Být neformální se v dnešní době pokládá za dobrou věc, je to super. Být „formální“ (upjatý? důkladný? intenzivní?) není dobré. Potřebujete zrelaxovat.

Jedna z prvních knih, které jsem jako křesťan četl, byla The Best That I Can Be (Dostat ze sebe to nejlepší) od J. Oswalda Sanderse. Na přední straně je foto Lillian Boardové, což byla „Jessica Ennisová“ konce 60. let, v té době „zlaté děvče“ britské atletiky, která zemřela v roce 1970 ve dvaadvaceti letech na rakovinu. Oči zavřené, hlavu zvrácenou, napíná síly, aby vyhrála závod. Záměrem knihy je pomoct křesťanům setrvávat a růst v milosti. První věta na zadní straně obálky zní: „Neformální křesťané by měli číst tuto knihu opatrně.“ Titul knihy, foto atletky (kde je zachycena ve zcela formální pozici) a v úvodu knihy předpoklad, že každý křesťan „touží poznat Krista lépe a sloužit Mu, jak si zaslouží“, vše vyjadřuje poselství, které je na hony vzdáleno od všeho, co je myšleno slovem „neformální“. Má se za to, že duchovní život a růst nejdou s „neformálností“ dohromady.

Naše kultura je neformální. Jsme děti své doby, nelze se tedy vyhnout tomu, že se na nás do určité míry podepisuje. Je však neformálnost vždy dobrá? Neměla by nás skutečnost, že naše kultura je neformální, vést v rámci církve k obezřetnosti? Nemohla by to být skutečně jen další podoba světskosti?

Definice

„Neformální“ má mnoho významů. V New Oxford Dictionary of English (2001) jsou jako první definice uvedena synonyma „ležérní nebo nezúčastněný ... konaný bez velkého přemýšlení nebo plánování... konaný bez dostatečné péče nebo propracovanosti.“ Další význam je: „bez formálnosti stylu, způsobů nebo postupu, obzvláště v rámci společenské události – nevyznačující se společenskými konvencemi… ležérní a přátelský“. Všimněte si slova „ležérní“ v obou definicích. Je možná dobré být ležérní a přátelský, ale už není tak dobré dělat něco bez dostatečné péče a důkladnosti.

Co to však znamená, když se o církevní bohoslužbě mluví jako o „neformální“? Pravděpodobně to znamená, že není formální a upjatá. Pod plášť „neformálního“ však nebezpečně jednoduše vklouznou i další věci.

Když tedy používáme slovo „neformální“, vzpomeňme si na šíři významů. Tvrdím, že kromě evidentních věcí, jako je přátelskost, což má s „neformálností“ skutečně jen málo společného, není u křesťana ani v církvi snaha o „neformálnost“ žádnou ctností. Důležitý je postoj mysli. Na věcech záleží. Základním postojem „neformálnosti“ je, že na věcech, které se považují za (přinejmenším) méně důležité, nezáleží.

Podívejme se na to, jak vypadá evangelikální neformálnost, na některé možné příčiny a reakce na ni.

Neformální křesťanství

Nedělní bohoslužby:

• Styl nebo způsob vedení. 
• Lhostejnost vůči tradičnímu pořádku a obsahu bohoslužby. Neobhajuji nezbytně tradiční způsoby, jen si říkám, jestli se řádně promyslelo, proč od nich upouštíme a čím je nahradíme.
• Neschopnost rozlišovat důležitost jednotlivých prvků služby – například čtení slova a vítání návštěv.
• Příliš malé vědomí toho, že se setkáváme v Boží přítomnosti a přišli jsme Ho uctívat.
• Způsob, jakým se oblékáme (což není ústřední problém, ačkoliv jde o zřejmý kulturní trend).

Obecné trendy:

• Lhostejnost vůči protokolu, nechuť k čemukoliv „formálnímu“.
• Intelektuální ležérnost: odpor k přesnosti v doktríně. Někdy jsou za tím dobré úmysly, jako je evangelikální jednota, ale nehrozí zde nebezpečí přístupu typu „na maličkostech nezáleží“?

Možné příčiny

Kulturní:

1. Postmodernismus za sebou zanechal nedůvěru k pravdě – neexistuje nebo ji nelze nalézt. Proč se tedy snažit ji hledat nebo definovat? Míra (nevědomého) vlivu tohoto postoje na křesťany se v přímé úměře odráží na našem úsilí o přesnost v doktríně.

2. Rádi věci „přibíráme“ a nemáme rádi hranice. Stejně jako při oblékání nerozlišujeme moc mezi fotbalovým zápasem a chozením do shromáždění, tak (a to je důležitější) neděláme rozdíly mezi postoji mysli, které bychom si měli osvojit. Přicházíme, abychom byli povzbuzeni, abychom přijímali, místo abychom dávali. Jsme rádi sami sebou a nechceme se hodit do programu někoho jiného. Avšak biblická svatost je o udržování hranic – mezi Stvořitelem a tvorstvem (ta základní – v Jeho přítomnosti se skláníme), muži a ženami, věřícími a nevěřícími, čistými a nečistými (Ez 44,23). Věřící jsou „odděleni“ pro Boha; máme se oddělovat (ve správném smyslu) od světa (2K 6,15-7,1).

Teologické:

1. Člověk by řekl, že pokud vůbec něco způsobuje neformálnost v uctívání, doktríně nebo chování, pak je to pohled na Boha, který Ho nedoceňuje. Je možné, že představa laskavého Boha mohla sklouznout do představy neformálního Boha? Ale v Bibli není Bůh nikdy neformální!

2. V evangelikálních kruzích existuje populární proud, který nám říká, že v neděli neuctíváme více, než když hrajeme kriket nebo si užíváme grilování na pláži. Pokud je uctívání celých sedm dní v týdnu vše, co je třeba k uctívání říct, pak to všechno vyjde nastejno. Bohoslužby mohou být neformální – proč ne?

3. Je čím dál běžnější, že neděle nejsou pokládány za nic zvláštního. Čtvrté přikázání není pro křesťany zavazující. Není tedy divu, že jak se tento postoj šíří, jsme v otázce dne Páně neformální.

4. Je zde tendence nakládat se záležitostmi formy, pořádku a konvence, které mohou být sekundární, jako kdyby byly nedůležité, což není vůbec to samé. Za formami uctívání stojí vždy teologie. Pohrdání formou obvykle prozrazuje neznalost této teologie a způsobu, jakým naše vlastí formy odrážejí (obvykle horší) teologii.

Reakce na vkrádající se neformálnost

Obnovení Boží velikosti

Když se Mojžíš setkává s Bohem, je mu řečeno, aby si sundal boty. Zakrývá si obličej a bojí se na Boha podívat (Ex 3,6). Čisté duchovní bytosti ukrývají své tváře a Izajáš je obnažen, když se mu Bůh zjevuje coby třikrát svatý (Iz 6,1-5). Petr žádá Ježíše, aby od něho odešel, protože stejně jako Izajášovi se mu tváří v tvář Boží slávě (Lk 5,8) odkrývá jeho nitro. Jan padá k zemi jako mrtvý (Zj 1,17). Ke každému z těchto mužů je Bůh kupodivu laskavý, ale představa „neformálního“ sem příliš nezapadá.

Přesvědčení, že křesťanské uctívání je ta nejtěžší věc, o kterou se hříšný člověk může pokusit

Za předpokladu, že se scházíme k uctívání Boha (a myslím si, že většina křesťanů věří, že to je důvod, proč jsme v církvi), si pojďme na rovinu říct, že duchovní uctívání není jednoduché. Není to něco, o co se lze pokusit bez přípravy, přemýšlení a soustředění se na Boha, Jeho Slovo a duchovní věci. Pokud to je slučitelné s neformálním přístupem, budiž, ale pochybuji o tom. Co se týče forem toho, co děláme, ty mohou být sekundární, ale nejsou nedůležité. Podléhají Božímu Slovu a jako takové by měly být stanovovány podle toho, zda jsou vhodné k tomu, co děláme.

Přesvědčení, že žít a růst jako křesťan je boj

Čteme si slova jako „námaha“ a „úsilí“ (Ko 1,29; 1Tm 4,10) a „usilovně hleďte“ (Ef 4,3); „usilovně běžím“ (Fp 3,12-14 - ČSP); „usilování“ a „bojování“ (1Tm 6,11 a 12; srov. Žd 12,14), „běžím“, „bojuji“, „ranami nutím“ (1K 9,26-27). Úsilí, a ne neformálnost, by mělo být principem našich životů a našeho veřejného uctívání. Náš Bůh je hoden něčeho nekonečně většího, a jistě ne menšího.

Evangelical Magazine of Wales