6. Ježíš stojí nade vším jako Ten, kdo nás očistil od našich hříchů.

Skutečnost, že se výraz „nese všecko svým mocným slovem“ ocitl vedle následujícího „když dokonal očištění od hříchů“, je ohromující! Všemohoucí Hospodin, kterému stačilo prostě „pustit“ a hříšníci by se rozpadli, místo toho opustil nebeskou slávu, žil jako služebník a poslušně šel i na smrt, nechal se dokonce ukřižovat, jen aby nás od našich hříchů očistil (Fp 2,5-11)! „Tos, Bože, tak mne miloval, že život svůj jsi pro mne dal?“ (Charles Wesley).

V řečtině je použit slovesný čas aorist, který vyjadřuje, že nás Ježíš očistil od hříchů jednou provždy. Tyto myšlenku hodlá autor dále rozvést v desáté kapitole. Ježíš svou smrtí na kříži očištění od hříchů pouze neumožnil, ale fakticky vykonal (viz 10,10.12.14.18). To, co se tu snažím říct, vyvolává spory, ale chci vás požádat, abyste o tom uvažovali a prosili Boha o pochopení. Věřím, že Ježíš na kříži neočistil od hříchů všechny lidi. Kdyby to udělal, byli by všichni očištěni a všichni by šli do nebe. Podle mne ve skutečnosti zajistil faktické očištění hříchů všem, které mu dal Otec (J 6,38-39).

Když C. H. Spurgeon kázal na tento text, vyjádřil to takto: „Vždycky trnu, když někoho slyším mluvit o zklamaném Kristu nebo říkat, že zemřel nazdařbůh, aniž by věděl, co přesně tím dosáhne – že zemřel za něco, co mu lidská vůle může dát, bude-li chtít, ale co mu může být také upřeno. Já bych za těchto podmínek nic nekupoval. Když za něco zaplatím, tak předpokládám, že to dostanu. A Kristus dostane to, co zaplatil vlastní krví – zvlášť když je opět naživu a může se o své zboží přihlásit.“

Je velice utěšující vědět, že naše očištění je bezpečné, protože Kristus za nás zaplatil, a za co zaplatil, o to se nedá připravit!

7. Ježíš stojí nade vším jako Ten, kdo usedl po pravici majestátu na výsostech.

Kristovo usednutí vyjadřuje, že dílo vykoupení je dovršeno. Když starozákonní kněží přinášeli do svatyně svatých oběť smíření, vždycky přitom stáli. Ježíš se ale obětoval za naše hříchy jednou provždy, načež usedl na výsostech. To, že sedí po pravici majestátu na výsostech (vznešené označení pro Boha), dále znamená, že zaujímá to nejčestnější místo. Není to doslova místo, protože Bůh, který je Duch, nemá pravou a levou ruku. Tato lidská slova ale vyjadřují, že žádné vyšší postavení už není možné! Obraz Ježíše sedícího po Boží pravici jej navíc představuje jako svrchovaného Vládce vesmíru (1,8.13).

Tento výrok sice potvrzuje Ježíšovo božství (jak by mohlo cokoli stvořeného sedět po pravici majestátu na výsostech a zůstat naživu?), ale zároveň naznačuje, že Syn je Otci do určité míry podřízen (P. Hughes, s. 48). Podstatou své bytosti je Syn sice roven Bohu, ale dobrovolně se Otci podřizuje, aby vykonal Boží záměr (1K 15,24-28). Pavel na základě tohoto řádu uvnitř Trojice hájí vedoucí postavení mužů nad ženami v místní církvi (1K 11,3-16). Muži a ženy jsou i rovni svým bytím a jako spoludědicové Kristovi, ale musí existovat určitý řád, založený na tom, že někdo je hlavou a jiný se podřizuje, který by odrážel Boží obraz.

Závěr

Když jsem nastoupil do výcvikového tábora pobřežní stráže, měli jsme první víkend, což byl svátek, celkem pro sebe. V našich kasárnách ale sídlil ten nejnepřiléhavěji pojmenovaný člověk, kterého jsem kdy poznal, jistý pan Anděl (Angel). Jeho pověst ho předcházela a nabývala na síle až do chvíle, kdy sám napochodoval na ubikace a naplnil všechna srdce hrůzou. Slyšeli jsme, že je vtělená krutost. Pro zábavu chodíval do barů a vyvolával bitky.

Nápis na jeho dveřích oznamoval, že než s vámi skončí, budete znát číslo jeho bot díky důvěrnému styku jejich podrážek s vaší zadnicí. Jednu rotu nechal údajně napochodovat z mola do moře, aby se přesvědčil, jak ochotně splní jeho rozkazy.

Takže když pan Anděl nadusal na naše ubikace a zařval: „Vstávat, chcípáci!“ (plus pár dalších nadávek, které prostě nemohu opakovat), nenašel se nikdo, kdo by zůstal ležet na pryčně a řekl: „Mně se zrovna teď moc vstávat nechce.“ Pointa je v tom, že pan Anděl měl právo nám způsobit těžkou tělesnou újmu, takže jsme ho poslouchali na slovo! Cokoli pan Anděl nařídil, to jsme urychleně provedli!

Je doufám zřejmé, že onen oslavný popis našeho Pána Ježíše Krista v listu Židům není jen teologicky zajímavý, ale že se prakticky týká každého z nás. Pokud je Ježíš Kristus tím, za koho ho zde autor listu pokládá, musíme se před ním všichni sklonit v uctívání a podřídit se každému nároku, který na náš život vznese. Drze neuposlechnout svrchovaného a všemocného Stvořitele a Pána vesmíru by bylo krajně troufalé a hloupé. Boží Syn stojí nade vším. Proto musíme žít tak, že ho budeme dokonale poslouchat!

Otázky k diskuzi

1. Proč je tak životně důležité, abychom pochopili, kým Ježíš je?
2. Svědkové Jehovovi tvrdí, že Ježíš je nejvyšší ze stvořených bytostí. Může tomu člověk věřit, a přesto být spasen? Proč ne?
3. Jak víme, že se Kristus opravdu pokládal za Boha a nevymysleli si to později jeho následovníci?
4. Může někdo, koho Ježíš očistil od hříchů, Ježíše odmítnout a být ztracen? Odůvodněte na základě Bible.