Martin Luther a papežství
Toto je úryvek z mé knihy A Christian´s Pocket Guide to the Papacy (Křesťanský kapesní průvodce papežstvím).
Na Luthera a papeže bylo dlouho nahlíženo jako na představitele dvou nepřátelských stran západního křesťanství. Jejich osobnosti ztělesňovaly náboženský konflikt, který se odehrál v 16. století, čímž dal povstat protestantské reformaci a protireformaci. Předtím, než Luther odmítl papeže, odmítl již papež Luthera tím, že ho poprvé v roce 1520 odsoudil a poté v roce 1521 exkomunikoval. Nyní je těžké určit, kdo s kým první přerušil společenství. Luther byl vlastně předtím, než v roce 1520 spálil papežskou bulu Exsurge Domine obsahující jeho odsouzení, oddaným římským katolíkem a velmi si papeže cenil. Papežství přijímal zcela nekriticky. Věřil, že problém spočívá v kurii okolo papeže, ne v samotném papeži. I poté, co v roce 1517 přibil svých 95 tezí, choval naději, že ho papež vyslechne ohledně nutnosti nápravy jistých morálních poklesků a doktrinálních omylů. V Tezích se Luther soustředil hlavně na omezování papežovy moci, kterou nepovažoval za sebe-referenční a neomezenou, ale za podléhající evangelijním normám (např. Teze 5). Například, papežové nemají moc nad dušemi těch v očistci, tu má jen Bůh (Teze 22 a 25). Papežové nemohou udělit rozhřešení, pokud ho neudělil Bůh (Teze 6). Papežové mohou jednat pouze v mezích stanovených Božím slovem.
V této fázi se Luther začíná stavět proti tvrzením o absolutní nadřazenosti papeže nebo koncilů tvrzením o nadřazenosti Písma. Když Luther v roce 1519 píše proti katolickému teologovi Johannu Eckovi, rozvíjí svůj kritický přístup k papežství silnějšími argumenty (Resolutio Lutherana… de potestate papae). Autorita papežů a koncilů by měla být podřízená autoritě Bible. Papežství nebylo ustanoveno Kristem, ale církví v průběhu její historie. Nevychází tedy z „božského zákona“, je naopak lidskou institucí. „Skála“ z Matouše 16 se nevztahuje k Petrovi, ale je jeho vyznáním Ježíše za celou církev nebo Krista samotného. Kristus sám je pevným základem církve. Na římských papežích není nic z Petra, a na Petrovi není nic papežského. Písmo papežství nepřikazuje ani nepředvídá, a proto musí poslušnost Božímu slovu mít přednost před poslušností papeži. Pokud papež neuposlechne Písmo, věrný křesťan by měl následovat bez váhání Písmo. Křesťané nejsou povinni poslouchat nevěrného papeže.
Ačkoliv se debata stále vyhrocovala, rozvinul Luther svou ještě radikálnější kritiku papežství teprve po své definitivní exkomunikaci v roce 1521. V tomto bodě Luther došel k přesvědčení, že největším protivníkem křesťanské víry je její vrcholný představitel, tedy papež. Papežství se stalo mocenskou strukturou a nemohlo již sloužit cílům evangelia, ale sloužilo místo toho tělesným zájmům církve. Ve své odpovědi Abrogiovi Caterinovi (italský dominikánský mnich, který sepsal spis na obranu papeže a navrch přidal kritiku toho, co zveřejnil Luther) obrátil německý reformátor svůj odpor k papežství ve výroky o apokalypse. V komentáři na Daniela 8,23-25 ztotožňuje Luther nestoudného krále, který pustoší svaté, s papežem. Luther si pohrává s dvojím významem řeckého slova anti a tvrdí, že papež je proti Kristu a staví se na Jeho místo tvrzením, že jedná v Jeho jménu. Je to falešný Kristus. A proto je to antikrist. Podle Luthera byla jeho doba znamením blízkého konce světa, což tedy vyžadovalo, aby byla situace vykreslena černobíle. Papež a Turkové byli představitelé antikrista a svůj finální útok zaměřovali na Kristovu církev.
V roce 1534 Luther navrhl Šmalkaldské články, které představují shrnutí křesťanské doktríny z luteránského pohledu. Ve čl. 4 mluví Luther o papežově moci jako o „falešné, bludné, rouhačské a namyšlené“, jež se zabývá hlavně „ďábelskými záležitostmi“. Jeho kritika se však neomezuje na jeho současné zkušenosti s papežstvím, ale používá v ní historické a teologické argumenty. Ve stejném článku píše: „Je zjevné, že svatá církev byla bez papeže alespoň přes pět set let, a řecké církve a církve mnoha dalších jazyků nespadaly a ani dodnes nespadají pod papeže. Kromě toho, jak se často uvádí, jde o lidský výplod, který nebyl ustanoven shůry a je nepotřebný a zbytečný, neboť svatá křesťanská [nebo katolická] církev může dost dobře existovat bez takové hlavy, a jistě by byla bývala lepší [čistší a její dráha úspěšnější], kdyby její hlava nebyla ustanovena ďáblem. Papežství ani nepřináší církvi užitek, protože nevykonává žádný církevní úřad, a proto je pro církev nezbytné pokračovat v existenci bez papeže.“ V tomto bodě se Lutherovy vize zmocňuje církev bez papeže.
V roce 1545, rok před svou smrtí, zapsal Luther své poslední zarputilé myšlenky ohledně papežství. Ve svém díle Proti papeži Říma ustanovenému ďáblem si uvědomuje, že poslední, eschatologická hodina je blízko. Papež je dítě ďábla, který chce zničit církev mečem Turků a svou lží. Je to eschatologický stav pohotovosti blížící se k poslední fázi. Kompromis není za těchto podmínek možný a zlo je třeba veřejně odsoudit a neúnavně proti němu bojovat.
Lutherovy názory na papežství se během jeho života vyvíjely - od počátečního přijímání ke konečnému a úplnému odmítání. Jeho apokalyptické náhledy mu posloužily k tomu, že vrhly na papeže zlověstné světlo a nabrousily proti němu jeho tvrdý jazyk. Avšak Luther byl vynikajícím biblickým učencem a také výjimečným křesťanským teologem, který dokázal jednoduše rozbít povrchní biblické a teologické argumenty obhajující papežství. Díky této bohaté přehlídce křesťanské moudrosti nelze jeho radikální kritiku vysvětlit psychologickými termíny, jako kdyby byl hnán pouze rozhořčením. Jeho teologické úsudky udaly tón širšímu reformačnímu hnutí.