Proč výkladové kázání?
Pár let před smrtí dr. Stephena Olforda jsem s ním mluvil o trendech v kázání. Významný britský vykladač Písma strávil posledních dvacet let ze svých padesáti ve službě evangelia vyučováním biblického výkladu ve svém institutu kázání v Memphisu a po celém světě, čímž v průběhu let ovlivňoval tisíce pastorů, aby „kázali Slovo“. Vyprávěl mi, jak seděl v kanceláři a diskutoval o kázání s jedním z nejznámějších mladých pastorů v zemi. Tento pastor megasboru tehdy nebyl, a pokud je mi známo, ani nyní není oddán každotýdennímu výkladu. Zaměřuje se spíše na tematická kázání, živě a vizuálně demonstrovaná, dokonce propracovaně naaranžovaná. Tento mladý muž vyslovil vůči staršímu kazateli jakési šokující pokárání, když prohlásil: „Výkladové kázání je věc minulosti.“ A i nadále vyzdvihoval svůj styl kázání coby oblíbený současnou generací.
Často přemýšlím o tomto rozhovoru s dr. Olfordem, jehož vliv na můj přístup ke kázání trvá od dob mých studií na univerzitě až dodnes. Olford se správně odvrátil od módních stylů kázání, aby se držel praxe, která trvá dvacet století a proměňuje životy a shromáždění: biblického výkladu. Znamená to, že některé módní přístupy ke kázání nemohou posloužit lidem? Jistě ne, neboť tam, kde je Boží Slovo v jakékoliv míře čteno a otevíráno, tam dosahuje svého záměru. Pavel se těšil i z toho, že Krista kážou jeho protivníci. Řekl: „Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“ (Fp 1,18). A to platí i pro styly, které pominou, jakmile se objeví nějaký nový – Pán s potěšením použije slabé, špatné posly, aby tlumočili pravdu, která dává život.
Říká nám to však, že můžeme být nedbalí, když přijde na náš postoj ke kázání? Bůh chraň! Jako ti, kdo budou vydávat počet ze způsobu, jakým jsme zacházeli s Božím slovem a pásli jeho stádo, se musíme mít na pozoru před anketami a marketingovými odborníky, před tím, aby formovali způsob, jakým kážeme Slovo. Proto člověk udělá dobře, když se vyhne každému přístupu ke kázání nebo metodě, která brání, zahaluje nebo mate poselství Božího Slova. Touha být „moderní“ se rozplyne, až na nás pohlédne Ten, před nějž se jednoho dne postavíme, abychom vydali počet.
Ne všechny pokusy o výkladové kázání jsou skutečně výkladové, čímž nechci odradit, spíše vyjasnit situaci. Vím, že jsem při svých pokusech o výklad mnohokrát nedokázal biblický text vyložit. Někdo si myslí, že když se použije hezká osnova, v níž každý bod začíná na stejné písmeno, pak je kázání výkladové. Ale vyumělkované osnovy a rýmující se výrazy výklad nedělají! Jiní předkládají přesné popisy událostí v textu olemovaném vtipnými poznámkami a citáty, které postrádají jasné vysvětlení a aplikaci. I v nich chybí výklad, protože žel působí spíše jako sterilní, historické nebo jazykovědné lekce než otevírání a aplikace Božího slova na posluchače. Znamená to také, že všechny výklady jsou jednotvárné? Vůbec ne! Rozmanitost vidíme v kázáních zaznamenaných v Novém zákoně i ve věrných výkladech vzniklých v průběhu dějin církve.
Jako nejužitečnější shledávám definici biblického výkladu od J. I. Packera. „Správný postoj ke kázání je takový, že kazatel by se měl stát mluvčím svého textu, otevírat ho a aplikovat ho na své posluchače jako slovo od Boha, mluvit jen proto, aby text mohl promlouvat a být slyšet, zdůrazňovat každý bod textu takovým způsobem „aby posluchači rozpoznali, co je tím Bůh vyučuje“ (Westminster Directory, 1645)“. Pojďme se zamyslet nad něčím z toho, co Packer říká:
Zaprvé, základem biblického výkladu je Duchem inspirovaný, shůry autorizovaný text Písma. Člověk musí být přesvědčen, že Bible je zjevením Boha, než k ní přistoupí s touhou ji vykládat. Bůh nám už nemá co říct – vše nám již řekl ve svém Slově. I to je však daleko více, než bychom si během tisíců životů dokázali představit! Při úvaze o současné moci Božího zjevení Packer poznamenává: „Což znamená, že když čteme nebo slyšíme, jak je čten nebo vykládán, biblický záznam toho, co Bůh řekl ve Starém nebo Novém zákoně, stojíme stejně tak opravdově tváří v tvář slovu zjevení, které nám Bůh určil a které od nás vyžaduje reakci, jako mu tváří v tvář stála shromáždění, která naslouchala Jeremiáši, Ezechielovi, Petrovi či Kristu nebo jako pohanská shromáždění, která naslouchala kázáním apoštola Pavla.“ Tím konkrétním zjevením vykladatel začíná.
Zadruhé, protože Slovo je inspirované shůry, na kazateli nespočívá břemeno přijít s něčím chytrým nebo jedinečným nebo provokativním, jako kdyby byl jedním z těch řečníků, kteří se pokoušejí udělat dojem na své publikum, aby se k němu vracelo. Místo toho na něm spočívá jiné břemeno – služba mluvčího biblického slova, aby mohlo promlouvat k posluchačům. Při jeho přípravě, předávání a po kázání se musí vykladatel neustále vracet ve svých myšlenkách k otázce: „Jsem mluvčím textu nebo používám text, aby řekl to, co chci říct já?“
Zatřetí, coby mluvčí textu se kazatel zabývá tím, že ho „otevírá a aplikuje na své posluchače jako slovo od Boha.“ Právě zde se přípravné práce při studiu vyplácejí, když kazatel (1) podrobně studuje a zápasí s biblickým textem, dokud mu nerozumí dostatečně na to, aby ho mohl vysvětlit, a když (2) promýšlí důsledky a aplikace textu na své posluchače. Teprve poté, co porozumí textu a aplikuje ho do svého vlastního života, bude připraven ho vyložit svým posluchačům.
Proč biblický výklad? Docela prostě proto, že těm, kdo naslouchají našemu kázání, nezáleží na tom, co říkáme my, ale na tom, co Bůh již vyslovil. Naší zodpovědností při kázání je proto vždy služba v pozici mluvčího textu, aby mohl promlouvat účinně k těm, kdo naslouchají. O tomto předmětu budeme ještě uvažovat v následujících článcích.