Bible je mečem Ducha svatého (Ef 6,17). Znamená to, že přijímáme Písmo jako nástroj v Božích rukou. Někdy jsme obviňováni z tzv. biblolatrie, tedy z uctívání Bible, ale jde o hrubé neporozumění. Písmo je slovo života, protože to je slovo živého Boha a každý, kdo je z Boha zrozen, bude milovat Boží slovo. Ale to neznamená, že bude Bibli uctívat. Neuctíváme Bibli, ale Božího Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Vyznáváme však, že Bible je nástroj naprosto zásadní, protože bez něj nemůžeme poznat Boha takového, jaký ve skutečnosti je. Bez Bible se nikdy nedostaneme k Tomu, který je oním vnitřním zdrojem života – k Ježíši Kristu. Bible jako taková není život, ale je to slovo Boží, a v této souvislosti je nesmírně zajímavé a důležité, že Bůh používá toto slovo jak pro svého Syna, jenž je život, tak pro Písma, která nám mohou dát moudrost ke spasení skrze Syna.

Božím slovem byly založeny světy (Žd 11,3) – Bůh řekl a stalo se. Božím Slovem jsme znovuzrozeni k věčnému životu (1Pt 1,23nn; Jk 1,18) – když jsme uslyšeli slovo pravdy, evangelium a uvěřili mu, byli jsme Duchem svatým zapečetěni pro věčnost (Ef 1,13-14). Skrze zapsané Boží slovo rosteme k věčnému životu (1Pt 2,1nn, J 8,31), skrze toto Slovo poznáváme pravdu, která nás osvobozuje (J 8,31-32). Ti, kdo vzdorují Božímu slovu, jsou odsouzeni tímto slovem (1Pt 2,8; Ř 2,16)! Podle Božího slova se pozná, zda milujeme Ježíše Krista (J 14,23-24), toto slovo má v křesťanech přebývat ve veškeré plnosti (Ko 3,16), Božím slovem mají bojovat proti ďáblu a duchovním mocnostem (Ef 6,17) – jak příznačné je, že slovo Boží je mečem Ducha Božího.

Dobrý příklad máme v našem Pánu – On bojoval proti pokušení Božím slovem (Lk 4,1-13), četl, kázal a vyučoval Boží slovo (Lk 4,14-30), bojuje se šelmou mečem svých úst, tedy slovem (Zj 19,11-16).

Svoje učedníky poslal kázat Slovo (viz 2Tm 4,2 v celém kontextu), apoštolové jasně prohlásili, že se Bohu nebude líbit, když nebudou kázat Slovo (je zajímavé, že v této souvislosti nemluvili o tom, že se Bohu nebude líbit, když nebudou dělat zázraky, vyhánět démony nebo uzdravovat – Sk 6,1-6), a bylo to Boží slovo, které se šířilo (Sk 6,7). Kdykoliv byli učedníci naplněni Duchem, směle zvěstovali Slovo (Sk 4,31), znakem první církve bylo, že zůstávali v Božím slově – v učení apoštolů (Sk 2,42 – doslova v doktrínách).

Je to také Boží slovo, které připravuje křesťany, je dobré k učení (nevyplývá z toho, že se ho máme učit a že ho máme učit druhé?), je dobré usvědčování (neznamená to, že jím máme usvědčovat Boží protivníky?), je dobré k nápravě (jinými slovy je to norma, měřítko, podle které můžeme poznat a napravit to, co není v pořádku) a je dobré k výchově ke spravedlnosti (jak jinak tedy můžeme být vychováváni? – a jsme-li Boží děti, tak musíme být vychováváni, viz Žd 12,7). Je to právě Boží Slovo, které nás připravuje ke každému dobrému činu – jak bychom jako křesťané mohli jednat dobře a správně bez Božího slova (2Tm 3,16-17)?

Boží slovo bylo v první církvi ve veliké vážnosti – Pavel nechtěl, aby se Boží slovo z jeho listů zaměnilo za nějaké jiné (třeba i duchovní slovo) – 2Te 2,2. Pavel chtěl, aby se Boží slovo z jeho listů četlo i v dalších církvích, nejenom v těch, kam ho poslal (Ko 4,16), Petr stavěl listy apoštola Pavla na stejnou úroveň jako ostatní Písma (Starého zákona) – 2Pt 3,16. Tentýž Petr, který se mohl odvolat na Ducha nebo na řadu zjevení, která měl, se odvolává na Boží slovo (2Pt 1,16-21) a tvrdí, že děláme dobře, když se tohoto Slova držíme (2Pt 1,19). Dokonce i Pán chválí církev, která se drží jeho Slova (Zj 3,10 vč. kontextu 3,7-13).

Kdykoliv církev opustila Boží Slovo, skončila špatně. Včetně té katolické, která Boží slovo nejen překrucuje, ale místo aby se mu podřídila, tak dává přednost lidskému učení a tradicím. Stalo se totéž, co Ježíš vyčítal Židům v Mt 15,6-9: „Svou tradicí rušíte slovo Boží.“

Nemělo by nás toto vést k tomu, abychom se o to více drželi slova Božího?

Je tragické, že mnozí křesťané dnes podlehli satanově lži a staví Boží slovo do protikladu s Božím Duchem. Typickým příkladem je zneužívání Pavlova textu ze 2K 3,6, kdy je to vykládané tak, že příliš mnoho Božího slova vede ke smrti, ale Duch dává život a z kontextu podobných výkladů vždy jasně vyplývá, že Duch a Slovo nejdou příliš ruku v ruce. Ale to je lež. Stačí důkladně prostudovat kontext a „nekramařit“ s Božím slovem (2K 2,17), a zjistíme, že to je jinak.

Jak rozumět textům jako je J 8,31, nebo J 15,7 či Ko 3,16? Jak v nás může přebývat Boží slovo v plnosti, jestliže ho zlehčujeme nebo ho odsouváme na vedlejší kolej? A jak chceme rozpoznat dílo Božího Ducha bez Božího slova (viz 2K 11,1-15)? Všimněte si, jakého Ducha – podle tohoto textu – přijímají lidé, kteří odmítají Boží slovo. Písmo o tom mluví velice jasně. Možná to vypadá jako jemná a nepodstatná nuance, ale je to stejná nuance jako anděl světla a satan převlečený za anděla světla.