XII.

Dne 6. listopadu.

Tetička mi to umožnila. Nemohla jsem ji ovšem říci celou historii, ale vysvětlila jsem ji, že Arnošt potřebuje peněz k šlechetnému účelu, a že já mu chci pomoci. Pravila, že její děti potřebují učitele pro hudbu a kreslení, a že by ji to jen těšilo, kdybych já je mohla vzít do své péče. Vím, že se tetičce dokonce pranic o tyto věci nejedná, ale já myslím, že mám přijmout tu nabídku, poněvadž se děti mají učiti hudbě, zpěvu a kreslení. Přirozeně, že nemohou chodit sem, poněvadž by Arnoštův otec nesnesl hluku, který by dělaly; kromě toho chci ho překvapit a chovat celou tu záležitost v tajnosti.

Dne 14. listopadu.

Už delší čas jsem pozorovala dle zvláštního cukání koutků úst, že jsem u Marty upadla v neobyčejnou nemilost. Dnes večer Arnošt přišed domů velice pozdě našel mne opírající se v lenošce, lenošící po těžké denní práci s malými sestřenicemi a bratranci, a Martu rozčileně šijící s rychlostí desíti uzlů za hodinu.

„Proč ještě bdíš a šiješ tak neúnavně, Marto?“ tázal se.

Trhla nití, utrhla ji a začala novou, dříve než odpověděla: „Myslím, že je ti to vhod, máš-li celou košili na zádech.“

I viděla jsem, že mu šije košile! Jako by mne současně hodil do studené a horké vody. Co si musí as Arnošt o mně pomyslit? Co si myslil o ní bylo jasno, neboť pravil vřele: „To je skutečně velice laskavé.“

Jakým právem se hrabe v Arnoštových věcech a slídí v jeho šatníku? Kdybych nebyla zaujala svůj čas dáváním hodin, byla bych poznala, že potřebuje nových košil a byla bych o nich pracovala, ačkoli jest mi přiznati, že nenávidím šití košil. Nemohla jsem si pomoci dávajíc najevo svou rozmrzelost. Marta se bránila poznámkou, že ví, že mladí lidé jsou mladí lidé, kteří se budou bezstarostně potulovat třeba bez košile. Ovšem není to její vina, myslí-li, že mařím čas toulajíc se. Ale já se na ni hněvám právě tak, jako kdyby to věděla. Och, proč jsem sem nedostala Helenu, aby byla mou příjemnou družkou a přítelkou, místo této staré – ani nechci říci co. Leč kdyby mne vše mělo obšťastňovati, co by se ze mně stalo bez zkoušek.

Dne 15. listopadu.

Dnes Marta měla uklízecí mánii a strhla mne do toho také ukazujíc na hřích a ubohost těch převrácených smrtelníků, kteří mají za to, že služky dovedou mésti a mýti. Přes své rozhodnutí, že se jí nepoddám, přece jsem jaksi povolila jejím rozkazům a vládě nad sebou do takové míry, že teď večer stěží vydržím vzhůru, abych napsala tyto řádky. Což pak ženina povinnost spočívá jen v tom, aby udržovala svůj dům úzkostlivě čistý a vyšnořený, aneb aby jen zadělávala a pekla, zavařovala a nakládala, šplhala po všech policích pokojíků, aby snad tam nesídlil někde nějaký prášek, a po čtyřech aby lezla přehlížejíc koberce? Jisté je, že mezi Martou a mnou není ani trošku sympatie; ani ždibec. Mohlo by se zdát, že by ji mohla přinést naše láska k Arnoštovi. Ale její láska směřuje k snížení jeho povahy, kdežto moje k povznesení. Ona myslí, že bych se mu měla klanět a kořit se před ním, vyskočit a nabídnout mu svou židli, když přijde, krmit ho všemi nezdravými lahůdkami, jež on má rád. A vidět čest v tom, že mu smím sloužit. Myslím, že se to patří jemu, aby vstal a nabídl mi svou židli, poněvadž jsem žena a jeho manželka, a že hloupá podlézavost z mé strany snižuje jeho i mne. Bojím se jen, že jí projevuji toto své cítění nejnechutnějším způsobem.

Dne 18. listopadu

Jsem tak šťastna, že zpívám radostí! Drahý Arnošt mne tak rozkošně překvapil! Praví, že přemluvil Jakuba, aby přišel studovat k nám, a na konec aby studoval lékařství u něho. Drahý miláček, Jakub! Má tu být zítra. Musíme upravit malou ložnici pro něho, a on tu chce zůstat po několik let. Kromě příchodu matčina, toto je nejlepší událost, jež se mohla přihodit. Milujeme se tak vroucně a shodujeme se tak krásně. Jsem zvědava, jak se mu bude líbit Marta se svými hroznými způsoby a Arnoštův otec se svou zádumčivostí.

Dne 30. listopadu.

Jakub přišel, a domácnost hned vypadá již veseleji a vlídněji. Není ani v nejmenším znepokojen Martou a otcem; a ačkoli je rozmarný po celý den, zdá se, že ho mají skutečně rádi.

Jsouc věrna své zásadě, Marta vždy při jeho příchodu vstává a nabízí mu své křeslo! On dělá, jakoby toho neviděl, a spěchá, aby jí nabídl jinou židli! Pak se potěšuje pohledem na něho, jak stravuje její dobré věci, a zří v tom tajnou odměnu za jejich výbornost, spolyká-li jich co nejvíce.

Paní Emburyová byla tu dnes. Praví, že to s Arnoštovým otcem není tak zlé, že je jen hypochondrem. Nevím přesně, co to je, ale mám za to, že to spočívá v domněnce, že vám něco je, když je vám dobře. Jakkoli svěřuji to tobě, můj drahý, starý deníku, není-liž to milé bydlit s lidmi, kteří se takto chovají?

Především mluví o své domnělé nemoci. Dostává knihu za knihou z kanceláře a studuje a uvažuje svůj případ, až celý zežloutne. Jednoho dne tvrdí, že našel sídlo své poruchy v játrech, a mění svou dietu, aby shledal stopu toho případu. Marta ho musí zaobalovat v hořčici, a on užívá modré pilulky. Za den nebo dva jsou jeho játra zcela v pořádku, ale mozek je zachvácen. Hořčice putuje nyní na jeho týl, a on se vážně loučí s námi jsa ujištěn, že jeho poslední hodinka nadešla. Když shledává, že přežil tuto noc, přemísťuje sídlo své choroby do srdce, po několik hodin počítá svůj tep, odmítá každý pohyb, aby si nepřivodil tlučení srdce.

Každý návštěvník musí vyslechnouti jeho případ; každý radí něco, a on to ihned zkouší. Čím více se snaží vystihnout svůj případ, tím více upadá do své trudomyslnosti. Naříká, že ho Bůh pro vždy zamítl, že jeho hříchy jsou tak mnohé, jako písek mořský. Jsem taková husa, že naslouchám všem jeho měnivým případům a přízrakům s vážným přesvědčením, že chce umřít bezprostředně; omývám mu spánky, počítám jeho tep a přivívám mu chládek a sepisuji jeho poslední vůli, co se má stát, až odejde. Činím to k potěšení Arnoštovu. Po tom s ním celou hodinu projednávám bohoslovecké otázky, zatím co Marta peče a míchá v kuchyni, nebo dělá sekaninu z masa, po níž by se mu mohla dát celá bible jednou dávkou, bez nejmenšího účinku.

Dnes jsem stála u jeho židle držíc jeho hlavu a šeptajíc mu vhodná slova útěchy, když Jakub vrazil do pokoje se zpěvem a mávaje svou čepicí.

„Pojďte sem, mladíku, a poslyšte mé poslední svědectví. Umírám. Konec se blíží,“ byla hrobová slova, která jeho zpěv náhle ukončila.

„Budu vám to velice zazlívat, pane,“ pravil Jakub, „zemřete-li, prvé než mi dáte onu rákosku, již jste mi slíbil.“

Kdo by mohl slušně umřít za takových okolností? Starý ubožák pojednou ožil, ale vypadal hodně dotčen. Když Jakub odešel, poznamenal: „Je to velice bolestné pro toho, kdo stojí na prahu věčnosti, když vidí mladíka tak nerozvážlivého.“

„Ale Jakub není nerozvážlivý,“ pravila jsem, „to jsou pouze jeho veselé způsoby.“

„Dcero Kateřino,“ pokračoval, „jsi velice laskava k starci, a odměna tě nemine. Avšak chtěl bych mít jistotu o tvém postavení před Bohem. Obávám se velice, že se klameš, a že základ tvé naděje jest klamný.“

Cítila jsem, že se mi krev vehnala do tváří. Zpočátku jsem byla velice otřesena. Ale smí smrtelník, který není s to svůj vlastní stav posoudit, rozhodovat o mém stavu? Pravda, že vidí mé chyby; každý je vidí, kdo má oči; ale nevidí mých modliteb nebo slz zahanbení a zármutku; neví, jak mnohá hněvivá slova potlačuji; jak upřímně se snažím po celý den, abych dělala dobře i v nejmenších podrobnostech. Neví, že já ve své vyběračné povaze musím vždy prosit Boha, kdykoliv chci políbiti jeho hubenou, starou tvář, a že to, co on považuje za čin úcty, jest ve skutečnosti čin sebezapření. Jak by měl? Křesťanský život je život skrytý, známý pouze oku pronikajícímu do tajnosti. A já jistě věřím, že můj život je takový. Až dosud jsem nejmenovala Arnoštova otce jménem. Hodlám se přizpůsobit i v tom.

Dne 7. prosince.

Jakub je má ustavičná radost a pýcha. Čteme a zpíváme společně, jako jsme dělávali, když jsme chodili do školy. Marta sedá s námi se svou prací zamračeně pokyvujíc; což pak on není muž? A, jakoby má blaženost nebyla dosti plná, můj drahý, starý kazatel má se usadit v této církvi, a budu opět slyšet jeho milý hlas z kazatelny. Arnošt zařídil celou tu věc. Pravil, že stav zdraví dra. C. toho vyžaduje, a že může těžit z nejlepší lékařské rady, jež toto město poskytuje, že se jeho starý neduh opět vyhojí. Těším se z toho za sebe a za tuto církev, ale matka ho bude těžce postrádat.

Můj život je šťastný a velmi činný při tom; snad pracuji přespříliš. Co jen práce dají mi moji žáci! Mimo to zvláštní množství práce domácí, již Marta ode mne požaduje. Krom toho musím se sama ještě cvičit, abych nezůstala pozadu, mám-li učit jiné. Nemám nejenom mnoho času k lenošení, ale ani k osvěžení. Arnošt je tak zaměstnán, že na štěstí nevidí, co vše podnikám.

Dne 16. ledna 1838.

První výročí naší svatby mělo, jako všechny dny, své radosti i stíny. Myslila jsem, že ho oslavím tím způsobem, že potěším každého, a že většinu dne strávím rozdáváním dárků od Arnošta i od sebe. Vynasnažila jsem se především, aby zvláště otec měl dobrý oběd. Ano, rozhodla jsem se ve své mysli, že ho nazvu dnes poprvé tímto posvátným jménem, ač mne to stálo mnoho. On se však hned po snídani zamkl do svého pokoje a nechtěl pak jít k obědu. Tento jeho nápad zarazil nás všecky. Dále Marta byla téměř beze smyslu, protože se rozbila v kuchyni cenná mísa, a pak nemohla za žádnou cenu nabýt klidu. Nejhorší ze všeho bylo, že Arnošt, který není ani dost málo sentimentální, nepromluvil ani slova o našich oddavkách a nedal mi ani nejnepatrnější dárek! Po celý den jsem doufala, že mi dá nějaký dárek, jakkoli malinký, ale teď už je příliš pozdě; odešel, pravděpodobně na celou noc, a tak končí tento den největším nezdarem.

Cítím se velmi zklamána. Kromě toho, přehlédnu-li prvý rok svého manželství, dokonce nemohu býti spokojena sama se sebou. Nemohu se ubránit pocitu, že jsem byla sobeckou a nerozumnou v mnohém ohledu vůči Arnoštovi, a naopak s Martou jsem žila v neustálém sváru. A cítila jsem značné, skryté opovržení proti jejímu otci pro jeho chování a způsoby, jeho pilulky a obklady, jeho hodování a posty. Nemohu pochopit, že křesťan může tak zvolna pokračovat, a že staré chyby se ho mohou tak dlouho přidržet. Což bych nemohla to sama pociťovat, učinila-li jsem jaký pokrok?

Přečetla jsem prvou část svého deníku, a když jsem přišla k rozmluvě s paní Cabotovou, ve které jsem jí přednesla všechny své tužby, žasla jsem, že jsem měla taková opovržení hodná přání. Co pak je to, čeho mi je teď opravdově a upřímně třeba?

Především, kdyby Bůh v tomto okamžiku promluvil a nabízel mi právě jednu věc, a jen tu jednu, řekla bych bez rozmýšlení: Víc lásky k Tobě, ó, Pane můj!

Potom kdybych směla dostat druhou věc, vyvolila bych si, aby mne učinil nesobeckou, oddanou ženou. V hlubinách srdce mého, jak já vím, číhá jiné přání, za které se stydím. Totiž, abych byla nějakým způsobem, nějakou pravou cestou, zbavena Marty a jejího otce. Nikdy se nepolepším, pokud oni mne tu budou pokoušet.

Dne 1. února.

Arnošt mluvil dnes o jedné ze svých nemocných, nějaké paní Campbellové, která mnoho trpí, ale kterou popisuje jako nejšťastnější, nejveselejší osobu, s kterou se kdy setkal. Zřídka mluví o svých nemocných. Opravdu, on vůbec zřídka mluvívá. Moje zvědavost byla velmi povzbuzena a měla jsem tak mnoho otázek pro něho, že konečně navrhl, že mne k ní vezme. Chopila jsem se toho návrhu velice horlivě a právě jsem se vrátila z té návštěvy nanejvýš pohnuta a vzrušena. Je upoutána na lože a úplně bez pomoci, a někdy její utrpení je hrozné. Nicméně mne přijala se sladkým úsměvem a zavedla rozmluvu, tak že jsem sama hovořila víc, než jsem měla. Přála bych si, aby nás Arnošt nebyl ponechal samotné, takže bych se byla v jeho přítomnosti držela více zpátky.

Dne. 14 února.

Jsem tak okouzlena paní Campbellovou, že si nemohu pomoci, abych znovu a znovu k ní nešla. Vypadá, jakoby již měla všechen boj a hrůzu za sebou a pohlížela na své bližní téměř s Božskou láskou a milosrdenstvím. Kdybych mohla pohlížet na život jako ona, nebo cítit, jako ona cítí, a mít takovou osobní lásku ke Kristu, jako ona má, chtěla bych ochotně podstoupit každou zkoušku a bolest. Když jsem jí to řekla, usmála se smutně.

„Přes to, že byste mi chtěla závidět,“ pravila, „má víra není dosud dost silná, abych se nezachvěla při pomyšlení na mladou nadšenou dívku, jako vy jste, které bylo projít tím vším, aby se naučila několika jednoduchým pravdám, kterým ji Bůh chtěl vyučit dříve, aniž by byl užil svého prutu, jen kdyby byla bývala hotova poslouchat. Tou dívkou jsem byla já.“

„Ale vždyť jste tak šťastna teď,“ pravila jsem.

„Ano; jsem šťastna,“ odvětila, „a tato blaženost stojí za to vše, co jsem prodělala. Jestliže se mé tělo chvěje při pomyšlení na to, co jsem vytrpěla, má víra mne drží. Leč řekněte mi něco více o sobě, má drahá. Tak ráda bych vám podala pomocné ruky, kdybych mohla.

„Víte, drahá pí. Campbellová,“ začala jsem, „že jsou některé zkoušky, které nám nikterak nejsou k užitku. Ony pouze vyzývají vše, co je v nás nelaskavého a tvrdého.“

„Neznám takových zkoušek,“ odvětila.

„Dejme tomu, že byste musila žít s lidmi, kteří se s vámi naprosto neshodují, kteří vás nechápou a jsou vám stále v cestě jako závada?“

„Kdybych žila s nimi, a oni mne činili nešťastnou, prosila bych Boha, aby ode mne odňal tuto zkoušku, uznává-li to On za nejlepší. Jestliže On toho neuznává, snažila bych se nalézt Jeho důvod. On může mít dva důvody: Jeden by se mohl týkat dobra, jež oni by měli konat mně, druhý dobra, jež bych jim činit měla já.“

„Ale v tom případě, který jsem měla na mysli, ani jedna ani druhá strana v tom nejmenším nemohou si prospět.“

„Zapomínáte snad, že lze mít zisk nepřímý ze styku s lidmi našemu vkusu neodpovídajícími a nás dráždícími. Předně, takové osoby jsou nám na prospěch svou pouhou přítomností, která nám ukládá velké sebezapření a sebeovládání. Dále, činí-li náš domov neútulným a nedokonalým, mohou zvětšit přitažlivost našeho skutečného domova v nebesích.“

„Ale co když nelze se ovládat, a člověk znovu vybuchne a překypí?“ namítala jsem.

„Řekla bych, že křesťan, kterému se tak ustavičně vede,“ odpověděla vážně, „nutně potřebuje takové zkoušky, a že Bůh to na něho seslal, aby ho spoutal v neustálé pokušení. Poznáváme se jen tehdy, co opravdu jsme, když síla okolnosti nás odhaluje.

„Je to pokořující a bolestné vidět, jak jsme slabí.“

„To je pravda. Ale naše pokoření jsou nejlepšími Božími lékaři a nejlépe léčí naši pýchu a domýšlivost.“

„Domníváte se opravdu, že Bůh rozvážně udílí některým svým dítkám osud, kde převládá nejhorší utrpení, v úmyslu, aby vzešlo dobré z domnělého zla. Nuže, vždy jsem se domnívala, že to nejlepší, co by se mi mohlo stát údělem, byl by např. domov, přesně dle mé tužby, domov, kde všichni by byli shovívaví, milující a snášenliví; jakýsi druh nebe zde na zemi.“

„Nemáte-li takového domova, má drahá, jste jista, že to není částečně též vaší vinou?“

„Ovšem že to je má vlastní vina. Poněvadž jsem z horka nakvašena a potřebuji žít s lidmi klidné povahy.“

„To je velice laskavé od vás,“ pravila žertovně.

Zapýřila jsem se, ale pokračovala jsem: „Ach, vím, jak jsem sobecká, a proto bych chtěla žít s lidmi, kteří nejsou takoví. Chtěla bych žít s lidmi, na něž bych mohla hledět jako na vzor, a kteří by mne stále podněcovali k něčemu vyššímu.“

„Ale volí-li Bůh zcela jiný osud pro vás, můžete býti jista, že On vidí, že potřebujete něco zcela jiného, než si žádáte. Pravila jste právě nyní, že byste ráda šla skrze každou zkoušku, abyste dosáhla osobní lásky ke Kristu, která by se měla stát ovládající zásadou vašeho života. Nuže, jakmile Bůh spatřuje tuto touhu ve Vás, není-li On dosti laskav, moudrý, aby na vás vložil takovou zkoušku, pomocí již by vás dovedl k tomuto cíli?“

Dlouho jsem přemýšlela, dříve než jsem odpověděla. Nežádal snad Bůh, abych žila s Martou a její otcem nejen pro utrpení, ale také abych se i radovala, že uznal za dobré, aby mne unavovali a ztrpčovali můj rodinný život?

„Děkuji vám za tuto myšlenku,“ pravila jsem konečně.

„Chtěla bych vám říci ještě něco,“ pí. Campbellová navázala po přestávce. „Hledíváme na své bližní příliš dle svých předsudků. Oni mohou chybovat, mohou mít své vady a slabosti, mohou vzbuzovat v nás to nejhorší a nejohavnější. Ale nejsou zcela špatní, mají své přednosti; a vzrušují-li svými vášněmi naše vášně, měli by být pak zahanbeni a litovat toho, jako my jsme popuzeni. A myslím, že někteří z nejlepších, nejpokornějších a nejužitečnějších mužů a žen, jichž modlitby mnoho zmohou u Boha, a přinášejí požehnání do jejich domovů, často mají nepěkný rys, pro který se musí kořit. Už to, že se musí stydět sami za sebe, žene je k Bohu; cítí se bezpečni v Jeho přítomnosti; a zatímco leží v prachu zahanbení svého u Jeho nohou, jsou mu drazí a mají moc u Něho.“

„To je slovo útěchy, děkuji vám za ně,“ pravila jsem. Mé srdce bylo přeplněno, a toužila jsem zůstat a naslouchat; ale vyčerpala jsem již její sílu. Když jsem se vracela domů, měla jsem pocity jako lidé, kteří nachytali plný koš ryb. Jsem vždy potěšena, mohu-li ulovit novou myšlenku. Myslila jsem, že bych mohla mít samý úspěch z Marty a jejího otce. Když jsem pak šla dolů na čaj, bylo mi, jako bych byla svatou mučednicí, která dosáhla své koruny.

Shledala jsem však, že máslo bylo hrozné. Marta stála na svém, že jedině ona umí kupovat dobré máslo, a objednala ho množství ze své rodné vesnice, jehož jsem já nemohla snést, a styděla jsem se za to, že bylo na mém stole. V rozhořčení jsem odstrčila svůj talíř.

„Doufám, Marto, že jsi neobjednala mnoho tohoto odporného másla!“ zvolala jsem.

Marta odpověděla, že je to máslo nejlepší jakosti a dovolávala se svého otce a Arnošta, kteří jí oba přisvědčili, což jsem považovala za velmi nelaskavé a nespravedlivé. Pustila jsem se do prudkého hovoru o tomto předmětu, při čemž Arnošt zachovával onen zvláštní klid, který znamenal, že není potěšen, který však mne tím více popuzoval a vedl dále. Mnohem raději bych byla od něho slyšela: „Kačko, ty jednáš jako dítě, přál bych si, abys o tom již více nemluvila.“

„Marto“, pravila jsem, „ty trváš na svém, že je máslo dobré jen proto, že jsi je ty koupila. Řekni to jen, a já neřeknu již ani slova.“

„To nemohu,“ odpověděla. „Máslo pí. Jonesové je vždy dobré. Neslyšela jsem, že by kdo našel chybičky na něm. Chyba spočívá v tom, že tebe je tak těžko uspokojit!“

„Ne, není tomu tak. Nemůžeš pak mne přesvědčit, že je máslo vhodné k požívání, je-li v něm ještě podmáslí.“

Považovala jsem tato slova za mistrovský kousek. Bylo na čase, abych jí ukázala, jak rozumím máslu, ač jsem se nikdy neučila připravovat máslo, ba ani jsem nikdy neviděla, jak se dělá. Teď i Arnošt nalil trochu tišícího oleje na zčeřenou hladinu:

„Myslím, že máte obě pravdu,“ pravil. Pí. Jonesová dělá dobré máslo, ale toto se jí nepovedlo. Doufám, že se jí to nepřihodí opět, a tohoto se zatím může užít na koláče s kmínem, a můžeme si objednat jiné.“

To byl jeho mistrovský kousek! Celý soudek vrazit do koláčů s kmínem!

Marta se s ním utkala o tomto předmětu, a já jsem upláchla do svého pokoje s trapným pocitem nad svojí pošetilostí a slabostí, že jsem udělala tolik povyku pro nic za nic.

Ostatní kapitoly