10 lekcí, které mě v semináři nenaučili

Během bezbožných ranních hodin 6. června 1944 vyskákali američtí výsadkáři ze svých letadel nad okupovaný venkov severní Francie, do vnitrozemí na míle vzdáleného od pláží v Normandii. Můj otec byl jedním z těch vojáků. Coby člen drsné a vždy připravené stoprvní letecké jednotky měl můj otec nejlepší bojový výcvik svobodného světa. Topografické rysy francouzského venkova nastudoval dopodrobna. Trénink ho připravil na smrtelné nebezpečí protiletecké palby, na šok při výskoku z letadla do zející tmy, naučil ho, jak řádně přistát, jak se stočit, aby zabránil úrazu, jak sbalit padák, jak se utkat s nepřítelem a jak se vypořádat se stovkami jiných možností, které ho mohou na bitevním poli potkat. Otec prošel takovým drilem, co se týče zacházení se zbraněmi a používání různých taktik, že byl schopen jednotlivé kroky opakovat i ve spánku po celá další desetiletí.

Ale 6. června neprobíhalo cvičení, byla to válka. Nebyl dost připraven na neúnavnou zuřivost německých samopalů, třaskavé střely minometů nebo na všudypřítomné a smrtelné šrapnelové miny. Základní výcvik mu poskytl báječné školení, ale nemohl simulovat pohledy, zvuky, zápach a veškeré hrůzy války. Jen jedna věc mu mohla poskytnout možnost navyknout bitevnímu poli – válka sama.

Služba je také válka. A jen válka vás může připravit na vřavu bitvy. Budete bojovat nebo utečete při střetu s hrozivými skutečnostmi služby? Jen přední linie křesťanské služby zvaná „místní sbor“ vám na tuto otázku dokáže odpovědět.

Syn mého otce navštěvoval jeden z nejlepších teologických seminářů na světě – svou úrovní by se dal přirovnat k námořnické škole. Naučili jeho chlapce skvělé teologii. Boží milostí uvázali jeho srdce a službu k inspirované, neomylné Bibli a jeho pohled zaměřili na příběh záchrany, který tluče intenzivně v srdci Bible. Byla to přísná a nádherná příprava na válku. Ale nebyla to válka.

O dva roky později jsem opustil skvělý teologický výcvikový tábor. Od té doby jsem měl tu výsadu, že jsem mohl sloužit jako pastor báječné, trpělivé skupiny zbožných lidí v Birminghamu v Alabamě. Spolu se učíme, jaký je rozdíl mezi teoretickým životem a službou a životem a službou ve skutečnosti. Naučil jsem se toho mnoho a ještě se mám co učit. Zde je 10 věcí, na které by mě žádný sebevěrnější a sebezpůsobilejší teologický seminář nedokázal připravit:

1. Služba je válka

Ve službě se válka odehrává na dvou dějištích – jedno je uvnitř, druhé vně. Uvnitř je stále přítomný nepřítel, tělo, které nás svádí, abychom sběhli. Z této války se nemohu vzdálit ani na minutu, jinak jistě zemřu.

Jsou také nepřátelé vně, kteří se mě snaží porazit jako sirény zpěvem svůdné písně. Svádí mě svou mentalitou míru, života v poklidu a pozemské prosperity daleko od schůzek se špatnými staršími, členy sboru, jejichž manželství se rozpadá, a rodiny, která si myslí, že vyučováním zdravé doktríny sbor zabíjím. John Newton znal tento boj také velmi dobře, avšak považoval tuto válku za nejlepší místo pro padlé služebníky:

„Boží lidé se jistě setkají s nepřáteli – ale obzvláště služebníci. Satan má pro ně dvojitou zášť. Svět sleduje, jestli zaváhají, a Pán dovolí, aby byli zkoušeni, neboť jen tak zůstanou pokorní, získají soucit s utrpením ostatních, svými zkušenostmi se kvalifikují na pozici poradce a pomocníka a utěšitele tím stejným povzbuzením, jakého se jim samotným dostalo od Boha. Ale Kapitán našeho spasení je s námi. Jeho zrak se na nás upírá, Jeho věčná paže nás podpírá. V Jeho jménu tedy pokračujeme, zvedáme své transparenty a prohlašujeme: „Když je Bůh s námi, kdo je proti nám? Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.“ Čas je krátký. Za chvíli nám setře každou slzu z očí a na hlavu nám svou vlastní laskavou rukou nasadí korunu života!“

2. Můj fiktivní sbor byl fiktivní

Můj fiktivní sbor v semináři mě obdivoval. Každý jednotlivec miloval vyučování. Milovali moji osobnost. Často a s vděčností mluvili o „všem, co přináším ke stolu.“ Už v pondělí se těšili na nedělní kázání a tetelili se radostí a horlivostí čtyřletého dítěte před Štědrým večerem. Byli připraveni mě jako teologického hrdinu snést z kazatelny na svých ramenou.

Moje pastorační služba se nyní odehrává v nefiktivní části a lidé mě takto nevidí. Vidí moje nedostatky. Cítí moji nezkušenost. A zcela oprávněně. Většina z nich mě má stejně ráda a za nějaký čas uvidím, jak pomýlená byla moje touha po tom fiktivním sboru a jak je Bůh dobrý, že mě pokořuje prostřednictvím služby v místním sboru.

3. Teologické znalosti se nerovnají pastorační zralosti

To, že ovládám řečtinu a hebrejštinu, nebo všichni ti puritáni, které umím citovat zpaměti, mě nezastaví, abych nevybuchl, když mi bude rozlícený člen předhazovat falešná obvinění. Tyto věci mi nepomohou se dobrat moudrého řešení, až mi starší na schůzce oznámí, že sbor bude už velmi brzy bez peněz. Jistě, moje teologické znalosti mi budou dlouho pomáhat rozhodovat se moudře, ale neposkytnou mi koření, které potřebuji. Stále se budu muset naučit mnoho lekcí ohledně vedení v té tvrdé škole. Dobře mě naučili, jak funguje správná zbraň, ale abych se naučil střílet přesně, potřebuji ji umět nabít, zacílit a vypálit přesnou ránu přímo na bitevním poli.

4. Láska převyšuje poznání

Toto je nezbytný logický závěr předchozího bodu. Inspirovaný pisatel mě před tím varoval: „Kdybych měl všechno poznání, ale lásku bych neměl… nic nejsem.“ Pokud své lidi nemiluji, bude jim lhostejné, kolik teologického se z kazatelny ozývá. K tomu, aby mě následovali, je přitáhne jen to, pokud dokážu, že je miluji a že mi mohou důvěřovat coby zralému učiteli a podpastýři.

5. Chci-li se stát účinným nástrojem v Boží ruce, musím trpět

Jistě, četl jsem spoustu knih, které mě naučily, jak smýšlet o utrpení a v utrpení.  Ale pokud chci skutečně porozumět Pavlovu poselství v 2. Korintským, musím trpět – nejde o mě. Pastor trpí ze dvou důvodů: zaprvé kvůli svému vlastnímu posvěcení a za druhé aby byl v postavení, kdy může svému trpícímu shromáždění poskytovat útěchu (2K 1).

6. Jelikož je moje západní vžitá definice úspěchu světská, bude mě trápit nízká návštěvnost sboru a také to, když sbor nebude na mé vyučování reagovat dobře

Protože jsem plný pýchy a sebelásky, často se mě dotýká, když člen sboru považuje víkendy na pláži u jezera na horách za daleko přitažlivější než můj rozbor Božích věcí. Nebo někdy nenápadně vyměním svou důvěru v Boží Slovo coby prostředek proměny za důvěru ve svou vlastní schopnost měnit lidi, a proto zvážím úpravu kázání nebo metod, abych je učinil šťastnými. Pokud je však miluji, nesmím se této touze poddat. Budu velmi často tancovat nebezpečně blízko ostří žiletky a musím spoléhat na Krista, že mě pokaždé zachrání.

7. Často projevím neodbytný strach z člověka

Všechny ty silácké řeči, které jsem v semináři nažvanil o těch, kdo „podlehli dojmu, že člověk je středem všeho“ se záhadně vytratily tváří v tvář opravdovým lidem se skutečnými problémy. Jistě, měl jsem pravdu, když jsem takové věci říkal, ale jen Boží milost ve mně může vypůsobit věrnost i tehdy, když se puch dostane do větráku a ten ho rozšíří až ke mně.

8. Mnoho lidí ve sboru mě nebude mít rádo, nehledě na to, jak moc miluji já je a že s nimi jednám laskavě

Důvod jejich nelásky ke mně nebude souviset s ničím podstatným, a to mě bude frustrovat. Nebude jim vyhovovat moje osobnost, protože jsem příliš velký extrovert/introvert, a tak nejsem jako oni. Nebo mě nebudou mít rádi, protože mluvím příliš rychle/pomalu. Nebo mě nebudou mít rádi, protože fandím špatnému sportovnímu týmu nebo jsem chodil na špatnou univerzitu. Avšak i jejich nechuť ke mně, ať už opodstatněná či ne, je součástí Božího dobrého plánu k pěstování pokory v zahradě mého bláhového, sebemilujícího srdce. Je to pro mě dobré také proto, že z Boží milosti to časem uzdraví smrtelnou chorobu strachu z člověka. Můj Pán slíbil, že pokud nenáviděli Jeho, budou nenávidět i Jeho učedníky. Je to pro Boha příležitost mě vyučit pravdě z 1Pt 2,23 o našem Pánu, který, když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. Budu z milosti osvobozen, abych je přesto miloval.

9. Budu často zmaten a frustrován, že moje úsilí ve službě nenese ovoce

To mě bude trápit, protože jsem ve své aroganci zapomněl, že nejsem Duch svatý a že jen svrchovaný všemocný Bůh může obnovit zlomené lidské srdce. Ano, jsem si vědom toho, že moje teologie svrchované milosti mě vždy této pravdě vyučovala, ale moje funkční teologie svévole mi bude tvrdit, že všechny mé znalosti, cvičení a dary by měly vést alespoň k nějaké změně v životech těchto lidí. Pokud toužím po viditelném „výsledku“, potom se musím spokojit s tím, že budu sekat svůj trávník, stavět doma s chlapci lego, a musím nechat Boha, aby byl ve Své církvi Bohem.

10. Ani moji teologičtí hrdinové to neměli lehké

S odstupem času, zeměpisné polohy a kulturních pokroků je snadné si své hrdiny romantizovat. Je jednoduché si myslet, že Jan Kalvín luskl svými brilantními prsty a proměnil Ženevu nebo že Bunyan sepsal Poutníkovu cestu pro přední evangelikální nakladatelství v klidu na svém notebooku, zatímco ve své klimatizované cele sledoval kabelovou televizi, nebo že Jonathan Edwards strávil s Davidem Brainerdem spoustu času rozebíráním teologie u kávy.

Oni však kázali, vyučovali a psali s takovým hlubokým poznáním právě proto, že byli vojáky nasazenými ve válce. Jejich spisy se hemžily hříšností lidského srdce a svatostí Boha, protože psali z bitevního pole. Moji hrdinové to měli ve službě těžké a i já to budu mít těžké, protože Bůh ukazuje Svou moc a slávu skrze bezmocnost ubohých hliněných hrnců, jako jsem já – tak se to říká v 2K 4,7. Naučím se pravdivosti Božího Slova a Jeho lásce ke mně stejným způsobem jako moji hrdinové – v intenzivní válce, tedy křesťanské službě.

The Gospel Coalition