„Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte“ (Jan 3,11). Jak už jsem výše zdůraznil, byla to Kristova odpověď na to, co Nikodém řekl ve svém prvním výroku. „… víme, že jsi učitel, který přišel od Boha,“ prohlásil tento zástupce Sanhedrinu. V odpovědi náš Pán nyní říká: „…mluvíme, co víme, a svědčíme o tom, co jsme viděli…“ V pozdější fázi rozhovoru se Nikodém zeptal: „Jak se to může stát?“ (verš 9). To, co Kristus řekl ohledně nového narození, ohromilo tohoto vůdce Židů jako něco neuvěřitelného. A proto toto závažné a rozhodné prohlášení - „mluvíme, co víme, a svědčíme o tom, co jsme viděli…“ Kristus se nezaobíral metafyzickými spekulacemi nebo teologickými hypotézami, ve kterých si lebedili židovští doktoři. Spíše upevňoval to, co znal jako božskou skutečnost, a svědčil o tom, co mělo skutečnou existenci a bylo viditelné a pozorovatelné. Jaký příklad klade náš Pán před všechny své služebníky! Učitel Božího slova se nesmí pokoušet vykládat něco, co ještě jemu samotnému není jasné, a už vůbec nesmí spekulovat o Božích věcech nebo mluvit o tom, co neprožil. Spíše musí mluvit o tom, co zná, a svědčit o tom, co viděl.

„... ale vy naše svědectví nepřijímáte.“ Zde je zřejmé spojení mezi tímto výrokem a tím, co je zaznamenáno v předchozím verši. Zde nacházíme Krista napomínajícího Nikodéma za jeho neznalost pravdy shůry; zde odhaluje příčinu takové neznalosti. Důvodem, proč člověk nezná Boží věci, je, že ohledně jich nepřijímá Boží svědectví. Je zásadně důležité, abychom si všimli tohoto pořadí. Zaprvé přijetí, poté poznání: nejprve uvěřit tomu, co Bůh říká, a poté to pochopit. Tento princip je ilustrován v Židům 11,3 (ČSP) – „vírou rozumíme“. To je první věc prohlášena o víře v této nádherné kapitole víry. Víra je kořenem vnímání. Když věříme Božímu Slovu, On ctí naši víru tím, že nám dá poznání toho, čemu jsme uvěřili. A jestliže Jeho Slovu nevěříme, nenabudeme žádného porozumění věcí shůry.

„Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ (Jan 3,12). Toto je úzce spojeno s předešlým veršem. Tam Pán Ježíš odhaluje příčinu lidské neznalosti Božích věcí; zde odhaluje podmínku růst v poznání. Boží zákon v duchovní oblasti odpovídá tomu, co probíhá v přirozeném světě: Nejprve je čepel, potom klas a nakonec palice v klasu. Bůh nám neodhalí vyšší pravdu, dokud nejprve pořádně neporozumíme těm jednodušším. Toto je, jak to chápeme, morální princip, který zde Kristus vyslovuje. „Pozemské věci“ jsou zřejmé a v určité míře pochopitelné, ale „nebeské věci“ jsou neviditelné a zcela mimo naše chápání, dokud nám nejsou nadpřirozeně odhaleny. Co se týče tohoto místa, „pozemskými věcmi“ rozumíme nové narození, ke kterému dochází zde na zemi, a Pánova zmínka o „větru“ je obrazem působení Ducha ohledně nového narození. Tyto věci měl Nikodém znát z Ezechiele 36,25-27. Jestliže tedy Nikodém nevěřil Božímu slovu ohledně těchto pozemských věcí, jaký význam by pro Krista mělo mluvit k němu o „nebeských věcech“? Zastavme se a vztáhněme tento pronikavý princip na sebe.

Proč je tomu tak, že náš postup v Božích věcech je tak pomalý? Co brzdí náš růst v poznání pravdy? Není odpověď na tyto a všechny podobné otázky uvedena výše: „Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“? Pozemské věci jsou věci spojené s pozemskou oblastí. Jsou to věci, které mají co dělat s naším přítomným životem zde na zemi. Jsou to Boží příkazy, které jsou k řízení našeho dennodenního chození zde dole. Pokud v ně nevěříme, to znamená, pokud si je nepřivlastníme a nepodřídíme se jim, pokud je nepřijmeme a nebudeme na ně dbát, odhalí nám tehdy Bůh vyšší tajemství - „nebeské věci“? Jistěže ne, protože tím by pojistil naší nevíru a házel perly sviním.

Proč máme tak málo světla ohledně mnoha prorockých textů Písma? Proč víme tak málo o stavu těch, kdo jsou nyní „u Pána“? Proč žijeme v takové nevědomosti toho, čemu se budeme věnovat ve stavu věčnosti? Je to proto, že proroctví jsou nejasná? Je to proto, že Bůh odhalil tak málo o přechodném stavu a o stavu věčnosti? Jistěže ne. Je to proto, že nejsme ve stavu přijímat osvícení ohledně těchto věcí. Protože jsme věnovali tak málo opravdové pozornosti „pozemským věcem“ (věci ve vztahu k našemu pozemskému životu, Boží nařízení k směřování našeho pozemského chození), Bůh nám zadržuje lepší známost „nebeských věcí“ (věcí ve vztahu k nebeské oblasti). Ať se pisatel i čtenář pokloní před Bohem v pokorném a kajícném vyznání svých bídných selhání a ať od Něj vyhlížejí milost potřebnou k tomu, aby Mu naše cesty činily větší potěšení. Ať je naší přední touhou ne jasnější pochopení tajemství shůry, ale bezvýhradnější poslušnost požadavkům shůry. Když se obracíme do Božího slova, ať je naším dominantním motivem, abychom se naučili Božímu smýšlení o nás, abychom mohli chodit v souladu s ním, a ne abychom se stali moudrými v těžce pochopitelných problémech. Pamatujme si, že „hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly (duchovní smysly) vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.“ (Žd 5,14).