Edward Griffin (1770-1837)

„Vírou dostal Noe pokyn ohledně toho, co ještě nebylo vidět, a v bázni Boží připravil koráb k záchraně svého domu. Skrze svou víru odsoudil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je na základě víry.“  Židům 11,7 - ČSP

Apoštol prohlašuje, že koráb je významným předobrazem Krista. 

„Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země: od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo, všechno bylo smeteno ze země. Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše.“ (Genesis 7,23)

V době před potopou, kdy se člověk dožíval více jak 900 let, bylo velikým pokušením zapomínat na smrt. Byla zde církev, ano, ale uzavíráním sňatků s hříšným světem se zkazila a nakonec téměř vyhynula. Toto byl první názorný příklad fatálního následku příliš těsného spojení církve se světem. Tak byl Boží Duch vypuzen a zavládla povšechná zhýralost. Církev se zúžila na jedinou rodinu a zbytek světa zabředl do nevěry a neřestí. „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ (Genesis 6,5).

Tak  vyšel všeobecný a úplný následek pádu otevřeně najevo . Tehdy se Bůh rozhodl odvrhnout svět coby zkažený a vytvořit nový počátek na základě milosti tím, že založí novou rasu z rodiny, která představovala celou církev. Toto odmítnutí světa je vyjádřeno následujícím silným východní obratem: „Hospodin litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Hospodin řekl: Vyhladím z povrchu země člověka, kterého jsem stvořil, vyhladím člověka i zvěř, plazy i nebeské ptactvo, protože lituji, že jsem je učinil.“ (Genesis 6,6-7, ČSP)

Sto dvacet let „... Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.“ Dějiny nás vedou k předpokladu, že archa byla stavěna po celou tuto dobu. V počátcích „stavebního umu“ musela stát taková stavba plavidla nesmírnou námahu, a byla tak nepopulárním počinem, že jen málokdo, pokud vůbec někdo, kromě Noemovy rodiny, se k účasti na takové práci nechal přemluvit. Jeho synové se narodili asi dvacet let poté, co stavba začala, a po dlouhý čas mu nemohli poskytnout žádnou pomoc. Povzbuzován společností a radou svého ctihodného otce a praotce dřel sto dvacet let a trpělivě čekal, až se vyplní předpovědi. Když byl koráb dokončen, Bůh do něho přivedl všechny tvory a Noeho a jeho rodinu v něm zavřel.

Starý svět je určen ke zničení. Vody vystoupají a budou běsnit nad nevyššími horami. Do této chvíle nebyla vynalezena loď, aby se plavila po vlnách. Jak by mohl někdo uniknout? Jen Bůh může najít způsob. A tak navádí ke stavbě korábu, ve kterém, až vlny hněvu smetou hříšný svět, najdou jeho přátelé útočiště. Komu z těch, kdo obrátí svůj pohled k této strašlivé scenérii, by nepřipomněla duchovní koráb, v němž jsou ukryti Boží přátelé, zatímco proudy odplaty smetají nevěřící svět?

Nyní jsme připraveni uvažovat nad Noemovým jednáním během jeho práce na stavbě útočiště a nad jednáním rozmařilé generace, jež Noemem pohrdá. Vlastnosti, které si u Noeho zaslouží nejvíce pozoru, jsou jeho víra, jeho poslušnost, jeho trpělivost, jeho sebezapření a jeho síla ducha.

(1.) Noemova VÍRA. V době, kdy pokojně obýval svůj dům, věnoval se zbožnému životu a rmoutil se nad špatností, kterou tehdejší doba oplývala, uslyšel hlas - hlas prohlašující, že konec všeho živého se blíží - hlas, který určil, co se stane a jakým způsobem, ale zatajil, kdy se to stane. Hlas ho ujistil, že hříšní budou zničeni a že jediné bezpečí pro něho představuje koráb, který musí okamžitě začít připravovat. Všechno to bylo zvláštní a lišilo se to od všeho, co doposud zažil. Avšak patriarcha věřil Bohu. Nepochyboval kvůli tomu, že něco takového ještě nikdy neviděl, ani proto, že předpovězené události mohly být v nedohlednu. Vírou přijal poznání, že hříšní budou zničeni a že jeho jediné bezpečí spočívá v korábu. Jeho víra stačila k tomu, aby ovlivnila jeho jednání a aby ho vedla ke dřině trvající 120 let. I když netušil, jak blízko může potopa být, a uvědomoval si, jak obrovskou práci má před sebou, věděl, že nesmí ztrácet čas. Cítil naléhání, aby si pospíšil, a pochopil, že kdyby se zpozdil, potopa by mohla přijít ještě předtím, než by byl připraven. Zároveň však důvěřoval Bohu, že pokud bude usilovně pracovat, On soud pozdrží, dokud nebude připraven. Zde nacházíme všechny zkoušky víry, kterými dnes dobří muži procházejí. Ach, kéž by v takové míře věřili Božím hrozbám a příslibům; a když pociťují neodkladnou potřebu spěchat, kéž by Mu důvěřovali, že spojí jejich usilovnost se zaslíbeným spasením. Ať nepochybují, nepodobají-li se předpovězené události jejich předchozím zkušenostem, ani proto, že je lze očekávat až za mnoho let.

Noe věřil Bohu, protože jeho mysl nebyla oslepena hříchem; ale jeho současníci byli slepí. Takový byl rozdíl mezi nimi. Noe věřil Božím hrozbám a slibům, a oni ne. A proto strávil 120 let dřinou při budování korábu a oni trávili toto důležité období posmíváním se jeho posvěcené lopotě. Nejednali by tak, kdyby skutečně věřili, že na světpřichází potopa. Taková je dnes potíž s hříšníky. Ačkoliv Bůh předpověděl zničení hříšníků, oni tomu ve skutečnosti nevěří. Kdyby skutečně věřili, že přijde zkáza a že kromě duchovní archy neexistuje žádné jiné útočiště, nemohli by takto odmítat Spasitele a prospat život ve světskosti a zdánlivém zabezpečení!

(2.) Noemova POSLUŠNOST. Bůh nařídil, aby se o své bezpečí postaral vystavením korábu; neváhal ani chviličku - pustil se okamžitě do práce a strávil 120 let v jednom nepřerušeném toku poslušnosti. Ať my, kteří jsme dostali příkaz upevňovat duchovní archu, poslechneme a oddáme celé své životy dosažení tohoto cíle.

(3.) Noemova TRPĚLIVOST. Uvažujte nad jeho trpělivostí v dřině a utrpeních té dlouhé doby, jejíž trvání nemohl předpokládat. Nemáme žádný záznam o jeho netrpělivosti v těžkostech těchto 120ti let ani o jeho stížnostech, že to trvá příliš dlouho, i když to pravděpodobně trvalo podstatně déle, než předpokládal. Je možné, že během celé té doby ani jednou nepomyslel na potopu jako na velmi vzdálenou událost; a přesto vykoupení stále nepřicházelo. Jeho trpělivost však nikdy neselhala. Ach, kéž by se dnešní křesťané také tak trpělivě poddali lopotě a zkouškám duchovní bitvy z poloviny tak dlouhé, aniž by si stěžovali, že jejich nesnáze nemají konce.

(4.) Noemovo SEBEZAPŘENÍ. Vlastnil velké bohatství, jinak by nemohl postavit takový obrovský koráb. Než přišel tento příkaz, zabýval se pravděpodobně rozsáhlým obchodováním a jeho bohatství se rozrůstalo ve všech směrech. Ale na Boží rozkaz se vzdal všech ostatních zaměstnání a své bohatství použil na tu obrovskou stavbu, kterou nebylo možné použít k ničemu jinému než k záchraně jeho osoby a jeho rodiny a všech druhů zvířat před hrozící zkázou. Vzdal se všeho a spokojil se s čekáním na svou odměnu v novém světě - ve světě, který následoval po potopě. To bylo stejně veliké sebezapření, jako když se dnes křesťané vzdají pro Krista všeho svého majetku a čekají na odměnu věčného světa.

(5.) Noemova STATEČNOST. Kromě jeho otce a praotce a zbytku jeho vlastní rodiny stál sám proti zamračenému světu. I s miliony duší na své straně je dnes pro křesťany těžké postavit se přívalu rozzuřené opozice, obzvláště v místech, kde tato opozice vítězí. Jak těžké tedy bylo pro patriarchu s veškerými city člověka čelit bez pomoci nepřátelskému, posmívajícímu se světu! Podvolil se posměškům svých známých, lidí vyšších co do postavení i majetku, níže postavených, svých příbuzných i svých nepřátel! Neotřesen naslouchal jejich nekonečným výčtům zaslepenosti, pověrčivosti, nesnášenlivosti a mnohého podobného. Byl kazatelem spravedlnosti, ale kázal bez úspěchu a sklízel výsměch místo slz pokání. Za celých 120 let nedosáhl jediného obrácení! Varování a odsouzení muselo být stále stejným obsahem jeho zprávy. Tyto argumenty však nikdo nepřijal.

I jeho každodenní dřina na korábu výmluvně svědčila o zatracení: „Svou vírou vynesl soud nad světem.“ Bez ustání vyhlašoval přicházející zkázu světa kvůli jeho zkaženosti.

Takový neslýchaný počin, jako je budování obrovské lodi určené k plavbě na vlnách - její stavba uprostřed souše a vidina, že na svět přichází potopa –, to byla podivnost vyznačující se zjevnou bláhovostí. Byla naplánována tak, aby vzbudila pohrdání lidí i jejich zlost.  Ve vyvolávání nejvyššího opovržení a rozhořčení ze strany bezbožného světa nemohla selhat. Kolikrát byl Noe nazván šílencem a bláznem! Ti, kdo procházeli kolem, pohrdavě kroutili hlavou. Jiní ho proklínali. Když procházel ulicemi, děti se mu vysmívaly a častovaly ho přízvisky, které slyšely od svých rodičů. Všechen vtip a škádlení té doby byly namířeny proti němu! Zpráva o jeho bláhovém podniku se donesla ke vzdáleným národům a ze všech koutů přicházel posměch a urážky.

V tomto období neměl nikoho mimo své vlastní rodiny, komu by mohl svěřit své starosti nebo kdo by ho potěšil. Nemohl požádat o radu. Nemohl nikam jít, nemohl se nikam podívat, aniž by se setkal s rámusivým kaboněním bezbožného světa. Jeho charakter a pověst byly u každé osoby na zemi, kromě těch v jeho vlastní rodině, zcela pošlapány. Byl vyloučen z celé společnosti. Často padala otázka: „Kdo TĚ učinil moudřejším a lepším, než jsme my ostatní?“ Nebýt víry a odvahy, ta otázka by ho rozdrtila. Kdyby ztratil ze zřetele svědectví a pověření shůry a díval by se jen na sebe, scvrkl by se do nicoty a řekl by: „Kdo jsem já, abych káral celý svět?“

Ale víra spojená s odvahou mu byla oporou. Jeho neporažená mysl se pozvedla nad názor sjednocené bezbožné rasy. Nepovažoval za výtečné to, co schvalovali všichni lidé, ani za hanebné to, co všichni lidé odsuzovali. Spoléhal na vyšší rozhodnutí.

Výtky hříšných lidí byly tím vítězoslavnější a nesnesitelnější, čím déle očekávaná událost nepřicházela! Když vídali toho „blázna“, jak mu říkali, jak rok od roku předpovídá zkázu bez jakékoliv vidiny naplnění; když ho vídali, jak se lopotí se stavbou obrovské lodi po deset, dvacet, čtyřicet, osmdesát, sto let bez nejmenší známky záplavy, ačkoliv je možné, že ji očekával již velmi dlouho a mohl toto své očekávání naznačovat; jak velice muselo jejich opovržení a triumf narůstat! Jak často ho nazývali „falešným prorokem“, „podvodníkem“ a „lhářem“! Kolikrát se ho posměšně ptali: „Kde je ta zkáza, kterou tak dlouho předpovídáš?“ „Proč zůstává všechno přesně takové, jak si to lidé pamatují od chvíle, kdy byl stvořen svět?“ Ale tento hrdinný svatý, dalek toho, aby se nechal porazit urážkami, se rozhodl věřit Bohu a poslouchat Ho raději než člověka. S úchvatnou statečností se pevně držel své zásadovosti po celých 120 let.

Po dlouhé době přišel ten dlouho očekávaný den, který ukázal, že jeho úsilí a naděje nebyly marné, což učinilo věčnou přítrž posměchu a nadšení jeho nepřátel.

Nakonec to strašlivé ráno začalo! Nebe se zatmělo. Propukly na něm zuřivé bouře. Blesky ho rozjasňovaly! Rozšířila se zpráva, že Noe a jeho rodina vstoupili do korábu. Tehdy se bezbožní začali bát!

Zakrátko z nebe padaly proudy vody. Někteří lidé teď začali obracet svůj zrak ke korábu; jiní zůstali stát v pochybnostech; ostatní se stále ještě odvažovali vysmívat!

Vody stoupají. Řeky se naplňují a začínají přetékat. Vody vstupují do ulic. Někteří utíkají do svých domů; ti ustrašenější spěchají na kopce! Ostatní už pochopili a lze je spatřit, jak se s hrozným zděšením brodí směrem ke korábu!

Nyní vytryskla i zřídla veliké hlubiny. Vody stoupají ještě rychleji a ženou se s nesmírnou silou. Lidé se s obtížemi staví proti proudu. Usilují o dosažení korábu, aby si zachránili život! Přicházejí tisíce - někteří se brodí, někteří plavou, někteří se topí, jiní visí na korábu v sevření smrti - všichni křičí, aby je nechali vstoupit!

Je však příliš pozdě! Byla doba, kdy byl koráb otevřen a oni mohli vstoupit - ale ten čas vypršel! Kde jsou nyní jazyky, které se vysmívaly obrovské lodi a tomu muži, který ji stavěl? Co si teď o něm myslíte - o tom, kdo více než století snášel pověst blázna a šílence? Snesli by modré z nebe, aby mohli být na jeho místě!

Ti, kdo jsou korábu nejblíže, pláčou a prosí o vpuštění, ale marně! Vody burácejí! Koráb vyplul! Klesají a už je není vidět!

V této chvíli už každý ubožák na zemi zcela pochopil. Slyš jejich volání ze střech domů, kterému odpovídá bědování těch na kopcích. Hleď na zástupy, které utekly do hor. Jak se jako ustrašené ovce tlačí k sobě! Nyní už řvoucí a pěnící vody dosahují k jejich chodidlům! Utíkají k nejvyššímu vrcholu, ale potopa je dostihne i tam! Někteří dokážou vyšplhat na vysoko čnící duby a vlna je zaskočí právě zde! Utíkají se k nejvyšším větvím a na moment se zamyslí nad svou předchozí bláhovostí: „Jak jsem mohl neuvěřit Hospodinovu proroku? Kde je teď koráb, kterému jsem se vysmíval? Co se mnou bude? Ach věčnosti! Věčnosti! Jakým strašlivým Bohem jsem opovrhl!“ Z té nejvyšší větve je smetá neřízený příval. Jejich pevné sevření povoluje a oni klesají, aby se už nikdy nevynořili!

Koráb pluje kolem, plaví se přes hlavy těch, kdo zlořečili a pronásledovali! Jen ta požehnaná rodina v korábu je v bezpečí!

Stejná hrůza se zmocní nevěřícího světa, až se Ježíš vrátí! „Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.“ (Matouš 24,37-39).

Když se zamýšlíme nad ubohými předpotopními lidmi, uvědomujeme si jejich bláhovost v tom, že nevěřili Bohu, a jsme připraveni spolu se Židy prohlásit: ‚Kdybychom my byli na jejich místě, nejednali bychom takto.‘ Avšak hříšníci teď opakují stejnou bláhovost! Bůh jim řekl, že zničí svět, že zkrátka všichni hříšní současné generace budou přemoženi potopou hněvu! Aby je přesvědčil, že zkáza přichází, předložil jim duchovní koráb. Vyslal kazatele spravedlnosti, aby je varovali. Všechny okolnosti jsou stejné. Zkáza je stejně tak jistá, je stejně tak blízko a kromě archy není úniku! Ale hříšníci neuvěří. Svůj čas možná tráví tím, že se vysmívají vážným obavám křesťanů a pohrdají korábem. Před potopou neexistovalo větší bláznovství!

Přichází doba, kdy křesťané nebudou považováni za blázny pro svou starost o zajištění spásy v Kristu, kdy se ukáže, že nevěřili a nelopotili se a nesnášeli urážky marně. Přichází doba, kdy ti, kdo jsou dnes stejně zajištění a stejně zdraví jako ti bláhoví ubožáci před potopou, by dali všechno za to, aby si mohli vyměnit místo s tím nejmenším křesťanem, kterým nyní pohrdají, kdy se dveře království zavřou a nikdo už nebude moci vstoupit, kdy se postaví zvenčí a řeknou: „Pane, pane, otevři nám!“ a On jim odpoví: „Nikdy jsem vás neznal!“; kdy se propusti nekonečné odplaty už nezavřou; kdy nebe nad jejich hlavami bude v jednom ohni a země pod jejich nohama zkamení; kdy se moře rozběsní, pozvedne a zaplaví hluboké vnitrozemí; kdy všechny živly vyhlásí člověku válku; kdy utečou před vlnami a pohltí je plameny; kdy utečou před divy v nebesích a spolkne je otevřená zem; kdy natáhnou své ruce k Bohu - a naleznou Ho jen v podobě sžírajícího ohně; kdy se z každého koutu bude ozývat křik úpěnlivější než za dnů potopy; kdy uvidí, jak se Noemové, kterými pohrdali, plaví nad jejich hlavami, a oni sami tonou v oceánu ohně!

Jaký bude jejich děs!

Ach hříšníci: věřte Božímu Slovu! Nyní je čas, abyste se vyhnuli hrůzám toho strašlivého dne. Vstupte do archy - do Ježíše Krista! Při vší vážnosti té přicházející zkázy - snažně vás prosím, zapřísahám vás, spěchejte do korábu! Pojďte, neboť hladina stoupá! Pojďte rychle, vždyť za hodinu už může být příliš pozdě!

„Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.“ (Mt 24,37-39)